KATEGORIE

pátek 24. září 2021

Nejstarší řemeslo

 

Hovořit o prostituci jako o nejstarším řemesle je sice trochu klišé, ale faktem je, že tato aktivita je skutečně téměř tak stará jako lidstvo samo. Zcela jisté je, že sex za peníze nebo za jiné výhody se poskytoval i v dobách, které vnímáme optikou dneška jako velmi prudérní a konzervativní. Pokusím se tedy naznačit, jak to bylo s prodejnou láskou v minulosti v našem městě. 
 
 

V čem se „staré dobré časy“ lišily od dnešních dní zcela určitě, byla míra, s jakou se o prostituci a vůbec přestupcích proti mravopočestnosti informovalo. V nepříliš četných zprávách v tisku se zřídkakdy objevovaly nějaké detaily, často musel konzument zprávy takříkajíc číst mezi řádky. I přesto se dají ve starých klatovských časopisech tu a tam nalézt zmínky o lehkých ženách a pánech, kteří vyhledávali jejich společnost.
Každopádně pro leckoho bude asi překvapivé, jak se k existenci prostituce stavěly úřady za Rakouska podstatně benevolentněji než pak Republika československá. Kupodivu „zpátečnické“ Rakousko bylo mnohem liberálnější, protože prostituci tolerovalo. Navíc povolování a regulaci vykřičených domů nebo bordelů (toto označení používal i seriózní tisk) přenášel zcela do kompetence obcí, resp. měst. Dohlížet na tyto podniky měla tzv. zdravotní policie. Celorakouský zákon sice teoreticky definoval přestupky spojené s komerčním sexem, ale zároveň připouštěl, že úprava podmínek pro provozování prostituce náleží do kompetence místních policejních orgánů. Větší města si mohla vytvořit vlastní předpisy regulující prostituci a provoz veřejných domů. Například známý pražský policejní rada Václav Olič vytvořil pro Prahu jakýsi kodex, kterým se museli provozovatelé těchto podniků řídit. Stanovená pravidla hájila zejména práva lehkých holek, například jedno z ustanovení stanovilo, že „majitelé bordelů nesmí osobní svobodu nevěstek omezovati a musí je na jejich přání ihned úřadu převésti aneb z místa je propustiti“. Nařízení ale svým způsobem chránilo i zákazníky – majitelé podniků nesměli za žádných okolností nikomu (kromě policejních orgánů) sdělovat jména klientů.
Naproti tomu politika nové Československé republiky po roce 1918 byla (skoro jistě v duchu Masarykovy etické politiky) zcela proti prostituci, která byla hned na začátku dvacátých let minulého století postavena mimo zákon. O tom, že se přesunula z hampejzů více do ulic, a tedy rozhodně nezmizela, není třeba pochybovat.



 
Ale zpátky do Klatov. I zde zcela nepochybně existovaly za Rakouska bordely. V prvních letech 20. století byl v provozu veřejný dům Marie Boškové, byť byl eufemisticky označován jako noční vinárna. Jeho fungování se dostalo do povědomí v roce 1909, kdy byl zdejší policejní komisař Antonín Samec obviněn z korupce a dalších přečinů v souvislosti s výkonem své funkce. Případ tohoto policisty by vydal na samostatný článek. Každopádně údajně požadoval úplatky právě i od majitelky vykřičeného domu Marie Boškové. Před první světovou válkou je zmiňován jako provozovatel bordelu Antonín Šplýchal. Zdejší společenstvo hostinských a výčepníků vzneslo stížnost, že ve svém podniku kromě „hlavní činnosti“ také nalévá víno a likéry, k čemuž ovšem neměl patřičnou licenci. Součástí strategie státu bylo totiž nesdružovat dvě neřesti – alkohol a sex na prodej pod jednu střechu. Přes velkou snahu se mi nepodařilo zjistit, kde se oba podniky nacházely. Kdysi mi někdo říkal, že veřejný dům fungoval poblíž dnešního kulturního domu Družba, někde v ulicích Bullmannova nebo Aretinova. To ale, prosím, berte s rezervou – informaci se mi nepodařilo ověřit.
Každopádně o tom, že prostitutce bývala před první světovou válkou běžná i v Klatovech svědčí i usnesení klatovského obecního zastupitelstva ze srpna 1910, které stanovilo poplatek za tento úkon na 3 koruny.
Na ilustračním snímku je pojízdný bordel pro německé důstojníky na frontě první světové války.

