Minulý měsíc jsem zde vzpomněl výročí úmrtí klatovského umělce a i dnes tu máme výročí – tentokrát narozeniny a to hned dvě stě desáté! Ano, zdejší gymnázium, které formovalo generace mladých lidí z Klatov a okolí se dožívá tohoto úctyhodného věku. Zároveň si uvědomuji, jak čas plyne, přijde mi to, jako by to bylo včera, když jsem připravoval dvoudílný příspěvek k dvoustému výročí založení školy.
Pravidelní čtenáři mi snad prominou, jestli se budu příliš opakovat a znovu zmíním některé informace, které se už objevily v příspěvcích před deseti lety. Každopádně letošní „gratulaci“ bych rád pojal trochu jinak. Využil bych v ní zejména vzpomínek mého dědy Jiřího Bílka (1919-2011), který studoval na gymnáziu v letech 1930-1938 v rámci tehdy standardního osmiletého studia. Vhled do života na gymnáziu mu ještě umožnil fakt, že zde jako profesor francouzštiny a češtiny působil i jeho otec, můj praděd Rudolf Bílek (1884-1965). |
Dědovy paměti obsahují kromě
popisu gymnaziální budovy, jeho (vesměs velice úspěšného)
zápasu se školními předměty a celkovou charakteristiku školy i
vzpomínky na jednotlivé profesory. Dovolil bych si několik z nich
ocitovat. Všeobecně nejoblíbenějším profesorem klatovského
gymnázia byl před devadesáti lety učitel přírodopisu Čeněk
Chládek (1884-1963). Táborský rodák přišel do Klatov v roce
1912 a působil zde do roku 1937, tedy celé čtvrtstoletí. Kromě
pedagogického působení se na vysoké úrovni věnoval
fotografování. Obesílal svými snímky soutěže, na kterých
pravidelně sbíral ceny – například v roce 1922, kdy jeho
výtvory zcela ovládly soutěž pořádanou výrobcem fotopapírů
Neobrom. Specializoval se na fotografování přírody, ale uměl i portréty. Je i autorem nejstarších fotek
mého dědy a prastrýce, o jejichž zhotovení ho jistě požádal
jeho kolega ze školy prof. Bílek. Děda na něj vzpomínal:
„...nakonec jsem si nechal
profesora, který, ač mě učil jenom v primě a v sekundě a půl
roku v septimě, byl mým nejmilejším profesorem. Proto píši o
něm až nyní, abych mohl o něm podat ucelený obraz. Byl to
přírodopisec Čeněk Chládek, ideál profesora i přes své
mimoškolní lidské chyby a miláček nás všech. Nejenže ovládal
svůj obor víc než dobře, ale dovedl o něm vykládat s takovým
pochopením a zaujetím, že musel být jistě otrlý ten student, v
němž se prof. Chládkovi nepodařilo probudit lásku k přírodě.
Svým vlídným způsobem nám vtiskl do paměti i vědomosti, které
překračovaly požadavky kladené na tento předmět osnovami.
Vzpomínám si s jakým zaujetím jsme poslouchali jeho vyprávění
o yellowstonském národním parku v USA, o jeho gejzírech, jejichž
jména si dosud pamatuji (např. Giant, White Mountain), o obrovských
sekvojích, jejichž kmeny jsou prosekány tunely atd. Nebo nás
seznamoval s různými teoriemi o vzniku zeměkoule, znali jsme, jak
bičem mrská, jednotlivá období historie Země… Profesor Chládek
však byl vedle svého oboru všestranně vzdělán, zvláště v
oblasti literatury a umění. Sám byl vynikající fotograf a
pravděpodobně s tím souvisela jeho láska k výtvarnému umění.
Byl dobrý znalec hudby a jako dlouholetý knihovník v sokolské
knihovně byl velmi obeznámen s literaturou naší, tak i světovou.
