Proč (ne)slavit sto let republiky

V posledních týdnech se na nás odevšad valí v mnoha variacích připomínky výročí sta let vzniku Československa. Co na tom, že stát, jehož vznik oslavujeme, už čtvrt století neexistuje. Rozhodl jsem se postavit do řady desítek a stovek více či méně fundovaných komentátorů a přináším také svoje postřehy k tématu sta let republiky. 

 

Rakousko žalář národů? 

Rakousko-Uherská monarchie bývala poměrně často označována jako žalář národů. Samozřejmě – multinárodní mocnost druhé kategorie, těžkopádná, konzervativní a za své podstaty zmítaná mnoha spory (více či méně ale spíš více souvisejícími s rozdílnými zájmy jednotlivých národů a také s jejich odlišnou představou o vlastní roli v rámci říše) měla k ideálu daleko. Nicméně proces demokratizace a koncept prosazování občanských práv zde byl v posledních dekádách existence patrný a nebýt nešťastných okolností, jistě by bylo Rakousko demokratickou zemí ve stejné době a minimálně ve stejné míře jako okolní země.  Mě ale zajímá především role Čechů v rámci soustátí. V první řadě je dobré uvědomit si, že český národ se nenarodil se získáním samostatnosti v říjnu 1918. V posledních týdnech to tak totiž vypadá. Zcela zásadním rozvojem prošli Češi právě v onom „žaláři“. Po nesmělém sebeuvědomění v první polovině 19. století, zjednodušeně řečeno národním obrozením se od šedesátých let vyvíjí svébytný, vzdělaný a sebevědomý národ – Češi. V tom hrozném Rakousku. Na konci století zaujímaly Čechy v rámci monarchie pomyslné první místo nejen v průmyslové výrobě (nutno přiznat, že velká část průmyslu byla v německých, resp. židovských rukách), ale i v dalších důležitých oblastech, například v procentu gramotných lidí v rámci populace. Relativně kvalitní školství, rozvinutá infrastruktura s nejhustší sítí železnic, kultura na evropské úrovni – toho všeho se Čechům podařilo dosáhnout už dávno před rokem 1918 ve „strašlivých“ podmínkách Rakouska-Uherska.

Nechtěný stát

Válečný konflikt, do kterého se nechal vmanévrovat stařičký císař, nakonec vedl k zániku monarchie a vzniku nástupnických států. Vzniklo také Československo, a to i přesto, že historicky i kulturně měli Češi se Slováky pramálo společného. 

