Josef Čejka – 90. výročí úmrtí

Téměř na den před deseti lety jsem zde publikoval příspěvek, který se týkal pozapomenuté osobnosti malíře, grafika, loutkáře, humoristy a klatovského rodáka Jozefa Čejky. Tehdy jsem si plánoval, že se pokusím osudy tohoto umělce zpracovat ve formě nějaké brožury či celé knihy. No, zatím se nepovedlo. Přesto bych chtěl Jozefa Čejku zvaného Pepín znovu připomenout – nejen proto, že včera uplynulo přesně devadesát let od jeho předčasného úmrtí.

Nechci úplně opakovat víceméně základní informace, které jsem už prezentoval ve zmíněném článku z roku 2012, rád bych se spíše soustředil na zajímavosti z Čejkovy tvorby i života.
Každopádně - i když z plánované knihy o Čejkovi ještě nemám ani řádku, nedá se říct, že bych v posledních deseti letech v této oblasti úplně zahálel. Můj zájem se logicky orientuje dvěma směry. V první řadě sháním výsledky Čejkova díla – nejen obrázky z časopisů nebo knižní obálky, ale i loutky a nejrůznější užitnou grafiku (pohlednice, ex libris apod.). Jako milovníka příběhů mě ale zajímají i jeho životní osudy. Toto „pátrání“ po osudech devadesát let mrtvého umělce mi umožnilo mimo jiné mnohem lépe se zorientovat na umělecko-bohémské scéně první republiky, na které se Čejka pohyboval a byl v ní velmi známý.

Samozřejmě jsem tedy zabrousil i do oblasti rodinného a soukromého života Jozefa Čejky. Narodil se v rodině klatovského papírníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Špirkové. Jen tak na okraj – ze staré mlynářské rodiny Špirků pocházela moje praprababička Jana Prunarová. S malířem mě tedy pojí příbuzenský vztah, byť velmi vzdálený.
Jozef se narodil 28. června 1886 jako nejstarší ze tří dětí, rodina se posléze rozrostla o dceru Miladu (1890-1982) a nejmladší Zdeňku (1895-1975). Milada se v roce 1917 provdala za lékaře MUDr. Pavla Němejce (1888-1949) vojenského lékaře a později vysokého úředníka ministerstva zdravotnictví. Byl příbuzensky spjat se slavným nepomuckým malířem Augustinem Němejcem. V roce 1920 se Čejka oženil se slečnou Rozálií Benírovou. Manželství zůstalo bezdětné a soudě podle nečetných dostupných informací, neměla to Róza s bohémským Jozefem úplně jednoduché. Zřejmě to byla emancipovaná žena, na rozdíl od řady vrstevnic totiž pracovala – jako úřednice v živnostenském referátu (odboru) pražského magistrátu. Manželé spolu obývali byt v Podskalské (dnes Gorazdově) ulici č. 335. Zde měl údajně Čejka i svůj ateliér. Tuto informaci, resp. jeho existenci už dnes nelze ověřit. Původní dům byl totiž zničen v únoru 1945 při bombardování Prahy. Následnému požáru domu také prý padla za oběť většina Čejovy volné tvorby uložené v ateliéru. Nezdá se mi ale příliš pravděpodobné, že by Róza „držela“ ateliér ještě více než deset let po manželově smrti. Každopádně v době, kdy Čejka zemřel, bylo vdově teprve 35 let, přesto se už nikdy nevdala, po válce se přestěhovala do garsonky v ulici Na Skalce na Smíchově, kde žila až do své smrti v roce 1982. Dle pamětníků byla Róza do vysokého věku šaramantní dáma s velkým rozhledem.

Nejsem odborník, ale je zřejmé, že stopa, kterou nechal Čejka v dějinách malířství, je eufemisticky řečeno, nezřetelná. Ve dvacátých letech, kdy byl asi neplodnější, skutečně frčely zcela jiné věci než ty, které tvořil klatovský samorost. Čejka byl spíš řemeslník – bez větších uměleckých ambic ilustroval knižní obálky, kreslil reklamy, vymýšlel vtipy nebo navrhoval ex libris. Když už jsme u ex libris - ve sbírce mám dvě totožná, ovšem každé s jiným jménem. Čejka si zřejmě byl jist, že se oni dva knihomolové (nebo spíš jejich knihy) nepotkají. Z volné tvorby se nejvíc věnoval leptu – témata často opakoval (čert a káča). Přesto se i v Čejkově tvorbě dají najít zajímavé věci. Jsem například hrdým majitelem dvou soukromých erotických tisků, které nesou Čejkův podpis. Jejich vznik dělí více než dvacet let – starší z nich nazvaná „Smilstvo“ je souborem bizarních a vlastně humorných pornografických „pohlednic“, zatímco „Letní láska“ ze samotného záběru malířova života je nepříliš nápaditou pornografickou povídkou s několika explicitními obrázky. Oba tisky jsou ale velké rarity a jistě jich už mezi lidmi moc nebude. Mrzí mě to, ale vystavit ukázku z těchto tisků zde opravdu nemohu.
Za vydařené považuji i některé Čejkovy ryze komerční práce – firemní plakáty (elektromotory Svet nebo čerpadla Kunz) nebo sérii pohlednic s velikonoční tématikou. Z kontextu malířovy tvorby se pak, dle mého soudu zcela vymyká, zejména svou moderností komiks na pokračování „Ping a Pong“, který vycházel v humoristickém časopise Kopřivy v letech 1930 a 1931.