Svoje rozsáhlé vědomosti si však nenechával pro sebe. Jak mohl,
tak nám rozšiřoval obzory. Bývalo zvykem, že poslední hodiny
před prázdninami vánočními a velikonočními i před hlavními,
se již nevyučovalo, přinesli jsme si do školy nějakou knihu a ta
se předčítala. Když jsme jednou na nižším gymnáziu prosili
profesora Chládka o dovolení, abychom směli knihu předčítat i
při jeho hodině, řekl nám: „Víte co, raději vám budu povídat
o nějakých knížkách, které byste měli chtít k Vánocům“.
Celou hodinu nám pak vypravoval o literatuře pro mládež, zejména
o novinkách, a o různých ilustrátorech dětských knih.
Naslouchali jsme téměř bez dechu... Jak jsem se již zmínil, měl
profesor Chládek jednu vadu – lidskou slabost. Propadl karbanické
vášni a ta ho přivedla do svízelné finanční situace. Toho
využil přírodopisec prof. Nohejl, který učil v Karlových Varech
a chtěl se dostat do Klatov, protože jeho paní zde měla činžovní
dům. Nabídl proto profesoru Chládkovi nějaké odstupné, kterým
by mohl poplatit dluhy., a ten mu místo uvolnil. Když se po
gymnáziu roznesla zpráva, že Čeněk, jak jsme mu všeobecně
říkali, půjde pryč, zavládl mezi studenty smutek. Vybrali jsme
mezi sebou nějaké peníze a na rozloučenou jsme prof. Chládkovi
koupili nějakou knihu. Byl jsem členem deputace, která mu ji nesla
do bytu a šla se s ním oficiálně rozloučit. Bylo to velmi smutné
loučení a při posledním stisku ruky jsme měli jak prof. Chládek,
tak i my slzy v očích. V Karlových Varech prof. Chládek dlouho
nepobyl. Přišel mnichovský diktát a Češi byli překládáni do
vnitrozemí. Prof. Chládek byl přeložen do Brna a tam působil
vedle pedagogické činnosti jako uznávaný fotograf.“ |
Druhým zajímavým členem
pedagogického sboru, na kterého děda vzpomínal, a to nejen ve
svých pamětech, byl němčinář a češtinář Antonín Zoglmann
(1879-1973). Byl zřejmě úplným opakem přátelského Chládka –
přísný, náročný a nepřístupný pedagog, který ovšem dokázal
naučit. Nahlédněme znovu do vzpomínek: „….byl
to veliký rozdíl, když jsme v kvartě dostali na češtinu
profesora Antonína Zoglmanna, který nás učil již od tercie
němčině. Prof. Zoglmann byl výborný profesor, ale vlivem
trudného mládí (byl sirotek a po svobodné matce a jako obecní
chudý chodil ve své rodné vsi „střídou“, tedy každý den
jinam na stravu), byl zatrpklý a velmi přísný. Byl postrachem
studentů. Hodiny u něj byly plny napětí, a poněvadž jsem ho měl
i ve vyšším gymnáziu na němčinu, utkvěly mně v paměti spíše
hodiny němčiny než češtiny. Předbíhám dobu, o níž
vypravuji, ale musím se již teď zmínit o tom, že dodnes, mám
-li nějaký těžký sen a zdá se mi o době studií, i když
uplynulo již více než půl století od mé maturity, téměř vždy
má stejný obsah. Ráno nemohu najít knihy a věci do školy, je už
téměř osm hodin. Uvědomuji si, že první hodinu mámě němčinu
– profesora Zoglmanna. Na
Zoglmanna děda vzpomíná ještě na jiných místech pamětí.