Slavit 100 let a vděčně vzpomínat na říjen 1918 by měli v první řadě Slováci. Asi by to neradi slyšeli, ale úsilí prezidenta Masaryka i to, že doslova vymyslel a posléze stvořil československý národ, pro ně znamenalo nebývalý vzestup a prakticky národní záchranu. Několika set let trvající život ve stínu Maďarů, v rámci monarchie slabých ekonomicky, ale politicky silných, byl pro ně téměř smrtelný. Snahy udělat z Horních Uher maďarskou enklávu by se daly srovnat možná s germanizací Čech na konci 18. století. Tehdy ale Josef II. poněmčoval, aby udělal správu země efektivnější. Maďarský tlak na Slováky byl ale ideologický – v duchu dodnes neopuštěné ideje o Velkých Uhrách. Nový stát tak například zcela vybudoval tamější národní školství, státní správu, samosprávu (čeští úředníci sem byli vysíláni za trest :)). Ekonomicky na tom Slováci byli, vzhledem k charakteru země, pochopitelně také bídně. Nakonec o srovnání hospodářské úrovně východních bratrů s Čechy se snažili i komunisté. Neúspěšně, Slováci nás dohnali až v posledních 15 letech. Velké oslavy asi na Slovensku asi nevypuknou. I přes nesporné výhody, které Slovákům přineslo „členství“ v ČSR, se nedá říct, že by byli přehnaně loajální. Už v roce 1928 zpochybňovali ústy vlivného politika a posléze usvědčeného a odsouzeného agenta Maďarů  Vojtěcha Tuky státoprávní uspořádání republiky.
O jejich jednání s Němci v období druhé republiky, korunované „útěkem“ a vytvořením Slovenského štátu (většinu jeho existence byl jeho premiérem právě Tuka!) ani nemluvě. Svoje požadavky a nároky dokázali prosadit i dokonce během komunistického režimu, kdy se nacionalismus (oficiálně) rozhodně nepěstoval.  Slováci ale samozřejmě nejsou jedinými odpadlíky od stoletého jubilanta. Úhelným kamenem existence ČSR bylo v prvních dvaceti letech soužití s Němci. I když se to leckomu zdá nepochopitelné, před osmdesáti lety byste se už za Janovicemi s češtinou moc nechytli.  Poměrně ucelené enklávy podél hranic byly čistě německé nebo maximálně smíšené. I v řadě velkých jinak českých měst tvořili Němci významnou část obyvatelstva (Praha, Brno, Jihlava apod.)   Celá situace se s odstupem mnoha desítek let hodnotí snadno, zvlášť se znalostí následných dějinných událostí. V politickém klimatu první republiky ale národnostním menšinám (rozuměj Němcům) prostě nebyla věnována přílišná, nebo spíše dostatečná pozornost. Turbulentní doba vniku ČSR a snahy vyhlásit vlastní státy „Deutschbőhmen“ a „Sudetenland“ signalizovaly, že čeští Němci nebudou těmi, kteří by si doma pečlivě hýčkali svůj československý pas. Prvních přibližně deset, dvanáct let existence ČSR se sud s prachem v podobě německé menšiny (velikostí navíc srovnatelně s jedním z oficiálních státních národů – Slováky) jakž takž pod kontrolou. Když se v druhé polovině dvacátých let stali ministry i členové německých politických stran, zdálo se dokonce, že se blýská na lepší časy. Tyto naděje ale rázně uťala hospodářská krize, která ještě s větší intenzitou než zbytek země zasáhla právě německá území.  Ještě větší vliv měl ovšem politický vzestup Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Zatímco ještě ve dvacátých letech volil čeští Němci podobně jako Češi – tedy „své“ agrárníky nebo sociální demokraty, ve třicátých letech už tuto menšinovou politiku zcela ovládly nacionálně orientované strany (SHF, později SdP). Jakkoli se může zdát chování Němců jako zrada, lze se mu vůbec, bráno čistě racionálně, divit? Bylo možné udržet tři miliony občanů země, kterou nikdy nepřijali za svou, ve svazku s ní? Němcům, kteří se (ať už právem nebo ne) cítili odstrčeni, prostě někdo nabídl jednoduchý program –„Heim ins Reich“. I další historické události v Evropě ukazují, že obdobnému lákadlu se prakticky žádný národ neubránil.   Vývoji, který skončil nechvalně známou Mnichovskou dohodou, by asi v tehdejší konstelaci nešlo zabránit. Tedy jinak řečeno - i kdyby prvorepublikové vlády zacházeli s Němci skvěle, odstředivé tendence by se s Hitlerem v zádech nejspíš nepodařilo účinně eliminovat.

          

