Rozpočty obecní

Ne nadarmo se říká, že nejdůležitějším schvalovaným zákonem je každý rok rozpočet. Trochu v pozadí zůstávají tradičně výdaje a příjmy měst. Snad proto že v dnešní době nemají zdánlivě takový vliv na život občanů. Pohled na to, jak sestavovali rozpočet naši předkové, není zajímavý jen kvůli číslům samotným. Přináší ale docela pěkný obrázek o tom, jaké agendy město před sto a více lety muselo řešit a tedy i platit.

Systém státní správy a samosprávy doznal za uplynulé století řady změn. Nechci příliš zabíhat do podrobností, ale v obecné rovině lze říci, že města tehdy dokázala ovlivnit život svých občanů mnohem více než nyní. A to i přesto, že měla k objektivně k dispozici méně financí. Pojem samosprávy tak mnohem více než dnes korespondoval se svým obsahem. Město mělo mnohem více možností, jak získat do rozpočtu peníze – stanovovalo například vlastní daně (resp. přirážky k nim) nebo vybíralo zvláštní poplatek z alkoholu tzv. pivní krejcar. Poměrně značné příjmy generoval také městský majetek (lesy, polnosti nebo pozemky, které bývaly pronajímány). Na druhou stranu sociální politika byla tehdy skutečně v plenkách, péčí o nemajetné měla tedy na svých bedrech právě města. Tato povinnost byla desítky let spojena s tzv. domovským svazkem potažmo domovským právem.
Velký rozdíl lze také spatřovat ve skutečnosti, že v minulosti se vůbec neoperovalo s dnes známým a někdy diskutovaným „rozpočtovým určením daní“. Jinými slovy města neměla automatický nárok na příspěvek ze státního rozpočtu, jako je tomu dnes. Stát (zemský výbor pro Čechy či dokonce vídeňská vláda) sice občas podpořila finančně některý projekt, ale zpravidla jen v případě, že se jednalo o akci většího (regionálního či celostátního) významu. Pro ilustraci příjmů a výdajů města Klatovy jsem vzal rozpočty z devadesátých let 19. století – konkrétně z let 1890, 1892 a 1896.

Tak jako nyní, rozpočet, především na výdajové stránce, je základním prostředkem politického vedení města a jako takový podléhá schválení obecního zastupitelstva. Stejně tomu bylo i při schůzi zastupitelstva královského města Klatovy, která se konala 25. února 1890. Hlavním bodem jednání bylo právě schvalování rozpočtu

Zpráva, kterou o průběhu jeho projednávání přinesl Šumavan, nám umožňuje poměrně podrobně nahlédnout do hospodaření města. Obě hlavní části rozpočtu – výdaje i příjmy se dělily na další příslušné oblasti. Za co tedy město utrácelo? Zajímavá je bezesporu hned první kapitola pod názvem „řízení ústřední“. Přeloženo do dnešního jazyka – náklady na provoz městského úřadu. Plat starosty tehdy činil 630 zlatých ročně (po 6 letech už bral purkmistr téměř dvojnásobek – 1200 zl.), kancelista (nižší úředník v kanceláři) bral 700. Tento zdánlivý nepoměr lze snadno vysvětlit – starosta nebylo zaměstnání na „full time“ - hlava města měla ještě své vlastní zaměstnání a tím i příjem. V době, o které mluvím, byl starostou drogista Mg. Ph. Jan Frank (1835-1908), vlastník obchodu se zbožím materiálním a drogistickým. Naproti tomu ouřada pracoval na plný úvazek, stejně tak jako dva kancelářští sluhové (každý z nich pak bral jen 230 zl.). Nejlépe placeným úředníkem byl městský inženýr, zodpovědný za technicko-stavební záležitosti, bral ročně 1200 zlatých.

Provoz radnice tak „sežral“ cca 12% ročního rozpočtu města. Dnes to bude jistě mnohem, ale mnohem více. Další kapitolou na výdajové stránce bylo např. lesní hospodářství. Kromě jiného se tak dozvídáme, které lesy tehdy město vlastnilo. Rozpočet ale i na straně příjmů zahrnoval kapitolu „užitky z lesů“, ekonomika klatovského lesního hospodářství byla cca 5000 zl. „v plusu“. Další výdajovou položkou byly příspěvky na školy. Náklady na obecné a měšťanky nesl stát, Klatovy tak platily část nákladů na provoz pokračovací školy a gymnázia. Naproti tomu největší položka – přes 3000 zlatých činilo městem placené školné ve všech typech zdejších vzdělávacích ústavů. Město je hradilo za místní chudé. Nutno podotknout, že některá města v této době už od vybírání školného zcela ustupovala (Mladá Boleslav).

