První světová válka v Klatovech - část II.

V minulém příspěvku jsme nakousli poměrně rozsáhlé téma – život v Klatovech v období první světové války. Popsal jsem stručně především příchod uprchlíků z Haliče a jejich pobyt ve městě a nedostatek potravin, který během válečných let sužoval (nejen) obyvatele Klatov. Válka s sebou přinesla pochopitelně i další problémy, kterým bych se chtěl věnovat tentokrát.

Kriminalita

Opravdu velkým problémem se záhy po začátku války stala drobná kriminalita. Krádeže byly na denním pořádku a nikoli překvapivě se ztrácely především „věci“, které se daly sníst nebo rychle a snadno prodat.

Nárůst počtu krádeží se začal projevovat v roce 1915. Místní noviny upozornily čtenáře, že dochází k takovému množství krádeží, že informují jen o nejzávažnějších. Například v únoru 1915 byli hospodáři panu Josefu Bulínovi ukradeni z chlívku dva vepři, které pachatelé zabili a vyvrhli na nedalekém poli (je evidentní, že nouze nebyla ještě tak značná, když se zloději dobrovolně zbavili vnitřností). Ráno po zjištění krádeže se na místo dostavil klatovský Shelock a Watson, neboli policejní strážník Čermák a jeho pomocník Malý se služebním psem. Protože ale „mezi tím byl z chléva odkud vepři ukradeni, vyvezen hnůj a rozkydán po poli, kde prase vyvrhnuto, čímž stopa všeliká úplně zničena.“, pachatele se vypátrat nepodařilo.

Přehlídka uniforem některých jednotek c.k. armády - viz. popis pod obrázkem.

Touha přilepšit si vedla často dosud bezúhonné občany ke zlodějně, která ovšem občas končila ostudou pro ně samé, zvlášť když jim štěstí nepřálo jako v případě, který se odehrál v prosinci 1915.

“Dne 13. prosince ztratila se manželům Sudovým v Horní Lhotce husa v ceně 20 K. Dne 17. prosince zpozorovala dcera Sudových, že jejich sousedka Marie Kaisrová prodává husu, že však, jakmile ji zahlédla ihned z trhu i s nůší se vzdálila. Jala se ji pronásledovati. Avšak Kaisrová uschovala se do jednoho domu v Pražské ulici. Když tam byla vypátrána, odhodila z nůše husu a dala se na útěk. V huse poznala dcera Sudových dle jisté známky s určitostí majetek svých rodičů. O případu učiněno trestní oznámení.“

V některých fázích války fasovali vojáci podobné pohlednice, které bylo jako jedinou zprávu možno poslat blízkým. O postavení jednotlivých národů v rámci monarchie jasně vypovídá pořadí jazyků, ve kterých je jediná povolené věta napsána.

Tradičním místem pro nákup a prodej bývaly trhy na náměstí. Dalo se zde dostat „horké“ zboží jako zmíněná husa nebo zde docházelo, zvláště právě ve válečné době, k drobným krádežím. Zlodějíčci používali dodnes účinnou a prověřenou taktiku – využít pro „čorku“ nastalého zmatku a většího srocení lidí. Tak jako v létě 1915 jistá Anna Nuderová. Využila příležitosti a ve chvíli, kdy se seběhly „koupěchtivé hospodyňky“ k paní Melkové, která nabízela šest „čtvrtek“ másla, jednu si beze slova strčila do svého košíku. Melková, manželka rolníka z Kroměždic, si toho ovšem všimla a po prohlídce tašky Nuderové našla svoje máslo. Ta se sice vymlouvala, že zapomněla zaplatit, ale poté se ukázalo, že se jednalo již o třetí podobné opomenutí. Zajímavé je, že Nudera se jmenoval jeden ze zakladatelů KSČ v Klatovech, ale to bude jistě pouze shoda jmen.