Konec československého snu

Tak jako tak - v noci z 29. na 30. září zemřelo Československo, alespoň v té podobě, ve které vzniklo, ve věku nedožitých 20 let. Krátké období tzv. druhé republiky vystřídalo šest let německého panství. Kromě všeobecného útlaku, desetitisíců mrtvých a likvidace židovské menšiny přineslo zásadní změnu v kurzu československé zahraniční politiky. Po „zradě“ západních mocností v Mnichově, byla pozornost nasměrována východním směrem. Alespoň pár slov k osobnosti, která stála u těchto událostí – nejen u Mnichova, ale i u podepsání smlouvy o československo-sovětského přátelství v prosinci 1943, tedy Edvarda Beneše. Troufnu si tvrdit, že druhý prezident, Masarykův chráněnec Beneš, byl osobností, která nejvíce během sta let existence ovlivnila charakter Československa. Výzvy, kterým Beneš během své kariéry čelil, jistě nebyly ničím, co by se mu dalo závidět. Nepřestává mě ale fascinovat, že prakticky vždy, když stál na nějaké pomyslné křižovatce, učinil kontroverzní či přímo špatné rozhodnutí (přílišná orientace na Francii, Malá dohoda, podpis zmíněné smlouvy se SSSR, odsun Němců, souhlas s likvidací agrární strany, přijetí demise ministrů v únoru 1948 atd. atd.). Na druhou stranu je nutné znovu podtrhnout, že svůj úřad zastával v mimořádně obtížných podmínkách. Definitivní ránu původní podobě Československa z roku 1918 zasadil poválečný odsun německého obyvatelstva (nejen) z pohraničí. O odsunu bylo napsáno dost a dost, i po více než sedmdesáti letech vzbuzuje mnoho emocí. Dle mého názoru se na něj nelze aplikovat běžnou etickou dichotomii – dobro versus zlo. Jednalo se zkrátka o záležitost v dobovém kontextu nevyhnutelnou a tak je nutno s ní „nakládat“. Můžeme se maximálně bavit o tom, zda měl (či mohl) proběhnout „kultivovaněji“ bez zbytečných obětí. Válka každopádně vryla do tváře Československa jizvy, které se už nikdy nepodařilo zacelit – likvidaci pro stát velice významné židovské menšiny, ale i územní ztráty.  Nejvýchodnější část země – Podkarpatská Rus, která na včlenění do ČSR vydělala ještě více než Slováci, byla připojena ke Stalinově říši. Tři miliony Němců byly vyexpedovány, zatímco silně neloajálním Slovákům byla otevřena náruč ve jménu obnovy ČSR. Kratičké polodemokratické období v letech 1945-1948, během něhož zbytky nekomunistických elit zemi doslova naservírovaly zdejším Stalinovým pohůnkům. Československo jako samostatný stát prakticky přestalo existovat, vliv Moskvy byl naprosto zásadní a klíčová rozhodnutí, která se týkala Československa  se přijímala právě tam. Status quo byl potvrzen intervencí vojsk v roce 1968 a následnou okupací. I když se to asi mnohým nebude líbit, spousta schopných a aktivních lidí zemi opustila, zvlášť ve dvou velkých vlnách po roce 1948 a 1968.  Komunistický režim sice zemi poměrně dost zdevastoval kulturně, ekonomicky, ekologicky i jinak, ale v něčem přece jen uspěl. Podařilo se mu téměř zcela vygumovat povědomí o českém národu, jeho úžasném progresu, který zaznamenal během století před komunistickým pučem.  Moderní české dějiny redukoval na národní obrození a jakýsi „soubor revolučních tradic“. Z obecného povědomí vymizel zcela (reálný a pravdivý) obraz Čech jako různorodé země – národnostně i kulturně.

Československo – dílo náhody (a Masaryka)

Ale zpět k jubilantovi – naší milé republice. Asi hvězdnou hodinou Československa bylo paradoxně jeho rozpad v roce 1993. Už události prvních porevolučních let ukázaly, že Slováci si potřebují vyzkoušet samostatný netotalitní stát. Pro obě země přinesl rozpad společného státu možnost soustředit se na vlastní společenskou i ekonomickou transformaci, místo vyčerpávajícího a nikam nevedoucího „boje o pomlčky“. To, že rozchod proběhl bez násilí, je také (možná nedoceněným) atributem konce Československa.  Před čtvrtstoletím se tak paradoxně naplnil sen generací českých nacionalistů – po nějakých osmi stech letech jsme si začali vládnout sami v národnostně skoro homogenním státě. Masarykův koncept československého národa definitivně a navždy padnul. Ruku na srdce, Československo vzniklo tak trochu náhodou. Nebýt vhodné mezinárodně politické konstelace spojené s obdivuhodným a úspěchem korunovaným diplomatickým úsilím Masaryka a jeho spolupracovníků, asi bychom v těchto dnech ni neslavili. Další peripetie státu, které jsem naznačil výše, svědčí o tom, že zachování Československa bylo v uplynulém století skutečně tvrdý oříškem. I přes několikeré smrtelné ohrožení zvenčí nakonec dostalo „ránu z milosti“ zevnitř.  Ten náš jubilant se zkrátka změnil natolik, že slavit jeho narozeniny mi přijde maličko k smíchu.

