Klatovské hotely II. - Střelnice a Grand

Po několika měsících bych se rád vrátil k tématice klatovských hotelů. Tentokrát bych se rád zaměřil na dva podniky, které už jako hotely nefungují. Přesněji řečeno oba stále fungují jako restaurace – Střelnice i Grand.

Jednomu z nejtradičnějších klatovských hotelů – Střelnici jsem se už věnoval v samostatném příspěvku v roce 2012. Od té doby uplynulo poměrně dost času, navíc jsem shromáždil další materiály o tomto podniku, tak snad nebude ctěným čtenářům vadit, že se k němu ještě jednou vrátím. Objekt hotelu Střelnice patřil, jak už napovídá název, zdejšímu klubu ostrostřelců. Jeden z nejstarších klatovských spolků provozoval vlastní střelnici, pořádal zde také nejrůznější soutěže, nejčastěji ve střelbě tzv. plitkou. Už koncem let šedesátých se také na Střelnici konaly vlastenecky zaměřené slavnosti za účasti členů spolku, ale i představitelů města. Například v červnu roku 1868 se právě Střelnice stala centrem klatovských oslav sedmdesátých narozenin Františka Palackého.
V roce 1870 se ostrostřelci, resp. c. k. privilegovaný ostrostřelecký sbor v Klatovech, jak se spolek oficiálně nazýval, rozhodli, že si ke střelnici přistaví vlastní restauraci. V dobovém tisku se objevila zpráva, resp. poděkování všem dárcům, kteří přispěli finančně na tuto stavbu. Největšími donátory byli příslušníci šlechty z okolí – hrabě Hanuš Kolowrat z Merklína, hrabě Korb z Weidenheimu z Bezděkova, baron Schenk Stauffenberg ze Žinkov a další. Klatovští živnostníci přispěli věcnými dary a zejména tím, že poskytovali bezplatně povozy na dopravu stavebního materiálu. Objekt byl dostavěn hned následujícího roku a skládal se z: „ jednoho velkého salonu se třemi vedlejšími pokoji, světlé kuchyně, špižýrny a velkých sklepů, jakož i z ledního sklepu; nad to má stáje a lze ještě v prvním poschodí více pokojů pro ubytování pronajmouti. Při budově jest zařízena velká zahrada s krytým kuželníkem a hostinec s nadbytkem obsazen stoly, židličkami, lavicemi, lampami aj. rovněž i kulečníkem.“ Střelnice sice fungovala jako hotel, ale nelze si provoz představovat tak, jak je běžné v současnosti. Pokoje, resp. byty se pronajímaly zpravidla na delší dobu, určené byly hlavně pro svobodné muže.

Ostrostřelci nikdy svůj podnik neprovozovali sami – hned roce v 1872 jej nabídli k pronájmu, a to minimálně na 3 roky. Prvním nájemcem byl hostinský Ludvík Fischer, který Střelnici provozoval od svátku svatého Jakuba, tedy 25. července roku 1872. O dva roky později mu byl nájem prodloužen o dalších osm let za roční nájemné 1700 zlatých. Jak se brzy přesvědčíme, délka smlouvy nebyla nakonec dodržena. V létě roku 1874 zde Fišer zavedl tradici koncertů a tanečních zábav. Od listopadu 1876 také provozoval omnibus (povoz), který odvážel zájemce na tehdy nově vybudované nádraží a zpět. Ostrostřelci se na jaře 1879 rozhodli nabídnout znovu restaurant k pronájmu. Asi už není možné zjistit, zda nebyli s Fischerem spokojeni, nebo naopak sám nájemce už nechtěl v Klatovech pokračovat (podle zmíněné smlouvy měl ještě tři roky „k dobru“). Druhá možnost se zdá pravděpodobnější, protože už v září téhož roku se v Šumavanu objevila krátká noticka, že „ u nás chvalně známý bývalý hostinský na Střelnici“ Ludvík Fišer se stal nájemcem známého píseckého lokálu „U zlatého kola“. Druhým provozovatelem se stal v období 1879-1885 Antonín Heinz. V květnu 1880 se pochlubil, že znovu zřídil zahradu a opravil oba zdejší kuželníky. Téhož roku v listopadu zde také začal čepovat plzeňské pivo. Heinzova éra nakonec končí koncem roku 1885, kdy hotel přebírá František Řeháček původem z Roudnice nad Labem. Na Střelnici nakonec vydržel celých 15 let, což byla v té době nezvykle dlouhá doba. Velice důležitým rozhodnutím každého restauratéra byla (a stále je) volby značky piva, která se bude v podniku nabízet. Řeháček nejprve vsadil na Střelnici na pivo ze zdejšího parostrojního pivovaru. Jeho podnik také fungoval jako hlavní sklad tohoto moku, pro který si sem jezdili i další klatovští restauratéři i soukromí zájemci. V roce 1894 pak hostinský přesedlal na pivo z Koutu na Šumavě.

