Jozef Čejka - 80. výročí úmrtí

Dnes uplynulo přesně 80 let od smrti klatovského rodáka, malíře, loutkáře a baviče Josefa Čejky. Pepín, jak mu říkali známí a kamarádi, byl ve své době osobou velice známou a populární, nicméně zřejmě hlavně kvůli své neprůbojnosti a dalším okolnostem se mu nepodařilo plně prosadit v žádném z oborů, kterým se věnoval. Ani osud k němu nebyl příliš přívětivý, nadělil mu necelých 46 let, zemřel na Zelený čtvrtek 24. března 1932. 

Čejka – malíř

Nebude snad moc troufalé tvrdit, že Čejka nebyl žádným výjimečným malířem. Po roce 1905 studoval nejprve v soukromých ateliérech a v letech 1906-07 Umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde byli jeho spolužáky např. Josef Lada nebo Oldřich Blažíček. Dále (1909-12) pokračoval na Kunst-Gewerbe Schule ve Vídni. Rozhodně nebyl nijak ovlivněn nastupujícími  progresivními  -ismy ve výtvarném umění, a to ani v době studií  ani později. Nakonec i jeho studium na všech výtvarných školách, které navštěvoval, bylo zaměřeno na dekorativní umění spíše než na klasické malířství.     

Fotografie Jozefa Čejky z roku 1917, kdy sloužil v rakouské armádě. Repro Světozor 1932

Ač se věnoval i volné tvorbě (oleje, kresby, lepty apod.), obživou mu byla již zmíněná užitná kresba nebo grafika. Obnášelo to ilustrace v časopisech, knihách, návrhy  knižních obálek, reklamy a propagační materiály apod. Ve dvacátých letech jako karikaturista spolupracoval například s časopisem Švanda Dudák, který vycházel  pod vedením známého spisovatele Ignáta Herrmanna, už před válkou s časopisem Kopřivy nebo přispíval do literární revue Měsíc, kterou  vydával Karel Hašler. Svými obrázky ale zásoboval i např.  deník Lidové noviny. Ilustroval knihy českých (K.V. Rais, Otomar Schäfer, Otakar Hanuš aj.) i zahraničních autorů (John Habberton). V roce 1928 Čejka napsal a v nakladatelství E. Beaufort vydal  knihu veršů pro děti pod názvem Dvanáct měsíčků, pochopitelně ji sám ilustroval. Vytvořil desítky možná stovky  obálek knih nejrůznějších autorů  (Svátek, Heller, Herrmann, Leroux, Dickens, A.C. Doyle a mnohých dalších) pro četná nakladatelství (Topič, Šolc a Šimáček, Hokr, Kvasnička a Hampl, Beaufort aj.).

Z Čejkovy volné tvorby se toho zřejmě příliš nezachovalo, jsou mi známé víceméně jenom lepty nebo  kresby. Údajně to souvisí (Červený) s faktem, že dům, kde měl Čejka ateliér i byt (Gorazdova ulice, dříve Podskalská v Praze 2), byl zasažen bombou při  americkém náletu na Prahu v únoru 1945. Byla tak zničená velká část  jeho díla v bytě (rozměrný obraz sv. Jiří nad Klatovami, jehož reprodukci lze nalézt v knize A. Birnbaumové a V.Černé Opuštěná paleta), který stále obývala Čejkova manželka.  Myslím si, že důvod pro malý počet známých Čejkových děl bude spíš více spočívat v tom,  že jeho manželství bylo bezdětné, a nebyl tak nikdo, kdo by střežil jeho odkaz a dílo. Bohužel se mi zatím nepodařilo vypátrat ani další osudy jeho manželky Rosalie, rozené Benírové (1897-????), se kterou se Čejka oženil v listopadu 1920.   

Ilustrace z knihy Dvanáct měsíčků. Autoportrét:-).

