KATEGORIE

pátek 25. ledna 2019

Čestný občan Jiří Bílek – 100. výročí narození

Právě dnes 25. ledna si připomínáme nedožité sté narozeniny jednoho z nejvýznamnějších Klatovanů minulého století – notáře, muzikanta, sokola a čestného občana města JUDr. Jiřího Bílka. Shodou okolností byl tento muž, v jehož osudech se promítly všechny zásadní dějinné zvraty minulého století, mým dědou, což je o důvod víc, proč chci připomenout jeho bohatý život.



Ještě než začnu popisovat jeho osudy, tak musím upozornit, že svůj vlastní život shrnul v několika knihách strojopisně psaných vzpomínek. Navázal tak na svého otce, který poté, co ztratil zrak, sepsal své vlastní paměti. Později své všeobecné memoáry, které věnoval památce svých rodičů, rozšířil ještě o hudební, notářské a cestovatelské vzpomínky. Z jeho vzpomínek jsem zde již několikrát citoval, samozřejmě jich využiji i v dnešním příspěvku (text kurzívou).
Jiří Bílek se narodil, jak bylo řečeno v úvodu, 25. ledna 1919 v Klatovech do středostavovské rodiny gymnaziálního profesora Rudolfa a Jany, roz. Prunarové. Studoval na církevním gymnáziu v Českých Budějovicích a poté na filosofické fakultě UK v Praze obor čeština-francouzština. Matka Jana byla dcerou klatovského městského lékaře MUDr. Františka Prunara a jeho manželky Jany, která pocházela ze staré mlynářské rodiny Špirků usedlé tehdy v Podšibenském mlýně. Do rodiny přibyl jako druhý syn, bratr Rudolf (1917-1986) byl o necelé dva roky starší. Zní to jako klišé, ale nebojím se říct, že vztahy v rodině líčil děda vždy jako idylické, (plné vzájemného porozumění) své rodiče vždy velmi respektoval. K „výbavě“ všech členů rodiny Bílkových patřila jednoznačně i víra v Boha, byli skutečně upřímnými, praktikujícími katolíky. Jedna z prvních fotografií, kde je zobrazen Jiří (vpravo) spolu s bratrem Rudolfem (léto 1920).
V roce 1930 nastoupil na zdejší gymnázium. Za osm let studia se potkal se celou řadou tehdejších profesorů – vzpomínal například na přísného češtináře a němčináře Antonína Zoglmanna (1879-1973). Tento pedagog byl jistě jednou z nejzajímavějších osobností tehdejšího klatovského gymnázia. Veterán první světové války vydal několik autobiografických prozaických knih pod pseudonymem Felix Blažek. Jeho oblíbeným profesorem byl latinář a němčinář PhDr. Zdeněk Řezníček. Kreslení jej učil malíř-krajinář František Mracký (1900-1971), jehož akvarely jistě visí dodnes na stěnách mnoha klatovských domácností. Zdravotní problémy, které dědu potkaly během studia ho, soudě dle jeho vyprávění, ovlivnily na celý život. V tercii totiž prodělal zánět osrdečníku (perikarditidu), který je i dnes považován za poměrně závažnou nemoc, o to víc před pětaosmdesáti lety. „Tato nemoc, která i s rekonvalescencí, trvala asi sedm týdnů, způsobila úplný zlom v mém životě. Rodiče, kteří věděli, jak jsem od přírody živý, mně pohrozili, nebudu-li chodit pomalu a šetřit se, budu mít nadosmrti srdeční vadu. Uposlechl jsem je, ovládal jsem se a svoje snažení jsem obrátil spíše duchovním směrem. Toto přemáhání také způsobilo úplnou změnu mé povahy. Stal se ze mě vážnější mladík nelibující si v příliš hlučné společnosti, který se naučil (a to je klad mé nemoci) ovládat své hnutí mysli a celé své chování.“
I ve vyšších ročnících gymnázia se student Bílek setkal s tu horšími, tu lepšími pedagogy. Z těch, které si opravdu oblíbil a vážil si jich zmíním alespoň dva. Prvním z nich byl přírodopisec Čeněk Chládek (1884-1963), který dokázal své studenty zaujmout i exkurzemi do jiných oborů než byl jeho vlastní. Kromě toho byl skutečně velice šikovným amatérským fotografem i teoretikem fotografie. Ještě před válkou byl přeložen do Karlových Varů, poté do Brna, kde se poté uplatnil i jako spolupracovník tamějšího muzea. Po jeho osudech by se jistě vyplatilo blíže zapátrat. Studentům věkově blízký byl i oblíbený češtinář a klatovský rodák Jaroslav Voráč (1910-1989), později respektovaný jazykovědec. „Ten (Voráč-pozn. aut) si nás získal hned od prvního vstupu do třídy svým milým vystupováním a tím, že bylo zřejmé, že svůj obor dobře ovládá. Naše sympatie k prof. Voráčovi se ještě zvětšily, když pro nás pořádal odpoledne literárně-hudební kroužky, na nichž jednak vykládal sám, jedna usměrňoval naše vlastí výklady a názory a na zpestření programu nám přehrával na svém gramofonu desky s hodnotnou hudbou“. Kromě kvalitního klasického vzdělání přinesla Bílkovi studia na gymnáziu i velice kvalitní jazykovou vybavenost. Kromě němčiny, tak hovořil anglicky a především velice dobře francouzsky. Tam ale pochopitelně sehrála klíčovou roli profese otce – francouzštináře. Děda často vzpomínal, že s ním mluvil doma dlouhé měsíce jen francouzsky. Maturitu skládal (a složil, samozřejmě) ve vyhrocené atmosféře v pondělí 23. května 1938, když o tři dny předtím byla vyhlášena částečná mobilizace. Právě v souvislosti s ní připomíná, že onoho pátečního večera 20. května vystupoval pro důstojníky zdejší posádky i přítomného ministra obrany, „Klatováka“ Františka Machníka legendární Vlasta Burian. Vystoupení prakticky skončilo tím, že postupně většina publika (tedy vojáků)kvůli vzniklé situaci, opustila sál.
