Když mrzlo, až praštělo

Před pár dny jsme si užili opravdu zimního počasí – celodenní a vcelku silné mrazy, dokonce i v Klatovech sníh ležel v ulicích několik dní. Mnozí jistě namítnou, že takové počasí bylo pro zimní měsíce typické. To se asi nedá zpochybnit, ale co já si pamatuji – nějakých 20 - 30 let jsou ale zimy prostě slabé – teploty většinou nad nulou, zamračeno a déšť. I proto bych se chtěl tentokrát zaměřit na počasí, které panovalo v Klatovech i na Šumavě v době, kterou už přímo nikdo nepamatuje.

Nejtypičtějším znakem zimy je pochopitelně sníh. Proto také naši předkové sledovali, kdy se v krajině vločky objeví poprvé. Jak praví klasik, první láska je jako první sníh – brzy schází. Například v roce 1889 už během druhého zářijového týdnu během nocí mrzlo. Vlna předčasného chladu vyvrcholila sněhovými přeháňkami 17.9.,poprašek nepokryl jen šumavské kopce, sněžilo i v okolí Klatov. Hned se ale oteplilo, začalo pršet a sníh roztál. V roce 1925 přišel sníh do Klatov stylově, tedy spíš přijel a to s Martinem na bílém koni, tedy 11. listopadu. Šumavan načasování pochválil, když připomněl, že zdejší klub lyžařů měl několik dní před sv. Martinem schůzi, při které vyzval své členy, aby svá „prkýnka“ snesli z půd a důkladně prohlédli vázání. Počátky lyžování na Šumavě se ale dnes zabývat nebudu, to si nechám do budoucna na samostatný příspěvek.

Mluvíme-li o počasí, není možné nezmínit jeho předpovídání. V minulosti, kdy ještě neexistovaly spolehlivé metody, jak „povětrnost“ odhadnout, dostávaly mnohem větší prostor laické odhady, které vycházely zejména z letitých zkušeností a pozorování. V šedesátých letech 19. století si vydobyl určitou popularitu „prorok povětrnosti“ (vydával dokonce i stejnojmenný časopis) Vavřinec Seyček z Roztok u Prahy. Prostor pro jeho předpovědi mu několikrát poskytl i klatovský Šumavan. Zimu 1868/69 viděl prorok následovně: „Vlhké, s vodnatým sněhem smíšené počasí potrvá až do konce ledna 1869. Silné deštivé a vlhce sněživé počasí nastane 17., 20. a 21. ledna po celé Evropě; koncem ledna lze očekávati povodně. V první čtvrti února mrazivé větry; led však nebude silným. Jasných dnů a hvězdnatých nocí nebude v lednu viděti. Také bouřky dostaví se prý za této zimy.“
Přece jen o vědečtější predikci se pokusil Šumavan v roce 1899, když se odvolával na pozorování ústředního meteorologického ústavu ve Vídni. Rakouští vědci odvozovali podobu zimy podle teploty Golfského proudu, který ovlivňuje podnebí na evropském území. Zima měla být mírná a vlhčí. Zároveň přišli rakouští meteorologové s teorií, že mírné, nebo jak píše Šumavan, měkké zimy přicházejí vždy dohromady, tj. následuje jich vždy několik po sobě.
V lokálních novinách se ale v otázce předpovědi charakteru nastávající zimy objevovala dost protichůdná tvrzení. Důkazem budiž poslední dvě listopadová čísla Šumavanu ročník 1907, kde se objevily naprosto opačné predikce. V čísle 47 se předpovídá studená zima a to dle projevů ze zvířecí říše – lasička má již bílý kožich, zajíc tuhou pohrudnici, divoké husy táhnou ve velkých hejnech a ledňáček už dávno zahnízdil v březích potoků a řek. Naproti tomu o týden později už píše klatovský časopis o teplé zimě, protože listí zůstává ještě na stromech a je zelené a rýpnete-li do země, narazíte na velké množství žížal. A jak to dopadlo. Podle dostupných informací byla zima 1907/08 teplotně i srážkově průměrná.

