KATEGORIE

pátek 29. dubna 2022

Všechno nejlepší, gymple!

 

Minulý měsíc jsem zde vzpomněl výročí úmrtí klatovského umělce a i dnes tu máme výročí – tentokrát narozeniny a to hned dvě stě desáté! Ano, zdejší gymnázium, které formovalo generace mladých lidí z Klatov a okolí se dožívá tohoto úctyhodného věku. Zároveň si uvědomuji, jak čas plyne, přijde mi to, jako by to bylo včera, když jsem připravoval dvoudílný příspěvek k dvoustému výročí založení školy.

 


Pravidelní čtenáři mi snad prominou, jestli se budu příliš opakovat a znovu zmíním některé informace, které se už objevily v příspěvcích před deseti lety. Každopádně letošní „gratulaci“ bych rád pojal trochu jinak. Využil bych v ní zejména vzpomínek mého dědy Jiřího Bílka (1919-2011), který studoval na gymnáziu v letech 1930-1938 v rámci tehdy standardního osmiletého studia. Vhled do života na gymnáziu mu ještě umožnil fakt, že zde jako profesor francouzštiny a češtiny působil i jeho otec, můj praděd Rudolf Bílek (1884-1965).

Dědovy paměti obsahují kromě popisu gymnaziální budovy, jeho (vesměs velice úspěšného) zápasu se školními předměty a celkovou charakteristiku školy i vzpomínky na jednotlivé profesory. Dovolil bych si několik z nich ocitovat. Všeobecně nejoblíbenějším profesorem klatovského gymnázia byl před devadesáti lety učitel přírodopisu Čeněk Chládek (1884-1963). Táborský rodák přišel do Klatov v roce 1912 a působil zde do roku 1937, tedy celé čtvrtstoletí. Kromě pedagogického působení se na vysoké úrovni věnoval fotografování. Obesílal svými snímky soutěže, na kterých pravidelně sbíral ceny – například v roce 1922, kdy jeho výtvory zcela ovládly soutěž pořádanou výrobcem fotopapírů Neobrom. Specializoval se na fotografování přírody, ale uměl i portréty. Je i autorem nejstarších fotek mého dědy a prastrýce, o jejichž zhotovení ho jistě požádal jeho kolega ze školy prof. Bílek. Děda na něj vzpomínal: „...nakonec jsem si nechal profesora, který, ač mě učil jenom v primě a v sekundě a půl roku v septimě, byl mým nejmilejším profesorem. Proto píši o něm až nyní, abych mohl o něm podat ucelený obraz. Byl to přírodopisec Čeněk Chládek, ideál profesora i přes své mimoškolní lidské chyby a miláček nás všech. Nejenže ovládal svůj obor víc než dobře, ale dovedl o něm vykládat s takovým pochopením a zaujetím, že musel být jistě otrlý ten student, v němž se prof. Chládkovi nepodařilo probudit lásku k přírodě. Svým vlídným způsobem nám vtiskl do paměti i vědomosti, které překračovaly požadavky kladené na tento předmět osnovami. Vzpomínám si s jakým zaujetím jsme poslouchali jeho vyprávění o yellowstonském národním parku v USA, o jeho gejzírech, jejichž jména si dosud pamatuji (např. Giant, White Mountain), o obrovských sekvojích, jejichž kmeny jsou prosekány tunely atd. Nebo nás seznamoval s různými teoriemi o vzniku zeměkoule, znali jsme, jak bičem mrská, jednotlivá období historie Země… Profesor Chládek však byl vedle svého oboru všestranně vzdělán, zvláště v oblasti literatury a umění. Sám byl vynikající fotograf a pravděpodobně s tím souvisela jeho láska k výtvarnému umění. Byl dobrý znalec hudby a jako dlouholetý knihovník v sokolské knihovně byl velmi obeznámen s literaturou naší, tak i světovou. Svoje rozsáhlé vědomosti si však nenechával pro sebe. Jak mohl, tak nám rozšiřoval obzory. Bývalo zvykem, že poslední hodiny před prázdninami vánočními a velikonočními i před hlavními, se již nevyučovalo, přinesli jsme si do školy nějakou knihu a ta se předčítala. Když jsme jednou na nižším gymnáziu prosili profesora Chládka o dovolení, abychom směli knihu předčítat i při jeho hodině, řekl nám: „Víte co, raději vám budu povídat o nějakých knížkách, které byste měli chtít k Vánocům“. Celou hodinu nám pak vypravoval o literatuře pro mládež, zejména o novinkách, a o různých ilustrátorech dětských knih. Naslouchali jsme téměř bez dechu... Jak jsem se již zmínil, měl profesor Chládek jednu vadu – lidskou slabost. Propadl karbanické vášni a ta ho přivedla do svízelné finanční situace. Toho využil přírodopisec prof. Nohejl, který učil v Karlových Varech a chtěl se dostat do Klatov, protože jeho paní zde měla činžovní dům. Nabídl proto profesoru Chládkovi nějaké odstupné, kterým by mohl poplatit dluhy., a ten mu místo uvolnil. Když se po gymnáziu roznesla zpráva, že Čeněk, jak jsme mu všeobecně říkali, půjde pryč, zavládl mezi studenty smutek. Vybrali jsme mezi sebou nějaké peníze a na rozloučenou jsme prof. Chládkovi koupili nějakou knihu. Byl jsem členem deputace, která mu ji nesla do bytu a šla se s ním oficiálně rozloučit. Bylo to velmi smutné loučení a při posledním stisku ruky jsme měli jak prof. Chládek, tak i my slzy v očích. V Karlových Varech prof. Chládek dlouho nepobyl. Přišel mnichovský diktát a Češi byli překládáni do vnitrozemí. Prof. Chládek byl přeložen do Brna a tam působil vedle pedagogické činnosti jako uznávaný fotograf.“
V Brně skutečně Chládek intenzivně spolupracoval s Etnografickým ústavem Moravského zemského muzea. Věnoval se především fotografickému dokumentování moravského folklóru.