Na fotografii z března 1931 dvanáctiletý Jiří s matkou Janou a otcem Rudolfem. Fotografoval Rudolf mladší.
Už na gymnáziu začal se svými pozdějšími velkými koníčky. V první řadě to byla hudba. A to samozřejmě vážná nebo klasická. Cokoli modernějšího jazzem počínaje naprosto odmítal, popu se doslova vysmíval. Škoda, dost se tím ochudil. Sám ale přiznával, že i k muzice si musel poměrně obtížně hledat cestu. Stěží uvěřit, protože hudba byla skutečně jeho život. O desítky let později, po devadesátce, když už i jeho mentální kondice nebyla zdaleka stoprocentní, bez problémů poznal po několika tónech prakticky jakoukoli skladbu, kterou začala hrát jeho oblíbená stanice Bayern IV Klassik. Ale k věci. Od poměrně útlého mládí se hudbě věnoval prakticky – v devíti letech začal s pianem a teorií u přísné učitelky slečny Nekolové s o dva roky později přidal housle v tehdejší soukromé hudební škole bratrů Hlinkových. Už v kvintě založil s bratrem (I. Housle), spolužákem Františkem Malířem (viola) a svým bývalým učitelem Josefem Muchkou (violoncello) smyčcové kvarteto. Jeho vášeň pro hudbu se plně rozvinula, když technicky nadaný bratr Rudolf s učitelem Václavem Říhou sestrojili jednoduchý rozhlasový přijímač, na kterém se v rodině poslouchala klasika. V roce 1935 pak Bílek posílil jako výpomoc zdejší chrámový sbor vedený tehdy uznávaným šéfem kůru, žákem Antonína Dvořáka Janem Janákem. O rok později se stal členem klatovského orchestrálního sdružení pod taktovkou ředitele hudební školy Jana Svobody. Účinkoval také v rámci několika hudebních večerů, které se konaly během války pod názvem Klatovské úterky.
Druhým velkým hobby byla literatura. Už na gymnáziu začal Jiří shromažďovat (a číst) knihy. Díky němu tak mám prakticky vše důležité, co vyšlo v české literatuře do roku 1948. Knihovna má zcela jistě tři tisíce svazků (včetně řady německých a francouzských knih).
Další jeho kroky vedly logicky na vysokou školu. Původně měl zájem studovat medicínu, po svém dědečkovi Prunarovi, vzhledem k zdravotním problémům se ale nakonec po konzultaci s rodiči rozhodl pro právnickou fakultu UK. Kvůli mnichovským událostem tehdy začal akademický rok až koncem října 1938. O tom, jak se tenkrát (ne)cestovalo svědčí, že pro Bílka, ač pocházel ze slušně zajištěné středostavovské rodiny, byl příjezd do Prahy 24.10. 1938 teprve druhou návštěvou Prahy v životě. V hlavním městě měl hned od počátku oporu ve svém bratrovi Rudolfovi, který tehdy nastupoval do třetího ročníku techniky. Oba také bydleli na stejném místě v Arnoštově koleji pro mladé muže- katolíky. Tomu odpovídal i zdejší režim – z pohledu dnešního vysokoškoláka asi stěží akceptovatelný.
V Praze Bílek už v druhém semestru studia prožil anexi zbytku země Němci. Ve svých pamětech popisuje ponurou atmosféru v tehdejší Praze a dodává: „V nejbližších dnech (po 15. březnu – pozn. aut.) jsme pak potkávali v pražských ulicích příslušníky elitních SS jednotek v černých uniformách s lebkami a zkříženými hnáty na čepicích, kteří se přijeli do Čech najíst. Pak jsme vídali velká vojenská nákladní auta, která odvážela z Čech, co se odvézt dalo. Poněvadž měla poznávací značky začínající písmeny WH (wehrmacht), reagovali na to Češi vtipem, že první písmena při příjezdu do Čech znamenala „vezem hovno“ a při návratu do Říše „Věnoval Hácha“. Po prázdninách, jejichž část strávil na „letním bytě“ v Kolinci a kde poprvé potkal svou budoucí manželku Helenu Virtovou, se vrátil zpět do Prahy. Samozřejmě netušil, že zimní semestr, stejně jako tisíce kolegů- vysokoškoláků už nedokončí. Jak známo, k uzavření vysokých škol vedly události spojené s pohřbem studenta Jana Opletala. Na něj později vzpomínal: „15. listopadu (byla to středa) jsme měli mít nejdříve přednášku z církevního práva a od 11 hodin seminář z církevního práva. Den předtím jsme se ptali prof. Dr. Turečka, zdali bude přednášet, a ten řekl: „Nemohu vám přece bránit, abyste vyprovodili mrtvého kolegu. Proto přijďte až na seminář! Současně nás upozornil, že německá správa vyhrožuje nejpřísnějšími represáliemi, bude-li pořádek při pohřbu narušen. Ráno 15. listopadu jsem se vyzbrojil fotografickým aparátem a vydal jsem se na Albertov. Nevěděl jsem, kde to je, ale první strážník, kterého jsem se ptal, mně spikleneckým úsměvem dal takové informace, že jsem již došel bez dalšího ptaní. Před patologickým ústavem bylo už množství studentů a za chvíli vynášeli studenti nejprve věnce a pak rakev s Opletalovými ostatky. Utvořili jsme za nimi ne průvod, ale proud, neboť jsme zaplavili celou šíři ulice i s chodníky. Takto jsme došli až k vyšehradskému nádraží, odkud měla být rakev převezena do Opletalova rodiště. Když vnášeli rakev do nádražní budovy, zapěl celý dav nejen povolenou hymnu Kde domov můj?, nýbrž i zakázanou Nad Tatrou sa blýská. Pak se valil celý proud dále. Až dosud bylo vše spořádané a to se Němcům nehodilo. Proto otevřené auto s esesáky, v němž seděl jen řidič, kdežto tři ostatní stáli, si počalo razit cestu tím téměř neprostupným davem. I když krev nám vřela, dav se před autem spořádaně rozevíral, takže auto v klidu projelo. Poněvadž se Němcům nepodařilo studenty vyprovokovat, obrátili auto a počali si razit cestu nazpět. To již bylo pro mladé hlavy příliš. Pěsti šly nahoru a nadávky jen sršely. To byl povel pro připravenou policii. Ta se vrhla na dav a obušky nás rozháněla. Měl jsem štěstí, že jsem byl blízko postranní ulice, takže jsem nedostal žádnou ránu. Měl jsem pak zato, že tím vše skončilo.“ Neskončilo, naopak. O dva dny později Němci zavírají vysoké školy a Jiří s bratrem Rudolfem se vrací zpět do Klatov jako vyhození vysokoškoláci bez práce.