Konfrontace a konkurence jako program

Máme sice vlastní homogenní stát, ale zoufale nám chybí vize a program. Rozdělují nás i názory na různé národní tragédie. Každou chvíli tak slyšíme něco o traumatu Mnichova nebo srpna 68. Problém našeho národa a potažmo státu ale podle mě netkví v tom, že jsme si (vcelku rozumně) nenechali zemi rozbít od Němců nebo od Rusů. Zdaleka největšího rozmachu dosáhl právě během toho takzvaného útlaku – jak jsem si zmiňoval výše – v době, kdy musel o místo na slunci bojovat  s dalšími národy  v rámci rakouské říše. Největším rivalem byli Němci, samozřejmě. Byli věrnými společníky mnoho staletí, ale především soupeři během formování moderních Čech, zhruba od poloviny 19. století. Z „cizího“ elementu se stal program - svou přítomností a na startovní čáře značnou převahou dokázali Němci Čechy spojit a vyburcovat.  I když motivace byla v podstatě negativní, tak právě tohle národnostní pnutí dokázalo způsobit vzepětí národa. Vzpomeňme různé významné spolky a organizace a jejich nesmírně důležitou činnost – německé turnvereiny versus Sokol, Bőhmerwaldbund proti Národní jednotě pošumavské atd. Často se doslova bojovalo o každou vesnici na národnostním a jazykovém pomezí (v našem kraji např. Úborsko, Prapořiště, Javornou apod.).  Tehdy se rodili skuteční vlastenci, kteří byli schopni a hlavně ochotni nezištně investovat do budoucnosti Čechů. Samozřejmě každodenní souboje s Němci přinášely prohry i zasloužená vítězství. Samozřejmě ani tuhle dobu soužití nelze idealizovat – řečeno sportovní terminologií - nedovolených zákroků se dopouštěly obě strany, za Rakouska hlavně Němci a během existence ČSR spíš Češi. Sérií nesmírně krutých německých faulů odměněné posléze červenou kartou a vyloučením byly události v letech 1938-1945.  Ztráta Němců, ale i Židů, Slováků a Rusínů měla jednu zásadní nevýhodu, kromě (ne)zdravé rivality, jsme si zcela odvykli tolerovat odlišnost – poslední roky jasně ukázaly, jak iracionálně hodně se bojíme všech, kteří nevyrostli na našem dvorku. I když samozřejmě představa, jak by dnes statisíce zdejších pivně-salámových vlastenců reagovaly např. na židy, není nijak lákavá.