Krádeže ovšem nebyly doménou pouze otců a matek od rodin. Za pět prstů často nakupovaly i děti, někdy i takové, které ještě nechodily do školy. Doslova proslulost si získala parta okolo Františka Vávrovce. O její činnosti se nebudu příliš šířit, protože bych ji chtěl v budoucnu zpracovat ve zvláštním příspěvku, ale repertoár měli tito chlapci skutečně široký – od vandalství přes krádeže až po šikanu. Chování klatovské mládeže a především trávení volného času leželo na srdci i vrcholným představitelům města. V srpnu 1915 vznikl „Dobrovolný dozorčí sbor v Klatovech“, který „obral si úkolem organizovati péči o mládež rodinného dozoru postrádající“. Jeho členy byl kromě starosty města i zástupci c.k. okresní školní rady, okresní komise pro péči o mládež a samozřejmě učitelé. V provolání, které bylo zveřejněno v Klatovských listech, je lapidárně popsána situace velké části tehdejší mládeže: „Děti ponechány samy sobě, bez dozoru, bez rady a bez kázně povalují a potulují po ulicích, v zákoutích a leckde za městem, z nerozumu a svévole tropí nepravosti a škody, porušují veřejný pořádek a klid, vyvolávají neshody a mrzutosti, ba ohrožují jiné i sebe možným úrazem. Někteří hoši z nedostatku dozoru tak zbujněli, že stali se všeobecně obtížnými ano nebezpečnými a měli pro to již styky s policií i soudem.“

Sbor např. požadoval, aby byl omezen pohyb dětí ve městě po sedmé hodině večerní, ale především apeloval na rodiče, aby drželi děti doma „při zaměstnání domácím, řemeslném, hospodářském a.j.“

Rakouská vláda samozřejmě potřebovala pro vedení války další a další finance. Proto vyzývala občany k příspěvku na válku prostřednictvím tzv. „válečných půjček“. Sedmá z nich proběhla v roce 1917.

Pravda je, že některé aktivity mladých, které byly před 100 lety považovány za „uličnictví“, jsou dnes považovány spíše za žádoucí. Typickým příkladem byl fotbal - „A kope se do míčů ze všeho možného i nemožného zhotovených tak neurvale a bezohledně vůči klidně jdoucímu obecenstvu, že toto až k úrazu přichází. Tak před několika dny na Rybníčkách jistý hoch udeřil ženu míčem do oka tak silně, že se jí zalilo krví a dne 24 t.m. při hnaní se za míčem strčil 13letý školák Gabriel do 81leté stařenky Aloisie Vonhauserové bytem č. p. 40/II nesoucí si v hrnéčku mléko tak prudce, že tato upadla, zranila se na ruce a mléko si vylila.“No bývaly to kauzy, trochu tam cítím závan z budoucnosti a současné klatovské „žurnalistiky“.
Některé zlodějské příhody patří spíš do humoristického ranku, jako např. tato historka z Tupadel z roku 1917:

Na bramborech. Pan Josef Marek z Tupad pozoroval po nějakou dobu, že se mu s pole pod Husínem ztrácejí brambory. Dne 30.8. 1917 spatřil dopoledne o 10. hodině že v poli nějaký muž brambory kope, zatím co druhý dává pozor. Přiblížil se proto nepozorovaně k dobyvatelům bramborových brázd, a strhnul kopajícímu klobouk. Ten sice o klobouk pustil se v zápas, ale na konec dal se na útěk za svým druhem. Z bezpečné vzdálenosti pak na vlastníka křičeli: „Ty nám hovno uděláš, my jsme z Plzně“ (v originálním článku je slovo hovno vytečkováno – pozn. aut.). Pan Marek donesl však klobouk na policejní úřad, a tam v podšívce klobouku objevena inkoustovou tužkou vepsána adresa majitele, pro případ, že by klobouk někde zapomněl. Byv předvolán, doznal se k činu.“

Krádeže samozřejmě i přes veškerá opatření neustávaly. Jedním z pokusů, jak omezit loupežné výpravy, bylo zřízení pomocných nočních hlídek na popud městské rady a policejního odboru zkraje roku 1918. Hlídky tvořilo šest mužů- pomocných strážníků, kteří procházeli městem v nočních hodinách.

