Klatovský místopis IV.

V dnešním příspěvku bych se rád vrátil k tématu klatovského místopisu. Tentokrát jsem se zaměřil na domy, které v průběhu let získaly své vlastní pojmenování  - ať už díky svému vzhledu, nebo z jiných důvodů.  

Začneme u domu, jehož „přezdívka“ se udržela v povědomí Klatovanů dodnes. V Niederleho ulici, poblíž kruhového objezdu u obchodního centra Škodovka stojí klatovský „parlament“. Dům, který už od doby svého vzniku patří městu, zde stojí už více než sto let. Dostavěn byl v roce 1920, tedy v době těsně po první světové válce, kdy v (nejen) v Klatovech panoval obrovský nedostatek bytů. Je s podivem, že právě v takto krizové době poznamenané ekonomickou nejistotou se město odhodlalo k podobné investici.  A kde se vzalo ono označení „parlament“? JUDr. Jiří Weinmann přichází ve své publikaci „Klatovy“ s dvěma verzemi jeho vzniku. Jednak jeho vzhled a rozměry snad připomínaly parlament - v době jeho vzniku zasedali poslanci v Praze v Rudolfinu. Druhá verze mi přijde o něco pravděpodobnější – obyvatelé domu údajně na chodbách i v okolí domu neustále něco řešili, právě tím tak snad připomínali hašteřivé poslance.

Opravte mě, jestli se mýlím, ale dnes je „parlament“ užíván jako místo pro „sociální bydlení“. Za první republiky zde ale bydleli především lidé spojeni s městem profesně, například městští strážníci, nižší úředníci nebo učitelé. 
V dětství mi světle žlutý a poměrně oprýskaný parlament připadal jako obrovská a trochu tajemná budova s nádechem časů, ve kterých byl postaven. Dovnitř jsem se nikdy nedostal, takže určité tajemství pro mě znamená dodnes.Snímek je z roku 2005.    

I když po rekonstrukcích – zvláště té poslední, pro mě ztratil dost ze svého kouzla, zůstává „aeroplán“ jedním z mých nejoblíbenějších klatovských domů. Dílo architekta Čestmíra Dobeše, který dostal těsně před druhou světovou válkou od města zakázku navrhnout tři domy s malometrážními byty pro chudší obyvatele a později také uprchlíky ze zabraných Sudet. Nakonec zde našlo domov šest desítek rodin. Lidové označení souvisí se vzhledem domu – Dobeš jej navrhl na velice netradičním půdorysu dvou do sebe vetknutých písmen ypsilon.
O rekonstrukcích aeroplánu jsem už mluvil – samozřejmě je jasné, že město musí o svůj majetek pečovat, takže se nelze opravám nebo snaze o větší energetickou úspornost divit, ale vzhled budovy v průběhu doby poměrně utrpěl. I garáže u Koldinovy ulice nejsou původní, ale byly zde dostavěny až později.  I tak se ale jedná o jeden z mála příkladů kvalitní moderní architektury v našem městě. Jsem si jist, že právě aeroplánu se zde budu v budoucnu věnovat podrobněji, stejně jako dílu Čestmíra Dobeše.

Zatímco „parlament“ nebo „aeroplán“ většina Klatovanů asi zná, tak další „přezdívka“ už je zřejmě dávno zapomenutá. Těžko už se tedy dnes dozvíme, proč se poměrně nenápadnému domu na rohu ulic Denisovy a Čsl. Legií s číslem popisným 41 říkávalo „U flinty“. Ačkoli vnitřek domu pochopitelně neznám, je jasné, že se jedná o velice starý dům, jehož jádro bude zcela jistě středověké.
Určitou představu nám poskytne krátká zpráva z Klatovských listů z roku 1904. Tehdy klatovská obec zaměstnávala jako poslíčka, pětašedesátiletého bývalého zahradníka J.V. Drozdu : „jemuž svěřila doručování různých úředních věcí, vybírání poplatků apod., tedy práci ku které jest třeba tělesné pružnosti. Dne 6 t.m. odpoledne měl  cosi dělati v domu „u flinty“ , kde jsou velmi tmavé a příkré schody. Když po nich pan Drozda sestupoval, smekla se mu noha a on padnuv potloukl se na kyčli tolik¨, že nemohl z místa.“   

O pět let dříve, v roce 1899 se v lokálním tisku objevila zpráva, že dům u flinty koupila zdejší židovská obec. Není divu, vždyť synagoga a židovská škola byla hned vedle. Klatovská  izraelitská obec sice deklarovala, že dům bude využit na bydlení úředníků a zřízenců obce, Šumavan zde měl ale jasno – bude tady další škola, ale německá! Jak to nakonec dopadlo, mi není známo, ale nejspíš se jednalo o planý poplach. Určitá míra antisemitismu, která na přelomu století (nejen) v Klatovech panovala a jehož hlásnou troubou byl právě Šumavan, souvisela s tím, že zdejší židé byli vnímáni jako propagátoři německé kultury a zejména jazyka.   