Druhým zajímavým členem pedagogického sboru, na kterého děda vzpomínal, a to nejen ve svých pamětech, byl němčinář a češtinář Antonín Zoglmann (1879-1973). Byl zřejmě úplným opakem přátelského Chládka – přísný, náročný a nepřístupný pedagog, který ovšem dokázal naučit. Nahlédněme znovu do vzpomínek: „….byl to veliký rozdíl, když jsme v kvartě dostali na češtinu profesora Antonína Zoglmanna, který nás učil již od tercie němčině. Prof. Zoglmann byl výborný profesor, ale vlivem trudného mládí (byl sirotek a po svobodné matce a jako obecní chudý chodil ve své rodné vsi „střídou“, tedy každý den jinam na stravu), byl zatrpklý a velmi přísný. Byl postrachem studentů. Hodiny u něj byly plny napětí, a poněvadž jsem ho měl i ve vyšším gymnáziu na němčinu, utkvěly mně v paměti spíše hodiny němčiny než češtiny. Předbíhám dobu, o níž vypravuji, ale musím se již teď zmínit o tom, že dodnes, mám -li nějaký těžký sen a zdá se mi o době studií, i když uplynulo již více než půl století od mé maturity, téměř vždy má stejný obsah. Ráno nemohu najít knihy a věci do školy, je už téměř osm hodin. Uvědomuji si, že první hodinu mámě němčinu – profesora Zoglmanna. Na Zoglmanna děda vzpomíná ještě na jiných místech pamětí. Dědovy znalosti němčiny byly excelentní – překládal, dlouhá léta působil jako tlumočník u zdejšího soudu – často opakoval, že němčinu ovládl tak dobře zejména díky Zoglmannovi a jeho vyučovacím metodám.
Zoglmann byl skutečně zajímavou osobností, narodil se sice ve Vídni, ale vyrůstal v nedaleké Kdyni. O složitém dospívání a studiích vydal pod pseudonymem Felix Blažek dvě knihy – Dětství obecního Pepíčka a Obecní Pepíček studentem. Knihy jsem četl, literární úroveň zřejmě moc nemají, ale věrně popisují skutečně tvrdý život sirotka na maloměstě plný zklamání a ústrků. Proto se asi profesorově tvrdosti a uzavřenosti nelze moc divit. Zoglmann se ale zúčastnil i bojů v rámci první světové války - sloužil v Rusku a Itálii. Čtivé vzpomínky na svou válečnou anabázi publikoval v almanachu Domov za války. Na klatovském gymnáziu působil v letech 1919- 1939, zemřel ve vysokém věku v Karových Varech.
Na ilustračním snímku je profesorský sbor klatovského gymnázia někdy na počátku 20. let. Mezi zobrazenými je tedy nejspíš i prof. Zoglmann, ale nedokážu jej bohužel identifikovat.


