Z počátků klatovské cyklistiky

 

Velociped, bicykl, jízdní kolo. Dopravní prostředek, sportovní nebo pracovní náčiní. Ježdění na kole neboli cyklistka je skutečně výjimečnou aktivitou – sportem nebo možností, jak si zrychlit vlastní pohyb a jednoduše se přepravit téměř kamkoli. Nebo kombinace obojího. Dnes si povíme něco málo o počátcích tohoto fenoménu v Klatovech a okolí. 

 

 

Literatura uvádí, že prvního předchůdce současného kola představil v roce 1817 německý šlechtic baron Carl Friedrich Drais ze Sauerbornu (nazývaly se podle něj - draisiny). Z dnešního pohledu se jednalo spíše o jakési „odrážedlo“, kolo nemělo šlapky a uvádělo se do pohybu prostým odrážením jezdcových nohou od země. Jízda byla ale velmi obtížná, proto se různí „koumáci“ snažili přijít na snazší způsob, jak kolo uvést do pohybu. Objevilo se hned několik systémů, nakonec se prosadil pohon pomocí klik a pedálů umístěných na předním kole. Na těchto kolech se v Čechách jezdilo už v sedmdesátých letech předminulého století. Pak se na cca půldruhé dekády dostala do popředí vysoká kola, která si dnes asi nejvíce spojujeme s historií cyklistiky. Současně s nimi ale mají své příznivce i tzv. bezpečníky – tedy bicykly, které se už velikostí i systémem „pohonu“ velice blíží současným kolům.

Zjistit, kdy se v Klatovech objevilo první jízdní kolo, asi není možné. S velkou pravděpodobností to bylo někdy v průběhu první poloviny 80. let 19. století. Jisté je, že už v roce 1883 jezdili v Klatovech na bicyklu špediteur (dopravce) Karel Wollner a účetní Karel Šandroch. Oba borci se dokonce zúčastnili svatováclavských závodů v Praze na Žižkově. Cyklistika byla v té době obecně doménou „lepší společnosti“, pořízení bicyklu bylo velice nákladnou záležitostí a ježdění na něm také vyžadovalo čas, který se jaksi příslušníkům nižších společenských tříd kvůli každodennímu boji o zajištění obživy nedostával. Faktem ale je, že už v roce 1875 referoval místní tisk o profesoru gymnázia v Domažlicích Jakubu Jandovi, který podnikl na velocipedu cestu ze svého působiště do Klatov. Jízda mu údajně trvala 3 hodiny a 35 minut. Za počátek cyklistky v Klatovech, minimálně tedy té organizované, lze považovat setkání několika nadšenců, kteří se 28. března 1888 v hotelu Střelnice dohodli, že založí nový spolek, který se bude nazývat Klub velocipedistů pošumavských v Klatovech. Do čela spolku byl zvolen majitel statku v Beňovech Norbert Lang. Jednatelem se stal již zmíněný Karel Wollner. Zdá se, že 14 zakládajících členů nemělo s jízdou žádné zkušenosti, resp. že neměli vlastní velocipedy. Dle zprávy z tisku totiž plánovali s jízdou začít, až ve chvíli, kdy „z Plzně dorazí učebná kola“. Jako místo pro trénink si domluvili bývalou zahradu jezuitského semináře. Než začal spolek oficiálně existovat, musely být jeho stanovy schváleny místodržitelstvím, k čemuž došlo v červnu téhož roku. Pro zajímavost – cyklisté se sdružili  v pořadí třiadvacátém spolku ve městě.
Kromě už zmíněných činovníků se členy spolku stala i další tehdy známá jména – kupříkladu budoucí majitel zdejší strojírny Alois Schiffauer, profesor gymnázia Fratišek Kabeláč, učitel a sportsman Jan Tarantík nebo papírník a vydavatel pohlednic Josef Čejka. Největší zkušenosti s ovládáním kola měl zřejmě Matěj Švára, neboť právě tento povoláním geometr se stal klubovým „cvičitelem“. Spolek se také rozhodl připojit se k zemské organizaci cyklistů – České ústřední jednotě velocipedistů a začal také odebírat časopis Velocipedista. Ten vycházel již do roku 1885 a byl tedy jedním z nejstarších česky psaných periodik se zaměřením na sport. Zdá se, že po založení klatovského klubu v létě 1888 se klatovští cyklisté z neznámého důvodu na několik let odmlčeli. Znovu se ohlásili až v roce 1894. Nakonec podobné to bylo o dvě desítky dříve i s klatovským Sokolem.
Na ilustračním snímku je neznámý sportsman - cyklista. Pořízeno v roce 1897 v pražském ateliéru Mulač.