Agilní Řeháček v hostinci prodával každoročně vánoční kapry – nejprve z blízkých statků Chudenice, resp. Měcholupy, později „přesedlal“ na třeboňské ryby. V roce 1895 nabízel k vánoční tabuli i luxusnější nápoje – víno (zejména z německých vinařských obastí, ale i z Mělníka), šampaňské nebo dokonce „rum jamaiský a koňak francouzský“. Za Řeháčkovy éry se Střelnice stala také sídlem několika spolků, které ve zdejším sále pořádaly své schůze. V první řadě to byli samozřejmě majitelé – ostrostřelci. Zejména vzdělávací aktivity zde organizovala řemeslnicko-živnostenská beseda. V dubnu 1888 proběhla v hotelovém  sále ustavující schůze klatovského Bruslařského klubu, zázemí zde nalezli i zdejší velocipedisté. Není divu, i sám hoteliér Řeháček byl hrdým majitelem bicyklu. Už v létě 1897 provozoval klatovský sportovní kroužek v zahradě hotelu kurt, na kterém zájemci hráli nejen „lawn-tennis“, ale i kroket. Nepočítáme-li zamrzlé rybníky, jednalo se pravděpodobně o první sportoviště v Klatovech.
V případě rodiny Řeháčkových platilo ono okřídlené pořekadlo o jablku (ne)padajícím daleko od stromu. Řeháčkův syn Ladislav si v dubnu 1897 pronajal nádražní restauraci. „Nádražka“ je už řadu let zavřená a ani v době, kdy fungovala, rozhodně nešlo o žádný „nóbl“ podnik. Na přelomu 19. a 20. století tomu ale bylo přesně naopak. Řeháček mladší navíc zavedl novou službu, bylo možné si u něj objednat oběd přímo do kupé vlaku. Každopádně dlouhá éra Františka Řeháčka na Střelnici skončila na počátku roku 1900, kdy rozprodával vybavení hotelu (300 thonetových židlí, kulečník, zánovní bryčku apod.). Naproti tomu po Řeháčkovi začíná období, kdy se nájemci hotelu velice rychle střídali.
V mezidobí se majitel hotelu – spolek ostrostřelců domluvil s hoteliérem Theodorem Chocholkou, který byl dosud majitelem pohostinství a rybářský obchod ve východočeském Pacově. Tehdy podnik zahrnoval: v přízemí 2 velké a jeden menší hostinský lokál, kuchyni a kočovnu (místnost pro vozky), v prvním patře pak 11 síní (pokojů), v druhém patře pak dalších 9 pokojů. K využití byla i půda a zejména sklep s lednicí. Ve dvoře se nalézaly 3 velké a jedna malá konírna (celkem se sem vešlo 36 koní), drůbežník, dřevník, prádelník a kůlna na kočáry. Za dvorem byla prostorná a stinná zahrada se třemi verandami a hudebním pavilonem.