Zima také mívala velký vliv na úrodu v následujícím roce a tady ovlivňovala zásadním způsobem obživu a tedy život lidí. Zvlášť problematický býval vždy návrat mrazů nebo chladného počasí během probíhajícího jara. Mráz takto významně poškodil zasetou zeleninu například na prvního máje 1879, kdy se teplota po celý den pohybovala okolo 0.5 stupně pod nulou. Podobná situace nastala i o šest let dříve, kdy dokonce až 10. května v Pošumaví sněžilo a mrzlo. Jarní mrazy, typicky pověstní „ledoví muži“ samozřejmě nesvědčily ani ovocným stromům. Ve vzpomínaném roce 1907 na tradiční podzimní výstavce ovoce konané v sále hospodářské školy nebylo moc co ukazovat, jednoduše proto, že květy spálil už na jaře mráz. Nejvíce pěstovaným ovocem na Klatovsku bývaly švestky, těch se toho roku urodilo o polovinu méně, než bývalo zvykem.

Problémy ale nastaly i v případě, když během zimy přišla náhlá obleva. Dostala-li se teplota nad nulu, sníh zpravidla odtával vcelku pomalu, když se k oteplení přidal i déšť, bývalo zaděláno na velké problémy. Tající sníh a led tak přivodily problémy například na počátku roku 1879, kdy se po několikatýdenním mrazu náhle oteplilo. Sníh z tajícího sněhu rychle zaplnil koryta potoků a řek, k tomu se přidal tající led z rozmrzajících toků. „Milé Klatovy jen z bláta vykukovaly“, píše Šumavan. Samozřejmě více než Klatovy, ohrožovaly tyto povodně z oblevy neb jarního tání obce, kterými přímo řeky protékaly – Sušici, Švihov atd.

Když jsem si v mládí pročítal knihy Karla Klostermanna, doslova mě fascinovaly případy, kdy zdejší horalé během sněhových bouří zabloudili a umrzli, často je několik stovek metrů od svých obydlí. Nebezpečí samozřejmě hrozilo a hrozí i během zimních měsíců i ve městě. Samozřejmě nejrizikovější je kombinace mráz a alkohol. Zdejší časopisy prakticky každý rok přinášely zprávy o tragických koncích, které zapříčinilo právě pití. Například koncem listopadu 1927 byla nalezena v lokalitě Na Rozhrání mrtvola nezaměstnaného zedníka Václava Džbánka. Podle zprávy v tisku se Džbánek v poslední době oddával „nemírnému pití lihu“, což tak nějak potvrdila i prázdná lahev lihu, kterou měl u sebe. Před Vánoci roku 1907 zase školáci z Pihovic a Slavošovic nalezli cestou do školy v místech dnešního fotbalového stadionu na zemi ležícího muže, který nejevil známky života. Přivolaní městští strážníci v něm poznali pasáka dobytka Josefa Sysperleho z Pečetína. Mrtvolu ohledal městský lékař Dr. Prunar, který určil jako příčinu smrti umrznutí.
Poslední tragický případ, který souvisel se studeným počasím, se odehrál koncem ledna 1878 v Lubech. Před vraty svého hospodářství byl nad ránem nalezen mrtvý rolník Josef Lorenz. Ten předtím navštívil klatovský hostinec Matěje Pinla. Lékař určil jako příčinu smrti umrznutí, což bylo dost zvláštní, protože té noci neklesla teplota pod nulu. Šumavan také připomněl, že zesnulý Lorenz byl velice oblíbený („od svých spoluobčanů všude milován“) a také jeho jeden jeho škraloup… V roce 1877 byl odsouzen na dva měsíce do vězení za urážku císařského majestátu.

