KATEGORIE

pátek 24. června 2022

Před 140 lety – červenec 1882 v Klatovech a okolí


V současné době je léto vnímáno jako doba dovolených a odpočinku. Před více než sto lety byla ale situace zcela odlišná, léto a s ním spojené práce v zemědělství znamenalo pro většinu lidí nutnost vrcholného pracovního nasazení. Každopádně v dnešním příspěvku jsem vybral několik událostí, o kterých v červenci 1882, tedy přesně před 140 lety, referoval klatovský dobový tisk.


Soudě dle dobových zpráv, v létě 1882 sužovaly okolí Klatov velké požáry. První oheň v okolí zaškodil už během svatojánské noci (24. června) v obci Plichtice. Postiženi byli dva domkáři – Václav Šipl (v čp. 4) a sousední dům a stodola Matěje Šipla. Oběma hospodářům shořely stodoly a poškozena byla i samotná stavení, přičemž celková škoda činila 3000 zlatých. Pojištěn bylo pouze Václav Š. na částku 850 zlatých. Větší škodu ale utrpěl nepojištěný soused Matěj Š., který kromě poškození objektů ztratil v ohni 16 ovcí a 4 husy.

O měsíc později - v noci na 21. července řádil červený kohout v nedalekých Janovicích nad Úhlavou. Podle pozdějšího vyšetřování začal oheň ve stodole pana Lorence Kiliána a postupně se rozšířil na 14 obytných budov, 10 stodol a zasáhl dokonce i janovickou synagogu. Celková škoda činila 70.000 zlatých, což při velmi hrubém přepočtu na současné ceny činilo nějakých 15-20 milionů korun. K likvidaci požáru byli přivoláni kromě „domácích“ i hasiči ze Strážova, Pocinovic i Klatov. V Janovicích se tehdy spekulovalo, že se jednalo o dílo žháře.

Zdaleka nejhorší požár toho léta však udeřil v městečku Plánice. V neděli 16. července 1882 začalo hořet ve chlévě u řezníka Jana Lažanského v čísle popisném 25. I tady byl zřejmě požár založen úmyslně. Následky byly ale ještě o dost horší než v Janovicích. Oheň se rozšířil velice rychle, k čemuž přispěl silný jihozápadní vítr, který té noci foukal. O rozsahu požáru svědčí líčení z Šumavanu: Jak veliký byl požár, o tom alespoň poněkud učiniti si představu možno, povíme-li, že jiskrami, které odtud zalétaly až do vesnice Zborov, tři čtvrtě hodiny odsud vzdálené, zapáleny doškové střechy na třech staveních, avšak nový oheň na štěstí byl záhy zpozorován a hned v zárodku udušen.“
Požár samozřejmě způsobil, že rázem bylo celé městečko na nohou. Zdejší obyvatelé měli ještě v paměti velký oheň, který řádil o sedmnáct let dříve, který zničil téměř celou část obec zvanou Nová Plánice. S požárem bojovali pláničtí hasiči se svými dvěma stříkačkami, zdejší však očekávali pomoc od hasičského sboru z Klatov, ta ale nakonec nepřišla. Ještě smutnější ale bylo, že k ohni nepřispěchal ani žádný sbor z okolních obcí (s výjimkou Štipoklas), pláničtí se tedy museli spolehnout sami na sebe a na modlitby směřované k matce Boží Nicovské. Nakonec se podařilo plameny dostat pod kontrolu až okolo páté hodiny ranní. Bilance byla skutečně hrozná – zničeno bylo celkem 31 obytných domů a celá řada hospodářských budov. Největší škody utrpěl majitel zdejšího panství hrabě Wallis, kterému shořela hospodářská budova s nářadím a zásobami píce, velmi byly poškozeny i budovy panského pivovaru (zejména sladovna). Kromě hraběte utrpěli největší škody hostinský a hospodář Pavel Toman (čp. 2), poštmistr a hospodář Leopold Hanzlík nebo majitel domu Albert Lažanský (čp. 22). Poškozených bylo ale mnohem víc, celková škoda se vyšplhala na téměř 160000 zlatých, přičemž zničený majetek byl pojištěn na necelou třetinu. Za snad jediné pozitivum celé katastrofy lze vnímat fakt, že nikdo nepřišel o život. Reportáž však zmiňuje velké množství domácího zvířectva, které živel usmrtil: 3 telata, 18 ovcí, 8 vepřů, 2 kozy, 62 hus, 94 kuřat, 766 slepic, 5 krocanů, 20 párů holubů a 16 včelstev (úlů). Podobně jako dnes i před 140 lety následovala po podobné katastrofě výzva k pomoci postiženým. I proto zpráva o požáru končila následující výzvou: „Pomoc jest velmi nutna. Kdo můžeš, pomoz ihned, neboť kdo rychle dává, dvakrát dává. Příspěvky buďtež zasýlány buď c.k. okresnímu hejtmanství nebo městské radě plánické.„
Na ilustračním snímku historická parní stříkačka SDH Klatovy vyrobena v roce 1881. Foto: Mojmír Nebel