Situace to samozřejmě nebyla jednoduchá, v první řadě bylo třeba pro oba Bílky – studenty sehnat práci. Rudolf se rychle uchytil jako technický úředník ve zdejší klatovské strojírně Schiffauer. Jiří chtěl pracovat u některého z klatovských právníků, aby získával praxi, kterou doufal uplatnit po studiích – věřil, že je dříve nebo později dokončí. U zdejších advokátů JUDr. Ervína Flata a JUDr. Flakse neuspěl. Šanci mu dal až JUDr. Karel Nejdl, který jej na několik měsíců zaměstnal. Dostal tak šanci účastnit se soudních jednání nebo studovat pozemkové knihy. Na jaře 1940 byl na základě pokynu z pracovního úřadu z tohoto zaměstnání propuštěn. Musel si najít dělnickou práci, aby se vyhnul nucenému nasazení v Říši, tedy tzv. totaleinsatzu. Místo získal v továrně na cikorii Günter. Škála pracovních činností, kterou zde vykonával byla velice široká, prakticky vše od míchaní směsí po vyřizování cizojazyčné korespondence. V říjnu 1940 nastoupil jako pomocný úředník k notáři Dr. Miloši Gregorovi, který právě v Klatovech otevíral svou kancelář. Paradoxem bylo, že zde vydělával ještě méně než jako pomocný dělník u Günterů. Nového šéfa si oblíbil, po letech o něm napsal: Dr. Gregora byl jemný noblesní člověk, výborný právník, pečlivý a někdy až puntíčkářský pracovník. Pro Jiřího byla práce u Gregory velkou školou, postupně se dostal i např. k projednávání jednodušších pozůstalostí. I tak ale fungoval jako „univerzál“, podobně jako v cikorkárně - musel např. vypomáhat při stavbě vily Gregorových nebo doučovat jejich syna. Gregora byl ale „škrt“, takže žádné extra odměny se mladý praktikant Bílek nedočkal. K tomu napsal: „Je už asi mým osudem, že jsem všude děvče pro všechno, ale tam, kde se rozdávají hmotné statky, bývám málokdy.“ Mohu potvrdit, i přes tento lakonický povzdech, nikdy po oněch hmotných statcích neprahl. Bezesporu jedna z věcí, kterých jsem si na něm velmi cenil. „Idyla“ u notáře Gregory skončila náhle v červenci 1942, kdy Bílek dostal od místního pracovního úřadu dopis, ve kterém stálo, že za několik dní bude vyslán jako pomocný dělník k práci ve firmě Schlesische Zellulosawerke Wartha v bývalém Polsku. Tentokrát se hodilo ono zmíněné onemocnění srdce během gymnaziálních studií. Za pomoci zdejšího lékaře MUDr. Sázela se ho nakonec podařilo „vyreklamovat“ a ze zdravotních důvodů tedy nemusel odejít. Situace se opakovala po pěti měsících, tentokrát se mělo jednat o nasazení v Braunau. I tentokrát se podařilo kvůli zdravotnímu stavu zažehnat nebezpečí práce v Říši. Další výzva k návštěvě pracovního úřadu v únoru 1943 přinesla nabídku (která se dala opravdu těžko odmítnout) pracovat přímo na tomto úřadě jako úředník oddělení podpor. Popis dějů a především kolegů (Čechů) a nadřízených (Němců) , které Bílek prožil v tomto zaměstnání, by vydaly na zvláštní příspěvek. Snad jen k pracovní náplni – Bílek zde pracoval na oddělení podpor. V zásadě tehdy „arbietsamt“ vyplácel dva druhy dávek – v první řadě tzv. Familiehilfe, rodinám těch, kteří byli nasazeni na práci v Říši a Sonderhilfe (zvláštní podporu) lidem, kterým se dorovnávala jejich původní mzda, v případě, že v rámci nasazení vydělávali méně než v jejich původním zaměstnání.
V rodině Bílkových se běžně, i když opatrně poslouchal cizí rozhlas, takže měli z první ruky informace a signály, o tom jak se vyvíjí válečná situace. Od počátku roku 1944 bylo zřejmé, že z tisícileté německé říše nakonec nebude nic. Jak prožil Jiří úplný konec války jsem popsal zde. Každopádně na konci války táhlo Bílkovi na sedmadvacet, jsem přesvědčen, že v mnohých oblastech ho právě získané zkušenosti během ní velice silně formovaly. I po desítkách let dokázal detailně popisovat atmosféru ve společnosti během heydrichiády nebo analyzoval chování některých zdejších obyvatel během německého panství. Bylo fajn, mít možnost zeptat se na prakticky všechny důležité mezníky českých dějin 20. století jejich pamětníka.
