Konec II. světové války v Klatovech - I. část

Celý letošní rok je bezesporu ve znamení oslav 70 let od skončení druhé světové války. Vzpomínkové akce se samozřejmě konají a budou konat i v Klatovech – namátkou výstava v místním muzeu nebo zanedlouho  konference organizovaná městem. Tentokrát půjdu jinou cestou než obvykle, místo prezentování suchých faktů bych rád přiblížil konec války v Klatovech prostřednictvím vzpomínek mého dědy JUDr. Jiřího Bílka.

Abych uvedl čtenáře do kontextu, pár slov o Jiřím. Narodil se v lednu 1919, po studiích na gymnáziu nastoupil v roce 1938 na Právnickou fakultu UK. Po uzavření vysokých škol se vrátil do Klatov, kde nejprve nastoupil jako dělník v Güntherově  továrně na cikorku, poté pracoval jako pomocná kancelářská síla v notářské kanceláři zdejšího právníka JUDr. Jindřicha Gregory. Dvakrát se vyhnul díky zdravotním problémům totálnímu nasazení v Německu, ale v roce 1943 byl nucen nastoupit jako úředník do místní pobočky pracovního úřadu – „arbeitsmatu“. Věnoval se zde administrování výplat českým rodinám, které se ocitly ve finančních problémech v souvislosti s nuceným odchodem některého z rodinných příslušníků a později i dělníkům nuceně nasazeným přímo v protektorátu.

Démoni klatovského kraje – osazenstvo zdejší služebny gestapa. Muž v první řadě uprostřed s brýlemi – Heinrich Winkelhofer byl odsouzen 27. dubna 1947 klatovským mimořádným lidovým soudem k trestu smrti a ještě téhož dne na dvoře soudní budovy popraven. Vydařenou knihu o činnosti klatovského gestapa „Klatovské oprátky“ napsal publicista Václav Jiřík ( vydal Fraus Plzeň, 2004, ISBN: 80-7238-376-0).   

Přenesme se nyní ve vzpomínkách JUDr. Bílka do jarních měsíců roku 1945:

……

Jak se blížila fronta od východu, začínali Němci posílat další a další dělníky na zákopové práce. Těm všem jsme vypláceli podpory. Protože bychom nebyli zvládli nápor práce včas, bylo nám přiděleno ještě několik studentek před maturitou, takže nás bylo dohromady v oddělení třináct. Největší obrat jsme měli v únoru 1945, kdy jsme za pouhý měsíc vyplatili na podporách přes dva miliony korun.

To už nám bylo veseleji. Viděli jsme, že úplná porážka Německa je jen otázkou času, a tak už nás ani nerozčílilo Schmidtovo (šéf arbeitsamtu) nařízení, že i při soukromých hovorech máme my Češi mezi sebou mluvit německy. 

Budova „arbeitsmatu“, kde pracoval v posledních letech války autor vzpomínek Jiří Bílek. Dnes sídlo klatovské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny. Budovu postavil místní stavitel Václav Beneš.    

Od začátku dubna 1945 pak začal na silnicích velký nával, neboť proud vozidel odvážel uprchlíky do Bavor, kde doufali, že přijdou do ruky Američanům. Na klatovském náměstí se shromažďovali ti, kdo chtěli utéci, a čekali na nějaké vozidlo, které je ještě mohlo naložit. Sám jsem viděl, že v takových dobách zmatku kamarádství a ohledy ustupují snaze po zachování sebe sama, tedy egoismu. Na náměstí zastavilo nákladní auto, které mělo ještě několik kubických decimetrů na korbě volných, takže mohlo odvézt ještě několik málo uprchlíků. Na postranice korby se vrhli ze všech stran uprchlíci v civilu i v uniformách a snažili se dostat nahoru. Též byl mezi nimi jeden jednonohý voják – invalida. Už se držel postranice korby a snažil se na ni vylézt. Vtom přiběhl druhý voják, zdravý a místo, aby invalidovi pomohl nahoru, brutálně ho strhl na zem a na jeho místo vlezl sám.

