28. říjen 1918 v Klatovech

Letošní osmičkový rok se nám přiblížil ke konci a s tím přichází poslední významné výročí. Přes vpravdě tragický Vítězný únor, srpnovou okupaci a Mnichovskou dohodu jsme se propracovali až k připomínce jediné události, která se dá považovat za pozitivní – vzniku ČSR v říjnu 1918. Pravda – oslavovat výročí vniku státu, který už poměrně dlouho neexistuje, je trošku zvláštní, ale to pro dnešek necháme stranou. Každopádně dnes se pokusím přiblížit, jak probíhalo obnovení české státnosti v Klatovech.

Vyhlášení nezávislosti ČSR předcházel, jak známo, válečný konflikt – světová válka, toho času první. Životu v Klatovech během konfliktu jsem se zde již před časem věnoval ve dvojdílném příspěvku. Je ale dobré připomenout si, jak a čím žili naši předkové během války, především v jejím posledním roce.  Průvodním znakem války v zázemí byla především bída a citelný nedostatek potravin, který se prakticky dotknul všech vrstev obyvatelstva. O něco lepší situace byla na venkově, kde si hospodáři přece jen dokázali zajistit jídlo pro své rodiny. I je ale vyčerpávaly tzv. „rekvizice“, tedy povinné dodávky pro rakouské válečné hospodářství.  Situace ve městech ale byla už od roku 1916 skutečně špatná, Klatovy nevyjímaje. Dalším užívaným pojmem se tak stala „aprovizace“ neboli přídělový systém na potraviny, který měly plně pod palcem státní orgány. V květnu 1918 například stanovilo okresní hejtmanství týdenní příděl masa na osobu na pouhých 100 gramů.  Především v zimních měsících se také projevoval citelný nedostatek uhlí (v Praze měla v zimě domácnost v zimě nárok na 15 kg uhlí na týden, ale ani k této minimálním množství paliva se k mnoha lidem nedostalo). O tom, jak kvetl černý obchod a jak se ho zároveň nedařilo státním orgánům potírat, ani není třeba hovořit. Dlouhý konflikt také pro mnoho klatovských rodin znamenal ztrátu otce nebo syna, bojující za císaře v rakouské armádě (nejčastěji v 11. pěším pluku, tzv. píseckém). Smrt na bitevním poli se nevyhnula ani rodinám zdejší elity – za Rakousko tak padli například dva ze tří synů předválečného starosty Aloise Maška. Řada klatovských mužů spojila své bojové angažmá s legiemi, zejména v Itálii nebo Rusku. Oslavovaným hrdinou se po válce stal především příslušník těch italských, dělník  původem z Lorety, Tomáš Vrba. Ten byl spolu se svými čtrnácti kolegy jako zrádce 16. června 1918 na cvičišti u kasáren v Conegliano popraven. Na ilustračním obrázku český lev – verze z roku 1918.

Nálada ve městě v posledním roce války samozřejmě odpovídala situaci – při tradiční oslavě svátku práce, tedy na 1. máje, se v průvodu organizovaném zdejší buňkou sociální demokracie objevily transparenty s nápisy „Chléb a mír“ nebo „Sebeurčení národů“.O tristní situaci klatovských obyvatel pravidelně referovaly i Klatovské listy (Šumavan nevycházel, jeho vydávání bylo úředně zastaveno již v roce 1914). V pátek 23. srpna 1918 dokonce do redakce zdejších novin vstoupila skupina žen, se slovy „Máme hlad“.  Novináři je odkázali na aprovizační úřad, který měl na starosti rozdělování potravin. Odpověď nespokojených žen byla jasná: „Tam již nepůjdem.  Nejen, že vždy odcházíme s nepořízenou, ale býváme přijaty tak nevlídným způsobem a stále se nám vyhrožuje jen tresty a kriminálem. Myslíme, že nepomůže se nám a našim dětem takovým jednáním a slibováním kriminálu zahnati hlad. Prosíme Vás (redakci Klatovských listů – pozn. aut.), byte jako redakce ve své listě o takovém nešetrném jednání a zacházení s hladovícím a trpícím lidem, kterému na výkřik zoufalství místo chleba a mouky – jen kriminál a bodáky četníků slibují, veřejnost uvědomili. Věru, že již nevíme, kde máme hledati záchranu.“   