Posledním z profesorů, kterého bych chtěl prostřednictvím rodinné kroniky mého dědy, připomenout, byl češtinář a jazykovědec PhDr. Jaroslav Voráč (1910-1989). Syn zdejšího zahradníka Josefa Voráče měl ke studentům velmi blízko, nejen proto, že byl jen o málo starší než oni. Posuďte sami: „…. dostali jsme mladého, velmi sympatického profesora Jaroslava Voráče, katovského rodáka. Ten si nás získal hned od svého prvního vstupu do třídy svým milým vystupováním a tím, že bylo zřejmé, že svůj obor velmi dobře ovládá. Naše sympatie k prof. Voráčovi se ještě zvětšily, když pro nás pořádal odpoledne literárně-hudební kroužky, na nichž jednak vykládal sám, jednak usměrňoval naše vlastní výklady a názory a na zpestření programu nám přehrával na svém gramofonu desky s hodnotnou hudbou. Jeho výklady jak gramatiky, tak literatury byly velmi zajímavé a poutavé a dovedl si při nich udržet pozornost i v oktávě, kdy u některých profesorů již kázeň polevila.“
Voráč se po druhé světové válce stal pracovníkem Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Až do odchodu do důchodu v roce 1974 se zde věnoval zejména studiu dialektů v češtině. Na rozdíl od dvou výše jmenovaných profesorů setrval v Klatovech, kde dodnes žije jeden z jeho dvou synů i další příbuzní.V dědových vzpomínkách lze narazit i na celou řadu dalších pedagogů klatovského gymnázia z období mezi válkami - například tehdejšího ředitele a starosty Klatov Karla Peterse, filosofa a pozdějšího ředitele školy Dr. Zdeňka Řezníčka nebo profesora kreslení Františka Mrackého. Na některých z dalších jmenovaných nenechává nit suchou, především kvůli nedostatečné odbornosti. Musím říct, že o šedesát let později na stejném ústavu jsem opravdu u žádného z pedagogů neměl pocit, že by se ve svém oboru nevyznali.


Zajímavým fenoménem spojeným se studiem na gymnáziu (a později i jiných středních a dalších školách) byly srazy abiturientů. V dnešní době a možnostem komunikace je to samozřejmě úplně o něčem jiném, ale před nějakými sto nebo více lety se jednalo o skutečnou událost a to nejen pro samotné bývalé spolužáky, ale často pro celé město. O setkání bývalých abiturientů po dvaceti nebo třiceti letech často referoval i zdejší tisk. Není divu, mnozí se, stejně jako dnes, prosadili ve svých oborech a někteří se dokonce hrdě hlásili ke Klatovům i ke gymnáziu. Velkou slávou tak bylo například setkání abiturientů, které proběhlo v červenci 1897. Po čtvrtstoletí od maturity se sešli absolventi z roku 1872, mezi nimi i asi nejslavnější student školy – literát Jaroslav Vrchlický (na snímku sedící u stolku s plnovousem). Návštěva básníka byla opravdu událostí, do Klatov dorazil 13. srpna a ubytoval se v hotelu U bílé růže. Pro něj a jeho kolegy uspořádal téhož večera přední klatovský spolek Literární jednota na uvítanou „přátelský večer“. Následující den navštívili účastníci srazu mši za své zemřelé kolegy a učitele, prohlédli si město (radnici, kostely, muzeum) a poobědvali. Večer pak proběhla společná zábava v prostorách druhého prestižního spolku – Měšťanské besedy. Poslední den tradičně patřil výletu na Šumavu – Vrchlický a spol. odjeli 15. srpna na Špičák.
Téměř každý z těchto srazů měl ale ještě jednu součást. Účastníci mezi sebou vybrali peníze, které pak věnovali na dobročinné účely. Protože jsme v pohraničí, většinou šly finance na provoz českých škol v národnostně smíšených územích.