Často byly předmětem šetření policie i činy, které nesměřovaly přímo k obohacení pachatelů, spíš se jednalo o vandalství, popř. výtržnosti. Místní tisk referoval o „uličnictví“, které označil za zvlášť surové, a které se týkalo víry jednoho z haličských uprchlíků. „Ničema- jehož se bohužel nepodařilo se dosud zjistiti- strhl a roztrhal z veřejí (ze zárubní dveří neboli futer – pozn aut.) bytu haličského uprchlíka p. Jakuba Kellera bydlícího v čp. 65/III U Šífa v Klatovech hebrejskou modlitbu na pergamenu psanou tzv. mezuze, která neschází na dveřích žádného bytu židovských uprchlíků a kterou tito chovají u veliké úctě a zbožné vážnosti. Jak nám bylo řečeno slzel dojatě uprchlík Keller, když byl v této věci byl vyslýchán. Dotýkati se náboženských citů kohokoli jest vždy neslušné, nešlechetností a neslušností a surovostí pak činí-li se tak někomu, jemuž náboženství a modlitba jsou vždy útěchou. Proto doufáme, že bezpečnostní orgány přičiní se, aby podobným úkazům pro příště se zabránilo a jsme jisti, že i rozvážné obecenstvo bude jim v tom nápomocno, třeba by ten neb onen pan uličník za napomenutí a dobrou radu odměnil se vypláznutím jazyka neb dlouhým nosem. Ve větší části případů však zajisté včasné upozornění a napomenutí se strany obecenstva zabrání mnohé zbůjnosti a uličnictví mládeže.“

I. světová válka také znamenala revoluci ve válečnictví. Poprvé byly v boji nasazeny moderní zbraně – tanky, letadla, smutnou premiéru si také odbylo použití bojových plynů. Těmto moderním prostředkům k zabíjení také odpovídal počet obětí konfliktu. Na snímku si rakouský důstojník prohlíží ukořistěné italské dělo o průměru 120 mm.

K výtržnostem docházelo i v rámci nového fenoménu, který se vyskytl ve válečných Klatovech a o kterém jsem se zmínil v minulém příspěvku – ve frontách na potraviny. Jasné je, že nervozita při čekání na nákup potravin byla vysoká a vedla ke sporům i konfliktům, při nichž bylo použito násilí. Zvlášť když nebylo vůbec jisté, zda se dostane jídlo pro všechny. Na druhou stranu čekání ve frontě se možná dostalo do genetické výbavy českých lidí a synové nebo vnuci už pěkně v klidu, bez protestů vyčkávali o několik desetiletí později na vysněný televizor zn. Orava nebo poukaz na VAZ 2101.
Pár drobných eskapád, ke kterým docházelo v klatovských frontách vpodstatě denně, si nyní připomeneme. „Dne 24 t.m. (května 1917 pozn. aut.) udeřila Bauerová Anna z čp. 35/V ráno při frontě na chleba u p. J. Rychteského Annu Novákovou z cihelny fy K. Horák do pysku tak, že Novákové pysk otekl. Bauerová rozhněvala se na Novákovou tak proto, že tato z fronty vyprostila malé dítě haličského uprchlíka Mochla Kornheusera z čp. 170/II, které by přišlo k úrazu, při čemž Bauerová ztratila dle svého zdání lepší postavení“
No musela to být „výživná“ scénka zakončená ranou pěstí a napuchlým pyskem. Následující mikro příběh zase ukazuje, že někdy je opravdu lepší chovat se nenápadně než se cpát dopředu a upozorňovat na sebe: „Dne 16. t.m. (opět květen 1917) při prodeji chleba u fy Mašek tlačila se do popředí Emilie Vozková z čp. 121/III křičíc, že nemá dětem dáti co jíst a nedbala pokynů bezpečnostní orgánů, aby dle pořádku vstoupila do řady. Aby bylo zjištěno, zda křik její o přednost oproti jiným je důvodný, učiněna u ní doma prohlídka, přičemž bylo shledáno, že doma „pro první pomoc“ měla 1 a půl mírky bramborů, půl hrnce sedlého mléka, 3 půllitry čerstvého mléka, 1 kg bílé mouky a krupice, věci to, které jistě tak mnohý jiný na frontě klidně čekající, naprosto doma postrádal...“

Tento příklad velice dobře ilustruje, jaká bída musela (nejen) v Klatovech panovat. Něco přes litr mléka, pár brambor a něco mouky bylo považováno málem za luxus.
Samozřejmě celá řada válečných kriminálních činů souvisela s armádou. Už od roku 1915 se řešily problémy s dezercí vojáků c.k. armády nebo s útěky válečných zajatců. Právě jich se týkala vyhláška klatovského okresního hejtmanství z června 1915. V ní byly dokonce stanoveny odměny (15-25 korun) za oznámení dat, které povedou k dopadení uprchlých zajatců nebo pro případ, že uprchlíka dokonce bdělý občan sám zadrží. Zároveň varoval okresní hejtman před poskytováním civilního oděvu těmto uprchlíkům – jednalo se o trestný čin.