Angažmá Chocholky mělo z neznámých důvodů krátké trvání. Už v červnu 1901 oznamuje dosavadní nájemce hotelu U města Prahy (na klatovském náměstí) Jindřich Heyduk, že se „stěhuje“ na Střelnici. Naproti tomu Chocholka našel své nové působiště v hotelu U Brabců v Třeboni. Ani Heyduk se tady moc neohřál, už v květnu 1903 přebírá hotel dlouholetý hoteliér U zlaté hvězdy ve Vimperku Jan Žáček. O rok později, jako první v Klatovech, nabízí hostům pivo od největšího pražského producenta - z akciového pivovaru Smíchov. O Žáčkovi se v klatovském tisku dočteme ještě jednou a to v roce 1911, kdy se ve sklepě svého hotelu ve Volyni oběsil. Důvodem byla údajně finanční tíseň. Tu ale zřejmě nezapříčinilo působení v Klatovech, odsud totiž Žáček odešel už na jaře 1905, kdy Střelnici převzali podnikatelé Josef Vršecký a Jindřich Schwarzinger. Noví provozovatelé se rovná nový dodavatel piva, tentokrát z českobudějovického pivovaru. O dva roky později oba hoteliéři oznamují v tisku, že se jim podařilo získat Střelnici na dalších šest let, ovšem provozu hotelu se nakonec od 15. července 1908 ujímá Rudolf Hálek. Jeho angažmá bylo pro ostrostřelce konečně ta správná trefa, Hálek nakonec vedl hotel více než čtvrtstoletí.

O tom, že si Střelnici jako místo svých schůzí vybrala celá řada spolků, už byla řeč. Často posloužily hotelové pokoje jako dočasné provozovny pro určité služby. Takovou klasikou byla možnost nechat si ošetřit chrup nějakým slovutným specialistou. Do hotelu zajížděl například zubař Weinefeld z Plzně. V prosinci 1892 si zvolil Střelnici jako svůj „základní tábor“ Hynek Karpeles, který se snažil získat ve městě zručné střihačky pro nejmenovanou pražskou továrnu na prádlo. Není divu, že si vybral Klatovy, už tehdy byly známým centrem prádelnického průmyslu.
Zvýšit návštěvnost a tedy i útratu zákazníků se snažili i samotní provozovatelé – zahrada Střelnice doslova vybízela k pořádání koncertů, o čemž svědčí i zmiňovaný hudební pavilon – altán, kde byli „naskládáni“ muzikanti. Hotel byl prakticky „domovskou scénou“ pro hudbu vojenských vysloužilců. Zejména v prvních desetiletích existence hotelu se také na zahradě odehrávaly soutěže ve střelbě. Například v červnu 1876 se soutěžilo ve střelbě na dva nepohyblivé terče. Úspěšní střelci mohli získat prémie, mezi kterými se „nalézalo mnoho zlatého i stříbrného náčiní, šperků a skvostů“ Nechyběly ani, z dnešního pohledu trochu obskurní, show – například v červenci 1876 otisknul Šumavan následující pozvánku: „Produkce. Velké brilantní umělecké představení pořádá zde v úterý a ve středu „na Střelnici“ jediný v tom oboru cvičený (!) Číňan Ling-Look. S produkcí tou je spojen koncert střelecké kapely, a bude se obé při pohodlném počasí odbývati v zahradě při nepohodlném v sále“. Škoda, že se ze zprávy nedozvíme, o jaký obor se vlastně jednalo. I když je skoro jisté, že jen možnost vidět na vlastní oči Asiata mohlo být dosti lákavé.
Za dveřmi pokojů Střelnice se samozřejmě děly i věci, o kterých se moc nepsalo. Příběhy, které přece jen za tyto zdi pronikly si ale nechám k pozdějšímu použití – do článku o prostituci a příbuzných řemeslech.