Čejkova reklamní tvorba se zdá být velice rozsáhlá. Navrhoval a maloval plakáty pro nejrůznější firmy a jejich produkty (Raja –Lanolin créme, SVET továrna na motory Brno, obuv Capart, Kunz–čerpadla, motory a transformátory Křižík a další). Přes dvacet těchto plakátů je uloženo v depozitářích  Umělecko-průmyslového muzea v Praze. Setkal jsem se dokonce se smaltovanou cedulí, kterou navrhl pro Hospodářské družstvo pěstitelů zemáků v Německém Brodě, nebo s reklamami v tisku  na sluchátka Philips aj.

Uvedený seznam Čejkových výtvarných děl není  pochopitelně ani zdaleka kompletní – je dále autorem pohlednic, ex-libris, novoročenek, kreslil i reklamní pohádky přikládané k nejrůznějším výrobkům, vydal i dva soukromé tisky s eroticko-satirickým obsahem aj. Každopádně věřím, že větší část jeho tvorby čeká na to, až ji objevím.

Čejka – humorista

Pepín byl podle všeho velice známou a populární „figurkou“ v prostředí pražské poválečné bohémy. Svůj humor, umění improvizace, vypravěčský a hudební talent (hrál výborně na dudy) uplatnil nejen ve společnosti svých kumpánů, ale i na divadelním jevišti. Po válce se stal členem kabaretu Červená sedma, míval zde sólová vystoupení jako „pan Čejka“. Vzpomíná na něj i sám zakladatel kabretu Dr. Jiří Červený v knize s příznačným názvem Červená sedma:

Pan Čejka. Tak byl uváděn na plakátech a programech a tak také přicházíval před oponu většinou jako prvé, někdy jako poslední číslo programu, ve vycházkových šatech, s kloboukem na hlavě a s holí v ruce…. Měl dar veselí a upřímnosti, byl nevyčerpatelným improvizátorem veselých nápadů, a proto byl velice oblíben v uměleckých kruzích…..  Hovor Čejkův byl někdy drsný a drastické výrazy v něm nescházely. Ale pod tímto  rabelaisovským humorem skrýval se jemný člověk, dobrák zlatého srdce, člověk vkusu a citu. Jeho čtveračivý humor se držel v tradici starých českých satiriků a jeho stěžejní zásada byla „Umění v lidu koření“….

Vtip z časopisu Švanda Dudák, ročník 1926.

Některé Čejkovy humoristické  příběhy vyšly i v tisku, např. Štangon (veselý příběh z vojny), satira beroucí si na mušku byrokracii a  korupci v rakouské armádě během války - vycházela jako seriál v časopise Švanda Dudák (ročník 1924). Na jeho smysl pro humor vzpomínali i jeho kamarádi (spolužák JUDr. Prunar, herec Bedřich Karen, Josef Lada a další), žádný z nich neopomněl připomenout, že Čejka byl příkladem onoho známého typu „smutného klauna“.

 

Čejka – loutkář          

Významnou částí Čejkovy umělecké tvorby byly bezesporu jeho návrhy hraček-loutek, kterými se zabýval na počátku dvacátých let. Spolupracoval tehdy s brněnskou firmou Umělecko-řemeslné dílny, která patřila tamějšímu architektu Bohumíru Čermákovi. Celkem navrhl Čejka téměř dvacet figurek (např. Mikuláše, čerta,  clowna, pierota, pinguina  a další). Nejznámější byl ovšem bezesporu  Bejbl (viz.obrázek). V literatuře jsem se setkal s tvrzením, že i Skupův Spejbl byl touto figurkou inspirován, vizuálně i pojmenováním. Figurky z brněnské firmy byly velmi úspěšné, velká část produkce směřovala na vývoz do zahraničí. I zde se pamětníci shodují – Čejka bohužel neuměl nebo nechtěl tohoto komerčního sukcesu náležitě využít.
 Na loutky ovšem nezanevřel, v roce 1929 dokonce krátce provozoval v Radiopaláci na Vinohradech  vlastní maňáskovou  scénu, kterou nazval Škrholeum. „Herce“ pochopitelně sám vyrobil, taktéž kulisy, které doplnil promítanými obrázky na bílý papír umístěný za nimi.         