Tradičními klienty prostitutek bývali vojáci. Nejinak tomu bylo i v Klatovech, kde sídlila poměrně velká posádka dragounů. V roce 1928 se eskapády zdejších vojáků dostaly až před soud. Hlavní roli sehrála Anežka Š., která, jak napsal Šumavan: „dráždila vojáčky červenou rádiovkou a nadbíhala jim, kde mohla. Nebyla krasavicí, je menší postavy, nosí brýle, ale slibovala vojáčkům tolik rozkoše, že neodolali a zašli s ní někam do ústraní“. I tak ale měla Anežka u vojáků úspěch. Nakonec ale mnozí z nich chvilek s Anežkou litovali, nakazila je totiž pohlavně přenosnou nemocí (pravděpodobně kapavkou). A právě to bylo nakonec důvodem, proč Anežka skončila u soudu. Sice se pokoušela obhájit s tím, že o své nemoci nevěděla, ale přítomný lékař to vyloučil. Nakonec byla odsouzena k měsíci „natvrdo“. Zpráva v Šumavanu měla zajímavou dohru. Hned v následujícím čísle musela redakce původní zprávu vysvětlovat. Ozvala se totiž zcela bezúhonná paní Anežka Studená z Klatov, která se cítila poškozena původní zprávou. Měla totiž obavy, aby si ji snad některý z čtenářů nespojoval s Anežkou – milovnicí vojáků :). Šumavan tedy konstatoval, že skutečně paní Studená není onou odsouzenou kněžkou lásky. Zároveň se ale pochválil – na rozdíl od plzeňských novin neuveřejňuje celá jména, čímž chrání pachatele, ale zejména jejich oběti..
Další podobný případ se odehrál před Vánoci 1923 v nedalekém Trhanově. I zde byli (nebo spíše měli být) v hlavní roli vojáci tamější posádky. Hlídkujícího vojáka oslovila šestapadesátiletá (!) Marie Hofbauerová z Dešenic s návrhy, které „nelze ani označiti“. Voják odmítl, ale ženština si nedala pokoj, takže ji hlídač musel odehnat puškou s nasazeným bodákem. Celou příhodu ohlásil veliteli a ten zase četnictvu. Vyšetřování ukázalo, že se neprodávala jen „stará“ Hofbauerová, ale k sexu za peníze bez skrupulí nabízela i svou šestnáctiletou dceru Aloisii. Hofbauerová tak byla obviněna nejen z přečinu provozování prostituce, ale i ze svádění ke smilstvu.

 
Jak už bylo řečeno, polooficiálním bordelům po první světové válce odzvonilo. Lehké dívky se svými kunčofty se tak často musely oddávat svým hrátkám venku. A to za každého počasí. V únoru 1925 přistihl jeden podivný páreček městský strážník v parčíku za gymnáziem (dnes Vrchlického sady). Spustil na ně rázně po klatovsku: „Mordyje, že se nestydíte, to už byste mohli jít rovnou na náměstí.“ Postaršího muže policajt vylekal, a proto scénu rychle opustil. Slečnu vzal strážník na stanici, kde se ukázalo, že se jedná o dobře známou teprve osmnáctiletou Aničku B. Vysloužila si obvinění z přestupku proti mravopočestnosti a po lékařské prohlídce navíc ještě z porušení zákona o šíření pohlavních nemocí. Díky kvalitní práci policie se podařilo vypátrat ještě několik mužů, kteří měli s Aničkou pletky. U soudu navíc vyšlo najevo, že mladá krasavice má za sebou už několik trestů za krádeže. Uvedené poklesky jí nakonec u plzeňského soudu „vynesly“ měsíc natvrdo.
Fotografie zobrazuje pražskou pouliční prostitutku koncem dvacátých let minulého století.

Podobně jako dnes měly osoby věnující se sexu za peníze blízko k dalším druhům kriminality. Drogy v minulosti tolik nefrčely, zato s krádežemi to bylo podobné jako v dnešní době. Prostitutky, které pracovaly mimo podniky, také mívaly poměrně často svého pasáka. Nezřídka se jednalo přímo o manžela nebo dokonce otce (případně matku, jak jsme se už přesvědčili). Paragraf 282 rakouského trestního řádu samozřejmě zakazoval tuto činnost, osobu „která z výtěžku smilné činnosti nevěstky béře prostředky ku své výživě“ označoval termínem „souspřežník“, který vycházel z německého Zuhälter.
Vraťme se ale zpět k prostitutkám – zlodějkám. Případ, který zcela jistě rozvířil poklidné klatovské ovzduší, se odehrál na počátku roku 1929. Do Klatov, svého rodného města, se vrátily dvě sestry Pavla a Marie Müllerovy. Nenalákala je sem ale láska k rodné hroudě, ale spíš fakt, že jim začala v Praze, kde pobývaly předtím, tak říkajíc hořet půda pod nohama. Sestry se totiž živily prodejem svých těl, rozhodly se tedy, že se načas uklidí právě do svého rodiště. I tady ale pokračovaly v kariéře na šikmé ploše. Na popeleční středu 13. února 1929 se do jejich sítě chytil muž, u kterého by se erotické choutky daly jen těžko očekávat – venkovský kněz z farnosti poblíž Klatov. O jeho identitě všechny dostupné zdroje mlčí. Nebyl to žádný troškař, objednal si totiž na pokoj jednoho zdejšího hotelu obě holky najednou! To ale nebylo všechno – po mladší čtyřiadvacetileté Pavle chtěl takové praktiky (Šumavan píše
„hnusné nemožnosti“), že mu za zaplacených 50 korun vyšla vstříc jenom z části. To ale faráře neodradilo, snažil se přesvědčit třicetiletou Marii, aby mu vyhověla ona. Starší ze sester souhlasila, ale chtěla sto korun, namísto čtyřiceti, které již dostala. Když roztoužený kněz prohledával peněženku, aby si připlatil, zjistil, že mu chybí dvě stovky. Vzhledem k povolání muže, je vcelku překvapivé, že peníze jednoduše „neodepsal“. Ztropil humbuk, nakonec byli na místo povoláni městští strážníci, kteří obě lehké holky odvedli na stanici a podrobili je osobní prohlídce. Peníze ale nenašli a není divu, protože „byly uschovány, tak že to nelze napsati a když byl vzduch v obecní věznici čistý, pěkně sirkou spáleny“. I přes to, že i kněz-milovník nakonec prohlásil, že peníze našel, putovaly obě sestry k soudu. Marii soud osvobodil, její mladší sestra Pavla už takové štěstí neměla – odseděla si ve vězení čtvrt roku. Podobný případ jistě nebyl úplně výjimečný. O půl století dříve v Klatovech operovala žena z polosvěta Marie Heřmanová. Měla dokonce poetickou přezdívku – Sedmikráska. Ta se ve městě setkala s mužem, jehož zevnějšek na ní udělal tak pozitivní dojem, že neváhala a pozvala si jej do svého budoiru. Zde údajně:
„měla se k němu tak důvěrně, že bylo jí to hračkou vyndati z jeho kapsy nepozorovaně hodinky, kteréž si po jeho odchodu uschovala pod truhlu

