Co psaly klatovské noviny před 90 lety

Ruku na srdce – současná doba není příliš povzbudivá. Když jsem prakticky přesně před rokem připravoval tematicky podobný článek, tak jsem si povzdychl, že média a společnost prakticky zcela ovládlo onemocnění covid 19. Ani pro roce tomu bohužel není jinak, k otravnému viru a zbytečným půtkám mezi očkovanými a neočkovanými se navíc ještě přidalo poměrně razantní nárůst cen prakticky u všeho zboží i služeb. Dnes bych se ale s Vámi rád přenesl z neveselé současnosti do doby před 90 lety. K výletu do minulosti nám poslouží stránky regionálního časopisu Šumavan z konce roku 1931.

Nevím, zda to čtenářům pomůže, ale ani doba přesně před devadesáti lety nebyla skutečně žádnou hitparádou. Světem doslova cloumala hospodářská recese, která se právě v roce 1931 (s mírným zpožděním oproti zahraničí) naplno projevila i v Republice československé. Nejhorším důsledkem krize byl razantní propad poptávky po zboží a s tím související nezaměstnanost. Ta se samozřejmě nevyhnula ani průmyslovým Klatovům. Proto někteří obyvatelé Klatov, vcelku logicky, hledali možnosti, jak si práci opatřit jinde. Řada z nich tak zkoušela své štěstí v Praze. Kvůli těmto gastarbeiterům vydal klatovský Okresní úřad varování, aby zájemci o práci do Prahy nejezdili, protože i tam je nezaměstnanost velká a objeví-li se nějaké volné místo, je prakticky ihned obsazeno zájemci z Prahy.
V této době se také zcela běžně vybíraly peníze na nezaměstnané – dárci byli jednotlivci nebo firmy. V prosinci 1931 tak do fondu na podporu lidí bez práce věnoval zdejší lékař MUDr. Král částku 300 korun, továrník Bruml pak 100 Kč, stejně jako stavitel Beneš. I majitel listu a knihtiskárny Otakar Čermák přispěl třiceti korunami.
Šumavan se také nebál přijít s vlastním řešením krize a nezaměstnanosti. V článku z 2. prosince konstatuje, že na podpory v nezaměstnanosti bylo jen v roce 1931 vyplaceno 374 milionu tehdejších korun. Například by stačilo z těchto prostředků „věnovat“ 4 miliony na stavbu nové budovy klatovského gymnázia, zdejší řemeslníci by měli práci a bylo by po starostech. Autor článku také vypočítává, že od roku 1918 do konce roku 1930 bylo na podpory vydáno přes 1,5 miliardy korun a pokračuje „takže na nezaměstnané vynaloženy byly již obrovské peníze, které však bídě neodpomohly, poněvadž jsou z jedněch kapes ždímány a do druhých dávány.“
No, autor příspěvku neprokázal příliš velkou dávku sociálního cítění. Navíc i v Klatovech v době hospodářské krize probíhaly i investiční akce, které by se daly s trochou nadsázky přirovnat ke stavbě pověstných hladových zdí. V první řadě regulace, tedy úprava koryta Drnového potoka a regulace Úhlavy, které probíhala právě v nejkritičtějším roce 1932. Na ilustračním snímku je vývařovna pro nezaměstnané v Praze na Karlově v zimě 1931.