Z dobových materiálů se většinou dozvídáme o excesech počasí. Nejinak tomu bylo v roce 1889. Celá zima byla velice mírná, skoro bez mrazů a hlavně srážek. Všechno se změnilo na konci první únorové dekády – v noci z 9. na 10. února začalo hustě sněžit, nejen na Šumavě, ale i v Klatovech samotných. Ke kalamitě přispěl i silný vítr, který leckde nafoukal obrovské závěje. To se prakticky ihned projevilo na veledůležité železniční trati mezi Klatovy a Eisensteinem. Poslední vlak jedoucí tímto směrem v sobotu 9. února uvíznul v závějích mezi Janovicemi a Nýrskem, stejně tak i první ranní vlak 10. února. Z klatovské stanic byla tedy vyslána třetí, záchranná souprava, ale dopadla stejně, jak vlaky, které měla vyprostit – zapadla. Známý hoteliér ze Špičáku - otec Prokop chtěl toho dne odjet s dcerou do Prahy. Ze Špičáku vyrazil na saních, trvalo mu celé tři hodiny než se dostal na nádraží, kde se dozvěděl, že je trať neprůjezdná. Než aby se vracel zpět, raději strávil noc v nádražní budově. Do Klatov dorazil až v pondělí ráno. Závěj, která ukončila pouť zmiňovaných vlaků, byla dlouhá přes 100 metrů, další nafoukaný sníh v délce 200 metrů a výšce přes 2 metry byl před nádražím v Zelené (Lhotě). Sníh způsobil komplikace i na trati mezi Kdyní a Domažlicemi – i zde byl kvůli sněhu přerušen provoz. Množství sněhu spadlo i v nižších polohách, například na Čachrově byla zcela zaváta kovárna a další objekty.

V podstatě kdykoli, když se řeší téma rekordně chladné zimy, připomíná se rok 1929. Tehdy bylo prakticky celá země a velká část Evropy od Silvestra do poloviny března sevřena mrazem. A pořádným! Právě tehdy byl v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřen největší mráz a to -42.9 °C. Kdyby byly tehdy teploměry například na známých šumavských pláních (např. pod Březníkem), měli bychom zřejmě rekord okolo -50 stupňů. S extrémní zimou se potýkali i obyvatelé Klatov a okolí. Prosinec 1928 byl vcelku mírný. V prosinci 1928 sice mrzlo, 21.12 hlásila Železná Ruda teplotu v poledne -5 C a sněhovou pokrývku 25 centimetrů, na hřebenech pak celý metr. Před koncem roku přišla obleva, v Klatovech pršelo.

Na Nový rok 1929 ale přišla první velká sněhová bouře. Napadaný sníh měl za následek přerušení poštovní dopravy na mezi Klatovy a Plánicí a Klatovy a Chudenicemi. Celé oblasti okresu tak zůstaly prakticky odříznuty od světa. I když se okamžitě začalo s prohazováním silnic, spojení bylo obnoveno až na Tři krále. Sněhové přeháňky také doprovázel silný mráz. Dobrých sněhových podmínek využil zdejší klub „Lyžaři Klatovy“, který uspořádal 13. ledna velké běžecké závody, ke kterým upravil okruh mezi Beňovy a Hůrkou. Hlavní kategorii mužů na trati dlouhé 14 kilometrů opanoval závodník Ferus ze Sokola Klatovy, kategorii žen pak reprezentantka pořadatelského klubu Bouzková. Sportovní podnik s 57 účastníky byl ale nadlouho poslední zimní zábavou.

Další velká sněhová bouře přišla 16. ledna, postihla tehdy vekou část střední Evropy. Šumavan referuje o několika případech z bezprostředního okolí Klatov, při kterých málem obyvatelé okolních vesnic doslova zapadali sněhem. Přeháňky totiž doprovázel silný vítr a samozřejmě mráz. Jak bývalo zvykem, Šumavan z těchto málem tragických příběhů vyvodil ponaučení a doporučení – je třeba vysazovat kolem cest ovocné stromy, aby v případě potřeby posloužily jako vodítko k orientaci.