Zlatou érou pro cyklistiku byla 90. léta 19. století. Souviselo to zejména s rozšířením typu kola tzv. bezpečníku, který byl podstatně levnější a tedy dostupnější než vysoké kolo. I když Šumavan k rozvoji cyklistiky v našem městě v dubnu 1894 píše: „Jízda na velocipedech stala se teď u nás v Klatovech velmi oblíbeným a rozšířeným sportem. Vyjděte večer po šesté hodině procházkou za město ať na silnici lubskou, beňovskou nebo k Boru a každé chvíle mihne se kolem Vás cyklista. Dnes už pomalu obecenstvo naše tomu zvyká; útlejší mládež naše nežene se za každým, kdo jde po ulici a táhne s sebou po dláždění kolo.“ Autor článku také konstatuje, že zdejší klub velocipedistů tvoří již padesát aktivních členů. Když se ale podíváme na jejich seznam, zjistíme, že jízda na kole stále zůstávala doménou střední třídy, tedy zejména živnostníků, pedagogů nebo úředníků. Důležitou součástí činnosti prakticky jakéhokoli spolku byly společné akce. U velocipedistů se nabízely zejména společné vyjížďky. V polovině června 1894 se klatovští cyklisté vypravili na závody, které pořádali kolegové z Plzně. Klatovští vyrazili v šest ráno a už o půldruhé hodiny později byli na půli cesty - v Přešticích. Odtud se většina účastníků přesunula vlakem až do Litic, kvůli nekvalitní blátivé cestě v tomto úseku. Jen tři odvážlivci i tuto část absolvovali na svém oři. Závodů se jako hosté zúčastnili zástupci všech klubů z okolí, přičemž klatovským s dostalo pocty, že defilovali v čele průvodu. Závodu samotnému na plzeňském závodišti přihlíželo na deset tisíc diváků.

