První světová válka v Klatovech - část I.

V minulých týdnech se média vcelku hojně věnovala připomenutí stého výročí vypuknutí I. světové války. Připomínat toto  výročí a vůbec válku samotnou je  jistě chvályhodné, zatímco druhá světová válka  zůstává v povědomí širšího publika, o prvním světovém konfliktu se po sto letech ví přece jenom málo. Je to škoda, uvážíme-li, že na rozdíl od druhé světové války, bojovaly  (a umíraly) v té první desítky tisíc Čechů, ať už zůstaly loajální své zemi nebo vstoupily do legií. Dnes bych ale chtěl v několika střípcích ukázat, jak se žilo během války v zázemí- tedy samozřejmě v Klatovech. Toto poměrně rozsáhlé téma rozdělím do dvou dílů.

První ranění a uprchlíci z Haliče

Zdrojem informací a mini příběhů budou tentokrát hlavně válečné ročníky týdeníku Klatovské listy, vydávání jejich tradičního rivala – Šumavanu  bylo totiž zastaveno již v srpnu 1914  rozhodnutím okresního hejtmanství. Redaktor a vydavatel Šumavanu Otakar Čermák  nejen že obdržel povolávací rozkaz ke službě do armády, ale byl dokonce za své předešlé  novinářské aktivity souzen a odsouzen k 9 měsícům vězení (k odpykání trestu mělo dojít až po válce). Nutno poznamenat, že i při listování válečných ročníků  Klatovských listů lze často narazit na bílá místa - chybějící  články, které „zabavila“  bdělá rakouská cenzura. 

 
Vypuknutí války pocítili Klatované nejdříve prostřednictvím transportů raněných do zdejší nově otevřené nemocnice. Protože počet dovážených frontových vojáků byl skutečně značný, kapacita nemocnice brzy přestala dostačovat. Zřízeny tak byly provizorní lazarety na několika místech ve městě: v sále restaurace U Slunce, v Sokolovně a apod. Byla založena i zvláštní vojenská rezervní nemocnice a v dalším průběhu  války byly  další ranění umisťováni především v místnostech klatovských škol. O příjezdu  další „várky“ raněných informovaly KL  v dubnu 1915:
Po delší době odpočinku byly k nám ohlášeny nové transporty raněných, a sice ve středu 7. dubna přijelo zvláštním vlakem 265 vojínů zraněných a ponejvíc nemocných vojínů (revmatismus, omrzliny končetin, plicní zápaly, katarhhy apod.) a byli ubytováni ve zdejší vojenské reservní nemocnici. Jsou to Maďaři, Slovinci, Italové,  Rusíni, Poláci, Rumuni a Srbové. K uvítání nemocných vojínů dostavili se na nádraží členové místní odbočky Červeného kříže a četné dámy z odbočky zmíněného spolku, které raněným a nemocným podaly různá občerstvení. Další transport raněných jest ohlášen na dnešek v počtu asi 400 osob, mezi nimiž je asi 80 těžce raněných. Tento nový transport pochází z Karpatského bojiště. Ubytování budou jako vždy v místních lazaretech. Jak se dovídáme, budou prý následovati další transporty raněných do našeho města, až počet jejich dostoupí 3000.

Následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este – muž, jehož vražda v Sarajevu se stala záminkou pro rozpoutání I. světové války. František na snímku z roku 1888 v uniformě majora. 

Zatímco o Vánocích 1914 ještě připravily členky Sokola, které se staraly o zde hospitalizovaných 90 zraněných  vojáků  „dobrou večeři“ a také na Štědrý den dostalo se vojákům  „bohaté nadílky“, postupem času, jak se zhoršovala zásobovací situace, nebyl ani pobyt  v nemocnici pro zraněné žádnou dobou hojnosti. O úrovni tehdejší medicíny samozřejmě ani nemluvě.
Jednou zátěží pro město tedy byli zranění vojáci, horší byl z hlediska nutnosti zajištění základních životních prostředků, pobyt uprchlíků z Haliče ve městě. Vlna uprchlíků z východní části země (rozuměj Rakouska-Uherska) „zasáhla“ celé české země a souvisela s ofenzívou vojsk carského Ruska právě v Haliči i Bukovině. Protože tehdejší ruský antisemitismus byl fenoménem dostatečně známým, své domovy opouštěli především haličští Židé.  