Koncem ledna už městský úřad vyzýval obyvatele ke kontrole domovních vodovodů- po městě už mráz roztrhal celou řadu vodovodních trubek. Jakékoli požadavky na opravy bylo nutné neprodleně hlásit do v kanceláři městské vodárny na radnici, aby se situace dále nezhoršovala. Zima nepolevila ani s nástupem února, spíš naopak. V sobotu 2. února dosáhla maximální odpolední teplota -17 °C. O týden později už Šumavan píše o zimě, kterou nikdo nepamatuje. Ve městě byla naměřena teplota -28 °C, zastaveno muselo být vyučování ve škole na Husově náměstí. Zde se topilo plynem, který prostě zamrznul. Problém s nedostatečným vytápěním postihl postupně všechny klatovské školy, které tak byly od 14. února uzavřeny. Nízkými teplotami trpěla i zvířata, vysoká sněhová pokrývka jim znemožňovala dostat se k potravě. O deset dní později píše Šumavan o nejhorší zimě za posledních 153 let. V noci na rekordní, nejstudenější den - 12. února klesly teploměry v Klatovech až na -32 °C. Nízké teploty způsobovaly zpožďování vlaků, velká část železničářů navíc onemocněla chřipkou. Extrémní mrazy panovaly pochopitelně i na Šumavě – na den sv. Valentýna odpoledne hlásil Pancíř stěží uvěřitelných -29 °C a 170 centimetrů sněhu. Strašlivá zima a problémy s ní spojené nejvíce doléhaly na nejchudší obyvatele. Klatovská pobočka Československého červeného kříže se 20. února obrátila na veřejnost se žádostí o otop, šatstvo i potraviny pro nejpotřebnější. Pomoc také poskytovala Okresní péče o mládež – tato organizace soustředila podporu do okolních obcí – finančně podpořila nezletilé děti v Habarticích, několik osiřelých dětí dostalo i teplé oblečení a také příspěvek na stravování.

Zajímavý a především velmi přesný pohled na rekordní zimu poskytuje kniha profesora zdejší vyšší hospodářské školy prof. Františka Švece „Vlastivěda Klatovska“ z roku 1933. Švec (na snímku) ukazuje, že už leden 1929 byl extrémně chladný. Průměrná teplota byla – 7,8 °C (téměř 7 stupňů pod průměrem). Nejnižší teplota byla naměřena 12. ledna a to -26,4 °C. Jak už bylo řečeno, ještě studenější byl únor s průměrnou teplotou -12,3 stupně (o 11 stupňů pod normálem). Nejchladnějším dnem bylo úterý 12. února, kdy byla naměřena teplota -30,3 C. Během celého měsíce vystoupila teplota lehounce nad nulu jen jednou (5.2.), kdy bylo + 0.5 °C. Mrazy pak pokračovaly i na počátku března, 3. 3. ještě bylo méně než 20 pod nulou. V největších mrazech byla půda zmrzlá až do hloubky 85 centimetrů. Po 7. 3 se začalo oteplovat a v polovině měsíce už zavládlo pěkné jarní počasí. Ovšem zima se ještě jednou vrátila, což Šumavan komentuje následovně: „Sníh padá, padá a není naděje na jeho konec. Již ani ten největší fanoušek – lyžař nevítá nový sníh jako minulá léta, zejména nelyžaři a hlavně naši hospodáři přejí si konec zimy, která si letos tak nemilosrdně zařádila.“
Uvedené hodnoty teplot lze považovat za spolehlivé, při místní Zemské vyšší hospodářské škole (dnes „zettéeška“) byla již v roce 1888 zřízena meteorologická stanice, v roce 1921 se stala meteorologickou stanicí I. řádu. Údaje byly odsud pravidelně odesílány do Státního meteorologického ústavu v Praze.
Rok 1929 ale na Klatovany nepřichystal pouze extrémní zimu. I červenec byl z hlediska počasí notně „vypečený“ – nejprve přišla 4. 7. vichřice, která vyvrátila více než stovku stromů v městském parku. Přesně o tři týdny později (25.7.) pak při bouřce padaly kroupy o průměru 5 centimetrů, které nejen že vytloukly okna na severních stranách domů, ale i zcela zlikvidovaly zeleninu na četných klatovských zahradách.