A za sto let?
Co se stalo, nejde odestát, praví známé pořekadlo. Přijměme tedy „realitu“ – máme republiku a slavíme jejích prvních sto let. Jak jsem se snažil naznačit – oslavenkyně už má sice s  původně narozeným dítětem jménem ČSR pramálo společného, pořád ale leží v srdci Evropy a na tom se zcela jistě nezmění nic. Poloha naší země je spíš nevýhodou, jak nakonec ukázalo posledních sto let.  Naše země jako „most mezi Západem a Východem“, jak si představoval Beneš, je samozřejmě nebezpečná a nesmyslná chiméra. Dějiny Československa jsou jasným důkazem, že opravdu nemůžeme usilovat o větší roli, než nám vzhledem k naší velikosti přísluší. Paradoxně mnohem větší sílu by nám dávalo významné postavení v trochu zkostnatělé, ale minimálně díky své velikosti důležité, rakouské monarchii. Nebudu zastírat, že bych rozhodně nepovažoval za nijakou tragédii, kdyby se bývalo Rakousko nerozpadlo a do hlavního města bychom místo do Prahy jezdili do Vídně. Vzhledem k tomu, kam až se Češi dostali před rokem 1918, myslím, že ani „národně“ bychom nijak zvlášť neutrpěli.
I monarchie by zcela jistě prošla výraznou modernizací a proměnila by se v moderní zemi s množství m velice šikovných lidí různých národností.  Je dost možné, že bychom vůbec nezakusili mnohé útrapy, které nám přineslo 20. století, téměř jistě bychom se vyhnuli komunistickému (resp. sovětskému) panství. Ale konec spekulací, Rakousko- Uhersko je (bohužel) minulostí. Přesto si myslím, že koncept středoevropského, chcete-li podunajského, státu rozhodně mrtvý není. V posledních desetiletích se ukazuje, že budoucnost platí velkým státům, resp. jejich blokům. I když plochý nacionalismus je na vzestupu, ekonomická realita i stav životního prostředí bude čím dál více vyžadovat společné rozhodování.   Jen prostřednictvím širší spolupráce bude možné čelit problémům, které nás čekají. Leckdo může namítnout, že jsme už nyní součástí takového bloku – Evropské unie. Výhody členství  v ekonomické rovině jsou asi nezpochybnitelné. V rovině politické je to mnohem složitější. Aby se stal tento „moloch“ flexibilnějším, akceschopnějším a konkurenceschopnějším, muselo by zcela jistě dojít k hlubší integraci. Když si vybavím nálady české (a jistě i velké části evropské) veřejnosti a přidám k tomu naprosto tragické PR Unie, nezdá se, že by k federalizaci v nejbližší době mohlo dojít. I když si uvědomuji, že v současné době nemáme jinou možnost než členství v EU, asi bych nechtěl, aby můj život řídil třeba Emanuel Macron (nebo jiný reprezentant sice federalistické, ale jinak dost zaostávající Francie). EU také zoufale hledá (?) nějaký program nebo společný étos. Než vznik společného evropského superstátu, už mi mnohem pravděpodobnější přijde pozvolná eroze celého společenství.  Cestou k záchraně Čech a češství jako takového potom může být členství v jakémsi „reunionu“ starého dobrého Rakouska – země, kde jsou dobrovolně národy srovnatelné velikosti (Česi, Slováci, Maďaři, Rakušané, Slovinci, Chorvaté, popř. Italové ze severu a Švýcaři) s širokou autonomií a velkou porcí společné historie.  Podpořil bych i návrat k monarchii a k tomu, aby této stát formálně vedl císař nebo císařovna z rodu Habsburků (na snímku rodina posledního císaže Karla I.)   Přijde vám to k smíchu? Budoucnost ukáže. Když si uvědomíme, kolikrát se v posledních sto letech překreslovala skutečná i geopolitická mapa (střední) Evropy, nedivil bych se vlastně ničemu.

Sečteno a podtrženo – slavit existenci státu, který ve své původní formaci a obsahu už dávno neexistuje, je trošku zvláštní. I onen mýtus o rakouských okovech dost pokulhává, alespoň dle mého názoru.   

Na druhou stranu povědomí většiny národa o vlastní historii je velice chabé, takže připomenout si ji v takové míře, jako se děje nyní, není na škodu. A to i přesto, že se tak děje prakticky jen prostřednictvím (de)mytizace prezidenta Masaryka. Oslavy a často patetické připomínky ale nenahradí to nejdůležitější – práci na tom, aby příštích sto let naší země bylo klidnějších než první stovka. 

Jak proběhl převrat 28. října 1918 v Klatovech si můžete přečíst zde.