Na snímku Bílek jako vysokoškolák v Praze v zimě 1938.
První poválečné roky prožil Jiří Bílek poměrně hekticky. V první řadě bylo třeba dokončit právnickou fakultu. To se podařilo poměrně rychle a v květnu 1946 školu už si mohl před jméno napsat titul JUDr. (studenti, kterým Němci zavřeli školy, měli určité úlevy). Bílek už před válkou snil o kariéře diplomata a zřejmě by se jím i stal, kdyby chtěl. Měl dokonce nabídku působit na konzulátu v Mnichově. Nakonec se ale rozhodl, že bude své profesní kroky směřovat směrem k notářství. Vrátil se do Klatov a na počátku července nastoupil jako notářský čekatel do kanceláře dobrého známého – JUDr. Gregory. V té době se dostal také z dnešního pohledu k mimořádně zajímavému poslání. S podmínkou, že se nebude účastnit procesů, kde by obviněným hrozil trest smrti se stal veřejným žalobcem mimořádného lidového soudu v Klatovech. Tato zvláštní soudní instance měla projednávat trestné činy související se skončenou válkou spáchané Němci i Čechy. I po šedesáti letech, někdy v roce 2005 a 2006, mi vyprávěl detaily z některých jím vedených procesů. Celkově byl ale ze svého angažmá znechucen, sám o něm píše: "Jinak jsem byl nucen za svého působení u mimořádného lidového soudu pročíst řadu spisů, při jejichž studiu se mi obracel žaludek. Tolik špíny a pavlačových hádek, které byly ve spisech, jsem do té doby nepoznal. Celou řadu případů jsem zastavil, když např. se dva sousedé za války pohádali, jeden řekl, že to půjde udat na gestapo a ten druhý ho pak po válce udal pro nebezpečné vyhrožování. Byla to tak předzvěst justice za komunistů.“ Ve velmi suchém a horkém roce 1947 si Bílek odbyl vojenskou službu a vstoupil do manželského sňatku s Helenou (viz fotografie), rozenou Virtovou, dcerou obchodníka z Kolince. Jiří se také pilně cvičil se svými kolegy na vystoupení na sokolském sletu, nadlouho poslední. V březnu 1949 se manželům Bílkovým narodila dcera Alena, o tři roky později pak syn Jiří.
Po druhé světové válce se už Bílek plně zapojil do klatovského hudebního života. Hraní na housle, později violu, klavír, lesní roh a sborový zpěv Bílka jistě bavilo, ale směřoval výš, resp. dopředu. Na konci roku 1945 dirigoval poprvé zkoušku tehdy ženského sboru Šumavan, v létě následujícího roku už s ním veřejně vystupoval jako sbormistr na župním koncertě v Domažlicích. Dávali tehdy dvě chodské písně v úpravě Jindřicha Jindřicha (za jeho osobní účasti). Vystoupení před tisícovkou diváků se novému sbormistrovi povedlo. V Klatovech tehdy existovaly dva sbory, okolo roku 1930 se totiž muži „odtrhli“ a vystupovali pod hlavičkou pěveckého odboru Sokola, ženy zůstávaly v Šumavanu. Bílek samozřejmě zpíval i s muži v Sokole a na jaře 1949 vystřídal ve vedení tělesa dosavadního sbormistra, majitele firmy na výrobu prádla Františka Pártla. Ani to mu ale nestačilo - toužil po dirigování orchestru. Hudebníci klatovského orchestrálního sdružení (jehož byl před válkou členem) se ale tehdy nescházeli, navíc dirigentský pultík byl tehdy plně v moci jiných zdejších hudebníků. Rozhodl se, že na to půjde od lesa. Nebo spíš od kombinace sboru a orchestru. Vybral si k nastudování obtížné oratorium Svatební košile od Antonína Dvořáka. Velice težko se shánělo nejen místo ke zkouškám, ale i hudebníci samotní. Pro některé klatovské „hudební profesionály“ bylo asi těžko překousnout, že se jim do řemesla fušuje amatér. Vůbec vztahy mezi milovníky a provozovateli klasické hudby nebyly ideální ani mnohem později. Uvedení Svatebních košil se v Klatovech uskutečnilo 28. března 1951. Děda na koncert vzpomínal jako na velký úspěch, a i když se nevyznačoval zrovna přehnanou skromností, není důvod mu nevěřit. Dnes už asi nebude v Klatovech mnoho pamětníků tohoto koncertu, aby bylo možné to ověřit. Každopádně skladbu se zpěváky a hudebníky nacvičoval dva a půl roku, což obnášelo vedení a organizaci asi čtyř stovek zkoušek v různém obsazení. V květnu 1953 i přes četné překážky (doba zrovna nepřála provedení církevních skladeb) vedl orchestr a sbor při uvedení Dvořákova oratoria Stabat mater (na fotografii). Dlouho vzpomínal, jak během večera vypadl (nebo byl úmyslně vypnut) dvakrát cca na 45 minut elektrický proud. V červnu 1954 bylo oratorium reprízováno pro publikum v Nýrsku. Následující rok 1955 a 85. výročí úmrtí K.J. Erbena připomněl Bílek s orchestrem a pěveckým sborem nastudováním Dvořákovy kantáty Svatební košile. V roce 1959 se Bílkovi podařilo uspořádat komponovaný večer za účasti smíšeného sboru a orchestru, kde zazněla díla Dvořáka, Smetany, Stamice i vokální skladba Štědrý den od L.E. Měchury. Ve svých pamětech na mnoha