Oblast „náklad na policii bezpečností a zdravotní“ v sobě zahrnovala náklady na obecní policii (viz ilustrační obrázek), dále pak příspěvek sboru dobrovolných hasičů (500 zl.), veřejné osvětlení (1800 zl.), kašnu a veřejný vodovod. Další náklady znamenala lékařská péče, bylo třeba zaplatit porodní bábu, zvěrolékaře nebo hrobníka. A také samozřejmě městského lékaře. Tím byl tehdy můj prapraděd MUDr. František Prunar. Před projednávání rozpočtu v roce 1890, požádal o zvýšení služného (platu) o 100 zl ročně. Zastupitelstvo mu vyhovělo a pobíral tak nově 500 zlatých. Bohužel nevím přesně, kolik ze svého času musel pracovat pro město – jistě je, že už v 90. letech např očkoval děti nebo ohledával mrtvoly jako koroner. Samozřejmě plat od města nebyl jeho jediným příjmem – provozoval vedle toho i svou soukromou praxi. Jak jsem již zmínil – Čechy konce 19. století rozhodě nebyly sociálním státem, jaký známe dnes. I tak byly náklady na sociální péči značné. Největší položkou byla v roce 1890 chudinská podpora ve výši 4000 zlatých. O šest let později, Klatovy poskytovaly dočasnou nebo trvalou podporu 442 osobám, což je stálo dvojnásobek – tedy 8000 zl. ! Další finance „spolknul“ provoz sirotčince.

Z některých kapitol rozpočtu jsou patrné investice, které město nachystalo na daný rok. V roce 1892 bylo v plánu zřízení Komenského (dnes Vrchlického, za „ekonomkou“) sadů, o dva roky dříve zase úprava cesty z Hůrky na Antonínské (Husovo náměstí) nebo osazení nových laviček na zmíněné Hůrce (viz ilustrační snímek). V roce 1896 pak město nechalo za 4400 zlatých přistavět celé patro ve zdejším chudobinci. Za investice lze považovat i 3000 zl. vydaných jako splátku za vytvoření městského regulačního plánu téhož roku.
Škála výdajů, které město zařazovalo do svého rozpočtu, byla samozřejmě podstatně širší. Celková suma na straně výdajů se poměrně razantně zvyšovala (1890 - 47.512 zl., 1892 – 56.016, 86.303), za šest let o celých 80 %. Jak už jsem zde mnohokrát psal -
srovnávat tehdejší ceny s dnešními je velmi obtížné. Jisté ale je, že výdaje rozpočtu byly mnohem menší než dnes. Stejně tak množství agendy, které muselo město řešit. Nejsem příznivce přehnaných regulací, ale dnes je skutečně třeba zaobírat se (a regulovat) podstatně více záležitostmi. To je také třeba brát do úvahy při srovnání počtu lidí, kteří pro město v nějaké formě pracovali tehdy a nyní.

Neméně zajímavý obrázek o hospodaření a vůbec fungování města poskytuje i přehled jeho příjmů. I „příspěvky“ do městské kasy byly rozděleny do několika oddílů. O hospodaření s lesy už byla řeč, významným zdrojem peněz představovaly pronájmy. V roce 1890 zaplatila nejvíce c.k. armáda za užívání „kasárny v kryté jízdárně“. Nemovitosti si ale od města pronajímalo i okresní zastupitelstvo, spořitelna, místní školní rada i soukromníci. Za 5 zlatých ročně se dal najmout jakýsi „Čertův sklep“. Moc by mě zajímalo, ve kterém byl domě. Mezi pozemky se počítaly i rybníky, za které bylo také nejvíc utrženo (Nevděk, Hřešil , Pekáč u Makalov). Další peníze přinášely i obecní statky. Ke chlazení (nejvíce piva) se tehdy používal led z rybníků. Ten v městském parku vynesl 109 zlatých. Při dnešních zimách by bylo třeba tento příjem rovnou vyškrtnout. Prodala se i posečená tráva z městských pozemků (392 zl.) nebo ovoce ze stromů v majetku města (60 zl). Z dnešního pohledu je poměrně zajímavé, že právo vybírat celou řadu poplatků město pronajímalo za pevnou částku soukromým osobám, nejčastěji na několik let. Týkalo se to tzv. tržného - tedy úhradě za místo při různých trzích v Klatovech . Nejdražší (820 zlatých na rok) a tedy městu nejvíce vynášející bylo tržní místo pro prodej obilí. Jak se výběrčí vybírali je s otazníkem, stejně tak určování ceny. Jiný případ byla „licence“ na výběr tzv. pivního krejcaru, což byla dávka z alkoholu, obdoba dnešní spotřební daně. Dříve ale směřovala do obecního nikoli státního rozpočtu. Povolení se v podstatě dražilo, nejvyšší nabídka zvítězila.

