Skok do věčnosti

Před několik týdny vzrušila naše, jinak až příliš poklidné město, tragická událost. Ukončit svůj život se rozhodl zdejší mladý muž. Na tom by bohužel nebylo nic až tak neobvyklého, debatu „rozhýbal“ spíš způsob, který pro svůj dobrovolný odchod zvolil, tedy skok z klatovské dominanty, Černé věže. Nešťastník samozřejmě nebyl první, věž „lákala“ sebevrahy už v minulosti. Některé z těchto smutných osudů bych dnes rád připomněl.

Zmapovat smutné příběhy z historie klatovské Černé věže není úplně jednoduché. Na internetu lze nalézt informaci, že prvním sebevrahem byl údajně student Antonín Dobízl, který svůj život ukončil skokem v roce 1884. Tento údaj se mi nepodařilo ověřit, s největší pravděpodobností se jedná o omyl. Rok tedy sedí, ale prvním mediálně propíraným sebevrahem nebyl student Dobízl, nýbrž zámožný rolník z nedalekých Slavošovic dvaapadesátiletý Antonín Eichinger. Svůj čin se rozhodl uskutečnit v neděli 17. srpna asi půl hodiny před polednem. Je jasné, že právě neděle byla dnem, kdy se na náměstí pohybovalo nejvíce lidí. I proto si jeho počínání vzbudilo pozornost a na náměstí se postupně shluklo velké množství „čumilů“. Poněkud překvapující je, že Eichinger nevylezl až a věžní ochoz, ale skočit chtěl z okénka ve výšce cca 25 metrů (!). Jednalo se tedy zřejmě o okno pod věžními hodinami, otvory v jednotlivých patrech jsou příliš malé na to, aby si jimi protáhl dospělý muž. Ten to otvor je ovšem mnohem výše než uvedených 25 metrů. Přihlížející jej chtěli od skoku odradit, několik mužů běželo do věže s úmyslem muže zpacifikovat. Když se k němu dostali ve věži, hrozil Eichinger, že přiblíží-li se blíže, okamžitě skočí. V jednu chvíli se jeden z přítomných dragounů pokusil přece jen strhnout Eichingera od okna, ten se však nedal zachytit, naopak se pokřižoval a vrhnul se do hloubi. V matričních záznamech o úmrtí je kolonka o zaopatření mrtvého, kam se podpisoval kněz či kaplan, který poskytl umírajícímu svátost tzv. poslední pomazání. V záznamu o úmrtí sebevraha ze Slavošovic je pouze lakonické „okamžitá smrt“. Pitva sebevraha potvrdila, kromě devastujících zranění způsobených pádem, že byla i lebka „jakýmsi starším vředem na mnohých místech až k mozku porušená“. Lékař konstatoval, že rolník spáchal čin „v pomatení mysli“, je tedy možné, že psychické obtíže měly v jeho případě příčiny ve fyziologických změnách na mozku. Příbuzní navíc potvrdili, že Eichinger se pokoušel vzít si život již dříve, zkoušel se oběsit nebo podřezat kosou. Nešťastný Antonín Eichinger po sobě zanechal vdovu a šest nezaopatřených dětí.

Dalšího tragického skoku se Klatovy „dočkaly“ o tři a čtvrt roku později, na Dušičky roku 1887, a i tentokrát se jednalo o vcelku dramatickou záležitost. Smutným hrdinou příběhu byl třiatřicetiletý syn zdejšího hostinského Petra Nováka, podučitel Zdimír. Ten toho dne nejprve přiběhl do hostince svého otce na Vídeňském předměstí a žádal zde sedícího dragouna, aby mu půjčil pistoli. Když voják odmítnul, prohlásil Novák: „Tedy půjdu a skočím s černé věže“ a vyběhl z lokálu. Za synem se po chvíli vydal i otec, ale Zdimír byl rychlejší. Velmi dramaticky vylíčil celou situaci Šumavan. Ukázka dobře ilustruje, jak se za více než století změnilo referování o podobných událostech. Posuďte sami: „Vylezl až na tak zavanou „pavláčku“, kde ve čtyřech rozích vystavěny jsou čtyři malé věžičky mají uprostřed vysoký jehlan s bání – a s této závratné výše, odkudž zdají se býti lidé jen drobnými mravenci a okolní vesnice jen bílými tečkami, vrhl se střemhlav dolů na náměstí před kostel. Nešťastník dopadl k zemi hřbetem, byl okamžitě mrtev; krev se neobjevila podivuhodným způsobem žádná, jen oči z důlků znatelně vyběhly. Ubohý otec doběhl již jen k mrtvole svého syna, kterou hned obklopovaly zástupy lidu. Ti, kdož na náměstí právě přítomni byli, tvrdí, že rána při dopadu byla neobyčejně silná podobajíc se bouchnutí vrat nebo explossi nějaké třaskaviny.“
I Nováka evidentně k činu dohnala duševní choroba. Šumavan ho popsal jako blouznivce, který často ve společnosti prohlašoval, že je svatý a káral přítomné za hříšný život. Do tohoto stavu se údajně dostal „následkem čtení a hloubání v knihách náboženských“. V osudný den lidé viděli Nováka na hřbitově vroucně se modlit. Redaktor Šumavanu usoudil, že právě slavnost mrtvých na Nováka udělala takový dojem, že u něj propukl „nový záchvat šílenství“. Na ilustračním snímku z roku 1912 Černá věž a (stará) radnice.                  