stránkách popisuje intriky a pomluvy, kterým musel čelit od části zdejší „hudební obce“. Nezdravá rivalita ale panovala mezi klatovskými hudebníky po celou dobu Bílkova působení. Sám si pamatuji, jak často se tyto větší či menší podrazy řešily u nás doma. Zvlášť se to projevilo po roce 1960, v roce, kdy Klatovy slavily 700 let od založení. Tehdy nastudoval JUDr. Bílek program k velkému koncertu, který se uskutečnil v červnu téhož roku. Rok 1961 pak přinesl další obtíže – tentokrát při přípravách koncertu k stému výročí založení zdejšího sboru Šumavan. Původně zamýšlená skladba Kaňkův pohřeb od Josefa Kličky (libreto napsal Alois Šmilovský, který byl jeden za zakladatelů sboru) politicky nebo spíše ideologicky neprošla, koncert měl proto kombinovaný program složený z děl A. Dvořáka , B. Smetany a Z. Fibicha. Jak jsem se již zmínil, Bílkovy aktivity na poli hudby byly trnem v oku celé řadě zdejších „profíků“. Soudě dle jeho vzpomínek za nimi z velké části stál tehdejší ředitel LŠU (Lidové školy umění) A. Běloušek. Ten také zařídil u „vyšších“ míst organizační převedení orchestru právě pod školu. Bílkovi, který doslova vydupal po válce ze země klatovský orchestr, tak zbyl „jen“ Šumavan. I přes ústrky pomáhal organizovat (i díky vynikající znalosti němčiny) koncerty a společná vystoupení v bavorském Rodingu v červnu 1968. Stovka lidí z Klatov tehdy mohla během „pražského jara“ navštívit sousedy v tak blízké a zároveň vzdálené NSR. Do Rodingu se pak Bílek podíval na přelomu let 1968/69 ještě několikrát. Nadějnou spolupráci pak uťaly sovětské tanky a k jejímu obnovení došlo až těsně před pádem komunismu. Nelze nezmínit i další hudební angažmá- vedení chrámového sboru, které převzal v říjnu 1953. Jak se později ukázalo, jednalo se o jeho nejdelší (hudební) službu. I v zde musel čelit řadě obtíží. V první řadě měl problémy s obsazením sboru, za komunistů nebylo zrovna „sexy“ angažovat se jakkoli v církevních záležitostech. V šedesátých letech také Bílek vyučoval několikrát týdně hudební teorii (za mého mládí se tomu říkalo „nauka“ - pozn. aut) v LŠU. Je s podivem, že to bylo i v době, kdy zde vládl jeho hlavní rival A. Běloušek.




Nejen hudbou živ je člověk – to samozřejmě platilo i u Dr. Bílka. I jeho kariéra notáře pokračovala. Po zrušení soukromých notářských kanceláří ke konci roku 1951 byl zařazen jako notářský čekatel u Státního notářství Klatovy. Bylo to vlastně docela štěstí, komunisté totiž po převratu zcela vážně uvažovali o zrušení notářského povolání jako buržoazního přežitku. To se projevilo i v otázce příjmů – děda dával k dobru historku, že na počátku padesátých let bral 1400 Kč, přičemž pracovník komunálních služeb (metař) měl 1300 Kč. V listopadu 1952 byl Bílek jmenován zástupcem (nemocného) notáře v Horaždovicích. Sice se dostal „z moci“ svého neoblíbeného tehdejšího klatovského šéfa Dr. Velkoborského, ale zase to znamenalo, vstávat denně ve 4.30 a vlakem dojíždět. Po několika měsících se přesunul do Sušice, v červnu 1954 byl konečně jmenován notářem tamtéž. Dojížděním ale samozřejmě trpěla rodina, zvlášť když po pozdních návratech domů ještě přicházely třikrát týdně zkoušky s hudebníky. Sušici si ale zamiloval, dokonce koncem padesátých let uvažoval, že by se tam i s rodinou přestěhoval. V té době se ale začalo proslýchat, že dojde k změně v uspořádání země a sušický okres bude zrušen. To se pak skutečně stalo a na jaře 1960 byl Bílek „převelen“ na notářství v Klatovech. I jeho zaměstnání přineslo velice zajímavé historky, kterým věnoval celý jeden díl svých pamětí. Během úřadování se setkal s řadou zajímavých lidí, někteří se pak stali jeho přáteli, namátkou hudební skladatel Miroslav Venhoda, kterého poté často navštěvoval na jeho chalupě v Lešišově. Velice blízký vztah měli také manželé Bílkovi s malířkou Vilmou Vrbovou-Kotrbovou, známou svými pobyty na Klenové. Jiří ji také pomáhal s právními záležitostmi, mimo jiné s darováním vily na Klenové tamější galerii. Rozhodně největší „hvězdou“ se kterou se seznámil díky své práci byl Jan Werich. V kritickém roce 1968 mu pomáhal převádět jeho velhartickou chatu na dceru Janu a zase zpět. Vzpomínal i na jedno z pozdějších setkání: Jednou mě Werich žádal, abych ho navštívil, že se potřebuje se mnou o něčem poradit. Werich se mě ptal, zdali může dát v závěti dispozice pro svůj pohřeb. Řekl jsem, že to bude záležet na pozůstalých, zdali ho poslechnou, že obdoba starého § 601 o.z.o do nového občanského zákoníku převzata nebyla. Werich mně odůvodnil svůj dotaz slovy: „Víte, já jsem národní umělec a nechtěl bych, aby mě, až zemřu, mluvily ty kurvy nad mou rakví“.