Do Klatov dorazila velká skupina těchto uprchlíků již 7. listopadu  1914. Jednalo se celkem o 1044 osob (vezmeme-li do úvahy, že Klatovy tehdy měly cca 10.000 obyvatel, stoupl jejich počet lidí ve městě ze dne na den o 10 %), z toho údajně nejméně 600 dětí. Uprchlíci byli ubytováni v nepoužívaných objektech firmy Bruml (později Retex, dnes Klatex). Samozřejmě úroveň ubytování byla velice slabá, jediné provedené přípravy spočívaly v to, že „nanesena byla sláma, rozestlána byla podél zdí, vaky uprchlíků slouží za podušky, a to je vše, čím  dočasný jejich útulek vystrojen jest.“ Obyvatelé Klatov ovšem projevili soucit a sounáležitost se svými novými spoluobčany a na základě výzvy okresního hejtmanství začali do areálu firmy donášet oblečení a mýdlo. Nejaktivnější v této pomoci byli vcelku pochopitelně spoluvěrci, tedy členové klatovské, ale i plzeňské židovské obce.

Za továrními objekty byla také zřízena provizorní kuchyně (s 5 plotnami!), kde se uprchlíkům vařilo. Každý z uprchlíků měl také nárok na podporu ve výši 70 haléřů denně (odhadnul bych to jako ekvivalent dnešních 100 Kč), samozřejmě se nejednalo o žádnou závratnou sumu.

Zpráva v Klatovských listech také zdůraznila, že mezi uprchlíky jsou příslušníci všech sociálních vrstev a autor příspěvku vyjádřil přesvědčení, že bohatší z nich si najmou soukromé byty ve městě. K tomu posléze skutečně došlo. Běženci, kteří zakotvili v Klatovech pocházeli především z (dnes) západoukrajinských měst - z Ruské Ravy, Turky, Starého Sambiru a Sambiru. Největší město regionu, odkud přišli uprchlíci, – Přemyšl,  se dnes nachází v Polsku, leží asi 10 kilometrů od ukrajinských hranic. Právě zde proběhl první významný střet mezi rakouskou a ruskou armádou během války.        

Ve větších městech, samozřejmě i v Klatovech, byli na léčení soustřeďováni na léčení zranění vojáci. Kvůli  velkému počtu rekonvalescentů byly nezřídka použity jako provizorní nemocnice i školní budovy – na snímku lazaret v První reálce v Plzni v roce 1915.

Hned zpočátku roku 1915 byla také na Vídeňském předměstí zřízena v objektu patřícím ing. Menčíkovi druhá klatovská synagoga, sloužící výhradně uprchlíkům.  Nakonec dostoupil počet uprchlíků čísla 1187, pro lepší organizaci jejich pobytu ve městě byl založen „pomocný israelský komitét“, jehož členy byli kromě okresního hejtmana Jaroslava Vysokého např. i zdejší rabín Žibřid Bret, majitel parostrojního pivovaru František Lanner nebo známý klatovský lékař MUDr. Nathan Reiser.     
Zatímco nejprve vzbuzovali uprchlíci lítost, postoj klatovské veřejnosti i novin se postupně měnil. Poprvé se přitom o jejich repatriaci zpět domů začalo mluvit už v roce 1915 – faktem je, že fronta se Haličí prohnala několikrát, takže návrat utečenců byl několikrát odložen. Hlavím problémem pobytu haličských uprchlíků byla jejich řekněme podnikavost. Zásobovací situace obyvatel města se totiž postupně zhoršovala a částečně to bylo kladeno za vinu právě židovským emigrantům. Ti totiž skupovali od lokálních zemědělců jejich produkty za vyšší ceny než tržní a dále s potravinami (i dalším nedostatkovým zbožím) obchodovali. Pro tuto činnost  se vžil název „keťasení“. Část získaného zboží také ukrajinští (tehdy označováni za polské) nechávali posílat do své domoviny. 

