Klatovské tváře I.

Město tvoří a život v něm se točí především kolem jeho obyvatel. Každá generace také město přetváří a zanechává za sebou více či méně stop na své působení. Za samotnými obyvateli se ale povětšinou zavře voda a jejich tváře mizí v nenávratnu. Díky fotografiím se ale alespoň k některým z nich můžeme vrátit. Vybral jsem tedy pár snímků Klatovanů ze své sbírky a pokusil je okomentovat.

Začnu jednou z nejstarších fotografií ze svojí sbírky. O krásné dívce na obrázku – Marii Šambergerové - se mi, kromě jména napsaného na rubu fotky, nepodařily zjistit žádné podrobnosti. Typickým znakem starých fotografií je, že zobrazení lidé na nich vypadají starší, než ve skutečnosti byli. I proto se domnívám, že Marii bylo v době, kdy navštívila ateliér, maximálně 15 let. Vidíme zde navíc typický příklad fotky ze šesté dekády předminulého století – tedy „tříčtvrtinovou“ postavu. I když se dnes nechci věnovat klatovským fotografům (a to i přes to, že mě tohle téma mimořádně zajímá) pár slov k muži, co stál za aparátem. Jednalo se o majitele prvního klatovského fotoateliéru Čeňka Hrbka. I když nebyl prvním fotografem v našem městě – už před ním zde zvěčňoval Klatovany Ignác Fügner, lze o něm říct, že byl skutečným pionýrem klatovské fotografie. Pražský rodák (*1837) studoval na malířské akademii, někdy na počátku šedesátých let se ale přeorientoval na fotografii. Začínal jako kočovný fotograf (v roce 1863 např. působil v Českých Budějovicích společně s Adolfem Pechem). Každopádně byl Hrbek prvním fotografem, který měl v Klatovech regulérní ateliér (naproti kapli Chaloupka). V druhé polovině šedesátých let přesídlil do Plzně, kde se stal společníkem manželky tamějšího zesnulého kolegy Salzmanna. Po Čeňkově smrti v roce 1902 převzal a provozoval jeho ateliér syn Jiří.

Muž na snímku býval velice váženým klatovským občanem, protože se jedná o podobiznu zemského advokáta JUDr. Maxmiliána Wellnera. I když i jeho otec František Michal Wellner (1786-1855) byl advokátem, za skutečného zakladatele dynastie právníků lze považovat právě Maxmiliána. Z manželství s Kateřinou rozenou Firbasovou (1819-1890) se dospělého věku dožilo celkem 5 synů a ze všech se stali právníci. Antonín zůstal v Klatovech a byl advokátem, Maxmilián ml. přesídlil do Vídně a zde měl svou advokátní praxi, obhájci se stali i další dva synové, kteří pracovali v regionu – František v Domažlicích a Karel v Sušici. Poslední syn Bedřich působil jako c.k. notář ve Štokách – v městečku (tehdy převážně německém), které leží na silnici mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou. Myslím, že k zajímavé a významné rodině Wellnerových se někdy v budoucnu vrátím samostatným příspěvkem. Vzhledem k tomu, že rodinná hrobka na klatovském hřbitově byla v nedávné době opravena, existuje naděje, že potomci této rodiny stále existují.
Fotografie byla pořízena opět v ateliéru Čeňka Hrbka v roce 1865, tedy v roce, kdy Maxmilián slavil padesátiny.

Nepříliš kvalitní, zato ale skutečně raritní fotografie – dnešní poslední z Hrbkova ateliéru. Je na ní vyobrazen klatovský řezník a měšťan Jan Prunar. Na rubu snímku je datace 1865, takže byla zřejmě pořízena těsně před Prunarovou smrtí - zemřel totiž 9. listopadu téhož roku. Jméno Prunar bylo v Klatovech velice známé, tento rozvětvený rod je v našem městě doložen už v polovině 17. století, i jedna část mých předků z něho pochází. Řezník Prunar zemřel ve věku 78 let, takže se narodil ještě v 18. století – přesněji řečeno v roce 1787. „Zažil“ tedy vládu Josefa II., francouzskou revoluci a jako mladý muž i napoleonské války. Troufnu si tipnout, že se právě díváte do tváře nejstaršího Klatovana, který byl zachycen na fotografii.

