Důležitým
atributem moderní společnosti je bezesporu mobilita, zjednodušeně
řečeno cestování lidí. Aktuálně je to slabší, ale věřme,
že se jedná jen o dočasný stav. Jak se rozvíjela moderní
společnost, vzrůstala potřeba nabídnout cestovatelům
odpovídající servis. Středověcí obchodníci odpočívali ve
formanských hospodách podél cest, moderní doba přinesla vyšší
standard a zejména ve městech začaly vznikat hotely moderního
typu. Ani Klatovy nebyly výjimkou.
|
Některým
klatovským hotelům - konkrétně Centrálu a Střelnici - jsem se již v minulosti podrobněji věnoval,
proto je spíše
jen letmo připomenu
v dalším díle.
V Klatovech zcela jistě fungovala už ve středověku celá řada už
zmíněných formanských hospod. Každopádně asi nejstarším a
nejtradičnějším zařízením, které navíc ještě mnozí z nás
pamatují a které se později transformovalo v hotel, byla Bílá
růže na náměstí. Tento “hotel” je připomínán už u
příležitosti jedné velice významné události v dějinách města
– návštěvy budoucího císaře Josefa II v Klatovech v říjnu
1771. Následní trůnu se zde zastavil během své cesty z německé
Falce. Nejednalo se o žádnou “přepadovku”, vedení města
vědělo o Josefově návštěvě předem. Tomu odpovídaly i
přípravy,samozřejmě hlavně se uklízelo. Klatovští měšťané
očekávali syna císařovny Marie Terezie už 21. října na oběd,
budoucí vládce se ale překvapivě zastavil na oběd v hospodě U
Chmelíků v Poleni. O příjezdu do královských Klatov se v dobové
zprávě píše: Jeho Nejvyšší milost
císařská Josephus II dne 21. října s poledne okolo 3 hodiny
přijela a svůj kvartýr “U bílé růže” vzíti ráčila…
Bezesporu nejvýznamnější host, který kdy u Bílé růže
nocoval.
|
|
Hotel pak fungoval
s jistotou i celé 19. století. V jeho druhé polovině se zde
poměrně často střídali majitelé nebo nájemci. To ale bývalo v
té době v restauračním byznyse zcela běžné. Podařilo se mi
zmapovat ty provozovatele v závorce uvádím vždy rok, ke kterému
se jméno vztahuje - Jan Šich (1874), F. A. Petrlák (1876), Anna
Trappová (1882), manželé Anna Kallaunerová
(1889- viz obrázek)
nebo Arnošt Moravec (1901). Ve devadesátých letech se v Bílé
růži čepoval “kozel” - ovšem ne z Velkých Popovic, ale z
pivovaru v Dešenicích. Díky poloze v centru města využívali
poměrně často služeb “Růže” kočující živnostníci.
Jednak různé obskurní vědmy a vykladačky karet, ale i
provozovatelé zcela praktických a potřebných služeb. Například
v roce 1896 zajížděl každou neděli do Klatov plzeňský zubař
Arthur Hammerschlag, který ordinoval v prvním poschodí hotelu v
pokoji číslo 3 mezi sedmou ranní a čtvrtou odpolední. Nabízel
“umělé zuby, chrupy, plomby všeho
druhu, bezbolestné tahání zubů”.
V té době už samozřejmě bylo možné si i v Klatovech nechat
ošetřit chrup zdejšími lékaři. Hammerschlag byl ale
specialista, zatímco jeho klatovští kolegové měli zuby jen jako
“vedlejšák”, byli to klasičtí praktičtí lékaři. Už v
osmdesátých letech 19. století se také chodilo k Bílé růži do
fotografického ateliéru. Ve dvoře jej provozoval Ignác
Kranzenfelder, poměrně zajímavá osobnost živnostenské
fotografie v Pošumaví. Dodnes jsou známé jeho úžasné
dokumentární fotografie stavby železniční trati Plzeň –
Železná Ruda.