Jedna věc jsou zajímavé a (snad) čtivé osobní vzpomínky, ale je fajn podívat se občas i na fakta. O životě na klatovském gymnáziu v meziválečném období se poměrně dost dozvíme i z každoročně vydávaných výročních zpráv. Mám jich hned několik z konce dvacátých a třicátých let 20. století, tedy právě z doby, kdy zde studoval můj děda a učil jeho otec, tedy praděd. Podívejme se například do zprávy o školním roce 1930-1931. Ve výročních zprávách se v první řadě dozvídáme o změnách v rámci pedagogického sboru- tedy kdo do školy přišel a kdo z ní naopak odešel. Dnes už je to těžko představitelné, ale ještě v meziválečném období přidělovala místa středoškolským učitelům zemská školní rada. Posílala je tam, kde zrovna bylo potřeba jejich aprobace. Byla to praxe, která fungovala už za Rakouska. Přání samotného pedagoga také mohlo sehrát svou roli, ale rozhodně to nefungovalo jako dnes, kdy si učitelé hledají práci jen podle svého přání. Během první republiky občas fungovalo povolání k učitelské službě do odlehlých krajů (Slovensko, Podkarpatská Rus) i jako forma trestu.
Dále se zde dočteme, které předměty a v jakých třídách jednotliví profesoři a profesorky vyučovali. Pak následuje krátký popis mimořádných akcí v rámci školy, například 25. října se studenti vypravili do Plzně na představení Smetanovy opery Dvě vdovy. Nechyběla ale ani dobová „propaganda“ – 1. prosince 1930 byla jedna hodina věnována myšlenkám česko-jihoslovanské vzájemnosti, podobně i na jaře (9. května) se zase propagovalo přátelství s Rumunskem. Prostě přesně v intencích tehdejší zahraničně politické orientace! Samozřejmě nemohlo chybět ani připomenutí prezidentových 81. narozenin. Viděno optikou dneška, byl Masarykův kult stěží uvěřitelný. Nezapomínalo se ani na sport – 13. prosince organizovala škola polodenní lyžařský výlet na Čachrov, o měsíc později (11. ledna) pak celodenní lyžovačku na Železné Rudě. Vůbec s výukou tělocviku to bylo tehdy zajímavé. Vlastní prostory v gymnaziální budově nebyly, tak bylo třeba využívat jiných možností. Právě od školního roku 1930/31 si gymnázium pronajímalo hřiště u tehdy nové Masarykovy základní školy, studenti ale cvičili i například na sokolském stadionu. Nakonec když jsem v devadesátých letech minulého století na škole studoval na gymnáziu já, také jsme v průběhu studia zakusili palubovky prakticky všech tělocvičen ve městě – pamatuji si jeden rok, kdy jsme docházeli dokonce na průmyslovku!
První únorový víkend roku 1931 také studenti strávili na lyžařském výcviku v Železné Rudě. Součástí školního roku byly i výlety, resp. vycházky. Takových bylo ve školním roce 1931/32 třináct, včetně třídenní návštěvy jihočeských měst – Českého Krumlova a Hluboké. V souvislosti s vývojem na mezinárodním politickém kolbišti byla do osnov v roce 1935/36 zaveden předmět branná výchova. Kromě fyzické přípravy (např. hod cvičným granátem) se zde probíralo čtení ve speciálkách (vojenských mapách) a orientace v přírodě.