Vítanou vzpruhou pro místní firmy a tedy i jejich zaměstnance byla i významná stavba, která měla vzniknout na místě bývalého kostela sv. Rocha naproti sokolovně. Ano, jednalo se o budovu, která zde stojí dodnes – sídlo okresního úřadu, později ONV a dnes Policie ČR. A k němu jako bonus – objekt pro potřeby pošty. Koncem září 1931 vypsalo ministerstvo veřejných prací zakázku na stavbu obou budov a 30. listopadu se již otevíraly nabídky. Do soutěže se nakonec přihlásilo kvarteto firem (+ dvě další, které ale nebyly schopny zajistit všechny práce, stanovené v rámci soutěže) – plzeňská filiálka známé pražské společnosti Müller a Kapsa, stavitelství Kleisner ze Švihova, pražské konsorcium Strejc a Keclík a spojené klatovské firmy Karel Horák a Václav Beneš. Více než nabídky, které nabídly jednotlivé firmy, mě zaujal fakt, že tehdejší pravidla veřejných zakázek zvýhodňovaly domácí firmy. Konkrétně z jejich nabídkové ceny se odečítalo v jejich prospěch plných 5% z částky. Šumavan tedy na základě dostupných cifer konstatuje, že zakázku získají klatovští stavitelé Horák a Beneš a to i přesto, že nejlevnější nabídku podala společnost Müller a Kapsa. K samotnému zahájení stavby došlo až téměř o rok později, dokončena byla v roce 1934. Není ale třeba zastírat, že oba objekty navržené pražským architektem Zdeňkem Pštrossem byly ve svém provedení velice konzervativní, před devadesáti lety se přece jen už stavělo jinak. Zvlášť patrné to bylo u domu pro poštu. Už tehdy ale zvítězila pověstná klatovská konzervativnost, na kterou vlastně narážíme dodnes. Terčem kritiky se stalo i umístění obou staveb. Pozemek byl příliš malý na takto velký objem, který také bránil vybudování lepších komunikací a vůbec dalším urbanistickým řešením v této oblasti.

Na počátku prosince 1931 sděluje Šumavan, že na konci měsíce přivítá naše město osobnost, kterou bylo možné bezesporu zařadit mezi „extraligu“. Na pozvání akademického spolku Úhlava měl 20. prosince přijet do Klatov tehdejší ministr zahraničí a pozdější prezident Dr. Edvard Beneš. Měl zde pronést přednášku „Problémy zahraniční politiky“, kterou měl prezentovat i o den dříve také v sousedních Domažlicích, kam ho pozvala tamější legionářská jednota. Jak bylo avizováno, tak se také stalo. V dalších číslech Šumavan také upřesnil téma prezentace, ministr si nakonec připravil nanejvýš aktuální téma – „Světová krise hospodářská z hlediska politiky vnější a vnitřní“. V neděli 20. prosince v deset dopoledne vystoupil ministr na prknech klatovského divadla před nabitým hledištěm. Svou prezentaci věnoval třem tématickým – nacionalismu, demokracii a socialismu. Nacionalismus hodnotil jako věc veskrze pozitivní a připomenul, že právě soustředění na národní zájmy pomohlo vybojovat čechoslovákům státní samostatnost. Na druhou stranu varoval před jeho extrémními projevy (šovinismem), které spatřoval například v pangermánském hnutí.
Část věnovanou otázkám demokracie věnoval Beneš úvahám, zda je tento systém vlády skutečně ideální. I v tomto případě poukazuje na fakt, že jejímu rozvoji napomohla první světová válka, resp. její výsledky. Zároveň přiznal, že i autoritativní vláda může mít své výhody. Ovšem, jak nás učí historie, tyto vlády neměly nikdy dlouhého trvání. Na druhou stranu vnímá, že demokracie má mnoho chyb a i proto se ve společnosti objevují hlasy žádající vládu tvrdé ruky. Cestu k prosazení demokracie vidí ve výchově, zdůrazňuje také roli médií (tehdy zejména tisku).
Při prezentaci posledního tématu – socialismu odmítá Beneš zásadně materialismus a marxismus, podle něj není možné stavět do rozporu materii a ducha. Vyznává také cestu evoluce, odmítá násilnou revoluci. Vyjadřuje naději, že ruský bolševismus bude nucen posunout se vpravo, ostatní Evropa naopak vlevo a střetnou se tak na „stejné cestě“. Tady se Beneš ve svých predikcích rozhodně mýlil, pohříchu nebylo to poprvé a bohužel ani naposled. Je jisté, že v moderních českých dějinách to byl právě Beneš, který musel čelit nejobtížnějším výzvám ze všech našich politiků. S odstupem času se leccos hodnotí snadno, rozhodně jej nelze považovat za nějakého démona. Na druhou stranu je fascinující jak vysoce inteligentní ministr a později prezident vlastně téměř vždy vsadil na špatnou kartu.
Návštěvy Edvarda Beneše v Klatovech nemám úplně zmapované, ale vím, že kromě přednášky v prosinci 1931, jistě navštívil naše město – už jako prezident – na podzim 1937. Právě z této návštěvy je přiložený snímek.