V roce 1915 opravdu odešla menší skupina uprchlíků zpět domů nebo do velkého internačního centra ve východočeské Chocni. Zajímavá noticka vyšla v Klatovských listech o odchodu této skupiny ze Sušice, kde také pobývalo několik stovek ukrajinských Židů:
Jak se nám sděluje, odjedou polští vystěhovalci ze Sušice dne 5. srpna..  "…...Připomínaje si při této příležitosti jejich příchod v listopadu minulého roku do Sušice, vzpomínáme toho, jakou opravdovou soustrast budil jejich tehdejší stav u občanstva sušického, která projevována jim nejen slovy, ale i dobročinností. Od té doby uplynulo více než osm měsíců a v té době se změnilo jejich vzezření a zevnějšek netušenou měrou a to nejen u zámožnějších ale i chudších. Sušice osvědčila se pro ně dobrým bydlem, v němž přicházelo se jim opravdu velice příznivě vstříc. Zvláště vůči chudším byla obec sušická nejvýš shovívavou, dávajíc jim při prodeji poživatin přednost.i před domácími a nečiníc jim pražádných překážek při sbírání dříví v lesích obecních."            

V létě 1915 přinesl časopis Český svět tuto fotografii, která zobrazuje podmínky, do kterých se vraceli uprchlicí z Haliče. Není divu, že většina z nich domů příliš nespěchala...

Uprchlíci se vcelku pochopitelně zapletli také do kriminálních deliktů -samozřejmě příliš mnoho volného času je vcelku dobrým kamarádem se zločinem. Naopak i cizinci ve městě se stali několikrát terčem útoku. 
Každopádně při odchodu uprchlíků na podzim roku 1918 si místní tisk vůbec nebral servítky, krátká zpráva referující o jejich odchodu byla lakonicky nazvána- „Už!“.

“V těchto dnech, po dlouhé době, k velké radosti, rozloučili se s naším městem židovští uprchlíci z Polska. Ve velikých skupinách dopraveni byli na nádraží i se svými zavazadly, která jim byla na nádraží prohlédnuta a tu shledáno, že opatřili si tito všeho více, než-li jim bylo za potřebí. U některých bylo nalezeno takové množství různého zboží a potravin, že bylo nutno jim to zabaviti. Klatovy odchodem jejich získaly svého původního vzhledu a netěšíme se vícekráte na jejich návrat.“

O něco  starší zpráva dokonce v Klatovských listech také přisuzovala pobytu uprchlíků nebezpečí ze zdravotních důvodů: „v zájmu veřejného zdravotnictví nutno také poukázati na jejich nečistotu, která mezi těmito je natolik zdomácnělá, že proto nehodí se pro ně naše domovina, ve které jsme zvyklí na pořádek (možná před sto lety :) – pozn. Aut.)“. Pravda je, že pražský magistrát dokonce v roce 1917 zakázal haličským židům cestovat v okruhu 20 km v tramvajích a ve vlacích. Opatření bylo zavedeno, protože „polští židé při malém smyslu pro hygienu roznášeli v Praze nejrůznější nákazu“   

Nechuť k židům z Haliče se dá pochopit, vzhledem k jejich množství a pobytu v době, která byla opravdu mimořádně náročná. Všude byl patrný citelný nedostatek základních životních potřeb, nehledě na každodenní zprávy o mrtvých blízkých  na bojištích apod. Zároveň si myslím, že dnes (v době absolutního dostatku) by byla celá situace pro uprchlíky odkudkoli ještě mnohem horší.  Českou společnost plnou skrytých nebo otevřených semifašistů  by jistě čekalo vyrojení dalších přihlouplých národovců a bojovníků proti tzv. korektnosti.    

Nedílnou součástí válečného života bylo pořádání nejrůznějších sbírek, často pro vdovy a sirotky po zabitých vojácích. Na ilustračním snímku sbírka hraček pro válečné sirotky  v Litomyšli v roce 1915.