O tomto velkém stěhování samozřejmě věděli Američané a jejich hloubkoví letci stále patrolovali nad silnicí a zejména pod Čachrovem, kdy vlivem stoupání musela přeplněná auta zpomalit jízdu, ničili vozidla v celých desítkách, takže tam byl úplný hřbitov aut. 

Hloubkoví letci se neomezovali pouze na vlaky a automobily. Jednou k nám přiběhl jeden úředník do naší kanceláře a zval nás, abychom se běželi podívat do druhého poschodí do zasedací síně, že je odtamtud vidět, jak hloubkaři útočí na letiště na Chaloupkách (16. dubna 1945 – pozn. aut.). Běželi jsme tam rychle a viděli, jak sedm hloubkařů ve spořádané formaci krouží nad letištěm jako dravec nad svou kořistí. Najednou, jako když se rojí včely, začali se mezi sebou míchat, první počal nalétávat na zem, druzí dva šli nahoru, další dva opět dolů a ti, co vzlétli nahoru, zaútočili po nich. Slyšeli jsme střelbu z kulometů a za chvíli jsme viděli letadla zase, jak letí nahoru. Mezi tím již nalétávala další a stále se vracela a útočila znovu. Za chvíli počal nad místem, kde jsme tušili letiště, stoupat velký sloup černého dýmu. Za námi stály dvě Němky, sekretářky vedoucího a jeho zástupce a jedna z nich řekla té druhé: „Und unsere Scheiskerl, die machen nichts!“ (Naši poserové nedělají nic). Ani jedno německé letadlo nevzlétlo. Ten den zničili Američané, jak jsme se zakrátko dozvěděli, na zemi a v hangárech přes třicet stíhaček. 

„Pyramida“ utvořená ze zničené lokomotivy po bombardování klatovského nádraží 20.dubna 1945. 

Špionážní služba fungovala tak dokonale, že se Američané dozvěděli, že zůstaly nezničené stíhačky, které byly uschovány v blízkém lesíku, a bombardér, nad nímž byl navršen stoh slámy. 

Hloubkaři proto podnikli druhý den nový útok, při kterém dodělali to, co začali s úspěchem prvního dne. To jsme již nevydrželi, a jakmile skončily úřední hodiny, šli jsme tři mladí úředníci a jeden bývalý rotmistr na Chaloupky, abychom se pokochali pohledem na dílo zkázy. Jak se ukázalo, neměli jsme tento nápad sami, neboť silnice vedoucí na Chaloupky byla plná lidí. Došli jsme až k letišti, kde se nesměl nikdo zastavit, pomalu jsme přešli až na konec, prohlédli jsme si při tom vraky letadel i prostřílené stěny hangáru, pak jsme se obrátili a  šli pomalu zpět. Ale ještě jsme nebyli vzdáleni od kraje ani dvacet kroků, už houkali v Klatovech sirénou a oznamovali letecké nebezpečí. A když jsme se podívali k severu, viděli jsme, jak nad silnicí k Švihovu již letí několik hloubkařů a útočí na vozidla. Napadlo nás, že mohou považovat tolik lidí na silnici za nespořádanou vojenskou kolonu a zaútočit. Poněvadž bývalý rotmistr byl strachy úplně bez sebe, ujal jsem se velení a zavelel, aby všichni z naší čtyřčlenné výpravy sešli do příkopu a v něm jsme poklusem spěchali k městu. Při tom jsem stále pozoroval hloubkaře. Říkal jsem: „Jakmile uvidíte, že se pokládají na křídlo, znamená to, že nalétávají k útoku, a proto si hned lehneme v příkopu na zem." Šťastně jsme doběhli k opuštěnému lomu, který leží asi 100 metrů od silnice, a tam jsme se schovali, až nebezpečí minulo.