Kořením každého sportu jsou samozřejmě porovnávání výkonnosti, tedy soutěže či závody. Už na vzpomínaném klání v Plzni slíbili klatovští cyklisté, že příště se všichni sejdou na závodech právě v našem městě. Jak slíbili, tak se také stalo. Zdejší cyklisté si dali velmi záležet a na neděli 19. srpna 1894 připravili historicky první závod v cyklistice ve městě. Závodní drahou se stala silnice spojující Luby a Malou Vísku. Podrobná reportáž, kterou pro svůj Šumavan napsal jeho vydavatel Max Čermák, nám poskytuje zanícený a podrobný pohled na průběh tohoto klání. Nešlo ale jen o sport, podobné akce měly vždy i společenský rozměr, navíc bylo možné dobře prezentovat naše město. Celá sláva začala už kolem osmé hodiny ráno, kdy do restaurantu Střelnice začali sjíždět první soutěžící, zejména z obou plzeňských (českých) cyklistických klubů - Plzeň a Radbuzan. Po obědě pak místní i přespolní sportsmani absolvovali korzo na klatovském náměstí. Samozřejmě vzbudili pozornost, což také bylo účelem jejich účasti na tomto pravidelném nedělním rituálu.
Okolo druhé odpolední vyrazil za deště průvod cyklistů ze Střelnice směrem do Lub až k tamějšímu hostinci pana Trundy. V sále hospody byla prozatím uložena kola, protější stavení posloužilo jako šatna pro závodníky. I za poměrně silného deště bylo na silnici, kde měly závody proběhnout, vcelku živo, zkušení cyklisté zde „rekognoskovali terén“. Těsně před druhou odpolední se vyčasilo a závody tak proběhly za krásného, slunečného počasí. Soutěžilo se hned v několika kategoriích. První byla „jízda hostů“ pro členy klubů mimo Klatovy. Jela se vzdálenost 4000 metrů na čas. V klání zvítězil pan Vyšín z Plzně, dráhu se mu podařilo zdolat v čase 9 minut a 8 sekund. Jen o 4 vteřiny pomalejší byl pan Panzer. Druhá kategorie byla určena pro členy místního klubu velocipedistů a to pro zelenáče, kteří na kole jezdili teprve první sezónu. Účastnili se čtyři jezdci - Václav Mazal, Sigmund Bruml, Antonín Blahout a Theodor Aixner. Dráhu dlouhou 2000 metrů nejrychleji, v čase 5:54, urazil posledně jmenovaný. Další byla „jízda na record“, na jednu anglickou míli (1609 metrů), ve které zvítězil opět plzeňský jezdec Vyšín. Za vítězství byl oceněn „skvostnou granátovou hvězdou“. K jedinému zádrhelu došlo při následující „jízdě nováčků na strojích pneumatických“. Protože cestu nebylo možné uzavřít, vyrazil ještě před startem „předjezdec“, který měl ověřit, za je cesta volná. Závodníci ale nevyčkali na zprávu od něj a odstartovali. Co čert nechtěl, na trati se objevil povoz. Cyklisté se mu sice vyhnuli, ale závod musel být opakován. Další závod patřil členům plzeňského Radbuzanu, poté proběhla „jízda juniorů“ klatovského klubu, kterou ovládl sládek z pivovaru v Beňovech Bedřich Doubek. Stejný jezdec vyhráli předposlední závod na 4000 metrů a obdržel cenu, kterou věnovaly klatovské dámy – stříbrný příbor na kávu a odznak. Závěrečným kláním byla vyrovnávací jízda (tzv. omnium). Délka závodu byla stanovena na 3000 metrů, ovšem s tím, že celou délku měl ujet pouze (dle výsledků ostatních závodů) nejlepší jezdec pan Vyšín. Další jezdci měli náskok, resp. trasu zkrácenou – Taič o 100 metrů, Doubek o 160 m, Vacek o 200 a Svára dokonce o 300 metrů. I tak byl schopen pana Vyšína porazit jen Bedřich Doubek a to o pouhé 3 sekundy. Zajímavé je, že se jednalo toho dne o jediný z celkem sedmi závodů, kterého se zúčastnili reprezentanti všech zúčastněných spolků. Redaktor Čermák také uvádí, že se uzavíraly sázky (až do výše 100 zlatých na vítěze jednotlivých závodů. Celé odpoledne zpříjemňovala divákům i sportovcům hudba kapely ostrostřelců v zahradě Trundova hostince. Úspěšné historicky první cyklistické závody v Klatovech pak byly zakončeny slavnostním večerem v sále hotelu Střelnice, kde promluvil i tehdejší starosta města Jan Frank.
Ilustrační snímek zachycuje brněnské cyklisty na vyjížďce v létě 1900.