Důležitou součástí školy byly sbírky pomůcek. Téměř každý předmět měl svou vlastní a také svého správce z řad pedagogů. V dnešní době, kdy je naprostým fetišem cokoli, co se dá označit slovem interaktivní, je to možná překvapující, ale základ samozřejmě tvořily knihy. Inventář byl ovšem daleko širší. Výroční zprávy vždy informovaly o stavu a o přírůstcích v jednotlivých sbírkách. V roce 1933 měla například „sbírka fysikální“ 635 položek a v uplynulém školním roce byla rozšířena o „pyknometr s teploměrem, nádobu ku vkládání teploměrů, Lambrechtův polymetr, ocelovou spirálu pro podélné kmitání, přístroj k objektivnímu předvádění Lissajousových obrazců, elektomagnetickou ladičku, ampérmetr s měrným rozsahem Ia, skříňku na přístroj Leistlerův a skříňku na diapozitivy.“ Tyto přístroje a příslušenství k výuce fyziky si škola nakoupila za vlastní prostředky, darem ještě získala: „od pana továrníka Wienera skleněnou, kalibrovanou byrretu, od bývalého žáka ústavu p. P. Masárka Lőwevou lampu. Z finančního daru 200 Kč od okresní hospodářské záložny pak škola některé přístroje nechala opravit.“

Nejdůležitější součástí každé školy jsou pochopitelně její žáci nebo studenti. Na počátku třicátých let se počet gymnazistů v Klatovech pohyboval okolo tří set. Primy a sekundy byly dvě, pak zřejmě „slabší kusy“ odpadly, a tak zbyla v daném ročníku vždy jen jedna třída. O pět let později (1936) už ale bylo žáků téměř čtyři sta padesát (446) a dvě třídy v ročníku se udržely až do kvinty. Jedna z kvint měla celkem 56 žáků, což by dnes prakticky obnášelo dvě standardní třídy. Jen asi tři pětiny studentů byly z Klatov, zbytek tvořili přespolní. Zajímavé z dnešního pohledu je fakt, že za studium se platilo školné. Systém byl ale nastaven tak, že reálně za návštěvu školy platila jen cca jedna čtvrtina studentů. I tak ale bylo pro mnohé rodiče problém udržovat své ratolesti na studiích. I proto byl na gymnázium navázaná celá řada fondů, ze kterých se potřební studenti podporovali. Fungovalo to zpravidla tak, že některý bývalý student školy nebo její příznivce odkázal škole peníze. Tyto finance se uložily do banky a vzniklo tzv. nadání pojmenované po donátorovi. Z výnosů z úroků se financovala studia, resp. životní náklady vybraného studenta. Při založení nadání se také rozhodovalo pro koho je určeno – nejčastěji pro vybraného studenta, někdy také pro příbuzné zakladatelů a také, kdo bude rozhodovat o přidělení podpory – ve většině případů to byla zemská rada, ale u některých také klatovský městský úřad, okresní výbor nebo členové pedagogického sboru. Zvláštní postavení mělo Nadání Josefa a Zdeňky Hlávkových, jehož stanovy byly tak dobře sepsány, že se jej nepodařilo zlikvidovat ani komunistům. Pokud je mi známo, funguje dodnes a vyplácí se z něj odměny studentům za mimořádné studijní úspěchy.
Asi nejvýznamnější podpůrnou organizací byl ale
Spolek ku podpoře chudých studentů reálného gymnázia v Klatovech založený již v roce 1869. Fungoval ale trochu jinak než zmíněná nadání, totiž na bázi členské základny a pravidelných příspěvků. V roce 1936 měl celkem 125 členů a rozdělil podpory ve výši přes 9000 tehdejších korun, tedy více než všechna nadání dohromady.
Na snímku kvartáni klatovského gymnázia s profesorem Bílkem někdy v druhé polovině 20. let.


Klatovskému gymnáziu, jako mé nejoblíbenější z celé řady škol, které jsem v životě navštěvoval, přeji do dalších let vše nejlepší – zejména dostatek zvídavých studentů a šikovných pedagogů. Jsem si vědom, že tento narozeninový příspěvek, jakkoli dlouhý svým rozsahem, zdaleka nevyčerpal zajímavosti z dějin školy. Nevylučuji, že se k tématu gymnázia v budoucnu opět vrátím, například prostřednictvím reflektování střípků z jeho poválečné historie.



Žádné komentáře:

Okomentovat