Hloubkaři byli u nás ke konci války tak častými hosty, že jsme jich i využili. 20. dubna měl Hitler narozeniny a všechny veřejné budovy měly být ozdobeny německými a protektorátními vlajkami. Na úřadě práce je vyvěsili již den předtím odpoledne. Několik Čechů v čele se mnou jsme se vypravili  k vedoucímu Schmidtovi a žádali jsem ho, aby dal vlajky sejmout, že hloubkaři mohou podle nich poznat, že jde o veřejnou budovu, a zaútočit na ni. Schmidt už neměl nervy v pořádku, a proto nás poslechl a dal příkaz vlajky odstranit.

Další pohled na bombardováním zcela zničené nádraží. Po válce museli Klatované  využívat řadu let pouze provizorní budovy. Nádraží, jak ho známe dnes, bylo postaveno až v průběhu padesátých let podle návrhu architekta Josefa Dandy. 

Nevěděli jsme však, jakou oslavu Hitlerových narozenin připravili Američané pro Klatovy. Ráno hned po sedmé hodině se opět objevili hloubkaři. To nebylo nic neobvyklého, ale po chvíli zaútočili a nádraží, kde bylo několik vagónů s municí. Střelbou a zapálili a vyhodili do povětří nejdřív vagon s minami. Detonace byla obrovská. Pak zasáhli vagon s puškovým střelivem a jak chytal jeden náboj od druhého, vypadlo to jako mohutná přestřelka.

Tento útok nás asi měl morálně připravit na něco horšího. Měli jsme nařízeno všichni odnést psací stroje, počítací stroje a doklady, zejména výplatní listy do krytu a zůstat tam vždy, jakmile byl hlášen poplach. My jsme však jen odnesli věci do krytu, a poněvadž byl krásný den a nebe bylo modré, šlo nás několik jako jindy při poplachu před budovu a dívali jsme se na letecké svazy. Byl to krásný pohled vidět tyto mohutné svazy bombardérů, jak majestátně plují po modré obloze a zanechávají za sebou bílé pruhy výfukových plynů. Ale tentokrát, buď to bylo pod vlivem ranního útoku hloubkařů nebo v tom bylo nějaké tušení ale když jsem se na bombardéry podíval, řekl jsem, že se mi toho dne nějak nelíbí, a šel jsem do krytu. Byl jsem ještě na schodech, když se ozval pronikavý svist a už se za mnou hrnuli ostatní, kteří zůstali před budovou. Svist rychle sílil, a když vrcholil, byl zakončen mohutnými detonacemi. Nálet na klatovské nádraží začal. Podíval jsem se na hodinky, bylo přesně 11.57. Jak jsme potom zjistili, začaly padat první bomby u transformační stanice u „Dvou křížů“, pak jich několik spadlo na sokolský stadion, další do zahrádek u vilek pod Hůrkou a hlavní náklad na nádraží. Když jsme toto zjistili, bylo dávno po náletu.

Kryt úřadu práce byl zcela nedostatečný, přesto jsme tam všichni utekli, abychom měli alespoň střechu nad hlavou. Ani v této vrcholně nebezpečné chvíli mě neopustil můj zvyk pozorovat vše okolo sebe a hlavně věci směšné.  Sám jsem se poručil do vůle boží a sedl jsem si ke stěně krytu. Přitom jsem si vyhrnul límec a ústa jsem si zakryl zmuchlaným kapesníkem, neboť jsem věděl od známých, že mnohdy zvuková vlna člověku protrhla ušní bubínek nebo roztrhla plíce. Tím jsem se sice málo, ale přeci trochu ochránil. Jinak jsem pozoroval co se děje v krytu. Karel Polák, úředník mzdového oddělení, velmi zbožný český bratr, seděl u stolu a četl v Kralické bibli, jako by se vůbec nic nedělo. Bývalý rotmistr seděl v koutu krytu na bobku, na ústech rovněž kapesník a na hlavě hasičskou přilbu a vyděšeně hleděl před sebe. Nejlepší pohled byl do vedlejší místnosti., kde byl stolek asi 60*80 cm.. Pod tento stolek vlezlo šest lidí, aby jím byli chráněni, takže zpod něj vykukovaly jen hlavy a nohy, jak všichni leželi na hromadě na sobě. 