Jak už bylo řečeno, v červenci 1908 se ujímá hotelu Střelnice Rudolf Hálek, a následující téměř tři desítky let jeho „vlády“ nad podnikem lze směle označit jako zlatou éru Střelnice. V hotelové restauraci začal (kromě obligátního plzeňského) čepovat pivo z nedalekého bezděkovského pivovaru. Hálkovi, stejně jako ostatním klatovským živnostníkům, velmi prospělo konání Pošumavské výstavy, která se ve městě uskutečnila na jaře a v létě 1909 a přitáhla sem desítky tisíc návštěvníků. V roce 1910 byl Hálek zvolen do výboru oborové organizace – Společenstva hostinských a výčepníků. Po první světové válce je patrná snaha povýšit podnik na vyšší úroveň. Hotel také změnil majitele, bývalý spolek ostrostřelců se po vzniku republiky transformoval v Národní střeleckou milici. Ta nabídla v polovině roku 1919 hotel k pronájmu, a to od poloviny následujícího roku na období šesti let. V „soutěži“ opět zvítězil stávající nájemce, tedy Hálek. Před letní sezónou 1921 nechal staronový provozovatel upravit restaurační zahradu, navíc ji opatřil novým elektrickým osvětlením. Častější byly také hudební a další akce. V roce 1927 zřídil Hálek v hotelu zvláštní místnost pod názvem Corso - tehdy se takový noční zábavní podnik označoval jako „tabarin“. Myslím, že právě zde bylo poprvé v Klatovech možno poslechnout si jazz, v roce 1932 zde vystupoval známý „groteskní tanečník“ a stepař Joe Jarský. Kdyby bylo možno vrátit se v čase, určitě bych se na nějakou akci v tabarinu Corso šel podívat.
Hálek měl ale na paměti, že umění se člověk nenají. Pokračoval tak v pořádání oblíbených vepřových hodů (zabijaček). V roce 1928 láká hoteliér hosty na čtyřchodový oběd za 6,50 Kč a na večeři za korun šest. Průměrný plat tehdy činil nějakých 700 Kč, takže si můžete udělat představu, jestli byla Střelnice drahým podnikem nebo ne. Zcela jistě to byl na Klatovy „lepší“ podnik. V roce 1935 rozprodává Hálek mobiliář hotelu, z čehož je patrné, že na Střelnici končí. Kromě nábytku z restaurace a zahrady nabízel například pianino od firmy Főrster, klavír od Petrofa, kulečník, 180 ks parohů, dokonce 100 slepic „leghorek“.

Hotel poté převzali manželé Otto a Anna Nápravníkovi, kteří rozhodně nebyli Klatovanům neznámí. V roce 1919 převzal Nápravník restauraci Živnostenská beseda, která sídlila v domě v Krameriově ulici, který padl za oběť stavbě OV KSČ na počátku sedmdesátých let minulého století. Slavnostní otevření „nové“ Střelnice spojené s koncertem hudby Národní gardy se konalo 6. června 1935. Minimálně na poli ubytovacích služeb přibyl Střelnici už na počátku třicátých let moderní konkurent – hotel Centrál. V roce 1940 bylo ve Střelnici 17 pokojů s celkem 27 lůžky. V každém pokoji bylo umyvadlo s teplou i studenou vodou. Koupelnu měli hosté hotelu k dispozici společnou. Co se týče cen, byla Střelnice přesně v průměru klatovských hotelů, dražší byla Bílá Růže i Centrál, naopak laciněji bylo možné se ubytovat v hotelu Menčík, Němec nebo v Grandu.
Střelnice „přežila“ válku, stejně jako znárodnění. Nejsem takovým pamětníkem, ale vím, že prokazatelně fungovala ještě v roce 1965. Je evidentní, že později se větší zájem soustředil k tehdy moderním a novým hotelovým provozům – Rozvoji a Beránku. V současné době je na Střelnici v provozu, pokud se nepletu, pouze restaurace. I ještě nedávno fungující, poměrně oblíbená diskotéka je zavřená. Potenciál podniku tak zůstává nepříliš využitý.

