Stávka!

V druhé polovině 19. se z Klatov, dosud poněkud ospalého podhorského městečka, stala průmyslová metropole Pošumaví. Ruku v ruce s prudkým rozvojem zdejších fabrik rostl i počet zástupců nového společenské třídy - dělníků. Zaměstnanci zdejších továren postupně získávali sebevědomí a začali se hlásit o svá práva. Oblíbeným prostředkem, jak jich dosáhnout, se stal poměrně účinný nátlak na majitele továren – stávka.

 

Klatovský průmysl je velmi obsáhlé téma, které si jistě zaslouží samostatné zpracování. Proto jen stručně – už od šedesátých let se Klatovy industrializují. Ve městě vznikají první strojírenské dílny, převažujícím oborem je ale výroba prádla (košil). První továrnu zde založil už v roce 1858 vídeňský podnikatel  F. A. Datelzweig. Důvod, proč si vybral právě Klatovy, byl údajně velice prostý – byla zde k dispozici levná pracovní síla.  Úspěch firmy, která záhy začala vyvážet své výrobky do ciziny, do Klatov postupně přilákal další podnikatele se stejným výrobním programem. K větším výrobcům prádla ve městě tak patřily postupně firmy Kottal a Stadler, vznikla zde i pobočka pražské společnosti Joss a Lőwenstein, později také výroba límců ve firmě Wiener a další. Ještě když se v roce 1948 znárodňovaly soukromé společnosti, působilo v Klatovech celkem sedm továren na prádlo. Nelze ale opomenout další podniky – většina Klatovanů dodnes ví, že závod Škoda byla původně strojírna patřící Aloise Schiffauera, v areálu Klatexu (dříve Retexu) fungovala vatovna Bruml (na ilustračním obrázku), bývalý Kozak se vyvinul z koželužské továrny Bohumila Singera. Zpracování dřeva a výrobou nábytku se zabývala poměrně velká firma Václava Kusého. Tyto průmyslové podniky samozřejmě dávaly práci tisícům lidí. Že pracovní podmínky se s dnešní dobou naprosto nedaly srovnávat, je nasnadě. Mizerné platy zaručující tak maximálně holé přežití, extrémně dlouhá pracovní doba a neustálá hrozba ztráty  zaměstnání, byly pro většinu obyvatel města denním chlebem. Jak se společnost modernizovala a (i když pomalu) bohatla, dávali o sobě a o svých požadavcích čím dál častěji vědět právě dělníci (nejen) v klatovských firmách.                         

Jak jsem již předeslal, situace s výdělky v klatovských firmách nebyla na přelomu 19. a 20. století zdaleka ideální. Ona to obecně nebyla žádná sláva, ale velmi nízké mzdy se hned z několik důvodů týkaly především zaměstnanců v textilním průmyslu. V první řadě – drtivou většinu zaměstnanců prádelnických společností tvořily ženy. Byla to pro ně tehdy jedna z mála příležitostí, jak získat stále místo, čehož také majitelé využívali. Jednalo se také o práci, ke které nebyla potřeba žádná kvalifikace. Často sem nastupovaly vlastně ještě děti, dívky ve věku pouhých 14 let i mladší. Po přijetí do továrny následovalo několikatýdenní školení a pak šup “ke strojům”.      
V oboru už navíc tehdy panovala ostrá konkurence, marže na výrobcích byly tedy velmi nízké. Majitelé firem navíc snižovali náklady tím, že většinu prací prováděly šičky ve svém domácím prostředí – v samotné továrně se už hotové košile prakticky jen praly (bílily) a žehlily. Šičky tak pracovaly téměř výhradně „v úkolu“. Továrna jim navíc nedodávala ani nitě, ty si musely samy kupovat a tyto náklady se pak pochopitelně promítly do čistého výdělku. Okolo roku 1910 byla šička schopná zhotovit 12-20 košil denně, tehdy už za pomoci šicího stroje.
Blýskat na lepší časy se nejen klatovským textilním dělnicím začalo až v roce 1900, kdy byl založen “Odborový spolek dělnictva pro výrobu prádla v Čechách”. Pracující v tomto odvětví tak měli nově alespoň nějaké zastání a cesta k protestním akcím byla otevřená.
Větší či menší stávky tak v klatovských firmách na prádlo nebyly už před první světovou válkou úplně neobvyklé. V roce 1910 přerušily například práci žehlířky u firmy Kottal a Stadler – požadovaly zvýšení mezd. Vedení továrny jejich požadavkům alespoň částečně vyhovělo. O několik měsíců později zde zase pro změnu přerušili práci střihači látek. Následující rok později zase stávkovalo dělnictvo v továrně Bratři Wienerové.