Vojáci americké armády odpočívají v klatovském parku u Kolonády.

Zatím pokračoval nálet. Hvizd padajících bomb byl značně nepříjemný. Jakmile jsme však slyšeli detonace, konstatovali jsme s uspokojením, že zase jedna dávka šla mimo nás. Až konečně nastalo ticho. Vyšli jsme opatrně před budovu a celkem jsme v okolí neviděli žádnou změnu, jen z dálky hučely motory bombardérů. Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že nádraží bylo úplně zničeno.

Když jsme se vrátili do krytu pro své věci, seděl rotmistr ještě na bobku v koutě a stále opakoval: „Fuj, fuj, fuj.“

Druhý den jsem se pak šel hned ráno podívat na Šibeniční vršek, abych viděl, co se stalo s nádražím. Kdybych nebyl věděl, kde je mám hledat, nebyl bych věřil , že tam kde bylo mohutné oraniště, z něhož čněly jen nějaké trosky, zejména dva semafory, samozřejmě nakřivo, bylo ještě včera v tuto dobu nádraží. Tak dokonalé byly zásahy, že kromě výtopny a jedné správní budovy bylo vše zničeno. Ale než jsem se mohl jít podívat na zničené nádraží, uplynulo několik napjatých hodin. Ráno 20. dubna prý hloubkoví letci shodili při svém náletu na muniční vlak, o němž jsem vypravoval, nějaké letáky, že ve čtyřech hodinách bude bombardováno nádraží a sním elektrárna a plynárna, aby se civilní obyvatelstvo ukrylo. Před náletem však nikdo tyto letáky nenašel, až prý po náletu. Soudilo se tedy, že byly shozeny až při bombardování a že se bombardéry vrátí ještě jednou. Říkalo se, že to bude ve čtyři hodiny odpoledne, kdy bude ohlašovaný nálet. Skutečně se ve 4 hodiny ozval výbuch, ale ten byl ojedinělý. To jeden hloubkař shodil zápalnou bombu na výtopnu, která poslední bombardování přečkala. Předrážděné mysli v Klatovech hned usoudily, že nálet bude ve 4 hodiny ráno. Vypukl proto v odpoledních hodinách v Klatovech velký zmatek a exodus. Kdo mohl, stěhoval se na noc na venkov.  My jsme dali cennější věci do koše a náš domácí pan Král nám je schoval do hlubokého sklepa svého skladiště. Pak jsme vypravili rodiče na faru do Kydlin, kde byl náš dobrý známý pan farář Koutník. Rodiče chtěli, abychom s Rudou (bratr autora) šli také na noc do Kydlin, ale my jsme odmítli poslechnout a podlehnout panice. Pouze jsme museli rodičům slíbit, že před čtvrtou hodinou ranní půjdeme do sklepa. Jak to v Klatovech tu noc vypadalo, ukazuje nejlépe stav nocležníků v domě, kde jsme bydleli. Normálně tam bylo asi 25 lidí. Tu noc v něm spali vedle nás – Rudy a mě- ještě dva velmi staří manželé v suterénu. Jinak byl dům prázdný. Podle slibu jsem si s Rudou dali budíka na ¾ na 4, ale když zazvonil, nechtělo se nám z teplých postelí, a proto jsme zůstali ležet, protože byl klid. Jenom v noci nás probudila střelba z kulometu. To se pak vysvětlilo tím, že ve vojenském lazaretu, který byl zřízen z hospodyňské školy, slavili Němci Hitlerovy narozeniny a zapomněli si zatemnit jedno okno. Jinak byl celou noc klid a druhý den se vracel život do normálních kolejí, můžeme-li tak nazvat poměry na konci války kdy město bylo plné nejen prchajících vojáků, nýbrž i „národních hostí“, jak jsem jim říkali, totiž Němců z Východních Prus, kteří utekli před frontou a postupujícími vojáky Sovětského svazu.