Jisté je, že vyzývavé ženy, které se potřebovaly prodat, byly v maloměstě jako Klatovy, velice nápadné. Není tedy divu, že byly poměrně brzy odhaleny. Například v únoru 1898 dorazila do Klatov jakási Františka Vohacílková z Vídně. Před příjezdem si údajně prohlížela tři dny Plzeň (čemuž se pisatel článku v Klatovských listech ironicky podivoval 😁). Františka se ubytovala v jednom z klatovských hotelů a brzy začalo být jasné proč: Avšak dlouho netěšila se pohledu na Klatovy, snad mimo náměstí, neviděla ničeho. Chování její v hotelu bylo až příliš nápadné a nasvědčovalo zřejmě, že to nebyly krásy města našeho, kterými pokochati se přišla, nýbrž „sport“ zcela jiný, který ji měl dopomoci k peněžním prostředkům, které tak postrádala. „Turistku“ si nakonec proklepli zdejší strážníci a zjistili, co je zač. Město pak raději sama opustila.

Jak jsem se zmínil v úvodu článku, získat konkrétní informace o prostituci v Klatovech je poměrně obtížné. Přece jen se jednalo o trochu delikátní téma. Nejen zdejší tisk spíše obecně varoval před důsledky mimomanželského sexu, ať už byly z dnešního pohledu relevantní nebo ne. V první řadě se jednalo o nebezpečí přenosných nemocí – zejména syfilisu (neboli příjice) nebo kapavky. Literatura uvádí, že nejpozději do dvou let od startu kariéry se všechny lehké holky nakazily uvedenými chorobami. Nebezpečnější byl samozřejmě syfilis, a to i přesto (nebo možná právě proto), že zpravidla trvalo řadu let, než se nemoc plně rozvinula. Infekční klienti prostitutek také často nakazili své rodiny, nemoc se navíc přenáší i z matky na plod. Vyřešení problému se syfilidou přineslo až objevení penicilinu a zejména jeho masové rozšíření pro druhé světová válce.
Dalším problémem byla nucená prostituce, různí naháněči a kuplíři poměrně často vyjížděli na venkov a lákali dívky na snadný výdělek ve větších městech nebo v cizině. V roce 1880 se v našem kraji pohyboval jakýsi Tomáš Chochol, Čech, který se ovšem už před lety přestěhoval do Ameriky. Do vlasti se nevrátil proto, aby zavzpomínal na starou vlast, ale proto, že „usilovně přemlouval mladá svobodná děvčata k stěhování se do Ameriky, líče jim tu zemi co by Kaanan vší rozkoše a všelikého blahobytu“. Samozřejmě se ukázalo, že Chochol agentem veřejných domů z centra české emigrace - Chicaga.






1 komentář:

  1. Tak já bych teda toto jako řemeslo nepovažoval :-D . Já jsem automechanik a to je podle mě řemeslo, nebo zedník, instalatér, atd. ale toto fakt ne :-D . Na svoji práci jsem hrdý, když mám v dílně nepojízdné auto a dokážu ho opravit, to je skvělý pocit... Dokážu vydělat hodně peněz, tak jsem si mohl před Vánocemi udělat radost a konečně si koupit velký šroubový kompresor , který jsem dlouho chtěl.

    OdpovědětVymazat