|
|
Hotel se ale dostal občas do povědomí
i kvůli jiným věcem než kvalitnímu jídlu nebo pohodlným
postelím. Koncem května 1875 se v Bílé růži ubytoval muž-
Němec středního věku, který o sobě tvrdil, že se jmenuje Pohl
a že je majitelem parního mlýna ve Slezsku. Vykládal také, že
se v Klatovech léčí – s nemocnou nohou údajně navštěvoval
zdejšího lékaře MUDr. Poláka. Svým chováním byl Pohl v
maloměstě velmi nápadným – měnil si zde velké částky v
pruských tolarech, hodně utrácel, hlavně za oblečení. To
samozřejmě v Klatovech vzbudilo zvědavost a podezření, někteří
jej považovali za podvodníka, jiní za pruského špiona. Ostražití
Klatované ale nic nezjistili, protože si Pohl údajně ucpával i
klíčovou dírku svého hotelového pokoje. Po několika týdnech
záhadný Pohl zmizel, snad odjel směrem na Domažlice. Tajemství
“majitele mlýna” tak bylo odhaleno až před Vánoci téhož
roku, kde v něm všímavý strážník v městě Urfahr (dnes
součást Lince) poznal mezinárodně hledaného Gustava Pilze, který
byl obviněn z masivní zpronevěry 900 tisíc tolarů, které se měl
dopustit jako vrchní účetní velké německé železniční
společnosti. Docela rozruch také vzbudil Jan
Polák, majitel hotelu, který v roce 1902 nechal osadit vstupní
portál německým nápisem “Zur weissen Rose”. V době, kdy
český živel v Klatovech zcela převládal a tomu odpovídalo jeho
sebevědomí, to nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Taky to Polák
pěkně slíznul do Šumavanu, který píše doslova o “porušení
českého rázu města”. V dubnu 1909 se rozhodl Polák prodat za
97.000 tehdejších korun dům i s kompletním hotelovým a
restauračním zařízením hoteliérovi Antonínu Líbalovi z
Berouna.
|
|
Hoteliér Líbal se ujal hotelu ve
vhodné době, v prvních měsících mu příliv hostů zajistilo
konání velké Pošumavské výstavy. V době první poválečné
konjunktury se v roce 1923 rozhodl pro velkou rekonstrukci. Hotelové
pokoje byly zásadní způsobem modernizovány – přišly sem zcela
nové postele s novým ložním prádlem, do pokojů byla také
konečně zavedena elektřina a rozvedeno ústřední topení. Do
hotelu byly také instalovány “ledotvorné” stroje, podnikavý
hoteliér vyrobený led používal nejen ve svém hotelu, ale
prodával jej i dalším zájemcům. Většinu prací provedli zdejší
živnostníci – největší porci dělníci z firmy Karla Horáka
(garáže, úpravy jídelny, novou fasádu atd.). Rekonstrukce se ale
týkala i sálu hotelu a přilehlých místností. Líbalovi pořídili
i minibus pro 10 lidí, který využívali k dopravě hostů z a na
nádraží. Jedna cesta z náměstí na nádraží stála 4 koruny.
Vůz i s řidičem byl také možno si pronajmout na výlety. Celé
rekonstrukce stála “několik stovek tisíc korun” a díky ní se
měl hotel Bílá růže posunout do kategorie hotelů I. řádu (ať
už to znamenalo cokoli). K asi nejvýznamnější změně došlo
v přízemí hotelu – dosud fungující obchod byl nově přeměněn
v kavárnu, která dostala jméno “Sport”. Měla kapacitu 130-150
osob a byla pochopitelně zcela nově vybavena – například stolky
s plotnami z veronského mramoru, koženými boxy nebo dvěma zbrusu
novými kulečníky. V kavárně se měly konat pravidelné koncerty
kapely pod vedením ředitele kůru Jana Janáka. V průběhu
dvacátých a zejména ve třicátých letech se ale hudební
dramaturgie v kavárně proměnila – do popředí se začal
dostávat tehdy populární jazz. O Vánocích 1934 tady například
koncertoval Jazz-Quartett z Plzně.
|
|
Éra manželů Líbalových jako
provozovatelů hotelu U Bílé růže se uzavřela v roce 1941. Tehdy
měl hotel třicet pokojů a 56 lůžek. Majitelka paní Líbalová
jej nejprve pronajala od 1. března 1941 panu Zuckerovi, už
následujícího roku převzal provoz Bohumil Karásek (před tím
působil ve zdejším Centrále). Provoz hotelu pokračoval i během
socialismu, ovšem tehdy již pod kuratelou podniku Raj Klatovy.
Hotel byl sice na prestižním místě, ale jeho sláva a zřejmě i
kvalita nabízených služeb poněkud bledla – větší pozornost
byla věnována novým hotelům - družstevnímu Beránku a Rozvoji.
V roce 1970 byla Růže hotelem kategorie B, stejně jako ostatní
provozy ve městě. I tak sem, resp. na zdejší jídelní lístek
směřovala horká novinka české kuchyně a dnes to jediné
skutečně české národní jídlo – smažák (viz obrázek).
