Na stavbě

O klatovských domech a vůbec architektuře jsem zde psal již mnohokrát. Snad mi skuteční odborníci odpustí můj poněkud laický pohled. Protože se ale „baráků“ nebojím, pustím se do nich i dnes. Základní charakteristikou budov a domů je jejich relativní trvanlivost – „narodí se“ a na svém místě stojí desítky, některé i stovky let. Vzhledem k jejich dlouhověkosti bývá jejich zrod – tedy proces stavění velmi krátkou epizodou. Dnes bych se chtěl ale věnovat právě tomu, jak některé zajímavé budovy v Klatovech vznikaly.

Stavební zásahy a změny v centrech historických měst bývají většinou hojně diskutovány a kritizovány. Nejinak tomu bylo i v Klatovech. Hranice města tak přesáhla např. diskuse o podobě nové radnice, která měla na počátku 20. let 20. století nahradit svou vyhořelou předchůdkyni. Velice kritické stanovisko k nové budově zaujal například i Klub za starou Prahu. O nějakých 15 let později došlo i na protilehlý cíp náměstí. Na místě původně středověkého domu s kavárnou Slavie, který od roku 1924 vlastnila klatovská spořitelna, mělo vzniknout její nové sídlo. Jak bývalo tehdy zvykem, vypsala banka v roce 1930 architektonickou soutěž. V ní nakonec zvítězil avantgardní pražský architekt Ferdinand Albert Libra. Návrh ale vzbudil doslova bouři odporu – s odstupem času se zdá, že Libra šokoval především plochou střechou. Pisatel kritického článku v Šumavanu přirovnal budoucí budovu banky k nemocnici a zároveň vyjádřil pochybnosti, zda se veřejnost s budovou srovná. Na paškál si vzal ale i další věci – vnitřní dispozici (např. umístění kanceláře ředitele banky) nebo orientace hlavních pokojů v bytech, které zde byly také plánovány. Nutno připomenout, že kritiku sklidil i návrh, který se umístil na druhém místě a který vypracovala architektonická kancelář Freiwald a Bőhm. Píše se zde doslova: „I tento návrh jest na našem náměstí zhola nemožný.“ Autor konkrétně vytýká návrhu např. sochy, které měly být umístěny na „ochozu“ budovy, když píše: „Navržené 4 sochy jsou velmi působivé, na výborném místě, ale proporčně předimenzovány.“ Nijak zvlášť důležitá, ale přesto zajímavá, je výše odměn, o kterou se „hrálo“ v architektonické soutěži. Autor vítězného návrhu měl obdržet 3000 Kč a za druhé místo mělo být vyplaceno 1000 Kč. Vítězství sice znamenalo (v tomto případě jen teoreticky, jak jsme si řekli) získání zakázky, a tím i podstatně větší „rito“, ovšem i tak jsou zmíněné odměny (s ohledem na tehdejší průměrný plat cca 800 Kč) velmi nízké. Na vzácné pohlednici je patrná ohrada okolo staveniště a nezbytné „bannery“ s názvy firem, které stavbu prováděly.

Vítězný návrh byl na klatovskou veřejnost zkrátka „moc“, a proto byli nakonec osloveni architekti v pořadí druhého návrhu - Freiwald a Bőhm. Myslím, že k tomu došlo především proto, že v době, o které hovoříme, stavěla tato firma nebo už měla za sebou celou řadu bankovních domů po celých Čechách – kupříkladu v Červeném Kostelci, Novém Městě nad Metují nebo v Úpici. I jejich návrh ale doznal řady změn. Od vyhlášení soutěže do zahájení stavby navíc uplynuly dlouhé 4 roky. Zdá se, že po této době (a díky změnám v projektu) se hrany obrousily. Šumavan relativně smířlivě popisuje průběh stavebních prací a dokonce vyzdvihuje např. použitý materiál – železobeton, který podle něj skýtá mnoho výhod. Mladší generace si to možná neuvědomuje, ale součástí budovy klatovské spořitelny byla až do počátku 80. let 20. století kavárna Slavie. Banka a kavárna v jednom objektu – to bylo ve třicátých letech něco velmi nezvyklého. Aby se „nemíchal provoz“ obou podniků, vstupovalo se do Slavie, které fungovala v patře, zvláštním vchodem. Kombinace provozoven v rámci jedné budovy muselo dokonce schválit ministerstvo vnitra. Na pohlednici – fotografii z Černé věže z druhé poloviny třicátých let je patrné staveniště spořitelny.