 Návrhy loutek pro Čermákovu firmu byly publikovány např. v prvním díle  Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku  (Nucleus HK, 2005, ISBN   80-86225-88-7) prof. Milana Knížáka. O Čejkovi jako loutkáři se zmiňuje i přední odborník na tuto oblast Pavel Jirásek v knize Česká loutka (Kant, 2008, ISBN  978-80-86970-23-3).

Bejbl

Čejka a Klatovy     

Josef Čejka se narodil 28. června 1886  v rodině papírníka Josefa Čejky st.   a jeho manželky Anny, rozené Špirkové. Měl dvě mladší sestry – Miladu a Zdenku.  

Ačkoli se odstěhoval z Klatov již po maturitě v roce 1905, se svým rodným městem zůstal i nadále v čilém kontaktu. Již v roce 1907 připravil pro svého otce-papírníka pohlednici tehdy adaptovaného arciděkanského kostela, o dva roky později pak pohlednici a plakát pro Pošumavskou výstavu. Pro místní muzeum maloval partie z  Klatov i stará stavení v okolních vesnicích. Z doby před první světovou válkou pocházejí i sgrafita na dvou domech ve městě (vila v ulici Národních mučedníků č.p. 157 a „lékařský dům“ naproti muzeu č.p. 152), stejně jako rozsáhlá výzdoba fasády dívčí školy (dnes ZŠ Plánická). Přes léto údajně pravidelně trávil čas u rodičů  v Klatovech. Nevyhýbal se ani veřejné činnosti, zvlášť aktivní byl v roce 1911. Nejprve zahájil 16. července v muzeu přednáškou „O českém moderním leptu“ výstavu představující tuto výtvarnou techniku a autory, kteří ji tehdy využívali.    

V srpnu pak  vedl v muzeu „kreslířský a malířský kurs“ – zájemci studovali ornamentální písmo a kreslení, výuka probíhala v muzejních místnostech, v případě příznivého počasí i v plenéru. V roce 1915 pak znovu Čejka prokazatelně pobýval delší dobu v Klatovech, předtím než byl povolán ke službě do armády – k 11. pěšímu pluku (tzv. píseckému). I z poválečné doby máme na Čejku dodnes památku - vymaloval část reprezentativních prostor nové radnice (1924). Pokud je mi známo, byl Čejka i velkým příznivcem klatovských divadelních ochotníků, a pobýval-li v Klatovech, navštěvoval také s oblibou jejich představení. 

Jeden z Čejkových leptů-1914.

Jak jsem již zmínil, tvorba i osudy Josefa Čejky jsou dnes už téměř zapomenuty. V Klatovech ho dnes připomíná (kromě výše zmíněných prací) pouze ulice nesoucí jeho jméno nad hřbitovem sv. Jakuba. Chvályhodný pokus o zpracování Čejkova profilu učinil Mgr. Fišer v příspěvku do Sborníku prací z historie a dějin umění 2/2003 (Galerie Klatovy/ Klenová, Historická společnost Klatovy, 2003, ISBN: 80-85628-78-3).  Postavu Čejky  také  „protlačil“ do  jednoho z dílů pořadu Šumná  města, který se věnoval Klatovům a Domažlicím. Samozřejmě mým cílem  a velkým závazkem je zpracovat Čejkův život i dílo podrobněji, již několik let se s menšími či většími úspěchy věnuji sbírání biografického materiálu i díla.

Samozřejmě by také bylo vhodné uspořádat po více než pětašedesáti letech výstavu Pepínova díla (jediná výstava jeho děl proběhla v roce 1947 v klatovském muzeu) a připomenout tak tuto velice zajímavou a všestrannou  osobnost. Není snad třeba dodávat, že o jakékoli Čejkovi práce nebo materiály týkající se jeho života, mám eminentní zájem.

Obálka knihy Z notýskův Pavla Čamrdy z roku 1924