Dědovy znalosti němčiny byly excelentní – překládal, dlouhá
léta působil jako tlumočník u zdejšího soudu – často
opakoval, že němčinu ovládl tak dobře zejména díky Zoglmannovi
a jeho vyučovacím metodám. |
Posledním z profesorů, kterého bych
chtěl prostřednictvím rodinné kroniky mého dědy, připomenout,
byl češtinář a jazykovědec PhDr. Jaroslav Voráč (1910-1989). Syn zdejšího zahradníka Josefa Voráče
měl ke studentům velmi blízko, nejen proto, že byl jen o málo
starší než oni. Posuďte sami: „….
dostali jsme mladého, velmi sympatického profesora Jaroslava
Voráče, katovského rodáka. Ten si nás získal hned od svého
prvního vstupu do třídy svým milým vystupováním a tím, že
bylo zřejmé, že svůj obor velmi dobře ovládá. Naše sympatie k
prof. Voráčovi se ještě zvětšily, když pro nás pořádal
odpoledne literárně-hudební kroužky, na nichž jednak vykládal
sám, jednak usměrňoval naše vlastní výklady a názory a na
zpestření programu nám přehrával na svém gramofonu desky s
hodnotnou hudbou. Jeho výklady jak gramatiky, tak literatury byly
velmi zajímavé a poutavé a dovedl si při nich udržet pozornost i
v oktávě, kdy u některých profesorů již kázeň
polevila.“ |
Zajímavým fenoménem spojeným se
studiem na gymnáziu (a později i jiných středních a dalších
školách) byly srazy abiturientů. V dnešní době a možnostem
komunikace je to samozřejmě úplně o něčem jiném, ale před
nějakými sto nebo více lety se jednalo o skutečnou událost a to
nejen pro samotné bývalé spolužáky, ale často pro celé město.
O setkání bývalých abiturientů po dvaceti nebo třiceti letech
často referoval i zdejší tisk. Není divu, mnozí se, stejně jako
dnes, prosadili ve svých oborech a někteří se dokonce hrdě
hlásili ke Klatovům i ke gymnáziu. Velkou slávou tak bylo
například setkání abiturientů, které proběhlo v červenci
1897. Po čtvrtstoletí od maturity se sešli absolventi z roku 1872,
mezi nimi i asi nejslavnější student školy – literát Jaroslav
Vrchlický (na snímku sedící u stolku s plnovousem). Návštěva
básníka byla opravdu událostí, do Klatov dorazil 13. srpna a
ubytoval se v hotelu U bílé růže. Pro něj a jeho kolegy
uspořádal téhož večera přední klatovský spolek Literární
jednota na uvítanou „přátelský večer“. Následující den
navštívili účastníci srazu mši za své zemřelé kolegy a
učitele, prohlédli si město (radnici, kostely, muzeum) a
poobědvali. Večer pak proběhla společná zábava v prostorách
druhého prestižního spolku – Měšťanské besedy. Poslední
den tradičně patřil výletu na Šumavu – Vrchlický a spol.
odjeli 15. srpna na Špičák. |
Jedna věc jsou zajímavé a (snad)
čtivé osobní vzpomínky, ale je fajn podívat se občas i na
fakta. O životě na klatovském gymnáziu v meziválečném období
se poměrně dost dozvíme i z každoročně vydávaných výročních
zpráv. Mám jich hned několik z konce dvacátých a třicátých
let 20. století, tedy právě z doby, kdy zde studoval můj děda a
učil jeho otec, tedy praděd. Podívejme se například do zprávy o
školním roce 1930-1931. Ve výročních zprávách se v první řadě
dozvídáme o změnách v rámci pedagogického sboru- tedy kdo do
školy přišel a kdo z ní naopak odešel. Dnes už je to těžko
představitelné, ale ještě v meziválečném období
přidělovala místa středoškolským učitelům zemská školní
rada. Posílala je tam, kde zrovna bylo potřeba jejich aprobace.
Byla to praxe, která fungovala už za Rakouska. Přání samotného
pedagoga také mohlo sehrát svou roli, ale rozhodně to nefungovalo
jako dnes, kdy si učitelé hledají práci jen podle svého přání.