Řada odvedenců z Klatov a okolí sloužila v 11. pěším pluku tzv. píseckém. Pohlednici této bojové jednotky namaloval malíř Josef Čejka, který sám narukoval a stal se vojákem tohoto pluku na podzim 1915. Na pohlednici je v němčině heslo „Věrně sloužíme, zachovávajíce věrnost“. Soudě dle jeho poválečných vzpomínek se bohém Čejka tohoto hesla sám moc nedržel.

I před sto lety se ve společnosti vyskytovali „šmejdi“, kteří neváhali zneužívat důvěry lidí v obtížné situaci. Před jedním takovým varovaly i Klatovské listy na podzim 1915: „Před uzávěrkou našeho listu dovídáme se, že neznámé přihrbatělé individum obchází rodiny domobranců, jichž členové (muži, synové apod.) nalézají se na poli válečném, láká na ženách peníze a slibuje, že má velké známosti u vysokých pánů a na jeho zakročení budou dotyční domobranci z vojenské povinnosti ihned propuštěni. Upozorňujeme veřejnost na tohoto podvodníka a žádáme ty, které opět navštíví, by jej zadrželi, zjistili a patřičným úřadům předali, aneb kdo věděl by něco bližšího neb znal jméno onoho výtečníka, by neobtěžoval si sděliti nám podrobnosti a my sami povinné oznámení učiníme.“
No, některé věci se prostě nemění...

Válečné oběti

Samozřejmě daleko nejsmutnější v jakékoli válce jsou příběhy její obětí. V minulém příspěvku jsem se zmínil o množství zraněných, kteří byli léčeni v Klatovech. Tehdy nově otevřená nemocnice císaře Františka Josefa I. byla již na podzim 1914 přeplněná zraněnými, proto byly zřízeny další provizorní lazarety (např. v sále U Slunce). Předpokládalo, že „kapacita“ Klatov dosáhne cca 3000 zraněných vojáků.

Pochopitelně i většinu mladých mužů čekal povolávací rozkaz do armády. Vojáci z města a okolí byli zařazeni do nejrůznějších pluků rakouské armády, nejčastěji však do 11 pěšího pluku, tzv. Píseckého (podle jeho sídelního města). Jeho historie byla velice dlouhá, jednalo se o nejstarší český pluk, zřízen byl už v roce v roce 1629 na popud Albrechta z Valdštejna. Od roku 1853 sídlila tato vojenská jednotka v jihočeském Písku.

V roce 1914 tvořili čeští vojáci z prácheňského kraje cca 80 % tohoto pluku, zbytek doplnili sudetští Němci z Pošumaví. 11. písecký pluk bojoval postupně na srbské, ruské a především italské frontě. Mým cílem ale není popisovat zde bojové operace první světové války, k tomuto tématu existuje mnoho odborné literatury a věnuje se mu celé řada specializovaných webů.

Všeříkající výzva otištěná v Klatovských listech v roce 1917.

Zajímavým aspektem války v českém podání bylo i utvoření legií ve Francii, Itálii a hlavně v Rusku. Během celé existence první republiky se vedla diskuse o zásluhách a významu pro vznik ČSR. Zjednodušeně řečeno existoval spor mezi legionáři (TGM) versus domácí odboj (Kramář), o tom, která ze skupin měla větší zásluhu na vzniku samostatného státu. Trochu to připomíná analogický rozpor, který tu a tam vyplynul do veřejného diskursu po roce 1989 – spolupracující a víceméně konformní šedé zóny (Klaus, „prognosťák“ apod.) kontra disent (Havel a spol.).

Protože mám rád čísla (i tato smutná), pátral jsem po počtu obětí I. světové války. Docela mě překvapilo, že všechny zdroje uvádějí pouze odhady mrtvých, popř. zraněných. Zaměřit tyto počty pouze na Klatovy a okolí je tedy v podstatě nemožné. Postupně doplňovanou databázi padlých vojáků i legionářů lze získat zde.