Nejstarší skupinová „nerodinná“ fotka z mojí kolekce vznikla 20. března 1869 v ateliéru Františka Kneifla. Hádám, že skupina mladých mužů jsou studenti zdejšího gymnázia. Podle trochu povýšeného výrazu některých študáků bych řekl, že fotka vznikla u příležitosti nějakého významného úspěchu. Maturita to ale asi nebyla, protože ta se skládala až v červenci. Za povšimnutí stojí, že muž zcela vlevo drží v ruce viřžinko. Prostě machr!
Pár slov k Františku Kneifelovi. Tenhle fotograf převzal pomyslnou štafetu po Hrbkovi. Po krátkém období, kdy Hrbkův ateliér převzal pozdější starosta města Jan Frank, přichází na počátku roku 1869 právě Kneifel. Nebyl v kraji nováčkem – před tím působil dva roky v Sušici. V Klatovech se mu asi dařilo, a to i přes to, že v nacionalizujícím se městě byl brán za Němce. Nadějně rozjetý ateliér ukončila až Kneifelova smrt v únoru 1875. Pro manželku Annu to musela být strašná rána. Během jednoho týdne jí zemřel dvouletý syn (na zánět průdušek) i manžel (na tuberkulózu).

Vděčným objektem pro focení byly a jsou děti. Pár si jich tedy ukážeme. Na snímku z roku 1883 je malý Karel Říha, kterého zachytil fotograf Klemens Kreuzinger. Malý Karlík se narodil v Českých Budějovicích, i když jeho rodina pocházela z okolí Jičína. Bůh ví, jak se nakonec ocitnul v Klatovech. I u dětí platilo, že vypadaly na fotkách starší – tipovali byste, že chlapci byly v době focení jen dva roky a pět měsíců? Myslím, že puška jako rekvizita vypovídá spíše o chlapcových rodičích. Možná ho už v útlém mládí směrovali ke kariéře vojáka či alespoň lovce. Osud ale rozhodl jinak – Karel Říha totiž zemřel v pouhých osmnácti letech v červnu 1899.

Někdy kolem roku 1890 vznikl v ateliéru Eduarda Hoffmanna snímek holčičky „s papírem“. Tomuhle symbolu ale moc nerozumím, že by zpěvačka držící partituru? Každopádně obrázek je ozvláštněn  adjustací – vlastní fotografie byla vložen do předtištěného rámečku – v tomto případě s motivem lesní flóry. Jak už jsem zde v minulosti psal – Eduard Hoffmann byl zřejmě nejzajímavějším klatovským fotografem 19. století – a to jak tvorbou, tak životními osudy. Byl také prvním zdejším rodákem, který vlastnil ve městě ateliér. Byl i příbuzensky provázán se zmíněným Čeňkem Hrbkem, který si vzal v květnu roku 1869 Hofmanovu starší sestru Annu.

Krásná skupinová fotografie – šestice kluků seřazených podle velikosti. Fotografie není bohužel popsaná, takže můžu jenom spekulovat, zda se jednalo o bratry. Nebo bratrance či jen kamarády? Je klíč k určení vztahů na fotce v oblečení chlapců? Kdo ví :). A propos – právě na oblečení je dobré poukázat na jeden, i když poměrně známý, fenomén. Dětské oblečení bylo poměrně dlouho (hluboko do 20. století) pouze zmenšenou verzí šatů pro dospělé. Děti to sice dělalo ještě roztomilejšími, ale asi to pro ně nebylo příliš pohodlné. Snímek vzniknul v ateliéru Karla Hahna – máte-li rodinné fotografie z přelomu 19. a 20. století, je téměř zcela jisté, že jsou mezi nimi snímky právě od Hahna. Působil ve městě dlouhé čtyři desítky let (1893-1933), před Hahnovým objektivem tak defilovaly doslova generace Klatovanů. Po Karlovi navíc ateliér převzal a provozoval až do znárodnění jeho syn Vladimír. O jeho krásném domě (který ovšem vystavěl Eduard Hoffmann) jsem se zde už několikrát zmínil.