I když umělecky nejplodnější léta strávil Čejka v Praze, otisk svého umu zanechal i ve svém rodišti. Při pochůzkách po Klatovech lze tedy na několika místech narazit na jeho díla. V první řadě pět kousků na budově základní školy Plánická, výzdoba nedaleké vily postavené pro známého lékaře MUDr. Salzmanna nebo obrázky na zajímavém domě v ulici Národních mučedníků. Všechna tato díla pochází z počátků Čejkovy malířské kariéry – z období let 1905-1911. V roce 1911 také uspořádal a jako kurátor připravil výstavu moderního českého leptu v klatovském muzeu.
Z první poloviny 20. let pak pochází výmalba jednoho ze sálů na radnici. I když po první světové válce Čejka definitivně zakotvil v Praze, udržoval se svým rodištěm kontakty a do Klatov zajížděl, zejména v letních měsících.

Do učebnic a encyklopedií se sice Čejka nedostal, ale ve své době se jednalo o známou postavu. Nebo spíš postavičku. Rád se bavil s kumpány první i nižších lig pražské meziválečné bohémy. Bylo možné jej často potkat ve staroměstské pivnici U Vejvodů, v legendární kavárně Union na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě. Nejraději ale prý sedával a bavil společnost ve vinárně U Brejšků. Čejkův vypravěčský talent byl pověstný, i proto dostal laso od členů slavného kabaretu Červená sedma, jehož byl členem od roku 1919 až do zániku souboru o dva roky později. Míval tady sólová čísla, ve kterých parodoval nejrůznější typy (často ze „starého“ Rakouska, sedláky nebo venkovany – samozřejmě z Klatovska) nebo vyprávěl vtipy. Před pár lety se mi podařilo koupit starou šelakovou desku, na které je jedna anekdota vyprávěná přímo Čejkou. Klatovský bavič se tehdy ocitnul ve velmi dobré společnosti - druhá strana desky totiž patří Vlastu Burianovi. Vtipnou historku pod názvem „Čtenář myšlenek“ si můžete poslechnout zde. Mějte ale na paměti, že na sto let starý vtip nelze uplatňovat současné nároky na to, co nám připadá zábavné nebo vtipné. Je také jisté, že právě v Červené sedmě poznal Pepín velmi zblízka několik hvězd tehdejší avantgardy – například Eduarda Basse nebo Emila Artura Longena.

Trochu jinak je třeba vnímat Čejku jako designéra loutek, resp. hraček. Sběratel a znalec loutek Pavel Jirásek mi kdysi doporučil, abych se nevěnoval (pod)průměrnému malíři Čejkovi, ale soustředil se na Čejku - špičkového loutkáře. Tím se dostávám k další oblasti Pepínovy tvorby. Skutečně - Čejkovy loutky, které navrhoval zejména pro brněnskou firmu Uměleckořemeslné dílny Bohumíra Čermáka na počátku dvacátých let, jsou jednoduše úžasné. Nejznámější z nich byla bezesporu figurka Bejbla. Tato loutka byla představena v roce 1920 ve stánku firmy na Pražských vzorkových veletrzích. Následovala celá řada dalších – Mikuláš, čert, pinguin, klaun, pierot, slečna Fifi, baletka nebo legendární pohádková trojice Dlouhý, Široký a Bystrozraký (na snímku). Loutkám se Čejka věnoval i „prakticky“ - v dubnu 1929 otevřel v Radiopaláci na Vinohradech vlastní loutkovou scénu pod názvem Škrholeum. Divadélko ale nemělo příliš dlouhého trvání.