Během první republiky občas fungovalo povolání k učitelské
službě do odlehlých krajů (Slovensko, Podkarpatská Rus) i jako
forma trestu. |
Důležitou součástí školy byly sbírky pomůcek. Téměř každý předmět měl svou vlastní a také svého správce z řad pedagogů. V dnešní době, kdy je naprostým fetišem cokoli, co se dá označit slovem interaktivní, je to možná překvapující, ale základ samozřejmě tvořily knihy. Inventář byl ovšem daleko širší. Výroční zprávy vždy informovaly o stavu a o přírůstcích v jednotlivých sbírkách. V roce 1933 měla například „sbírka fysikální“ 635 položek a v uplynulém školním roce byla rozšířena o „pyknometr s teploměrem, nádobu ku vkládání teploměrů, Lambrechtův polymetr, ocelovou spirálu pro podélné kmitání, přístroj k objektivnímu předvádění Lissajousových obrazců, elektomagnetickou ladičku, ampérmetr s měrným rozsahem Ia, skříňku na přístroj Leistlerův a skříňku na diapozitivy.“ Tyto přístroje a příslušenství k výuce fyziky si škola nakoupila za vlastní prostředky, darem ještě získala: „od pana továrníka Wienera skleněnou, kalibrovanou byrretu, od bývalého žáka ústavu p. P. Masárka Lőwevou lampu. Z finančního daru 200 Kč od okresní hospodářské záložny pak škola některé přístroje nechala opravit.“ |
Nejdůležitější součástí každé
školy jsou pochopitelně její žáci nebo studenti. Na počátku
třicátých let se počet gymnazistů v Klatovech pohyboval okolo
tří set. Primy a sekundy byly dvě, pak zřejmě „slabší kusy“
odpadly, a tak zbyla v daném ročníku vždy jen jedna třída. O pět
let později (1936) už ale bylo žáků téměř čtyři sta padesát
(446) a dvě třídy v ročníku se udržely až do kvinty. Jedna z
kvint měla celkem 56 žáků, což by dnes prakticky obnášelo dvě
standardní třídy. Jen asi tři pětiny studentů byly z Klatov,
zbytek tvořili přespolní. Zajímavé z dnešního pohledu je fakt,
že za studium se platilo školné. Systém byl ale nastaven tak, že
reálně za návštěvu školy platila jen cca jedna čtvrtina
studentů. I tak ale bylo pro mnohé rodiče problém udržovat své
ratolesti na studiích. I proto byl na gymnázium navázaná celá
řada fondů, ze kterých se potřební studenti podporovali.
Fungovalo to zpravidla tak, že některý bývalý student školy
nebo její příznivce odkázal škole peníze. Tyto finance se
uložily do banky a vzniklo tzv. nadání pojmenované po donátorovi.
Z výnosů z úroků se financovala studia, resp. životní
náklady vybraného studenta. Při založení nadání se také
rozhodovalo pro koho je určeno – nejčastěji pro vybraného
studenta, někdy také pro příbuzné zakladatelů a také, kdo bude
rozhodovat o přidělení podpory – ve většině případů to
byla zemská rada, ale u některých také klatovský městský úřad,
okresní výbor nebo členové pedagogického sboru. Zvláštní
postavení mělo Nadání Josefa a Zdeňky Hlávkových, jehož
stanovy byly tak dobře sepsány, že se jej nepodařilo zlikvidovat
ani komunistům. Pokud je mi známo, funguje dodnes a vyplácí se
z něj odměny studentům za mimořádné studijní úspěchy.
|
Klatovskému gymnáziu, jako mé nejoblíbenější z celé řady škol, které jsem v životě navštěvoval, přeji do dalších let vše nejlepší – zejména dostatek zvídavých studentů a šikovných pedagogů. Jsem si vědom, že tento narozeninový příspěvek, jakkoli dlouhý svým rozsahem, zdaleka nevyčerpal zajímavosti z dějin školy. Nevylučuji, že se k tématu gymnázia v budoucnu opět vrátím, například prostřednictvím reflektování střípků z jeho poválečné historie.
Žádné komentáře:
Okomentovat