Zjistit, kdy proběhla v Klatovech první stávka, není úplně jednoduché. Zdá se, že to bylo poměrně pozdě. Přitom například už v únoru 1882 v nedalekém revíru v Nýřanech na severním Plzeňsku přerušila práci tisícovka horníků, kteří žádali zvýšení svých platů. Vůbec “uhlokopové” byli průkopníci podobných protestů – v lednu 1877 jich dvanáct tisíc táhlo Kladnem a k ukončení protestu muselo být povoláno vojsko z Prahy.  Tak jako tak -  “móda” stávkovat přišla do Klatov až v prvních letech 20. století. V červenci 1903 přerušili práci dělníci v obou zdejších závodech, kde se zpracovávala kůže, tedy v továrnách Singer a Bruml. Dělníci požadovali zkrácení pracovní doby z 12 na 10 hodin, placení pomocných dělníků za práce během neděle (tedy jediného dne volna) nebo plnou mzdu za další svátky. Protože majitelé firem chtěli jednání o těchto požadavcích odkládat, vstoupili zaměstnanci do stávky. Dle zprávy Šumavanu to přinutilo oba majitele na požadavky bezodkladně přistoupit.

V průběhu roku 1904 se stávkovalo například na dvou veřejných stavbách – Okresního domu (dnes ZŠ Plánická) a obecního vodovodu. Velkou stávku, která rezonovala i v celostátním tisku, zažila firma na nábytek Václava Kusého.  Tento podnikatel se trochu lišil od většiny zdejších továrníků – byl doslova selfmademanem, prakticky z ničeho vybudoval úspěšnou firmu. A na rozdíl od majitelů prádelnických firem byl vnímán jako “náš“, nebyl totiž  židovského - německého původu. Každopádně i on musel ve své firmě čelit nespokojenosti svých zaměstnanců.   Vše vypuklo 30. prosince 1904, kdy 120 zaměstnanců firmy přerušilo práci. Záminkou měl být fakt, že Kusý do svého závodu přijal člověka, který ve svém předchozím zaměstnání pracoval i přesto, že jeho kolegové stávkovali. Hned po vystoupení z práce ale dělníci přednesli majiteli firmy i požadavky, které se týkaly jich samotných. Žádali zejména zvýšení mezd o 15%, nebo zkrácení pracovní doby (zejména o sobotách). Kusý se snažil “doběhnout” své dělníky tak, jak to bývalo obvyklé. Snažil se všemožně shánět náhradu za své zaměstnance – v okolních vesnicích, ale i ve vzdálenějších obcích. Příchodu stávkokazů se ale snažili zabránit i stávkující zaměstnanci – zřídili vlastní hlídky, které “strážily” areál továrny v Nádražní ulici (dnes prodejna Billa). Celou situaci ve městě ještě kontrolovalo i četnictvo. Dělníci, kteří nebyli solidární se stávkujícími nebo narychlo najatí pracovníci odjinud, byli skutečným trnem v oku protestujících. Když protestovali v roce 1906 dělníci ve třech kožedělných firmách v Sušici, podařilo se tamějším fabrikantům sehnat pracovní sílu jinde. Tito “noví“ dělníci museli kvůli vlastní bezpečnosti bydlet přímo v areálech firem, podniky navíc museli navíc hlídat četnictvo. Být stávkokazem bylo tedy doslova “o hubu”.  Dělnicky orientované tiskoviny také varovaly čtenáře, aby nereagovali na nabídky práce v konkrétních továrnách, kde se stávkovalo. Kusý nejprve nechtěl ustoupit, dělníci se během první polovině ledna scházeli – druhé setkání se pod patronací spolku Barák konalo v neděli 15. ledna v sále hotelu Bílá růže.  Zaměstnanci přijali rezoluci, ve které opakovali své požadavky směrem k vedení továrny. Poté se vydali v průvodu Říšskou ulicí až ke Kusýho továrně, kde se v poklidu rozešli. Stávka nakonec skončila ve středu 25. ledna díky dohodě, kterou zprostředkovalo okresní hejtmanství. Dělníci si nakonec vymohli zvýšení platu o 5 % s platností od 1. dubna. Stávkující uspěli i s požadavkem, že práce v sobotu skončí vždy bezpodmínečně v šest hodin v podvečer. Továrník se zavázal splnit další požadavek stávkujících – dva pomocní dělníci měli být napříště vyčleněni k tomu, aby každý den mezi 9. a 10. dopolední a 3. a 4. odpoledne donášeli kolegům pivo a svačiny. Kusý se také zavázal, že po dobu 3 měsíců nepropustí nikoho ze stávkujících.
Na ilustračním obrázku reklama na firmu Václava Kusýho z počátků jeho firmy, z roku 1885. 