Mezi mnoha vzpomínkami vyčnívá ještě průběh projednávání pozůstalosti po zdravotní sestře a popravené masové vražedkyni nemluvňat ze Sušice Marie Fikáčkové. „V Sušici byl zajímavý tragický případ. V porodnici zemřelo několik novorozenců, ale nikoho to nevzrušovalo. Až jednou se narodilo zdravé dítě, mladé mamince se však po několika dnech zanítil prs a musela zpátky do nemocnice. Vzala si tam svého novorozence s sebou, ale ten, ačkoli se vrátil do nemocnice zdravý, za několik dní zemřel. Rodiče to nepovažovali za přirozenou smrt a žádali odborné zjištění příčiny smrti. Při pitvě zjistili lékaři zhmoždění mozku. Zahájilo se vyšetřování a stopy vedly k jedné dětské sestře. Ta se při výslechu přiznala, že některé děti ji rozčilovaly svým pláčem a že se jich zbavovala tím způsobem, že jim zavazovala hlavu morkou plenou, tu utáhla, a jak plena schla, stahovala dítěti hlavičku až po zhmoždění mozku, aniž bylo něco z venku vidět. Poněvadž jí bylo prokázáno několik případů, byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Než rozsudek proběhl všemi instancemi a než prezident rozhodl o neudělení milosti, uplynul téměř rok od vynesení rozsudku Okresním soudem v Klatovech. Lidé viděli v jejím činu ještě národnostní podtext, protože pocházela z rodiny tzv. protifašistických Němců, kteří nebyli odsunuti a byl jim vrácen domek v Sušici. Já jsem pak po ní projednával pozůstalost. Bylo to v době, kdy platil tzv. střední občanský zákoník, a poněvadž byla popravená bezdětná, přicházeli v úvahu jako dědicové její manžel, matka a nesvéprávný bratr. Musel jsem tedy provést soupis majetku na místě v bytě popravené. Soupisu se také účastnil nesvéprávný bratr, a jak tomu někdy bývá, byl tělesně velmi vyvinutý. Matka té popravené dávala všechnu vinu jejímu manželovi, že byl sexuálně velmi nenasytný, takže jeho manželka se ani jednu noc pořádně nevyspala, a že to mělo vliv na její nervy, takže vlivem špatných nervů páchala ty vraždy neviňátek. Hádalo se to tam tehdy velice. Měl jsem s sebou mladou zapisovatelku, která u mě byla krátkou dobu, takže z jednání neměla zkušenosti, byl to sirotek, vychovávala ji její teta a bylo zřejmé, že tato zapisovatelka nemá dosud žádné milostné zkušenosti. Ta seděla v místnosti a měla vyděšený pohled. Při hádání, když vdovec vznesl nějaký požadavek, vyskočil nesvéprávný bratr-silák,rozpřáhl se a zakřičel: Pane notáři, to přece není možný! Stalo se to několikrát a já jsem si vždy řekl, teď mě napadne a já budu ležet někde v rohu. Ale šťastně jsem řízení absolvoval a ještě prosadil svůj názor.“
Šedesátá léta byla jinak v Bílkově rodině ve znamení smutných událostí. Po smrti tchána bývalého obchodníka ve Kolinci Václava Virta (1959), v poměrně krátkém sledu za sebou zemřeli i oba Bílkovi rodiče – otec Rudolf (1965), matka Jana (1968), následovaná tchyní Helenou Virtovou (1969). Ta největší tragédie ale přišla o několik let později – přesně 12. června 1974, kdy při operaci srdce zemřel syn Jiří (na snímku) v pouhých dvaadvaceti letech. Jeho krátkému životnímu příběhu jsem se věnoval zde.
I přes mnohé aktivity si našel Bílek čas i na další koníčky. V první řadě to bylo zahrádkaření – už od šedesátých let měl pronajatou zahrádku pod Borem, později si pořídila rodina vlastní zahradu v kolonii Na Rozhrání. Velice rád také cestoval, je třeba říci, že toto hobby mu řádně zkomplikoval komunistický režim. Ač jazykově perfektně vybaven, v produktivním věku mu až na krátké období let 1968-69, zůstal západní svět téměř zapovězen. Něco se sice podařilo dohnat po roce 1989, ale na nějaké velké cestování po světě nebyly peníze a ani energie. Objel tedy s rodinou prakticky všechny země východního bloku (Rumunsko, Polsko, NDR, Maďarsko atd.). V osmdesátých letech pak s manželkou jezdil pravidelně do tehdejší Jugoslávie na poloostrov Rab. Přece jen se mu ale podařilo navštívit i z tehdejšího pohledu exotické země. V první řadě Řecko, když v roce 1977 zakoupil (za tehdy značnou částku 7000 Kčs) zájezd do kolébky evropské civilizace (na snímku s knihou na pláži v řeckém rezortu Pallini beach). Zde se také seznámil s tehdejším velvyslancem NSR v Československu Jürgenem Dieselem. Díky pozdějším kontaktům a návštěvami ambasadora v Klatovech si Bílek vysloužil pozornost StB. Diesel navštívil Bílka např. v klatovské nemocnici, kde se notář zotavoval z infarktu, který utrpěl v červenci 1978. Výslechy na StB a detaily, které tajná policie z Bílkova života znala, jen dokázaly jak byla tehdejší společnost prošpikována špicly. V roce 1979 se zúčastnil cesty do SSSR jako pasažér tzv. Vlaku přátelství. V rodině to nebylo přijato úplně pozitivně: „Žena byla proti mé účasti na této cestě, ne že by se bála o mé zdraví, ale protože považovala za ostudné jet do SSSR“.V roce 1981 dostal razítko soudního tlumočníka pro německý jazyk. Znamenalo to, že mohl překládat a textům dávat autorizační razítko. Pamatuji si, jak v prvních porevolučních letech u nás stále někdo zvonil a chtěl překlad. Nejčastěji se jednalo o „techničáky“ starých ojetin z Německa, které se k nám ve velkém po revoluci dovážely. Tlumočil ale i u soudů, zcela jistě ještě i po roce 2000. Na počátku osmdesátých let se přiblížil důchodový věk, po několika letech přesluhování odešel Bílek ke konci roku 1984 do důchodu. O jeho odborných kvalitách nejlépe vypovídá fakt, že byl jediným vedoucím okresního notářství v celé ČSSR, který nebyl (nikdy) členem KSČ.