Povzbuzeni úspěchem se klatovští cyklisté nadechli k další aktivitě. Provozovali vlastní „cvičiště“ na zahradě hotelu Střelnice. Účastnili se také závodů nejen v blízkém okolí. Klub úspěšně reprezentovali zejména bratři Jaroslav a Bedřich Doubkovi. V témže roce na den sv. Václava také velocipedisté pořádali další závody, tentokrát už na nové, vlastní závodní dráze. Nacházela se v lokalitě, které se tradičně říkalo „V lázni“, pod Křesťanským vrchem, přibližně v místech dnešního sídliště Pod nemocnicí. Dráha měřila 434 metrů, šířka se pohybovala mezi šesti a osmi metry. Šumavan o novém sportovišti napsal mj.: „zřízena byla za značných obětí finančních veliká jízdní dráha, jakou málokterý klub může se honositi.“ Soutěžní klání bylo dvoudenní a skládaly se z celkem devíti dílčích závodů, velmi podobných jako o rok dříve. Kaňkou na celé akci bylo, že jezdec pan Kelpler z Plzně přišel o své závodní kolo – někdo mu ho sprostě ukradl.

Sport, a tedy i cyklistika, musel v 19. století čelit mnoha předsudkům. Cestu k všeobecnému uznání prospěšnosti sportovních aktivit otevřel Sokol, u něj však hrálo velkou roli jeho nacionální pozadí – jednalo se o organizaci se silně vlasteneckým a politickým naladěním. Bylo třeba přesvědčovat veřejnost, že fyzická aktivita má na člověka kladný vliv. V červenci 1887 se v klatovském týdeníku Šumavan objevil článek pod názvem „ Jízda na velocipedu ze stanoviska zdravotního“. Píše se zde mimo jiné. „..další účinek jízdy na velocipedu jest sílení svalů. Nejsou to však pouze svaly spodních částí těla, nýbrž též svaly břišní, prsní a svaly rukou, které se zde sesílí. Svaly nohou musí se pohybovati co nejrychleji, by docílena byla jistá rychlost při jízdě, a není snad žádného druhého prostředku, kde by vzpružení svalů tak rychlý a vydatný spůsob se dělo. Jelikož ale každý sval, který jest často cvičen silnějším se stává než ten necvičený, tedy nalézáme u velocipedistů dost často, velmi silné svaly nožní, pročež také vydrží dlouho pěšky jíti, po schodech stoupati a p.v. a jelikož čím silnější některá část těla, tím menší přístup nemocím poskytuje, jest sesilování svalů nejlepším a nejzdravějším prostředkem, chrániti se před nemocemi.“