Vraťme se ale ještě o dvě dekády zpět do doby před první světovou válkou - tehdy končí dlouhé 19. století a Klatovy prožívají zlatou éru. Největší stavbou v tomto období byl bezesporu areál c.k. okresní nemocnice, který vznikal v letech 1911-1913. Myšlenka na zřízení moderní nemocnice nebyla v té době úplně nová. Poprvé se o ní začalo hovořit v roce 1894. Jak to bývá, vedl se tehdy spor o to, kdo ji má zaplatit – zda okres nebo město. Jednalo se a jednalo a definitivní rozhodnutí tak padlo až v lednu 1908. Okresní zastupitelstvo se tehdy usneslo, že nemocnice vznikne v jeho režii s přispěním města. Nemocnice s dvěma sty lůžky byla předána k užívání v polovině února 1914. Ostrý provoz přinesly hned zkraje její existence transporty raněných z bojišť první světové války. Obrázek ukazuje nejen vznikající základy pavilonů, ale v pozadí je patrná i alej se zastaveními křížové cesty. Na vrcholu Křesťáku můžeme tušit kapli, která se tam, jak pevně doufám, brzy vrátí – moderní, ale s respektem k původní stavbě.

Jedním z nejvýstavnějších zdejších objektů z doby vlády architektury secese, byl tzv. okresní dům. Že vám tento název nic neříká? Není divu, svému účelu již dávno neslouží, od školního roku 1954-55 zde sídlí část ZŠ Plánická. Budova v Komenského ulici je sice reprezentativní a krásná, její stavbu ale provázely poměrně velké komplikace. K rozhodnutí postavit si sídlo svého úřadu dospěl investor – okresní výbor na počátku roku 1904. Měli zde najít svůj domov pracovníci okresní pojišťovny a úředníci „okresu“. V září téhož roku byla stavba na základě výběrového řízení zadána nejlevnější nabídce, kterou předložil karlínský stavitel František Kunet. Okresním zastupitelům se nezdálo divné, že Kunet „podstřelil“ odhadovanou cenu (157.000 zlatých) o celých 19 %. Každopádně stavitel neváhal a pustil se ihned do práce. Není divu, podle smlouvy měl mít už 15. prosince 1904 měl mít stavbu „pod krovem“. První trable přišly už v říjnu, konkrétně ve středu 19., kdy před polednem osm desítek zedníků opustilo stavbu a zahájilo stávku. Požadavky se týkaly v prvé řadě úpravy platových podmínek – chtěli, aby nekvalifikovaný dělník bral alespoň 2 koruny denně a vyučený o korunu více. Stížnosti také směřovaly na chování jednoho z polírů, stávkující žádali jeho odvolání ze stavby. Posledním požadavkem bylo zrušení možnosti vyhazovu na „hodinu“, zaměstnanci žádali výpovědní lhůtu alespoň dva týdny. Situaci samozřejmě komentoval Šumavan, který připisoval protest právě nízké ceně za celou zakázku a tedy neschopnosti adekvátně zaplatit zaměstnané zedníky. Na stavbě tak zůstali pracovat pouze dva nádeníci, kteří „na zvýšení platu nečiní nároku, neboť prý v zimě práce se těžko hledá a pak je i kratší den.“ Na neděli 23. října byla domluvena schůzka zainteresovaných na klatovské radnici. Jaký byl její výsledek, se mi nepodařilo zjistit, ale jisté je, že stávka byla jistě velkou komplikací vzhledem k napjatému harmonogramu stavby. V této souvislosti je nutno upozornit, že stávkovat bylo tehdy „módní“. Už o dva roky dříve byla např. přerušena práce na klatovském vodovodu, který budovala pražská firma Václava Nekvasila, ve stejném roce (1904) pak proběhla velká stávka i v místní továrně na nábytek Václava Kusého.