Ještě dříve – někdy v osmdesátých letech 19. století bydlel v domě U flinty  i nadšený ochotnický herec a později i autor divadelních her Daniel Halla–Klatovský. Ve třicátých letech minulého století publikoval v Šumavanu několik zajímavých vzpomínek na život v Klatovech jeho mládí. 
Ve třicátých letech minulého století bydlela v domě „u flinty“ porodní asistentka neboli „bába“ Růža Bernardová (roz. Ackermanová). Její služby ovšem nespočívaly jen v provedení porodu. Svým klientkám slibovala „nejlepší odbornou radu v těhotenství, pečlivou a spolehlivou pomoc při porodu a svědomité ošetření během šestinedělí.“ Odvolávala se při tom na svou praxi vrchní porodní asistentky na gynekologickém oddělení nemocnice v Pardubicích. Je docela možné, že paní Růža pomohla přivést na svět některé z našich dědečků či babiček.

V naší pomyslné procházce po domech s vlastním jménem se nyní přesuneme na náměstí.
V jeho horní části stojí výstavní dům, ve kterém sídlí populární kavárna „Mléčná“. Nakonec i já sám si pamatuji, že už v osmdesátých letech zde byla prodejna lahůdek. Pokud si dobře vzpomínám, jednalo se o jediný obchod v Klatovech, kde se dalo nakoupit v neděli dopoledne. Ale přesuňme se ještě o mnoho desítek let zpět, do doby, kdy se domu říkalo
„U zlaté koule“. Původ tohoto názvu je skutečně velmi starý, už v 18. století zde fungovala stejnojmenná hospoda. Ve čtyřicátých letech 18. století koupil dům jako ruinu bývalý důstojník zdejší dragounské posádky Jan František Neuman, který jej „dal s velkými výlohami opraviti pokoje a chlévy a veškeré potřeby k živnosti hospodské opatřil“. V domě tedy fungovala hospoda a pokoji k ubytování (prakticky hned vedle hotelu Bílá růže). V roce 1849 z balkónu tohoto domu promluvil ke klatovskému obecenstvu významný staročeský politik František Ladislav Rieger. Bylo to během jednoho z Riegrových pobytů na zámku v nedalekém Otíně.  

Dům byl ovšem na přelomu 19. a  20. století spojen především s firmou, resp. obchodem knihaře a papírníka Jana Jelínka (*1872). Svoji firmu založil v roce 1896, nejprve vázal knihy, posléze si právě v domě „U zlaté koule“ zřídil obchod – papírnictví. Leckdo z vás má možná doma památku na Jelínkovu firmu – byl totiž jeden z prvních vydavatelů pohlednic s motivy našeho města a okolí. Ve třicátých letech převzal vedení formy jeho syn Blažej (1902- 1981), nadšený fotoamatér, který později zachytil proměny našeho města v druhé polovině 20. století.

Nyní se přesuneme do Vídeňské ulice, kde se nachází další dům „s přezdívkou“. Je výjimečný v tom, že se jsem u něj narazil dokonce na dvě pojmenování. Jedná se o moc pěkný dům, původně zcela jistě středověký, dnes však oblečený do slušivého secesního kabátu – čp. 181. Dům U labutě se zapsal i do klatovských dějin, přesněji řečeno jeden z jeho obyvatel. Právě U labutě bydlel po napoleonských válkách rytmistr baron Volšanský, který se v Klatovech na nějakou dobu usadil. Jako obdivovatel francouzského královského rodu Bourbonů sem z francouzského Nancy dovezl několik semen tamějších nejoblíbenějších květin – karafiátů. Baron zde dokonce v zahradě domu karafiáty pěstoval, dá se tedy bez nadsázky říci, že právě zde se zrodila sláva květiny, které naše město proslavila. Po odchodu Volšanského z Klatov se o jeho květiny staral nějakou dobu cvočkař Pirner, poté se pěstování karafiátů chopili i další šikovní Klatované.
Ještě ke stáří domu a samotného pojmenování – podobně jako „U zlaté koule“, tak i název „U labutě“ byl odvozen od hostince, který byl v domě. Tenhle lokál zde fungoval údajně už v dobách krále Jana Lucemburského. 
Jak jsem se zmínil výše – v souvislosti s domem jsem narazil ještě na jeden název. V roce 1889 propaguje v Šumavanu advokát a pozdější starosta města JUDr. Karel Hostaš svou kancelář s tím, že se nachází ve Vídeňské ulici čp. 181 – v domě „V ráji“. Některé další zdroje hovoří i o stejnojmenném hostinci v tomto domě. Nabízí se také otázka, zda „rajský“ název nějak souvisí s lokalitou za bývalým pivovarem, kde je dnes kolbiště, kterému se také říká V ráji.

Téma klatovského místopisu jsem rozhodně nevyčerpal a budu v něm v budoucnu pokračovat. Nabízí se psát například o domech, které získaly své jméno po svých majitelích – u Siebrů, u Levejch atd. Tak zase někdy příště.