Na snímku je chlapec neznámého jména ve věku 2 a půl roku. Rodiče vzali klučíka do ateliéru v létě 1902. K focení, zvláště dětí, sloužily rekvizity – na krásném houpacím koni se jistě vystřídaly desítky nebo spíše stovky robátek. Vzhledem k delší expozici nutné pro pěknou fotku bylo třeba dítě udržet co nejvíce v klidu. Chlapcovo „mračení“ je tedy možná spíš výsledkem jeho soustředění než špatné nálady, i když při bližším pohledu na chlapcovu nohu uvidíte, že zcela v klidu nevydržel.

Mladý sympatický muž na snímku je zlatník a hodinář Josef Janata, kterého takto zachytil ve svém ateliéru Karel Hahn 27. června 1903. Janata míval svůj obchod na náměstí vedle barokní lékárny. V roce 1906 inzeroval otevření svého obchodu s „hojně zásobeným skladem zlatých, stříbrných, niklových a ocelových hodinek a řetízků, hodin kyvadlových, rámových, francouzských, kukaček, budíčků, škotských, černoleských (tzv. švarcvaldky- pozn. aut.) a hodin kontrolních pro ponocné a zejména nejnovější vzory kyvadlových hodin nástěnných." Kromě toho prodával i „veškeré zlaté a stříbrné zboží“- příbory, poháry, podnosy, cukřenky apod. Na poměrně zajímavou zmínku o Josefu Janatovi jsem narazil v Klatovských listech z roku 1942. Nutno připomenout, že se tehdy jednalo o velmi vulgárně antisemitský plátek, který vedl bývalý masarykovec, tehdy už Vlajkař J. Z. Laš. Myslím, že článek, který celý ocituji, dobře ilustruje, jaká atmosféra tehdy ve města vládla.
„Pan Janata si zaslouží hvězdu! V sobotu 10. t.m. potkali se na rohu Říšské a okresního úřadu br. Josef Janata, majitel zlatnického závodu a Žid Flusser, sklenář a hasič v.v. Pozdravivše se jadrným Nazdar! Navázali ihned hovor, přičemž Žid pronesl ironicky a hodně hlasitě „My spolu nemluvíme!“ Oba se tomu vtipu náramně srdečně zasmáli, ale jejich bujnost netrvala dlouho. Žid spatřil totiž pozorujícího je člena Vlajky a zatroubil k ústupu. Br. Janata ohrnul límec a mazal jednou stranou a Žid druhou. – Tento případ nepotřebuje komentáře. Na jedné straně židovský provokatér, na kterého jsme již několikrát upozornili, na druhé straně člen NS (Národní souručenství- jediná povolená politická strana v protektorátu – pozn aut.) br. Janata, válečně bohatý klatovský obchodník. Jsme právem zvědavi, jaké stanovisko zaujme k celé této věci místní vedení NS, jehož je br. Janata členem. Budeme své čtenáře o výsledku informovati.“
Nutno poznamenat, že rétorika tehdejších Klatovských listů byla „zu viel“ i na tehdejší okupační správu a vydávání novin ve stejném roce (1942) zakázala.

Druhá polovina 19. a první polovina 20. století byla zlatou érou spolkového života. Členství v profesních nebo zájmových spolcích patřilo neodmyslitelně ke společenskému životu tehdejšího člověka, nejprve u středních, později prakticky ve všech vrstvách obyvatelstva. Není třeba zdůrazňovat, že jedním z nejvýznamnějších spolků byl Sokol – organizace primárně sportovní, ale důležitý byl i osvětový a nacionálně propagandistický aspekt její činnosti. Pobočka (neboli odbor) samozřejmě fungoval i v Klatovech. Na snímku jsou právě členové zdejší jedoty, kteří se aktivně, tedy jako cvičenci zúčastnili IV. všesokolského sletu, který se konal na Letenské pláni koncem června 1903. Fotografie vznikla v ateliéru zmíněného Chrysostoma Šmidta. Fotit členy významného spolku bylo jistě prestižní záležitostí – větší počet zobrazených osob také sliboval prodej většího množství kopií.