Výše uvedené odhady říkají, že se války aktivně zúčastnilo až 1.4 milionu českých mužů (přesněji asi spíš mužů, kteří žili na území Čech), v „dresu“ rakousko-uherské armády padlo jen do konce roku 1917 138.000. Na tyto muže se oficiálně po válce příliš nevzpomínalo, prim samozřejmě hráli právě legionáři. V roce 1922 přinesl pár čísel místní Šumavan.
„Počet legionářů je uveden ve výroční zprávě „Českých legií“ číslicí 105.585. Z těchto padlo 5012 a 1104 se pohřešuje. Z ruských legionářů padlo 3652, z italských 876 a z francouzských 484. Demobilisováno bylo až do dneška 746 důstojníků a 70.374 mužů. Válečných poškozenců je v Čsl. republice 165.000, vdov po padlých vojínech 103.000 a sirotků po nich 172.000.“

Návrat některých bojovníků „cizí armády“ z války oznamovaly již v listopadu 1918 Klatovské listy:

„První klatovští legionáři vracející do své vlasti z Československé armády v Itálii jsou: Prunar Jan naroz. 1897, Pták Josef naroz. 1894 a Sadil Josef, naroz. 1895, Stanislav Zýka a Vojtěch Drozda a Vojtěch Zajíček.“

Jak jsem se již zmínil, hráli legionáři v poválečném životě v ČSR vcelku důležitou roli. Řada z nich se dostala do vysokých funkcí v nově formované československé armádě. Někteří z nich se dali na literární dráhu (František Langer, Josef Kopta nebo Rudolf Medek) a vytvořili zvláštní literární žánr – legionářskou literaturu. Pro artikulaci vlastních zájmů a střežení legionářského odkazu bylo vytvořeno několik legionářských organizací. Místní pobočku nejvýznamnější z nich, Československé obce legionářské, vedl stavbyvedoucí (u firmy Karel Horák) František Bouzek (1875-1929), původně italský legionář. Byl jedním z hlavních iniciátorů vystavění klatovského pomníku svým padlým kolegům.

Konec války také přinesl epidemii španělské chřipky, která kosila válkou zesláblé civilisty (nejen v našem městě, ale v podstatě v celé Evropě) ve velkém počtu. Kromě uvedeného seznamu zemřelých v městské nemocnici, zemřelo dalších neuvěřitelných 106 lidí, z nichž většina právě na chřipku, ve svých domovech. Mezi nimi byl např. i tehdejší primář klatovské nemocnice MUDr. Bohumil Till, nebo můj praprastrýc, musejní asistent František Prunar.

Ale zpět k smutnému tématu – mrtvým vojákům z města a okolí. Skoro každý týden přinášely Klatovské listy seznam a padlých a nezvěstných. Statut „nezvěstného“ neznamenal automaticky konec nadějí, někteří z pohřešovaných padli do zajetí nebo se přihlásili do legií. Jednu takovou zprávu z podzimu roku 1915 si pro ilustraci dovolím ocitovat: Padlí z Klatov. Jaroslav Formánek, student 19 let stár padl dne 27.srpna 1915 u Sokalu (Romozs) v Haliči. – Jan Netal lakýrník padl 24. srpna 1915 a jest pochován na hřbitově Golowezycy v Polsku. - Karel Susík, dělník elektrárny v Klatovech, padl 4. srpna 1915 u Malovanky. - Václav Wildmann, truhlář padl 16. března 1915 u Stropisodyky. - Josef Gabriel, čeledín, padl u Chorupan v Polsku 24. září 1915.
Kromě mnoha desítek či spíše stovek „obyčejných“ vojáků, padli v první světové válce znamí klatovští muži, často synové klatovských „celebrit“ - např. dva synové předválečného starosty Aloise Maška, malíř a učitel Jan Tomášek, mladý učitel Karel Hostýnek a další.