Sestavený rozpočet z roku 1890 dokazuje to, co píšu výše. Jediný příspěvek, který v tom roce obdrželo město od státu, bylo směšných 200 zlatých (0.5 % prostředků na výdaje) od „c. k. silničního eráru na dlažbu“. Je pravděpodobné, že ony dvě stovky byly určeny na povrch některé tranzitní silnice vedoucí městem.

Trochu stranou z hlediska rozpočtu stál zisk klatovské spořitelny, která patřila z velké části právě městu. V roce 1892 činil příspěvek ze zisku banky do klatovské pokladny 15.365 zlatých (Pro srovnání - v roce 1890 ale 8000 zl). Skoro třetina těchto financí (4586 zlatých) měla pomoci saturovat „všeobecné potřeby obce v zájmech veřejného zdravotnictví“. Další peníze šly „na potřeby chudinské a na vychovávání a vydržování sirotků do Klatov příslušných“ (4000 zl.) nebo 2000 zl na „upravení a vydržování dlažby, doplňování stávající kanalisace, plynovodu k veřejnému osvětlení a podobné potřeby obecní“. Další menší částky jako by kopírovaly dnešní grantové řízení – finance mířily do zdejších škol (průmyslové a řemeslnické pokračovací a hospodářské) a nebo spolkům (sv. Aloisia na podporu chudého žactva zdejších škol obecních a měšťanských, podporu chudých studujících zdejšího gymnázia atd.). Dvě stě zlatých také dostalo klatovské muzeum, šest pětek pak zdejší hudební škola na výuku chudých dětí atd.. Město také provozovalo plynárnu, její provoz nebyl tak ziskový jako u banky a její zisk (cca 2000 zl.) byl zařazen mezi běžné příjmy města. I když v dnešní době nadnárodních kolosů se může představa malé banky vlastněné navíc městem vzbuzovat úsměv. I v dnešní době existují například ve Švédsku lokální peněžní ústavy spoluvlastněné městy schopné generovat zisk. O tom, že z něj pak financují především projekty v místě působnosti, není třeba spekulovat.
Na ilustračním snímku pokladna a kancelář klatovské městské spořitelny v roce 1911. Tehdy sídlila v budově, kde je dnes Hostašovo muzeum.

V letech, o kterých hovoříme, bylo zvykem sestavovat deficitní rozpočet. Město mělo ale prostředek, kterým mohlo poměrně snadno schodek vyrovnat. Zavedlo tzv. obecní přirážku – k daním, které platili poplatníci eráru (státu). V roce 1896 tak Klatované k dani z příjmu odvedli dalších 18% z jejího základu městu (pro srovnání v roce 1880 činila 10 %, v r. 1884 15 % , v r. 1894 12 % atd. ). Nutno ale poznamenat, že v pozdějších letech bývaly nejen u nás ve městě přirážky mnohem vyšší, nezřídka přesahovaly 100%. Pro úplnost doplňuji, že množství plátců daně bylo také mnohem nižší než dnes. Některé (rozsáhlejší) investice (stavba kasáren, městský vodovod apod.), typicky v druhé polovině devadesátých let 19. století a později, řešilo město půjčkami. Proto bývaly nezanedbatelnou součástí rozpočtů finance nutné pro „obsluhu“ dluhu. Nějaké závazky ale měly Klatovy i v době, o které hovoříme, tedy v první polovině poslední dekády 19. století. Lze tak rekapitulovat, kolik stálo jejich splácení – v roce 1890 5526 zlatých, o dva roky později 7643 zl. a v r. 1896 6281 zl.

I když v minulosti nemělo město tolik agend, mělo v ruce mnohem více možností, jak ovlivňovat svou finanční situaci. Ať už hospodařením se svým majetkem nebo stanovováním výše daní. Nakonec mu také nic jiného nezbývalo, protože příspěvky do rozpočtu od státu byly skutečně minimální. Můžeme dnes jen spekulovat, zda větší nezávislost byla, bez jistých peněz z eráru, skutečnou výhodou. Já se osobně domnívám, že ano. Městští radní mohli svou finanční i daňovou politikou mnohem účinněji „lákat“ obyvatele, resp. podnikatele, aby zvolili jako místo pobytu či aktivit právě jejich obec.