Dalším v řadě a zřejmě smutným rekordmanem co do věku, byl syn šikovatele zdejší vojenské posádky Vilibald Šípek, kterému bylo pouhých 14 let. Co vedlo k činu hodinářského učně, se mi nepodařilo zjistit. Za nejzajímavější případ „skokana“ ovšem považuji sebevraždu studenta tercie zdejšího gymnázia Josefa Nádera, to hned ze dvou důvodů. Před lety jsem v jednom pražském antikvariátu koupil fotografii mladého muže, na jejíž zadní straně stojí: Josef Náder studující v roku 1893 v Klatovech. Skočil s černé věže klatovské na náměstí dne 7. května 1893. Díváte se tedy do tváře studenta, kterého špatné studijní výsledky dohnaly ke „skoku do věčnosti“, jak nadepsaly Klatovské listy zprávu o jeho tragickém činu. Datum na fotografii je tedy napsán chybně, svůj otřesný čin spáchal student Náder v pondělí 17. července, pouhé dva dny po skončení školního roku na gymnáziu, který se mu zřejmě hrubě nevydařil. A jak se to celé seběhlo? V osudný den se Náder procházel po městě se svým i spolužáky, kteří na něm ovšem nepozorovali nic zvláštního. Poté se rozloučili a Náder vystoupil na věž. Zde si ještě od hlásného vypůjčil dalekohled. Procházel se po ochozu a sledoval s jeho pomocí okolí. Když se ocitnul na straně směřující na náměstí, vyklonil se přes zábradlí. Dole právě procházely dvě ženy, mladík tedy počkal pár vteřin, než přejdou a přeskočil přes zábradlí a … „cestou“ narazil hlavou do vyčnívající římsy a po pár vteřinách dopadl na náměstí. Jak to celé dopadlo, nemá cenu psát.

Náder svůj čin bezesporu plánoval. V podnájmu (pocházel totiž z Kralovic u Plzně), kde bydlel, zanechal dopis, ve kterém popsal, jaký si přeje pohřeb. Činem samozřejmě zarmoutil svou matku, byl jejím jediným dítětem. V tváří tvář kruté ztrátě by mu jistě odpustila špatné výsledky ve škole. Je jasné, že sebevražda, potažmo provedené tímto způsobem a takto mladým člověkem, vzbudila ve městě velkou pozornost. Nakonec nejinak tomu je i v dnešní době, stačí si vzpomenout na poslední obdobný čin, ke kterému došlo před několika týdny. Na rozdíl od předcházejících případů se v tisku objevily úvahy, jak podobným činům zabránit. Důvodem byla nejen snaha zachránit samotného sebevraha, ale ochránit i lidi, kteří se v době činu nacházejí na náměstí pod věží. Dalším důvodem, proč je žádoucí zabránit těmto neštěstím, je také šok, který čin způsobí náhodným kolemjdoucím. V neposlední řadě také pisateli vadí, že těmito „excesy“ trpí pověst klatovské dominanty! V době, o které hovoříme, samozřejmě turistika v dnešní podobě prakticky vůbec neexistovala, věž tedy nebyla atrakcí jako je dnes. Věž si stále držela svou hlavní funkci – tedy exkluzivní výhled z jejího ochozu měl především prostřednictvím bdělého věžného zajistit včasné varování před hrozícím nebezpečím – zejména ohněm. Na druhou stranu, v tehdejších novinách se kriticky píše o tom, že dvířka na schodiště tehdy bývala běžně otevřená. Pisatel textu také uvádí, že teoreticky každý, kdo se na věž vydá, je potenciálním sebevrahem. Řešením by bylo zamykání dveří na věž – každý zájemce o výhled na město a do kraje byl tedy měl jít nejprve na radnici a tam si vyžádat průvodce, který by na návštěvníka po celou dobu dohlížel…