Pokud se vůbec dalo na počátku války hovořit o nějakém válečném nadšení či alespoň loajalitě k vlastní zemi mezi Čechy, neschopnost rakouských úřadů zajistit obyvatelům základní podmínky pro život postupně přispěla k lhostejnosti či spíše odmítání monarchie. Mezi dělníky, kteří nebyli odvedeni, jistě i v Klatovech, navíc poměrně dost rezonovala bolševická revoluce v Rusku. K lepší náladě také zcela jistě nepřispívalo třeba zabavování téměř veškerých kovových předmětů nejen z domácností, ale i např. z veřejných budov, tzv. rekvizice.  Ještě 11. října 1918 se městské zastupitelstvo muselo ohradit proti výměru pražského vojenského velitelství, které požadovalo dodání měděných součástí střechy Černé věže a děkanského kostela. Rakouské vládě se nedostávalo ani hotových peněz, proto vyzývalo občany, aby poskytli (= upsali) státu peníze na další válečné výdaje. Úřady se snažily apelovat na vlastenecké city obyvatel, pochopitelně s čím dál menším úspěchem.    

Jak ale proběhl onen slavný 28. říjen v našem městě?  Už ráno se mezi lidi prosákly zprávy, že nezávislost byla vyhlášena. Představitelé města se pokoušeli telefonicky doptat, zda jsou tyto zvěsti pravdivé, ale nedostalo se jim nikde odpovědi. Ve dvě hodiny odpoledne začal pohřeb zdejšího četnického strážmistra Procházky. Ještě naposledy tak přes náměstí defilovaly rakouské uniformy – policisté vyprovázeli v průvodu za doprovodu vojenské kapely pod vedením Františka Marka svého kolegu na poslední cestě. Když se začaly po městě šířit zprávy o kapitulaci Rakouska, přesvědčil kapelník Marek po skončení pohřbu hudebníky, aby se vrátili na náměstí. I přes pochyby některých členů kapely, hudebníci nakonec zahráli u kašny (ještě) neoficiální hymnu „Kde domov můj“,  i další vlastenecké písně, např. Hej Slované.  Klatované vědomi si unikátnosti chvíle se začali shromažďovat na náměstí a za provolávání hesel „Sláva“ a na „Zdar“ směřovali k radnici. Z balkonu požárem poničené radnice promluvil předák klatovské národně sociální strany, zahradník Robert Zýka (1846-1936). Později na svůj projev vzpomínal:  „Vida s balkonu jako moře vlnící se zástupy čekající na oslovení, promluvil jsem sám, jak mně srdce kázalo, nepřipraven, ale o to upřímněji. A lid mne pochopil! Volání souhlasu, jakož i lichotivé uznání z řad přední inteligence, když přišel jsem opět na náměstí, bylo důkazem, že řečí svou trefil jsem na pravou strunu každého upřímného Čecha“.   Nedlouho poté vyšlo zvláštní číslo Klatovských listů, které oznamovalo, že Rakousko prostřednictvím tzv. Andrássyho nóty přijalo podmínky amerického prezidenta Wilsona, což prakticky znamenalo jeho kapitulaci a nezávislost českých zemí.

Aktivní byli během slunečného pondělí 28. října před sto lety i klatovští studenti. Od tří hodin odpoledne pořádal zdejší spolek akademiků Úhlava v budově  Měšťanské besedy (v již neexistujícím  bloku domů v Krameriově ulici) schůzi studentů, které se kromě  frekventantů vyšších ročníků gymnázia a hospodářské školy účastnil i starosta města Dr. Karel Hostaš. Nejvyšší představitel města vyzval studenty k pohotovosti, „když válečné události spějí ke konci“. Asi sám netušil, jak blízko je k pravdě.  V té době už totiž vyhrávala zmíněná Markova kapela vlastenecké písně i hymny našich nových spojenců, zejména francouzskou Marseillaisu, ale i ruskou nebo anglickou hymnu. Někteří ze shromážděných studentů se také rozběhli do města, kde se účastnili „demontáže“ nejrůznějších rakouských symbolů a zároveň vyzývali občany, aby vyvěsili národní standarty.  Na snímku davy lidí slavící samostatnost před Národním divadlem 28.10. 1918.