I osmdesátá léta strávil Bílek v horečné aktivitě. Dlouho nevydržel doma a už v polovině ledna 1985 přijal nabídku z klatovských drůbežáren a začal pracovat na poloviční úvazek jako podnikový právník. Jeho důchod tedy trval celé dva týdny! Musel se také přeorientovat na obchodní a pracovní právo, se kterým neměl téměř žádné zkušenosti. Z původně krátkodobého záskoku bylo nakonec téměř šest let. Hlavní „veřejnou“ činností zůstala hudba. I když v roce 1981 se opět vzdal dirigování orchestru, mimo klatovské hudební dění rozhodně nezůstal. Věnoval se i nadále (a to již od padesátých let) uvádění koncertů, zejména v klatovském divadle. Tipuji, že jich uvedl stovky. Dones nalézám v jeho knihovně různě roztroušené papírky s poznámkami o dílech autorů, které představoval posluchačům koncertů klasické hudby. Také již v druhé polovině sedmdesátých let začal ve zdejším hifiklubu pořádat poslechové večery v pořadu, který nazval „Nebojte se vážné hudby“. S několika přestávkami se tento pořad držel v programu klubu více než 20 let. Koncem roku 1986 zemřel Jiřího bratr Rudolf ve věku nedožitých 70 let. I když byli oba bratři rozdílní, měli skvělý vztah. Na podzim 1988, po dvacetileté odmlce, se znovu oživily kontakty s kolegy-hudebníky v bavorském Rodingu. V listopadu 1988 se tak uskutečnil „výjezd“ klatovských hudebníků do Bavorska. Bílek velice obdivoval rozvoj pohraničního městečka především v oblasti infrastruktury během dvou dekád od poslední návštěvy. Bavoři pak oplatili Klatovákům návštěvu v květnu 1989. Bílek je nejen provázel německé hosty městem, ale postavil se i před orchestr, část prováděných skladeb dirigoval. Zbytek ředitel zdejší LŠU Klička a Herman Arnold z Rodingu. Při plánování organizace koncertu se projevily znovu animozity, které panovaly mezi klatovskými hudebníky. Do celé i ve své době poměrně „odvážné“ návštěvy zasahovali i komunisté ve vedení města.
Díky rukopisným pamětem znám jen Bílkovu verzi, ale nemám důvod (stejně jako při popisu dalších událostí) jim nevěřit. Z celé akce v Klatovech schraňuji ve svém archivu poměrně unikátní videozáznam. Na snímku manželé Bílkovi s vnuky na počátku osmdesátých let.
Podobně jako milionům ostatním Čechům i jemu se otevřely nové možnosti po listopadu 1989. Škoda jen, že tehdy mu bylo již sedmdesát let. I tak se ale vložil do místní politiky a navázal tak na svého pradědečka a městského radního Maxmiliána Prunara a prastrýce a starostu Jana Franka. V prvních svobodných komunálních volbách byl zvolen členem zastupitelstva na kandidátce KDS (jako nezávislý). Kolegové zastupitelé ho nakonec vybrali do funkce zástupce starosty. Jeho politická kariéra ale neměla příliš dlouhého trvání. Ke konci roku 1991 rezignoval na členství v radě i zastupitelstvu. Důvodem byly (soudě dle jeho rezignačního dopisu) spory s některými kolegy z Rady města. Neslavný konec pozdní politické kariéry nesl Bílek poměrně těžce, vcelku často se k němu vracel. Vzhledem k jeho povaze a někdy trochu rigidní touze po spravedlnosti si troufnu tvrdit, že politika nebyla nic pro něj. Na počátku devadesátých let byl také členem Okresní privatizační komise, která měla za úkol připravovat prodej drobných provozoven v tzv. malé privatizaci. Vrátil se také do Sokola, jedno období v devadesátých letech dokonce zastával funkci župního starosty. Vhod přišla jeho profese právníka, pomáhal získávat zpět sokolský majetek prakticky po celých západních Čechách. V roce 1992 začal také znovu vypomáhat (jeden den v týdnu) jako právník v drůbežárnách. I když práce pro město měla spíše epizodní charakter, pomáhal i nadále především díky svým jazykovým znalostem, tedy např. budovat partnerství s francouzským městem Poligny. Zde také koncem roku 1993 řídil Šumavan při uvedení Rybovy mše vánoční. I po sedmdesátce Bílek intenzivně cestoval – samozřejmě především na dříve zapovězený Západ (Francie 1990, Anglie 1993, Itálie 1994, Holandsko atd.). Zásadním životním zlomem – a velice smutným – bylo náhlé úmrtí manželky Heleny na Štědrý den roku 1994. Ke ztrátě manželky mimo jiné napsal: „Po 47 letech a 66 dnech našeho manželství lze říci, že přes různé nepřízně a rány osudu a přes drobné neshody, které snad neminou žádné manželství, jsme spolu byli šťastní. Naše láska nebyla za svobodna, ani po svatbě nijak vášnivě prudká, ale zato byla vytrvalá a postupem času vzrůstala, zvlášť když jsme poznali, kolik pout je mezi námi.“ I já si úmrtí Heleny dobře pamatuji, nikdy nezapomenu, jak jsme u vánočního stromku otevírali dárky, které ještě balila. I z této rány se Jiří postupem času dostal, nadále se věnoval překládání z němčiny, uvádění koncertů a cestování.
Snímek pochází z ustavujícího jednání klatovského zastupitelstva 24.11. 1990.