Černá věž a tragické skoky ale nebyly jen doménou mužů, jak by se možná mohlo zdát z předešlých příběhů. V létě 1940 zde ukončila život třiatřicetiletá učitelka Libuše Petrášková. Ta přijela navštívit své rodiče, její otec býval v Klatovech řídícím učitelem. S sebou si přivezla i deprese, pobyt v rodišti jí měl právě od psychických problémů pomoci. No, nepovedlo se. Petrášková si, podobně jako Eichinger o půl století dříve, vybrala ke skoku okénko na severní straně věže – u zvonu Vondra, pod hodinami (na snímku za zvonem). Ani tentokrát nebyly čtenáři Klatovských listů ušetřeni detailů. Za zmínku jen stojí, že pád z výšky 45 metrů trval údajně čtyři vteřiny. Zabitou nejprve nikdo nepoznal, až když se na místo dostavil městský lékař MUDr. Fügner, poznal Petráškovou, která jej navštívila o den dříve, když hledala pomoc se svou chorobou. Ve zprávě z novin se také píše, že učitelka je sedmým sebevrahem, který skočil z věže. Vzhledem k předešlým vyjmenovaným případům je zřejmé, že stavba si v mezičase mezi lety 1893 (Náder) a 1940 (Petrášková) vyžádala další dvě oběti z řad sebevrahů.

Zůstává také záhadou, zda do toho počtu se počítá i případ, který se odehrál na počátku roku 1920. V pondělí 27. ledna byl na ochozu věže nalezeno tělo staršího muže. Zanedlouho bylo zjištěno, že se jedná o pětapadesátiletého čeledína Josefa Heise z Dolan. Opodál se válela prázdná lahev od rumu. Z tohoto četníci usoudili, že i Heis plánoval ukončit svůj život skokem a aby si dodal odvahu, tak si dal na kuráž alkohol. Toho bylo ale nakonec asi tolik, že vykonal „práci“ a ke skoku už tedy nedošlo. Terčem kritiky novin se tentokrát stal způsob dopravy mrtvoly z věže. Tělo bylo totiž sneseno dolů na laně, což „působilo na diváky příšerným dojmem“. Šumavan si stěžoval, že nešťastník ani nebyl zabalen do neprůhledné záchranné plachty.

Jednu oběť má „na svědomí“ také věž sousedního jezuitského kostela, a i když se nejednalo o skok, za zmínku určitě stojí. Koncem března 1933 rozhodla městská rada o opravě báně levé věže kostela. Tesařské práce měla provést zdejší firma Karla Mayera. Dělníci postavili lešení a jako první úkol měli vyndat kříž na samém vrcholu věže. Už to bylo samo o sobě velmi náročné – křížek s bodcem (jehož pomocí byl upevněn v malé báni) váží 90 kilogramů a celý objekt měří téměř tři metry.
Teď ještě zbývalo celý objekt spustit na laně dolů pod kostel. Zpočátku vypadalo vše bezproblémově, až do té chvíle, kdy se bodec „zapíchnul“ do dolní římsy věže. Šéf Majer se ale ničeho nezalekl, vlezl na žebřík a nechal se na něm bez jištění kolegy spustit ke kříži, aby jej uvolnil. To se mu podařilo, nicméně žebřík se přetočil. I tak dal ale Majer znamení kolegům, aby jej vytáhli nahoru. Při „cestě“ zpět musel tesařský mistr odstrkovat žebřík od věže. To se mu ale stalo osudným, na žebříku se neudržel a spadnul pod schody kostela. Svůj riskantní kousek samozřejmě nepřežil. Tesař Karel Majer se nechal přes smrtí vyfotografovat na vrcholu věže (označen křížkem), i proto se tento tragický případ dostal i do celostátních médií. To asi jen prohloubilo bolest vdovy a tří dětí, které po sobě tesař zanechal.

Ale zpět k tématu. V poslední dekádě jsme zaznamenali tři tragické případy v letech 2010, 2014 a naposledy před několika týdny. Každá podobná smrt je samozřejmě neštěstí, zde ještě násobené faktem, že se jednalo vždy o mladé lidi. Co se asi odehrávalo v hlavách nešťastných žen a mladíka, když stoupaly po strmých schodech na ochoz věže? Po posledním činu se, jak už jsem se zmínil, rozhořela diskuse nad nějakou formou zabezpečení věže tak, aby se podobné činy už nemohly opakovat. V tomhle případě nejde primárně o „skokany“, protože ti si jistě najdou jiný způsob odchodu z tohoto světa, ale spíše eliminovat ohrožení chodců na náměstí. Řešením by bylo, tak jako v jiných městech, instalování mříže na ochoz. Popravdě, opravdu bych nechtěl být v kůži těch, kteří budou o tomto rozhodovat. Proti argumentu o bezpečnosti náhodných kolemjdoucích se těžko něco namítá. Na druhou stranu, pravděpodobnost, že bude někdo zasažen, je asi ještě nižší než výhra v loterii, zatímco výhled na město a do kraje bude mít pokažený každý, kdo se ne věž vydrápe. Troufnu si ale tipnout, že dříve či později se na věži nějaká forma ochrany objeví.