Na pondělní večer byl do zdejší sokolovny dlouho dopředu naplánován koncert tehdy populárního houslového virtuosa Františka Ondříčka. Koncert se pochopitelně stal oslavou nově získané samostatnosti.  Během koncertu vystoupil na podium vedle mistra i klatovský muž 28. října, poštovní úředník Rudolf Pelant (na snímku), který přečetl prohlášení Národního výboru o  vzniku Československé republiky. Nyní bych nechal „promluvit“ svého pradědu Rudolfa Bílka st. (1884-1965). Tento tehdy mladý profesor klatovského gymnázia popsal ve svých pamětech atmosféru a okolnosti vzniku republiky v Klatovech takto:  „Toho dne se národ osvobodil, když zvěděl, že Rakousko-Uhersko přijalo 14 mírových podmínek Wilsonových, mezi nimiž bylo i uznání práva na sebeurčení pro národy Rakouska-Uherska. Do Klatov přišla zpráva o tom v dopoledních hodinách, a třebaže jsme věděli, že zvláště na jihu už se hroutí odpor rakouských a německých vojsk, působila jako blesk z čista jasna. Rozletěla se po městě, ale zprvu byla přijímána s nedůvěrou, teprve když ji potvrdilo zvláštní vydání Klatovských listů, zmocnilo se obyvatelstva prudké vzrušení. Kdekdo chvátal k náměstí, lidé se objímali, tiskli si ruce, z tváří jim tryskal jásot, nadšení i slzy. Hudba vyhrávala veselé pochody a písně, domy se zdobily národními prapory, slavný den se stal národním svátkem. Odpoledne rozradostněné zástupy proudily ulicemi a mládež odstraňovala znaky nenáviděné poroby, rakouské orly z veřejných budov a tzv. jablíčka s císařskými iniciálkami z vojenských  čepic. Tento slavný den, zkrásněný podzimním sluncem, měl i krásný závěr: koncert virtuosa Frant. Ondříčka v sokolovně. V přestávce poštovní tajemník Rudolf Pelant přečetl telegram s prvním zákonem nového státu: habsburská dynastie se jím prohlašovala za sesazenou a všechny zákony za platné, pokud neodporují novému právnímu vztahu. Ondříček zahrál píseň : „Kde domov můj“, a plni dojetí, přidružili jsme se zpěvem k jeho houslím. V příštích dnech státní převrat byl oslaven hromadnými radovánkami a slavnostmi, na jedné z nich byla ve velkých sadech za účasti mládeže zasazena lípa svobody.  Kéž se zelená po všechna naše pokolení. 30. října se martinskou deklarací k novému státu připojili i Slováci, tak se po stoletích poroby a dlouhých letech válečného utrpení naplnily smělé sny, kterými se těšily celé generace od dob našeho obrození.“  

V posledních říjnových dnech došlo k převzetí klatovských kasáren, což se obešlo prakticky bez komplikací. Většina vojáků zdejší posádky už byla beztak pryč, jednalo se z větší části o cizince, resp. příslušníky jiných národností.  I když vyhlášení samostatnosti a konec války přinesla všeobecnou euforii, v mnoha (nejen klatovských) rodinách byla radost zakalena ztrátou některého z jejich členů. V této době totiž řádila prakticky v celé Evropě tzv. španělská chřipka, která údajně zahubila více lidí než válka samotná. Jisté ale je, že k jejímu šíření přispěly rozhodující špatné životní podmínky civilních obyvatel a nekvalitní výživa. V Klatovech jí podlehl například primář zdejší nemocnice MUDr. Bohumil Till nebo můj praprastrýc, muzejní asistent František Prunar a desítky dalších Klatovanů. Také zásobovací situace se vznikem státu nijak dramaticky nezlepšila, takže nespokojenost obyvatel rostla. V Klatovech tato situace vygradovala hned v lednu 1919 rabováním obchodů židovských obchodníků. Na snímku přísaha vojáků 14. jízdního pluku nově vzniklé čs. armády na náměstí v Klatovech 11. listopadu roku 1918. 

Převrat přinesl do Klatov i politické změny. Úspěšný starosta Karel Hostaš skončil ve funkci po komunálních volbách v létě roce 1919, kdy ho nahradil sociální demokrat Ladislav Novák. Poslední okresní hejtman Jaromír Vysoký, známý svou loajalitou k monarchii skončil záhy po vzniku ČSR, za disciplinární přestupky se dokonce ocitl před soudem.  Vedení města muselo samozřejmě ihned po válce řešit celou řadu problémů, zvlášť palčivá byla otázka nedostatku bytů.  Po stabilizaci ekonomické situace na počátku dvacátých let se Klatovy nadechly k dalšímu významnému rozvoji, který utnula až velká hospodářská krize o dekádu později.