Právě v červenci 1882 se ve zdejším tisku objevila poprvé zpráva o jednom zajímavém projektu. Jednalo se o křížovou cestu na Křesťanský vršek, jejíž vznik inicioval tehdejší klatovský děkan Ferdinand Císař. Dodnes existující a nedávno opravené cestě jsem se zde už několikrát věnoval, zejména v souvislosti s iniciativou vystavět na konci cesty unikátní kapli, jakýsi moderní remake podle návrhu architekta prof. Jana Šépky. Pevně doufám, že právě tato verze kaple na místě skutečně vznikne. Stále probíhá sbírka, kde je možné na tuto stavbu přispět. I tak vlastně současný záměr navazuje na faráře Císaře, který také nechal postavit cestu z darů klatovských věřících. O cestě samotné tehdy Šumavan napsal: „… (křížová cesta) na jižní svahu Křesťanského vršku bude postavena, sestávati se bude ze 14ti mohutných žulových pomníků, v jichž prohloubené hlavice budou zasazeny budou olejové obrazy křížové cesty. Pomníky jsou dobře a vkusně vypracovány a vytrvají zajisté několik století“.
K cestě, resp. kapli na Křesťáku se pravidelně konala procesí. Je nutné si uvědomit, že v době jejího vzniku se nacházela poměrně daleko od města. Za procházku stojí místo i dnes. Nejen cesta, i areál staré nemocnice s terasami mezi pavilony je úžasný, zvlášť když si odmyslíme různé „moderní dodělávky“. Místo dotváří i zajímavá budova chátrající bývalé porodnice, kde velká většina z nás přišla na svět.

Prakticky denně slýcháváme v médiích o chybějících lékařích sestrách nebo dalším zdravotnickém personálu. I když před 140 lety samozřejmě systém veřejného zdravotnictví ještě nefungoval, zařízení, ve kterých bylo pečováno o nemocné, už v provozu byla. Jedním z největších – a dodnes fungujících- byl Zemský ústav pro choromyslné v nedalekých Dobřanech. Nemocnice byla založena v roce 1880 a v pěkném areálu byla poskytována péče až osmnácti stovkám nemocných (1909). Tehdy se o léčebně zcela běžně mluvilo jako o „blázinci“ a možná také proto trpěli běžní lidé předsudky nejen k jeho chovancům, ale i ke službě v něm. Proto byl zřejmě problém získat sem personál. Ředitelství lákalo opatrovníky (prakticky tedy zdravotní bratry) na poměrně slušnou gáži 8-12 zlatých měsíčně a jako bonus navíc ještě ubytování. V případě, že by zájemce ovládal ještě některé v ústavu využitelné řemeslo (krejčí, obuvník, truhlář či zahradník), mohl se mu plat navýšit o další 2 zlaté. Nabídka platila i pro ženy, které ovšem měly dost o něco nižší gáži, jen 6-8 zlatých, pakliže byly zběhlé v šití či pletení, i ony si mohly ještě polepšit. Vlastně jedinou podmínkou byl pro muže i ženy věk do 40 let. Zájemci byli ujišťováni, že „služba v ústavě není obtížnější než jinde v domácnosti a že nežádá se zvláštní zkušenosti neb obratnosti“