Dnes už je samozřejmě fotografování tak běžné, že k zhotovení fotky není třeba žádná speciální příležitost. Někdy je to samozřejmě škoda, nadprodukce fotek je masivní a její demokratizace rozhodně nevedla k zlepšení kvality fotografování. Spíš naopak. V minulosti se muselo jít k profesionálovi, amatérská fotografie se dostalo k širším vrstvám až po první světové válce. Návštěva ateliéru se tak uskutečňovala, když byl důvod. Jedním z nich bývalo první přijímání – tedy vstup mezi dospělé věřící. Předchází mu také první zpověď. Docházelo k němu zpravidla mezi osmým a desátým rokem. Fotografie vzniklé v souvislosti s tímto rituálem bývaly skutečně velmi časté. Na snímku navždy připomínající velký den je Marie Suchá, později provdaná Tylšová a pořízen byl někdy kolem roku 1910. Marie drží v ruce knihu, pravděpodobně vlastní výtisk bible nebo modlitební knihy. Velice často dostávaly děti i zvláštní pamětní svíci. Možná jste také našli ve věcech po babičce „pamětní list“ připomínající právě první přijímání. Takový dostala i Marie – je postaven na židli po její pravé ruce.

Postupem času už při portrétování osob přestalo dostačovat jen prosté zobrazení jejich obličeje či postavy. Přišel čas stylizovaných fotografií. Obrázek nejčastěji pomocí různých atributů (oblečení, předmětů apod.) měl vyjádřit osobnost nebo prostě jen zaměstnání nebo koníčky zobrazovaného. Mladý muž na snímku z prvních let 20. století byl bezesporu velkým milovníkem turistiky – zdůraznit to má oblečení, mapa, ale i dalekohled. Byla to tehdy velice trendy záležitost, o čemž svědčí aktivity významného českého spolku – Klubu českých turistů, který byl založen v roce 1888. Jeho klatovská pobočka byla založena o pět let později. Fotografie neznámého mladíka z ateliéru Chrysostoma Šmidta skoro jistě skončila mezi osobními věcmi některé klatovské dámy. Na rubu snímku totiž stojí „Z lásky“.

Fotografie jako produkt byla poměrně dlouhou dobu nabízena vesměs ve dvou velikostech. Tenký snímek se lepil na tvrdý papír buď na vizitky (carte de visite) s rozměrem cca 65x105 mm nebo kabinetky (carte de cabinet), zpravidla o velikosti 106x166 mm. V devadesátých letech se začaly prosazovat i do té doby netradiční formáty, vhodné více např. na skupinové snímky nebo zkrátka tam, kde záleželo i na zobrazení detailu v rámci celku. Na fotce s netradičním rozměrem 21x 13 cm z mého archivu je zobrazen manželský pár ve středních letech. Bohužel jména k nim neumím přiřadit, nicméně soudě dle oblečení se zcela jistě jednalo o příslušníky klatovské honorace. Vodítkem k určení doby, kdy byla fotka pořízena, bývá často oblečení zobrazených. Tipuji to na dobu okolo roku 1900, nastupující secese. O pár let později by měla dáma skoro jistě ještě větší a honosnější klobouk.

Svatební obrázky byly a jsou prakticky samostatným fotografickým žánrem. Řekl bych, že 80 % dnešních fotografů živí právě páry vstupující do manželství. Každý by samozřejmě chtěl originální svatební fotky, což už ale v dnešní době není dost dobře možné. Ve výsledku tak vypadají všechny stejně. Paradoxně sto a více let staré svatební fotky z ateliéru nevypadají tak klišovitě jako ty současné. Pro svatební fotku jsem tentokrát sáhnul do rodinného archivu. Takto zachytil Karel Hahn mé praprarodiče Rudolfa a Janu (rozenou Prunarovou) Bílkovi, kteří vstoupili do manželství 7. června 1916. Oba snoubenci - gymnaziální profesor Rudolf a dcera městského lékaře Jana (zvaná Žany) vypadají šťastně – takové nakonec bylo i jejich manželství, které skončilo takřka po padesáti letech Rudolfovou smrtí v roce 1965.

Svou sbírku portrétů a dalších fotografií lidí z Klatov rozhodně nepovažuji za uzavřenou. Mám tedy stále zájem o nákup či zapůjčení (k digitalizaci) fotografií lidí (popsaných i „anonymních“) z klatovských ateliérů (1860-1948) i mladších. Chcete-li mi prodat či půjčit fotky, ozvěte se mi na klatoviny@gmail.com. Platí stále! Děkuji.