Problémy na stavbě samozřejmě neunikly ani zdejšímu tisku. V polovině května 1905 připomíná Šumavan znovu prosincový termín zastřešení, s tím, že ani po půl roce není zcela hotové. Dodržet domluvený termín předání celé stavby, který byl stanoven na 31. srpna 1905, už se zdálo zcela nereálné. Dále upozorňuje a vypočítává i dnes populární tzv. vícepráce, kupříkladu změnu typu střešní krytiny nebo nutnost vybudovat opěrnou zeď kvůli stavbám na sousedících pozemcích. Článek také kritizuje, že do stavby nejsou zainteresovány klatovské firmy. Na stavbu je dodáváno nekvalitní dřevo až z Polska, a přitom v Klatovech fungují tři pily, například výše jmenovaná firma Václava Kusého. Ten prý ale nemůže dodávat na staveniště z politických důvodů! Je pravda, že tyto stížnosti měly zcela jistě politický podtext. Tehdy spolu soupeřily v Klatovech dvě skupiny – konzervativci (zjednodušeně staročeši), jejichž tribunou byl právě Šumavan, a vládnoucí klika, která ovládala Klatovské listy. Těmi vládci mám na mysli starostu města MUDr. Aloise Maška a předsedu okresního výboru JUDr. Karla Hostaše. Právě ten také zaslal do Šumavanu odpověď, ve které vyvrací argumenty z uvedeného článku. Vyjmenovává množství zdejších podnikatelů, kteří na stavbu dodávali materiál či práci (kameníci Pták a Pechmann, tesař Netrval, zavedení plynu, instalaci záchodů a strojírenská továrna Schiffauer atd.), poukazuje na fakt, že všechny vícepráce byly schváleny okresním výborem a zhotovitel bude muset taktéž zlevnit cenu za něj o výše zmíněných 19%. Okresní starosta Hostaš také trval na tom, že stavba bude dokončena ve stanoveném termínu, nestihne-li se to, bude muset stavitel zaplatit smluvní pokutu.

Tady bych si dovolil malou hádanku. Jaký právě dokončovaný významný klatovský objekt je na obrázku? Stavěla ho firma klatovského architekta, stavitele a majitele kruhové cihelny Václava Beneše. Šikovný podnikatel postavil v Klatovech několik soukromých i veřejných budov. Například budovu tehdejšího finančního úřadu v Masarykově ulici. Beneš ale nedostal příležitost rozvinout svůj podnikatelský i stavitelský talent. Zemřel ve věku pouhých 40 let v srpnu 1933. Ale například jeho návrh budovy vyšší živnostenské školy (dnes průmyslovka) ukázal, že už na počátku třicátých let mu byla architektonická moderna velice blízká. „Záhadná“ budova vznikala jako součást celého areálu až po Benešově smrti, těsně před druhou světovou válkou, její větší část byla dokončena v květnu 1938. Jakákoli další informace by byla příliš jasnou nápovědou. :). Řešení se dozvíte na konci článku.

Za poměrně zajímavou poválečnou budovu považuji sídlo Podniku výpočetní techniky, které vzniklo koncem šedesátých let (1967-69) mezi Masarykovou ulicí a Nábřežím kpt. Nálepky. Výpočetku vyprojektoval plzeňský architekt Miloslav Hrubec (*1935). Jeho suverénně nejznámější stavbou je (nebo spíš byl) plzeňský kulturní dům – poměrně trefně přezdívaný Dům hrůzy (u Radbůzy). Docela zajímavá a ambiciózní byla i umělecká výzdoba budovy a jejího parteru. I když, upřímně, ležící socha „Šumava“ mě v dětství trochu děsila. Dnes když jdu kolem, připomíná mi poněkud zarostlá plastika ležícího Pavla Karouse snícího o nové revoluci. Každopádně zeleň před budovou by si určitě zasloužila renovaci, resp. údržbu. Na fotografii v pozadí je patrný velký dům – zbytek původní zástavby v lokalitě Na stanovišti.

Vraťme se na ještě na skok k nemocnici. Po sedmdesáti letech se město pustilo do výstavby dalšího, poměrně rozsáhlého zdravotnického zařízení. Tři budovy polikliniky vznikaly v polovině osmdesátých let. První byl v roce 1984 dokončen objekt určený pro stomatologii. Sám jsem tam zkraje devadesátých let strávil řadu hodin v čekárně ortodoncie, kde se mi mimořádně nepříjemná paní zubařka snažila srovnat mé křivé zuby. Neuspěla:). Prostřední budova sloužila odborným lékařům. Rozestavěná budova na obrázku pak poskytovala přístřeší obvodním lékařům. V současné době vlastní objekty polikliniky Plzeňský kraj. Svému účelu stále slouží především zubařský pavilon, v ostatních dvou jsou také zdravotnická zařízení, ovšem s jiným změřením než původně.