 

V létě 1907 se odehrály v Klatovech dvě významnější stávky s rozdílným výsledkem. Koncem května 1907 za svá práva - domnělá nebo (spíše) skutečná začali stávkovat zedníci na zdejších stavbách. Chtěli zejména upravit mzdy - zvýšit svou denní gáži o 1 tehdejší korunu (cca 200 Kč) a zkrácení celkové pracovní doby o hodinu. Naopak během polední pauzy chtěli odpočívat o hodinu déle.  Zdejší časopis Šumavan, kterého tedy nemůžeme rozhodně podezírat, že by “fandil” dělnictvu, hodnotí stávku jako naprosto zbytečnou a její vznik připisuje činnosti “agitátorů” zvenčí, kteří do ní zedníky navezli. Tehdy se v Klatovech stavělo jen šest patrových domů, tedy práce bylo spíš méně než více, což pro stávkující obecně není moc výhodné. Nakonec se tedy zedníci spokojili se zvýšením denního platu o 20 haléřů a 3. června se pokorně vrátili do práce. Týden, po který nedocházeli do práce, jim samozřejmě nikdo nezaplatil. Na tomto protestu je patrný jeden z fenoménů tehdejších stávek – velice často protestovali zaměstnanci stejného oboru, ale různých firem. V tom lze spatřovat určité prvky solidarity a zároveň vliv vzpomínaných agitátorů. Pro majitele firem taky bylo obtížné lanařit potenciální stávkokaze – zaměstnance jiných podniků z oboru – stávkovali prostě všichni.   Dalším zajímavým protestem byla stávka v koželužské firmě Jindřicha Singera (na snímku), kterou zdejší dělníci zahájili ve čtvrtek 29. srpna téhož roku. Majiteli továrny předložili několik požadavků, nejvyšší prioritu mělo pochopitelně zvýšení mezd. Na to byl údajně majitel továrny ochoten přistoupit. Dělníci ale údajně chtěli i to, aby Singer napříště přijímal do práce jen dělníky organizované v sociálně-demokratické straně nebo ty, které jim místní organizace této strany “schválí”. Dalším “politickým” požadavkem byla možnost distribuovat mezi dělníky socialistický tisk. Opětovné nastoupení do práce také stávkující podmiňovali zkrácením pracovní doby na 9 a půl hodiny. O tom, jak stávka dopadla, už ale bohužel prameny nehovoří.

Jak šel čas, dělnictvo se stávalo více a více organizovaným a stejně tak mezi pracujícími získávaly větší vliv politické strany. V případě dělníků zejména sociálně demokratická strana, resp. komunisté. Po vzniku ČSR navíc narostl se získáním volebního práva i politický vliv proletariátu. I díky tomu se zvýšil počet a hlavně význam protestů organizovaných centrálně. Tak tomu bylo i u prosincové generální stávky v roce 1920. Ta měla svůj původ v rozkolu mezi levicovou a centristickou frakcí v sociální demokracii, někdy známý pod označením “boj o Lidový dům”. Levicová část sociální demokracie vyhlásila počínaje 10. prosincem generální stávku, které se zúčastnil skoro milion dělníků po celé zemi. Pražské události zde rezonovaly, jak to u nás v Klatovech bývá, trochu se zpožděním. Až v pondělí 10. prosince se v klatovských továrnách objevili komunističtí činovníci vedení bývalým aprovizačním komisařem Rottem. Ačkoli byli klatovští dělníci údajně spíše nakloněni sociální demokracii, podařilo se soudruhům přemluvit některé zaměstnance zdejších továren (zejména ve fabrikách  Bruml a Singer, ale i u Kusého), aby podpořili stávku.  Naopak například zaměstnanci strojírny Schiffauer se k protestu odmítli připojit.             
Už dopoledne tak táhnul třísethlavý dav protestujících městem do spolkové místnosti sociální demokracie v restauraci U zlatého slunce. Zde promluvili zdejší soudruzi i “hosté” z Plzně. Přítomen byl, dle zprávy z tisku, i významný odborář s kořeny ve zdejším kraji, později významný člen KSČ Antonín Zápotocký. Jeho projev ale nakonec nezazněl, po obědě se budoucí prezident sebral a odjel do domovského Kladna. Řečníci každopádně přednášeli různé návrhy a požadavky, mj. například zabrání zdejší továrny Singer i některých dalších. K násilnostem nedošlo, možná i proto, že zdejší četnictvo byl v plné pohotovosti – právě vzhledem k napětí, které panovalo v celé zemi. Nakonec generální stávka v Klatovech skončila už příštího dne – 15. prosince se všichni protestující vrátili do zaměstnání. O událostech referoval Šumavan, ve stejném čísle se pak věnuje vzmáhajícímu se komunismu, který vcelku trefně, i když poněkud naivně, kritizuje.
Na ilustračním snímku z června 1956  podepisuje, tehdy už prezident, Antonín Zápotocký během návštěvy Klatov svou knihu Rozbřesk.   