Američané pochopitelně osvobodili i další obce v okolí – na snímku projíždí jeep US Army Kolincem za značného zájmu místních.

Jenom ještě k letákům, které způsobily takovou paniku v Klatovech. Ani poslední dny války ani po ní se již o těchto letácích nemluvilo, neznám nikoho, kdo by ty letáky byl četl, a pokud vím, ani v muzeu žádný nemají.

A ještě jedna poznámka k bombardování nádraží. Po válce jsem mluvil s jedním Američanem, který mě říkal, že byl jako letec při bombardování nádraží. Ptal se mě kolik zahynulo civilistů /z Čechů to byl pouze přednosta stanice a jeho syn/ a řekl mě, že kdyby nalétávali po délce nádraží, byl větší pravděpodobnost zásahů, ale také nebezpečí, že nějaká bomba zabloudí do obytných částí města, a proto prý velení raději zvolilo nálet kolmo na nádraží s větší bezpečností pro civilní obyvatelstvo, ale s menší pravděpodobností zásahu. I takto, jak jsem psal, měli vojenský úspěch dokonalý.

Od bombardování bylo již zřejmé, že německá porážka je otázkou jen několika málo týdnů. Němci byli čím dál, tím nervóznější, zvláště pak když bylo oznámeno, že Hitler spáchal sebevraždu. Od konce dubna se ztráceli z úřadu práce Němci jeden za druhým. Zmizel také Janowetz, nýrský Němec, jednoruký invalida, které mě vyhrožoval gestapem, když jsem mu nehlásil, že jeden Čech utekl z práce v Říši.

Na úřadě jsme měli v posledním roce zavedeny noční a nedělní služby u telefonu. Na mě připadla služba z neděle 29. na 30. duben. Odpoledne bylo slyšet už i v Klatovech střelbu a lidé, kteří byli na procházce na Hůrce, vypravovali, že viděli z Nýrska kouř a  rovněž střelba se ozývala odtamtud. Když jsem se šel samozřejmě rovněž podívat na Hůrku a odtud šel na službu do úřadu práce, seděl v telefonní ústředně vedoucí Schmidt. Ptal se mě, co je nového. Já jsem mu klidně řekl: „Američané jsou již v Nýrsku.“ Schmidt se začal rozčilovat, jací jsou Češi zbabělci, že slyší několik výstřelů a už jsou strachy bez sebe. Ale za chvíli mě vyzval, abych mu zavolal telefonem jednoho Němce, který zde „poarizoval“ Wienerovic továrnu na košile a stal se jejím vlastníkem. Když se ozval, řekl mu Schmidt klidně přede mnou: „Slyšel jste? Američané jsou již v Nýrsku. Máte připraveno auto? Až bude třeba, přijdu k vám.“ Pak odešel. 

Zatímco v Klatovech a v západních Čechách už bylo dobojováno, v Praze probíhalo povstání. Američané byli schopni a ochotni zde zasáhnout, ale pravděpodobně jim v tom zabránila dohoda velmocí, které určila, kam až smí jednotky ze západu dojít. Na snímku zcela zničená Staroměstská radnice.

Konec panství Němců jsme pak počítali už jen na dny. V sobotu 5. května nás přišlo asi z 50 zaměstnanců do úřadu jen osm. V 11 hodin si mě zavolal Schmidt k sobě do kanceláře a vynadal mně, že nejezdím kontrolovat na pobočky do Sušice, Domažlic a Přeštic kontrolovat účty Čedoku. To bylo jeho rozloučení, neboť jak jsem se dozvěděl, po jedenácté hodině zmizel a nikdo z nás už ho nikdy neviděl. My jsme se pak sešli v telefonní ústředně, kde byl rozhlasový přijímač, a tam jsme vyslechli z plzeňské stanice zprávu o pražském povstání. Šli jsme hned domů, poněvadž jsme doufali, že i v Klatovech se Češi pozvednou.

Pokračování za týden (8.5.)…..