Velkým problém znamenal v „tradičních“ válkách nedostatek potravin. Problémy se zásobováním měly několik důvodů. V prvé řadě trpělo zemědělství nedostatkem zaměstnanců (v této části ekonomiky pracovalo na počátku 20. století násobně více lidí než dnes), především kvůli odvodu mladých mužů do armády Další problém představovaly povinné dodávky zemědělských produktů pro vojsko. Vojáci v poli měli jednoznačně přednost před civilisty. Už na podzim 1914 byly vydány rekviziční vyhlášky, což prakticky znamenalo povinnost  vytvořit soupis množství  obilí, které mají zemědělci v rámci svých zásob. Tito hospodáři si mohli volně ponechat pouze takové množství obilí se kterým vydrží do příštích žní. Takto získané obilí mělo být soustředěno na jedno místo a odtud transportováno k dalšímu využití pro armádní účely. Za organizaci aprovizace nesla odpovědnost obec.Zhoršení celkové situace s množstvím  potravin (nejen) pro Klatovy došlo až na počátku roku 1915. Situace dospěla tak daleko, že v dubnu tohoto roku byly zavedeny tzv. chlebenky. Jednalo se v podstatě o systém potravinových lístků na výrobky z mouky. Zpočátku  měl každý nárok na 970 g mouky, 1.36 kg chleba nebo  39 housek.  Ustaveny byly 4 chlebové komise, které  rozdělovaly tyto poukázky. Množství takto přidělených potravin samozřejmě nevzbudilo žádné nadšení, i Klatovské listy apelovaly na odpovědná místa na zvýšení této dávky, především pro dělníky. Během roku 1915 došlo ještě dvakrát k provedení soupisu zásob obilí. Jeho zatajení bylo trestáno lakonicky – zabavením utajovaných zásob.

Nechybělo samozřejmě pouze pečivo a výrobky z mouky, problémem byl i nedostatek dalších potravin a jejich ceny. Na extrémní ceny se snažilo reagovat i okresní hejtmanství vydáváním závazných vyhlášek o jejich maximální výši.  Například v červnu 1915   stanovilo hejtmanství vyhláškou nejvyšší možnou cenu mléka na 28 haléřů za litr (se zárukou tuku!). V této souvislosti okamžitě vystoupily s kritikou Klatovské listy, které uvedly, že například v Plané  stojí litr mléka 20 haléřů a v Mariánských Lázních pouhých 16 hal. Tato kritika byla namířena především proti místním velkostatkářům, kteří si údajně vymohli, že utrží za každý litr 24 haléřů, děj se co děj. O tom, jak se situace měnila, rozuměj zhoršovala svědčí maximální ceny stanovené na jaře 1918. Tehdy bylo zemědělcům povoleno prodávat litr za 46 haléřů, při dovážce přímo do Klatov 50 haléřů, koncová cena pro zákazníka (po započtení marže prodejce).

Tabulka zveřejněná v Klatovských listech ukazuje, jak se zvýšily ceny potravin za pouhých sedm měsíců trvání války od července 1914 do poloviny února 1915. Ceny jsou uvedeny za 100 kilogramů a v tehdejších korunách.         

K podobnému nárůstu cen došlo i u tekutého chleba – tedy piva. Zatímco před válkou bylo možno pořídit v hospodě litr piva za 30 haléřů, v roce 1918 už stál tuplák 1 K 80 haléřů. Je ovšem třeba upozornit na fakt, že většina pivovarů během války svůj výstav (a tedy i zisk) zvýšily. 

Není třeba si ovšem dělat velké iluze o tom, že byly úředně stanované maximální ceny dodržovány. Proto se už v roce 1915 utvořila jakási zájmová skupina pod názvem  „Volné sdružení konsumentů“, které si kladlo za cíl oficiálně vystupovat a prosazovat zachovávání maximálních cen potravin. Své zástupce zde měli místní dělníci (reprezentoval je mj. sociální demokrat a pozdější starosta města Adolf Nevláčil) nebo úředníci (jejich zástupcem byl např. poštovní oficiál Rudolf Pelant).