Trochu ve stínu větších klatovských hotelů zůstával Grand na Husovo náměstí. Historie tohoto podniku se začala psát v posledních letech 19. století, konkrétně v roce 1895. Tehdy jej nechal vystavět Augustin Rašťák a obratem jej nabídnul k pronájmu. Augustin Rašták byl odborný učitel na zdejší hospodářské škole, jednatel Klatovsko-plánického hospodářského spolku, předseda místní záložny atd. Jak bývalo zvykem, hotelové pokoje tvořily menší část domu. Majitel tak nabízel k pronájmu i byt - „sestává se z 5ti pokojů s kuchyní, sklepem a půdou a poskytuje krásnou vyhlídku na celé město a okolí“. Každopádně v domě také začala fungovat hospoda – pod názvem Grand-restaurant. Nejprve ji provozoval Konstantin Jarolím (1842-1932), zřejmě až do první světové války, kdy odešel do penze. Ve zdejším sále nalezli prostor pro účinkování divadelní ochotníci – sdružení Tyl zde například v listopadu 1897 odehrálo představení „Závěť“. Další organizací, která našla svůj domov v Grandu, byl Spolek rakouských zřízenců drah.
Stavitel domu Rašťák ale s domem příliš mnoho štěstí nenadělal. Už v roce 1902 je totiž koupil v exekuční dražbě kovář a koňský lékař František Hostýnek. V majetku této rodiny je nemovitost dodnes. V roce 1904 nabídl nový majitel pronájem nebytového prostoru v domě pro obchod, nejlépe papírnictví.

Restaurace i hotel fungovaly i za první republiky, od roku 1926 je provozoval František Holý. Nový nájemce opustil po 15 letech hospodu v Lubech a v inzerátu v Klatovských listech, ve kterém oznamuje převzetí Grandu, se nezapomněl rozloučit se svými zákazníky a také vysvětit důvod svého konce na klatovském předměstí: „Zároveň děkuji občanům lubským za to, že můj hostinec v Lubech, který měl jsem po 15 let v držení a který následkem zrušení koncese musel jsem opustiti, tak četně navštěvovali a vždy v dobrém souladu se mnou žili. Budu rád vzpomínati na léta v Lubech ztrávená a prosím všechny přátelé lubské, aby se stali návštěvníky i mé nové restaurace v Klatovech, kde budou vždy dobře obslouženi.“ Do restaurace zařídil Holý výčep piva Světovar z plzeňského akciového pivovaru. Kromě výborně upravených jídel z restaurační kuchyně vyzdvihl i „domácně vyrobené naše uzenářské výrobky.“

Koncem třicátých let, konkrétně v červenci 1937, se hotel Grand jako dějiště (málem) tragického případu dostal na stránky celostátního tisku, konkrétně bulvárního Poledního listu. V sobotu 17. července se totiž v jednom z pokojů hotelu Grand podřezal jeho tehdejší nájemce Jan(?) Plánička. Důvodem měl být údajný mimomanželský poměr jeho manželky. Mladý hoteliér se rozhodl, že jí nebude stát v cestě a skoncuje se životem. Není jasné, zda šlo o demonstrační pokus – Plánička byl brzy nalezen a jeho kamarád jej přivedl zpět k životu podáváním koňaku po lžičkách! Do hotelu pak údajně dorazilo pět zdejších lékařů, kteří rozhodli o převozu hoteliéra do nemocnice a krevní tranfuzi.
Na počátku druhé světové války byl Grand nejmenším klatovským hotelem, v šesti pokojích nabízel 9 lůžek. V pokojích byla k dispozici tekoucí voda – ovšem pouze studená. Jednolůžkový pokoj stál 9 korun na noc, levnější tak byl jen hotel Menčík.
O tom, jak fungoval Grand během socialismu, nemám moc povědomí. Pamatuji si jej až na konci osmdesátých a v devadesátých letech. Hosté a provozovatelé mi snad prominou, ale Grand mi vždycky připadal jako klasická „čtyřka“ a pajzl. A to i přesto, že se jej pomocí rekonstrukce v roce 1988 snažil vylepšit tehdejší vedoucí Ladislav Šimon, dnes majitel restaurace a penzionu U parku (viz obrázek, scan z Nového Klatovska). Kvalitu kuchyně a prostředí v současném Grandu si ale netroufnu hodnotit, řadu let jsem tam nebyl.