Konec roku se tradičně točí kolem Vánoc. I před devadesáti lety se tak v tisku objevovala řada reklam lákajících právě k nákupu vánočních darů. Šumavan se ale věnoval v poměrně obsáhlém článku i ryze českému vánočnímu kulinářskému fenoménu – kaprovi jako základnímu stavebnímu kameni štědrovečerního menu. Autorem článku byl Ing. Václav Šusta, vrchní hospodářský rada z Třeboně, je tedy jasné, že se jednalo o propagaci českého kapra. Autor vehementně horuje za jeho konzumaci - začíná rybí polévkou, jejíž příprava umožňuje zpracovat (kromě žluči) veškeré vnitřnosti. Uznává, že kapří filety jsou výborně smažené. Neměl ale zřejmě na mysli v trojobalu, jak jej dnes asi většina lidí připravuje, ale s křenovou omáčkou s mandlemi. O tomto receptu jsem nikdy neslyšel, ani neochutnal, zní to zajímavě. I další způsob přípravy kapra je už dnes poměrně netradiční, i když si pamatuji, že v dětství jsem ho několikrát ochutnal - „na černo“. Tedy s tmavou sladkou omáčkou s mandlemi, ořechy, švestkami, rozinkami a celerovými řezy.
Autor se také snaží vyvrátit představy, že je kapr (a ryby obecně) drahým pokrmem., když píše: „zde je jen jediná závada; ryba je velmi dobrým a lehce stravitelným pokrmem, rádi ji více sníme než jiného masa a proto nám přijde draho“. Skutečně svérázná argumentace, ale možná právě tohle bude ten důvod, proč mně připadají prakticky veškeré potraviny drahé. Sním jich prostě moc :)!
Rada Šusta pak pokračuje ve výčtu výhod rybího masa – srovnává jej s drůbeží, která je sice levnější, ale kosti a další nestravitelné části tvoří čtvrtinu až třetinu hmotnosti, zatímco u kapra je to pouhých 12%. Konstatuje také, že v letošní sezóně (tedy před Vánoci 1931) bude kilo kapra o několik korun levnější než o rok dříve. To nám letos asi skutečně nehrozí.

K významné události došlo koncem roku 1931 i na poli komunální politiky – 10. prosince byl zvolen starostou města sociální demokrat Adolf Nevláčil (na snímku). K zasedání se totiž poprvé sešli zastupitelé zvolení v komunálních volbách, které se konaly 27. září téhož roku. V nich zvítězila sociálně demokratická strana (získala 10 mandátů), následována národními demokraty (7 mandátů), národními socialisty (7), živnostníky (4), komunisty (4), lidovci (4), agrárníky (2) a stranou majitelů domů (1). Tisk konstatoval, že největší pokles oproti posledním volbám v roce 1927 zaznamenali komunisté, ztratili více než 350 hlasů. Ostatní strany mírně posílily nebo zůstaly na svém. Ve vedení města tedy pokračoval původně účetní dělnické pekárny Nevláčil, který obhájil starostenský mandát, který získal v roce 1927. Ve své funkci pak vydržel až do roku 1938.
Co mi přijde z dnešního pohledu zajímavé, je povinnost účastnit se voleb, která platila za první republiky. Šumavan přináší podrobný přehled, kolik lidí se volebního klání nezúčastnilo a také důvody, které je k tomu vedly. Celkem bylo 635 absentérů, nejvíce z nich – skoro třetina (201) „meškala dále než 25 kilometrů od Klatov“. Nepřítomnost v místě voleb byl tedy důvod, který se uznával. Dalších 172 voličů nepřišlo s odkazem na svůj vysoký věk (přes 70 let), další téměř stovka voličů byla ve stavu nemocných. Pro účast ve volbách bylo podstatné, zda byl daný volič v tzv. voličském seznamu. Tyto seznamy byly zpravidla několik týdnů až měsíců před volbami „vystaveny“ na radnici, každý zájemce do nich mohl nahlédnout a zkontrolovat, zda je v nich zapsán, eventuálně se nechat dopsat. Stávalo se ale, že v mezidobí mezi tímto vystavením a volbami samotnými, někteří právo volit ztratili. Nejinak tomu bylo i v roce 1931. Voleb se nedožilo devět klatovských občanů, téměř třicet jich ztratilo volební právo jako součást soudně uděleného trestu.