Pravděpodobně životním vrcholem JUDr. Jiřího Bílka byl rok 1999. Na jeho počátku oslavil osmdesáté narozeniny. Při té příležitosti se mu dostalo uznání od jeho rodného města, kde strávil drtivou většinu života a pro které mnohé vykonal – byl mu udělen titul čestného občana Klatov. Nutno připomenout, že je tak jedním ze tří držitelů tohoto ocenění v moderních dějinách města (po něm jej ještě obdrželi odbojář František Wiendl a nedávno také umělec Jiří Suchý). Série oslav a dalších akcí se ale podepsala na jeho zdraví, v dubnu 1999 prodělal druhý infarkt. Ani ten ho nezastavil, ještě kolem roku 2000 se naučil ovládat počítač a chodil vypomáhat jako právník na nedaleký Katastrální úřad. Téměř každý den si také dával dlouhou procházku na jeho milovnou Hůrku. Ani další aktivity moc neomezoval, i když po padesáti letech se vzdal řízení chrámového sboru. Na sv. Václava 2005 prodělal mozkovou příhodu a od té doby mu začaly docházet síly a pomalu mizela duševní svěžest. Posledním velkým veřejným vystoupením byla oslava 90. narozenin v Hifiklubu (viz následující snímek). V této souvislosti musím zmínit, že dnešní dědovy nedožité narozeniny se rozhodli připomenout i členové Hifiklubu, kteří v úterý 22. ledna připravili vzpomínkový pořad k jeho stým narozeninám. Asi jsem staromódní, ale myslím, že by se hodilo pozvat na podobnou akci příbuzné, resp. nejbližší rodinu oslavence. No nestalo se tak – chápu, že na takovou „drobnost“ se snadno zapomene.
Po devadesátce se odcházení zrychlilo. Fyzické síly už ho téměř úplně opustily, co bylo horší – odcházela i hlava a vůle žít. Zemřel nedlouho po svých dvaadevadesátých narozeninách – 22. února 2011.
Snímek ze slavnostního předávání čestného občanství v lednu 1999 – JUDr. Bílek s tehdejším starostou města Karlem Mrázem.
Nekrolog, který vyšel v místním tisku po jeho smrti, začíná oznámením o datu a místu konání pohřbu s tím, že se veřejnost rozloučí „s jednou z největších osobností Klatov za posledních sto let“. I když nejvíc byl Bílek uznáván pro obrovské penzum nezištně odvedené práce v oblasti hudby, vážil jsem si ho i z jiných důvodů. V první řadě proto, že se nikdy nehrbil. Pamatuji si, jaké příběhy mi vyprávěl např. z jeho působení na úřadu práce během druhé světové války. I přes rizika, která s sebou nesla konfrontace s okupačními orgány, si s nimi nezadal. Podobně to měl i s komunistickým režimem. Ač nebyl žádný disident, nikdy, na rozdíl od většiny svých vrstevníků, nepodlehl svodům komunistické ideologie. O její nebezpečnosti byl přesvědčen už v roce 1948, o situaci o dvacet let později ani nemluvě. Z dětství mám obraz dědy, jak leží na posteli a poslouchá rádio, ze kterého se line monotónní hlas rušený podivnými zvuky. Díky Svobodné Evropě a možnosti sledovat německou televizi, měl velký přehled o světovém dění.
Jisté je, že nemalou zásluhu na tom, co vykonal, měla i jeho rodina – jeho manželka Helena a po její smrti pak dcera Alena. Díky nim a zázemí, které mu vytvářely, měl čas a podmínky věnovat se svým koníčkům na vysoké úrovni. Nejsem si ale jist, zda si toto vůbec uvědomoval.
Bílkovi není třeba stavět pomník, byl to člověk z masa a kostí jako každý jiný. Na druhou stranu je třeba ocenit jeho zápal, se kterým se desítky let věnoval rozvoji hudebního a vůbec kulturního života v Klatovech. Tisíce hodin strávených nadšenou a nezištnou prací pro komunitu často na úkor vlastního hmotného i jiného prospěchu. Ani překážky, které mu stavěly do cesty dějiny nebo (častěji) konkrétní lidé, ho neznechutily a nevzaly mu chuť do další práce. Jsem přesvědčen, že (nejen) i Klatovům by se i dnes hodil jeden nebo spíše více Bílků.
Život JUDr. Jiřího Bílka byl dlouhý a bohatý, stejně obsáhlý je i jeho archiv. Proto jsem z něj vybral pár snímků a vytvořil ještě zvláštní fotogalerii.


2 komentáře:

  1. Děkuji za výborný text.
    Narazil jsem však na jeden rozpor: "O rok později (t.j. 1936) se stal členem klatovského orchestrálního sdružení pod taktovkou ředitele hudební školy Jana Svobody."
    Hudební škola, jako předchůdce LŠU, byla založena až roku 1940. Prvním ředitelem byl p. Josef Kysela. P. prof. Svoboda se stal ředitelem až v r. 1944.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, děkuji za reakci. Uznávám, že je to trochu matoucí. Máte pravdu, že prvním ředitelem (městské) hudební školy byl skutečně Josef Kysela. Až po něm jmenovaný p. Svoboda. Jestli právě on (Svoboda) řídil orchestrální sdružení už v roce 1936 nejsem schopen zjistit – máte pravdu, rozhodně ale nebyl ředitelem (městské) hudební školy, protože ta v té době ještě neexistovala. Čerpal jsem z dědových pamětí, které psal půl století (a více) poté, takže je pravděpodobné, že tam jsou faktografické nepřesnosti. Každopádně, kdybyste měl/ měla nějaké informace o obou jmenovaných ředitelích, velice bych je uvítal na klatoviny@gmail.com.

    OdpovědětVymazat