Poválečná doba přinesla nový formát bydlení. Ve stylu avantgardních architektů dvacátých a třicátých let se mělo napříště prosadit kolektivní bydlení. Toho se samozřejmě chytili tehdejší rudí vládcové. Nutno uznat, že komunisté se snažili, a do značné míry se jim i povedlo zajistit co největšímu počtu obyvatel důstojné bydlení. I když si můžeme o bytovkách z padesátých let nebo pozdějších panelácích myslet, co chceme, pro řadu lidí přinesla možnost v nich bydlet velký kvalitativní skok dopředu. Na druhou stranu v padesátých a šedesátých letech se individuální výstavba téměř zcela zastavila. Našel jsem ve svém archivu zajímavou statistiku, která sice moje tvrzení moc nepodporují (jedná se o údaje z celého okresu nejen z Klatov), ale procházka městem dává za pravdu spíš mně. Většina novějších rodinných domů – na Rozvoji, v Podhůrčí, u Křesťáku, ale i jinde – pochází až ze sedmdesátých nebo osmdesátých let minulého století. Situace po roce 1989 je už zase úplně jiná písnička. Na snímku stavba rodinných domů v ulici Pod Vrškem v polovině osmdesátých let.

Moje mládí v Klatovech osmdesátých let bylo mimo jiné „orámováno“ několika stavbami. Vzhledem k tomu, že jsem chodil na „Tolsťák“, nejvíce jsem vnímal zimní stadion. Připadalo mi mojí dětskou optikou, že „obří“ budova s roky neomítnutou fasádou nemůže být dokončena nikdy. Obdobnou stavbou byl i krytý plavecký bazén, který jsem ale neměl každý den “na očích”, takže jsem jeho poměrně dlouhý a bolestný proces vzniku tolik nevnímal. Vzpomínám si ale velmi dobře, jak jsme povinný plavecký výcvik museli absolvovat v bazénu Domažlicích. To bylo pro mě něco zcela nepochopitelného – v Domažlicích (kde tehdy neměli ani zimní stadion!!) je bazén a v Klatovech ne. Zanechám ale osobních vzpomínek a raději připomenu, jak vlastně celá stavba bazénu vznikala.
Myšlenka přinést Klatovanům možnost zaplavat si bez ohledu na počasí se poprvé objevila v roce 1967. Velmi zajímavým se z dnešního pohledu jeví místo, kde měl bazén stát. Uvažovalo se o prostoru mezi Drnovým potokem, Havlíčkovou a Jaselskou ulicí. Tato lokalita nebyla zvolená náhodně, počítalo se s tím, že pro bazén by se využívalo “odpadní” teplé vody z tehdejšího provozu blízké mlékárny. Už tehdy ale vedení města, vzhledem k náročnosti investice, vybíralo mezi plaveckým a zimním stadionem. Vyhrál “zimák” a krytý bazén měl přijít na řadu až po jeho dokončení. Stavba stadionu se ale skutečně hodně táhla, sami vládci města si jeho zastřešení a opláštění naplánovali na období let 1976-1980. No, nestihlo se. Pod střechou byl až koncem roku 1984. Vzhledem k průtahům se místní vládci rozhodli, že se přece jen pustí i do bazénu. Na pomoc přizvali i Českou tělovýchovnou organizaci, která se měla stát spoluinvestorem a garantem celé akce. V roce 1983 nechal tento svaz vypracovat u společnosti Sportprojekt Praha projekt bazénu i jeho zázemí. První návrh ale město odmítlo, jedním z důvodů byl návrh, že bazén bude mít hloubku jen 1,20-1,60 metru, což by neumožňovalo např. organizování závodů. Nový projekt byl vypracován v roce 1984. Vzhledem k tehdejšímu neutěšenému stavu financí pro investice do infrastruktury, bylo rozhodnuto, že se stavba bude provádět po blocích v objemu 6 milionů investovaných korun. Připojený obrázek (screen z videa z návštěvy delegace z NSR, o které jsem psal před lety zde) ukazuje, jak vypadal bazén v květnu 1989. Každopádně “komunisté” už bazén dodělat nestihli. Porevoluční vedení města zaslouží pochvalu, že se jim podařilo bazén ( a nakonec i “zimák”) dokončit za naprosto změněných společenských a hlavně ekonomických podmínek.

Éra prvního desetiletí 21. století přineslo nejen našemu městu doslova výbuch na poli středně velkých hypermarketů (tohle slovo už celkem zapadlo, všimli jste si) nebo tedy lépe obchodních center. Změny, které tahle vlna přinesla do města, jsou skutečně viditelné na první pohled a budou dlouho trochu smutnou, ale zato nejvýraznější stopou a památkou na toto období. Dokážete si ještě vybavit, jak vypadal areál Škodovky, než vyrostla stejnojmenná obchodní zóna? Snímek ze září 2008 nám připomíná, jak vypadalo staveniště. V květnu loňského roku pak celý areál oslavil první kulaté – desáté narozeniny. Letí to.

Řešení hádanky - jedná se o stavbu kasáren v Plánické ulici.