Život Jozefa Čejky se uzavřel na Zelený čtvrtek 24. března 1932. Příčinou smrti byla nejspíš mozková mrtvice. Malíř stižený jejím záchvatem byl nalezen ve svém ateliéru a ještě dopraven na kliniku ke slavnému lékaři MUDr. Pelnářovi. Ani ten mu ale nepomohl. Je příznačné, že i v literatuře se lze dočíst, že Čejka odešel ze života dobrovolně. Tato mylná informace se zřejmě poprvé objevila v knize Alžběty Birnbaumové „Opuštěná paleta“ z roku 1942, která se věnuje předčasně zesnulým výtvarníkům. Během čejkovského pátrání jsem samozřejmě věnoval pozornost i místu jeho posledního spočinutí, tedy hrobu. Najít jej ale byl vcelku oříšek. Kontaktoval jsem Správu pražských hřbitovů, zkoušel jsem dokonce hledat na vytipovaném hřbitově v Praze. Nakonec mi pomohla náhoda – při hledání Čejkových děl na aukcích jsem mimoděk narazil na server billiongraves.com. Jak už název napovídá, web se věnuje katalogizaci a popisu hrobů. Právě tam jsem narazil na fotky litinového kříže s notně zašlou tabulkou s malířovým jménem. Najít ho pak na Olšanských hřbitovech už nebyl takový problém. Posléze jsem zjistil, že se jedná o tzv. kenotaf, tedy hrobku, ve které už nejsou uloženy ostatky. Ty byly z neznámých důvodů v roce 1976 rodinou Čejkovy manželky vyzvednuty a rozprášeny na olšanské rozptylové loučce.

Na Čejku vzpomínají mnozí významní umělci té doby – herec Bedřich Karen, publicista Karel Vika, houslista Josef Suk, Jiří Červený (principál kabaretu Červená sedma), spisovatel Eduard Bass (na snímku), jazykovědec Otakar Vočadlo, herečka Růžena Naskeová a mnozí další. V Podskalí také Čejka žil v sousedství Josefa Lady. Potkali se ale už mnohem dřív, v roce 1906 spolu studovali na Uměleckoprůmyslové škole. Josef Lada zavzpomínal na svého spolužáka Čejku v knize „Kronika mého života“. „…zato klatovský rodák Josef Čejka byl komikem třídy. Improvizoval schůze městské rady klatovské, recitovával různá satirická rčení a vypravoval chodské anekdoty. S nimi to později dotáhl až na jeviště Červené sedmy, kde s úspěchem vystupoval i v různých humoristických scénách. Tuze pilným žákem nebyl a raději vymýšlel nové žertíky. Kandidátu profesury, poněkud upjatému a domýšlivému na svou maturitu, přilepil mu na boty papírové ostruhy a ten si s nimi vážně vykračoval až do večera, kdy se zouval. Jindy zase oblékl kostru do šatů modelky, tancoval s ní po kreslírně a modelka pak už nechtěla na sebe ty šaty vzít. Čejka měl dost slušný hlas a rád si občas při kreslení zazpíval. S oblibou vytruboval fanfáry ze Smetanovy Libuše a úryvky z Dvořákových Slovanských tanců.“
V roce 1930 Čejka sdílel ateliér s téměř o generaci mladším výtvarníkem, novinářem a autorem legendárního Ferdy Mravence Ondřejem Sekorou. V dopisech své nastávající manželce Ludmile líčí soužití s Čejkou, jeho zálibu v chování zvířat i náladovost.
Prakticky všemi vzpomínkami na Čejku se prolíná jedna charakteristika jeho osobnosti – pod slupkou veselého a vtipného baviče se skrývala citlivá a melancholická duše. I Čejka tak zřejmě patřil do pověstné kategorie smutných klaunů. Proto možná fáma o jeho sebevraždě mnoho jeho současníků ani nepřekvapila.

Více než dekáda s Jozefem Čejkou mi kromě radosti nad přírůstky do sbírky přinesla ještě mnohem víc. Díky malíři jsem poznal spoustu zajímavých lidí a mnozí z nich mi i v mapování Čejkova života a díla velice pomohli. V první řadě bych měl zmínit sympatické manžele Jana a Radku Bettelheimovi, díky kterým jsem získal unikátní materiály a informace o soukromém životě Čejkových. Nehynoucí díky patří i mému kamarádovi Josefu Babůrkovi, díky jehož zkušenému oku mám ve sbírce celou řádku knižních obálek i dalších kousků. Poděkování si ale zaslouží i Marcel Fišer, Tomáš Prokůpek, Rostislav Václav Němejc a mnozí další.
Podobně jako před deseti lety končím příspěvek výzvou, která se týká Čejkových děl. Můj zájem o ně stále trvá a jsem připraven je odkoupit. Samozřejmě i s vědomím, že právě podobné příspěvky jako je ten dnešní, které činí jeho dílo známějším, vlastně cenu jeho děl navyšují. Čejkův život a tvorba má ještě širší obsah, dalo by se jistě napsat mnohem více o jeho výtvarném díle, literární činnosti, hraní na dudy, účinkování v rozhlase apod.
To si ale nechám do slibované knihy.

Na závěr nabízím pohled do galerie více než pěti desítek knižních obálek, které vytvořil Jozef Čejka. Většina z nich vznikla ve dvacátých letech minulého století.