Hotel s dlouhou tradicí byl nejspíš navždy uzavřen někdy v
první polovině devadesátých let minulého století.
|
|
Dalším hotelem,
který stával na náměstí, byl podnik s názvem “U města Prahy”
a byl v domě, který koncem třicátých let nahradila moderní
prodejna firmy Baťa. Jednalo se ale v první řadě o restaurační
lokál, před rokem 1898 zde byla Protivínská pivnice. V roce 1898
restauraci převzal Jindřich Heyduk z Rakovníka a zřejmě zde
právě on začal nabízet i hostinské pokoje. V létě 1900 Heyduk
nabízel “slušně upravené pokoje za 50 krejcarů”. Pro
představu půllitr kvasnicového kouteckého piva “přes ulici”
stál tehdy u Heyduka
5 krejcarů. Heydukovi
se ale v místě zřejmě moc nedařilo, už následujícího roku si
najal nedaleký hotel Střelnice. Oproti konkurentům měl jednu
nevýhodu, hotel nenabízel vlastní povoz k dopravě hostů.
I
pozdější provozovatelé zpravidla inzerovali restauraci jako
zájezdní hostinec, ale je otázkou, zda ještě nabízeli
ubytování. V roce 1921 například převzal lokál dlouholetý
vrchní číšník z legendárního Prokopova penzionátu na Špičáku
Jindřich Weiss. Nabízel kromě plzeňského a protivínského piva
i koňské stáje pro návštěvníky z venkova, dá se tedy
předpokládat, že zde byly i prostory, kde mohli složit hlavu i
majitelé ořů. Každopádně stará pivnice” U města Prahy”
byla uzavřena 1. ledna 1937 a celý dům pak ustoupil vzpomínanému
Baťovu domu.
|
|
Trochu ve stínu
Bílé růže byl za první republiky hotel Němec. Ovšem na rozdíl
od Bílé růže má dodnes svého pokračovatele. Někdy v
devadesátých letech byl na jeho místě otevřen a dodnes funguje
hotel Ennius. Hotel Němec byl uveden do provozu až v roce 1926 a
jeho název naznačuje, kdo byl jeho zakladatelem, resp. majitelem.
Než si Eduard Němec zřídil svůj hotel – vedl, světe div se,
další klatovský hotel - Menčík. Osamostatnil se a zakoupil právě
bývalý tzv. Pohankovský
dům v Randově ulici, který zvýšil o jedno patro a upravil tak,
aby vyhovoval nabízeným službám.
Zajímavý pohled na
rozsah služeb poskytne koncese, kterou hoteliérovi a majiteli
Eduardu Němcovi udělila Okresní politická správa v květnu 1926.
Němec, resp. jeho hotel měl oprávnění: “přechovávati
cizinců, podávati pokrmů, výčep piva, vína, vína ovocného,
čepovati jemné likéry, čepovati víno bobulové, sladové víno a
mošt, podávati kávu, čaj, čokoládu jiné teplé nápoje a
občerstvení, míti dovolené hry.” Ano,
pokud si chtěli hosté v meziválečném období chtěli ve vašem
lokále zahrát karty, byl třeba na to mít povolení.
|
|
Němec sám hotel provozoval jen do
roku 1935, poté celý podnik pronajal Petru Šlapákovi, který do
té doby vedl hotel Sokolský dům v Domažlicích. Nový nájemce
ujišťoval prostřednictvím reklamy zákazníky o svých
prvotřídních službách – výborně upravenými pokrmy a
chutnými nápoji, v hotelu čepoval výhradně plzeňské pivo . V
roce 1939 bylo možné se v hotelu ubytovat v jednom ze čtrnácti
moderně vybavených pokojů s teplou i studenou vodou. Jak vyplývá
z přehledu cen klatovských hotelů z roku 1940, patřil Němec k
průměru - noc v jednolůžkovém pokoji stála baťovských 9
korun a 90 haléřů, dva hosté za nocleh zaplatili 17,60 ,-.
|
V příštím díle se stručně
vrátím ke dvěma hotelům, o kterých jsem zde již psal –
Střelnici a Centrálu, ale především bych rád připomněl dnes
již pozapomenutý hotel Menčík.
Jsem nesmírně vděčná lidem, kteří oživují historii našeho překrásného města
OdpovědětVymazatNa Klatovy a jejich bohatou a pestrou minulost se nesmí nikdy zapomenout.I současnost si zaslouží pozornost všech,nejen nás,ortodoxních Klatováků.💐🙂