I před téměř stoletím a půl odcházely na věčnost zajímavé osobnosti spojený s naším městem. V červenci 1882 zemřel místní krupař a sběratel František Jung (1819-1882). Tento nadšenec se zabýval shromažďováním starožitností, často pocházejících právě z regionu. Nejvíce ho ale bavila numismatika – tomu také odpovídala i vysoká kvalita jeho sbírky mincí. Kolekci rozšiřoval například prostřednictvím poměrně častých nálezů ve městě, ještě necelé dva měsíce před smrtí získal několik mincí z nálezu učiněném v jednom z domů ve Vídeňské ulici. S trochou nadsázky se dá říct, že úmrtí Františka Junga bylo impulsem pro zřízení klatovského městského muzea. Už v září 1882 na podnět ředitele gymnázia a městského radního Josefa Podstatného koupilo město za 500 zlatých větší část Jungovy sbírky, a tak se tak stala základem pro zmíněné muzeum. Správcem této nově vzniklé kolekce se stal JUDr. Karel Hostaš – pravděpodobně největší postava moderních dějin našeho města.

Takzvané staré časy si dost často idealizujeme. Lidé jsou ale stále stejní, mění se jen kulisy. I proto lze nalézt ve starých tiskovinách řadu zpráv, které se týkají kriminálních činů. Nejinak tomu bylo i v létě 1882. Oblíbený kriminální žánr – kapesní krádeže, se každoročně dostával na scénu během klatovské pouti o druhém červencovém víkendu, kdy bylo město plné lidí, navíc ochotných utrácet peníze. Na klatovský policejní úřad byla dovedena Johana Günterová, která byla chycena v chvíli, když utíkala s hodinkami, které vytáhla v Pražské ulici z kapsy pana účetního Duška z Předslavi. Ženština sice tvrdila, že se jmenuje Lenhartová a přebývá v hotelu „U vola“ a že má s sebou malé dítě. Následná osobní prohlídka odhalila u ženy tobolku se dvouzlatníkem a malý nožík, o kterém zatčená prohlásila, že je to památka po babičce. Policistům se ale zdálo že malý nožík slouží spíš jako instrument k rozřezávání kapes a vyjímání jejich obsahu. Podezření se proměnilo v jistotu, když přišel na stanici ohlásit ztrátu památečního dvouzlatníku Vojtěch Hulec ze Struhadla. Po návštěvě hostince „U vola“ se navíc ukázalo, že Günterová má ve skutečnosti děti tři a nejstarší, dvanáctiletá dcera jí při krádežích asistovala a v momentě, kdy byla její matka zatčena, běžela k „volovi“ a varovala zbylé členy rodiny včetně opilého otce.
Zajímavý příběh se odehrál na počátku července 1882 i v nedaleké Kdyni. Zatčen byl tamější známý stavitel pan V.. Ten se měl totiž zaplést se jistou kdyňskou ženštinou nevalné pověsti, která vlastnila dva domky v nedaleké obci Hluboká. Jeden bylo ovšem v tak špatném stavu, takže ji slovutný stavitel poradil, aby se jej „výhodně“ zbavila. Navrhl jí, aby pojištěný dům zapálila. K tomu si najala jistého zhýralce, kterému slíbila 50 zlatých. K požáru sice došlo, ale najatý žhář zapálil nesprávný objekt, a i když shořela i ruina, o kterou šlo, za oběť požáru padlo i dalších sedm domků. Kvůli chybě dostal žhář odměnu pouze 20 zlatých, což vedlo ke sporu mezi ním a objednavatelkou a celá věc se „proflákla“. Všichni tři aktéři, včetně stavitele/ poradce byli zatčeni.


Žádné komentáře:

Okomentovat