Zajímavé věci se koncem roku 1931 děly i u klatovského soudu. Vcelku pikantní žalobu projednával zdejší trestní senát 26. listopadu 1931, totiž případ, který se týkal údajné urážky  Němců. Konkrétně se tedy jednalo o porušení paragrafu 14, odst. 5 zákona na ochranu republiky. Scéna, která se stala předmětem soudního řízením, se udála v dodnes fungující restauraci Na staré rychtě. V brzkém odpoledni 8. srpna seděl u jednoho stolu zdejší židovský obchodník a velkovýrobce loutek Lev Klein a jeho kamarád Čeněk Wicherek a hráli karty. U vedlejšího stolu debatovali advokáti JUDr. Guttwilig a JUDr. Berger, společně se svými koncipienty – Dr. Mayer Hartingem a Dr. Steinbrennerem. Hovořili německy a bavili se o maďarizaci Němců a židů v Sedmihradsku (centrální Rumunsko). Klein se neudržel a utrousil směrem k pánům nahlas: „Maďaři a všichni pohraniční Němci jsou prasata, říšský Němec je sice slušný člověk, ale Maďaři a pohraniční Němci – ti skopčáci – jsou prasata.“ Zřejmě pro zvýšení účinku svých slov je ještě jednou zopakoval. Jeden z přítomných advokátů – Dr. Steinbrenner se Kleina zeptal, jak je to s pražskými Němci. Klein mu bez váhání odpověděl, že s nimi je to stejné jako s pohraničními Němci. Celá situace, resp. výroky některých přítomných dokonce "německý stůl" rozhořčily natolik, že se rozhodli podat na Kleina žalobu. Zvlášť aktivní byl koncipient Mayr-Harting, který osobně podal informace o incidentu na státní zastupitelství s poukazem, že se cítil jako český Němec uražen Kleinovými výroky. Prokuratura se rozhodla celou věc vyšetřit a nakonec podala na Kleina žalobu. Během soudního přelíčení Klein, svou vinu odmítnul, připustil ale, že na základě článků z tisku o trapném chování českých Němců v pohraničních obcích uvedl, že jsou mu milejší říšští Němci než Němci „naši“. Pak následoval výslech svědků – první vystoupil Dr. Gutwillig, který, ač seděl u stolu, kam byly směřovány údajné urážky, byl zároveň obhájcem obžalovaného Kleina! Přiznal, že slyšel slovo „skopčáci“, ale nevěděl, v jaké souvislosti bylo vyřčeno. Hlavní iniciátor celé kauzy dr. Mayr-Harting, mimochodem syn tehdy již bývalého ministra spravedlnosti čs. vlády Roberta Mayr – Hartinga (1874-1948), prohlásil, že Kleinovými výroky se necítil uražen on osobně, ale považoval je za urážku celé německé menšiny v Čechách. Svou výpovědí jej podpořil i další spolustolovník Dr. Guttwillig.
Další svědkové se vesměs vyjádřili ve smyslu, žer Klein je známým „tlučhubou“ a nelze jej brát příliš vážně. Na druhou stranu další vypovídající, obchodník s dobytkem Leo Lőwy poznamenal, že „urážkou“ počastovaní pánové se (nejen) na Rychtě ostentativně baví vždy německy, což také samo o sobě působí na řadu lidí jako provokace.
Každopádně soud nakonec vynesl osvobozující rozsudek, s poukazem, že uvedená slova byla vyřčena v uzavřené společnosti, nikoli na veřejném fóru, takže nebyl ohrožen „veřejný mír“.
Tento spíš úsměvný případ vlastně pěkně ukazuje, jak pestrá byla před válkou (nejen) klatovská společnost. Zároveň si jen stěží představit, jak by fungovalo soužití s německou a židovskou menšinou v dnešní hypernenávistné české společnosti.