S nedostatkem potravin byl také spojen další do té doby neznámý (a po několika desítkách let zase dobře známý) fenomén – fronty. Zde docházelo často ke sporům mezi koupěchtivými občany, nezřídka i muselo k jejich zažehnání zasahovat četnictvo. Samozřejmě scény v davech  čekajících  (často marně) na potraviny  neušly pozornosti Klatovských listů, které apelovaly na slušné chování:
“Nepořádek, nešetrnost a hrubost v chování i v jednání jsou dnes příznakem  klatovských „front“. Kdo není otrlým, sprostým a hrubým může se k nákupu ve frontách jen s největším sebezapřením a i na nebezpečím. Zejména nutno chrániti se slušněji oděným dámám přijíti do  takové „fronty“, poněvadž sotva se ukáže, ozývají se hlasy a projevy této surovosti, jako „sražte jí ten kokrhel“, „vyrazte jí zuby fifleně“, „tady je zase ten dřžkáč co nic nepracuje a ožírá nás“, „vražte do ní“ apod. až každému, kdo jen poněkud si zachoval smysl  pro slušnost je s odporem se od takovýchto smutných zjevů mravního sesurovění a odvrátiti a zastyděti se za jednání některých vrstev obyvatelstva“ 

Další věcí byla samozřejmě kvalita prodávaných potravin. Už koncem roku 1914 upozorňovalo okresní hejtmanství, že je zcela nepřípustné přidávat do těsta bramborový škrob. Již před sto lety totiž existovali odporní regulátoři, kteří dokonce vtělili povolené suroviny při pečení chleba do platného zákona o potravinách. Terčem kritiky se stala i kvalita už zmíněného piva. V posledním roce války píší klatovské noviny: „V posledním čase jsou prodávána v Klatovech a okolí piva takové jakosti, které rozhodně neodpovídají daleko ceně dřívějších výrobků prodávaných za 1/8 ceny, ačkoli tato piva byla lepší. Jest ku podivu, že čím větší pivovary, tím špatnější piva vystavují, nevyjímajíce ani všechny plzeňské pivovary světového jména. K těmto dlužno uvésti ještě i pivovar v Protivíně, jehož výrobek získává si malé pověsti a nemožno mok ten dále, nezlepší-li se jakost, doporučovati. Chtějí-li tyto závody, by piva jejich byla odebírána, mají se starati o to, by jakosti i ceně skutečně odpovídaly.“

Každopádně situace se zásobováním města se stále zhoršovala, kvetl černý trh, na kterém dosahovaly ceny potravin astronomických výšin. Představitelé města, v čele se starostou Karlem Hostašem, intervenovali opakovaně u vládních činitelů a požadovali přísun většího množství potravin do města (resp. nižší povinné dodávky od místních zemědělců armádě).

Válečný nedostatek přinášel také nutnost improvizovat v kuchyni. Pro příznivce netradičních kulinářských zážitků a ostatní gastrosexuály je zde recept na polévku z kůzlečí hlavy z roku 1917. Mňam!

Situace gradovala v posledním válečném roce. Od jara probíhaly v podstatě každodenní protesty před okresním hejtmanstvím, hlavním požadavkem bylo pochopitelně zajištění dodávek potravin. Napětí se projevilo i v jarních stávkách stovek dělníků (29. března a 8.června 1918), i  při nich převládaly požadavky spojené s obživou. Několikrát došlo i spontánním protestům, které se téměř zvrhly v závažnější nepokoje nebo dokonce rabování.    

Jisté je, že na obtížích se zásobováním měli podíl i někteří zemědělci z okolí, kteří raději prodávali své produkty na černém trhu než aby jej nabídli oficiálně, ovšem za nižší, regulované ceny. Svůj vliv měl i obchodní talent řady spoluobčanů- překupníků (často se v této souvislosti hovořilo o uprchlících z Haliče – viz. výše). Ani konec války nepřinesl okamžité zlepšení v oblasti dodávek potravin pro obyvatelstvo. Situace se pozvolna začala vracet do normálu až v roce 1920. 

Pokračování příště…..

Šikovný klatovský obchodník a nestor lokální politiky Stanislav Zýka (1846-1936) nabízel v létě 1915 osvěžující bonbóny speciálně pro vojáky na frontu.

Tématu Klatov během první světové války se věnuje podrobně a fundovaně kniha „Klatovy v době první světové války 1914-1918“ autorů Lukáše Valeše a Josefa Marcella vydaná v roce 2006 místním vydavatelstvím Arkáda.

Objednat knihu možno na této e-mailové adrese: kriz.arkada(at)gmail.com