Obecně se asi dá říct, že po vzniku republiky byly v Klatovech stávky častější než „za císaře“.  Protesty se netýkaly jen místních továren – v roce 1919 například hrozili přerušením práce zdejší obecní metaři – žádali totiž zvýšení mzdy, tak aby dosáhla alespoň částky 3200 Kč ročně. O pracovní pozici metař se údajně začali zajímat i někteří městští úředníci - tolik je lákala vidina takového výdělku při péči o čistotu města. Dvacátá léta se asi dají s mírně přimhouřenýma očima považovat jako období konjunktury. I proto nebo možná právě proto se vyskytly v klatovských firmách mezi zaměstnanci a majiteli spory, zejména o výši mezd, které hrozily skončit stávkou. Například slévači strojírny Schiffauer například vstoupili do mzdové stávky v polovině srpna 1927. Pracující ve strojírenských firmách byli přitom vnímáni jako „šlechta“ mezi dělníky – byli zpravidla vysoce kvalifikovaní a tudíž obtížně nahraditelní.
O rok dříve, v březnu 1926 přerušily práci šičky zdejších firem, tedy přesněji řečeno ty, které pracovaly ve firmách, které nebyly organizovány v Svazu průmyslu prádelnického. Celkem tak zůstalo doma osm stovek dělnic. I tehdy se jednalo o nitě, které si šičky musely samy kupovat, což se jim pochopitelně nelíbilo.  Šlo o jeden z nejdelších protestů – šičky se do práce vrátily až po šesti týdnech.    
Každopádně velká hospodářská krize prakticky stávkové hnutí zastavila. Mnoho továren zkrachovalo, v některých se pracovalo jen třeba dva dny v týdnu. Pracující byli rádi, že mají vůbec nějakou práci, takže boj za lepší mzdy nebo pracovní podmínky nepřipadal v úvahu. 

Na závěr pár příkladů stávek, které se trochu vymykají současnému vnímání, co vlastně stávka je. Mám na mysli třeba celostátní stávku biografů, ke které došlo ve čtvrtek 23. října 1924. K ní se připojilo i klatovské městské kino. Při protestu šlo – jak jinak – o peníze. Tehdejší vláda totiž zvažovala zavedení tzv. zemské dávky ze zábav, chtěl tedy zavést zvláštní daň ze vstupenek prodaných nejen do kina, ale třeba i na koncerty či taneční zábavy. Nešlo o nic nového, už za Rakouska se platilo tzv. hudebné. V lednu 1933 se zase klatovští autodopravci rozhodli připojit ke kolegům z Plzně a Prahy a demonstrativní jízdou zakončenou na klatovském náměstí vyjádřili nesouhlas s připravovaným automobilovým zákonem, který jim měl údajně znemožnit podnikání. V nedalekém Zavlekově zase už v zimě 1892 stávkovali školáci. Důvod byl jednoduchý a vcelku pochopitelný – tamější místní školní rada totiž odmítla dodávat do školy, kam chodilo pět stovek dětí, dřevo na topení. Situaci ale nakonec zachránil sám starosta, který „donášel prý sám dříví v nůšce“.