S narůstajícím provozem jízdních kol, především ve městech, se poměrně záhy začala řešit bezpečnost jízdy zejména s ohledem na další účastníky tehdejšího silničního provozu. Je jasné, že i o kolize nebyla nouze.V roce 1889 zmiňuje Šumavan iniciativu spolku velocipedistů ze Smíchova, kteří navrhli vydání zákona, který by upravoval platný silniční řád a zakotvil by v něm povinnosti velocipedistů. Pro jízdu na kole mělo být zapotřebí zvláštního „řidičáku“ vydaného na jméno jezdce místní radnicí. Měl platit tři roky a nesměl být nevydán osobě starší 16 let, která se vykáže osvědčením vydaným přednostou některého klubu velocipedistů (!), který potvrdí, že dotyčný umí kolo ovládat, a že je jeho stroj schopen provozu. Číslo legitimace, jakási espezétka, musela být i na bicyklu na „zřejmě viditelném místě“. Za zmínku stojí i povinnost dát znamení zvoncem nebo píšťalou ve vzdálenosti nejméně 20 kroků od povozu - koně jsou zkrátka lekavá zvířata. Z dnešního pohledu je zajímavé, že už tehdy měli mít cyklisté zakázáno jezdit na veřejné silnici vedle sebe, směli jen za sebou – ve vzdálenosti nejméně 5 metrů. O tom, že označení kola nebylo úplně od věci svědčí i příhoda z dubna 1897, kdy v řece Úhlavě, mezi Dolní Lhotou a Volenovem, spatřili místní lesklý předmět. Později se ukázalo podle vyraženého čísla, že s jednalo o bicykl ukradený o rok a půl dříve v Klatovech plzeňskému jezdci Keplerovi! Ani kolize, ve kterých hráli hlavní roli cyklisté, na sebe nenechaly dlouho čekat. V létě 1898 jeli tři cyklisté z Přeštic do Klatov. U Štěpánovic se potkali s trojicí dragounů na koních. Ačkoli jeli cyklisté co nejvíc při kraji, když se míjeli s vojáky, jeden z nich „zarejdoval zadkem koně“. První z cyklistů nechtěl vrazit do zvířete, a proto raději poslal kolo do příkopu. Výsledkem byla zranění hlavy a nohy, která si vyžádala ošetření lékařem. Další karambol je důkazem toho, že opatrnosti není nikdy dost a „machrování“ se opravdu nevyplácí. Zprávu přinesly Klatovské listy na jaře 1902:
„Vážná nehoda cyklisty. Minulou neděli vyjeli si z Plzně do Klatov tři cyklisté a zdrževši se tu až do večera, vraceli se po 6 hodině večer zase zpět. Když přijížděli ke strážnímu domku na silnici štěpánovické, potkala jednoho z nich, staršího již pána, vážná nehoda, jež asi nezůstane pro něj bez nemilých následků. Při sjíždění se tam nalézajícího vršku pustil se cyklista držátka i šlapátek a rukama tleskaje, chtěl před domem stojícího strážníka na příjezd svůj upozorniti. V tom ale již s největší rychlosti dojel ku strážníku, jehož porazil, sám pak s kola se sřítil, a to tak nešťastně, že zůstal ve stavu úplně bezvědomém na zemi ležeti. Druzí cyklisté, vidíce, co se jich soudruhu přihodilo, přikvačili k němu, leč uzřevše, že týž potácí se ustavičně v mdlobách, byli nuceni naložiti jej i s kolem na náhodou kolem jedoucí vůz, jímž se pak zraněný cyklista, jemuž se cestou krev z úst jen řinula, odvezen na nádraží švihovské, odkud pak drahou odvezen do Plzně. Jak se dovídáme, jest zranění cyklistovo, jenž jest ženat a otcem, rodiny, velice nebezpečné.“

S narůstající oblibou cyklistiky šel samozřejmě ruku v ruce rozvoj služeb pro „kolaře“. V první řadě samozřejmě prodej bicyklů. Pravděpodobně prvním prodejcem jízdních kol v Klatovech byl hodinář Petr Pichner, sám člen klubu velocipedistů. Není tedy náhoda, že mohl nabízet při koupi kola i zaškolení v jízdě. Přiložená reklama nám poskytuje představu o typech kol, které nabízel a hlavně o jejich cenách. Jak již bylo řečeno, až do období první republiky byl velociped záležitostí spíše vyšších vrstev. Není divu, před první světovou válkou vydělával dělník na stavbě třeba jen 1 zlatý denně, koupit si u Pichnera nejlevnější kolo tak znamenalo obětovat celou mzdu za téměř čtvrt roku. Prvním, kdo nabízel v Klatovech kola vlastní konstrukce, byl zřejmě majitel strojírenské dílny Josef Gőrner. Velociped z Klatov bylo možné pořídit si již za 130 zlatých. V roce 1895 také nabízel prostřednictvím reklamy kola značky Austria vyráběná v Teplicích, kolem roku 1900 pak česká kola Šubert, Tombo a spol. Gőrner poté „přesedlal“ na motory – opravoval motocykly a automobily, jeho syn Eduard ve dvacátých letech prodával v Klatovech známé motocykly Indian.
Cyklistický byznys se netýkal pouze kol samotných – již v roce 1895 nabízel zdejší obchodník I. J. Bruml „látky na ciklistické obleky výtečné jakosti, stálobarevné, nepromokavé za nejlevnější ceny“.
Další člen „klanu“ Pichnerů - Jaroslav pak od roku 1918 až do druhé světové války stavěl kola vlastní konstrukce pod značkou „Šumava“. V roce 1938 se v katalogu firmy Pichner chlubil, že na jeho bicyklech jezdí více než sto tisíc lidí. O tom a o dalším rozvoji klatovské cyklistiky zase někdy příště.