Se smrtí v důsledku války se Klatované mohli setkat i v případech úmrtí vojáků v místních lazaretech. Město nechalo na klatovském hřbitově vybudovat společný hrob pro zesnulé vojáky, kteří nemohli být převezeni do svého rodiště. O Dušičkách v roce 1915 již měl tento rov 46 „obyvatel“. Velký rozruch zřejmě vzbudily pohřby vojáků- jinověrců. Poměrně obsáhlý popis věnovaly v červenci 1915 jednomu takovému případu i Klatovské listy:
„Pohřeb vojína mohamed. vyznání. V úterý, dne 25. července 1915 ve zdejší okresní nemocnici zemřel 28letý vojín Hassan Omerovič, c. a k. desátník bosenského pluku číslo 3 a pohřben byl ve středu, 28 t. m. o 5 hod. odpolední na zdejším hřbitově v oddělení vojenském. Pohřbu súčastnili se sbor pp. důstojníků zdejší posádky, četa vojínů, kteří salvou zemřelému vojínu vzdali poslední čest a četné obecenstvo. Zesnulý vojín byl mohamed. vyznání a protože tou dobou nalézá se ve zdejších vojenských nemocnicích několik vojínů – mohamedánů v ošetřování, bylo nařízeno, aby pohřbení stalo se pokud možno dle obyčejů a zvyklostí mohamedánských. Zpráva tato přivábila na zdejší hřbitov velmi četné obecenstvo, které nezvyklé u nás obřady a pohřební výkony mohamed. u nás dosud nevídané, napjatě očekávalo. Před obřadem vykonali vojíni – souvěrci obvyklé u nich obřady a modlitby nad mrtvolou a v 5 hod. odpoledne, kdy slunce chýlilo se již k západu, vynesli nebožtíka na prostém prkně bez rakve, jen v bílé plátno zahaleného do pohřebního vozu. Přes hřbitov opět nesli souvěrci zesnulého kamaráda bez nosítek, pouze na prkně podloženém 2ma kulíky k vykázanému hrobu, do něhož nebožtíka uložili hlavou směrem k východu. Pohled na nesenou mrtvolu, jejíž obrysy na plátně byly znatelny a jejíž hlava při pohybu se otřásala, byl pro nás neobvyklý. Po modlitbě, kterou mohamedáni vykonali nad hrobem, jsouce obráceni tváří směrem k východu a majíce své ruce pozvednuté a dlaní k sobě obrácené, šeptem odříkávali své modlitby, ku konci pak přetřeli sobě oči, líce a vousy, načež nad mrtvolou v hrobě zhotovili ze dvou prken stříšku a nebožtíka hlínou zahrabali. Tím pohřbení bylo skončeno. Jiné vyznání – jiné obyčeje a pohřbívání. - Zajímavo jest, že kdysi mohamedánů již zde jsme měli, a sice v 16. století dle záznamů v pamětních knihách odbýval se křest 2 Turků na Týnecku za účasti 32 kmotrů a 32 kmoter, ale na pohřeb mohamedána musili jsme čekat 400 let.“

Po válce byl vystavěn v městském parku (Mercandiniho sadech) památník padlým legionářům, který zničili Němci počátkem druhé světové války. V nedávné době jsem něco zaslechl o záměru památník obnovit v sadech Pod Valy (?). Přiznám se, že nejsem moc velkým příznivcem tohoto nápadu. Jednak proto, že jsem před několika lety na výstavě v muzeu viděl, kolik z památníku od Viléma Glose zbylo. Obnova by tady byla velice nákladná a také přesun na jiné místo mi nepřijde moc vhodný. Navíc oslavovat pouze(jistě statečné) legionáře a opomenout přitom padlé české vojáky c.k. armády, kteří zůstali loajální ke svému státu, mi sto let po válce přijde trochu nešťastné. Když už, tak by se slušelo spíš vybudovat nějakou připomínku pro všechny ve Velké válce padlé obyvatele Klatov a okolí.

Stát se to dnes, asi by se místní teoretičtí ochránci před nebezpečím islámu zbláznili.

Každopádně zájem poutal i pohřeb ruského vojenského zajatce Pavla Iwanovicze Stiepanova. Soudě tedy alespoň podle toho, že i jeho poslední pouti věnovaly Klatovské listy relativně obsáhlý článek.

Buď jak buď, všechny oběti a strádání během Velké války přinesly ve finále (nejen) Klatovanům svobodu v podobě samostatného státu. Sám nejsem zcela přesvědčen, že 28. říjen 1918, tedy vznik ČSR, byl nějakým zcela pozitivním milníkem. Na druhou stranu slabé Rakousko bezvýhradně podporující svého velkého souseda, tedy Německo, muselo logicky válku prohrát se všemi důsledky, které tato prohra přinesla.

Tématu Klatov během první světové války se věnuje podrobně a fundovaně kniha „Klatovy v době první světové války 1914-1918“ autorů Lukáše Valeše a Josefa Marcella vydaná v roce 2006 místním vydavatelstvím Arkáda. Objednat možno na této e-mailové adrese:
kriz.arkada(at)gmail.com