Klatovské rybníky I.

O tom, že se Klatovy během uplynulých staletí proměnily, není ani v nejmenším pochyb. Město už neobklopují chmelnice, sláva zdejších karafiátů je také ta tam. Změnila se ale i krajina, která město obklopuje. V minulosti byla v okolí Klatov, ale i přímo ve městě mimo jiné celá řada umělých vodních ploch – rybníků. Právě jim bych se dnes rád věnoval.

Tradice zakládání rybníků v Čechách a tedy i na Klatovsku je velice dlouhá. Konkrétně v našem kraji byly vysušovány první bažinaté plochy v blízkosti řek a potoků a zřizovány rybníky už za doby krále Karla IV. Rybníky měly pochopitelně zejména hospodářskou funkci – sloužily k chovu ryb, které bývaly oblíbenou pochoutkou a poměrně výnosným obchodním artiklem. Dělily se v zásadě do tří kategorií – třecí nebo či plodový, kde docházelo k tření ryb. Potěr se následně vylovil a přenesl do tzv. výtažného rybníka, kde rostl („vytáhl“), aby byl nakonec přenesen do hlavního rybníka, kde se ryby dorostly do požadované velikosti. Pak proběhl výlov. Další funkcí měly, zejména rybníky městské, jako zásobárna vody a v menší míře taky jako ochrana před povodněmi. Postupem času se také v zimním období stal zajímavým artiklem led z rybníků, který se používal k chlazení, hlavně piva.
Pro rybniční hospodářství v Klatovech a okolí (a zcela jistě i jinde) bylo typické zanikání a obnovování jednotlivých vodních ploch. Někdy se tak dělo úmyslně – rybník se vypustil a jeho dno porostlo vegetací, kterou majitel po několika letech posekal a nechal rybník znovu napustit. Zbytky rostlin, resp. kořenů pak poskytly živiny pro ryby a další živočichy.
Každopádně údržba a obhospodařovávání rybníků vyžadovalo značné úsilí a tedy i množství pracovní síly. Proto se dá říct, že vrcholnou dobou rybníkářství na Klatovsku byla druhá polovina 18. století, kdy ještě fungoval institut tzv. roboty – povinné práce na panských hospodářstvích. V roce 1798 město samotné spravovalo téměř neuvěřitelných 43 vodních ploch. Většina z nich byla ovšem mnohem starších. Zajímavá byla jejich jména, odvozovala se většinou podle majitelů či zakladatelů, podle místa, kde byly, nebo dle jejich vzhledu. Ale opusťme teorii a vrhněme se do kalných vod klatovských rybníků. V této první části se budu věnovat pouze rybníkům a nádržím ve městě a jeho bezprostředním okolí. Vzdálenější si rozhodně zaslouží samostatný článek. Bylo jich totiž skutečně mnoho.

Pomyslnou pouť začneme u rybníka Špargl, který se rozkládá nedaleko silnice od Horažďovic, pod kopcem zvaným Švejďák (popř. Švejcák). Je otázkou, kde se vzal současný název, protože rybníku se v minulosti (ještě mezi světovými válkami) říkalo Špalkovský nebo také Špalek. Podobně jako další umělé vodní plochy ve městě, i Špalkovský rybník je velice starý. Název je odvozován od jména majitele Pavla Špalka, který jej spolu se svým dvorem prodal v roce 1638. Rybník napájí potůček pramenící někde pod Lažánkami a nad ním jsou ještě dvě menší vodní nádrže. V minulosti jich zde bylo více – dobové zdroje hovoří až o šesti dalších. Už na počátku 19. století byl rybník v majetku města, které se zde s většími či menšími úspěchy pokoušelo ve vlastní režii chovat ryby. V roce 1865 schválila městská rada pro rybník další využití – po zkušenostech s nedostatkem vody při hašení požárů ve městě bylo rozhodnuto, že (tehdy) vypuštěný Špargl bude sloužit po napojení do městské mlýnské stoky jako zásobárna vody pro potřeby boje s ohněm. Znovu se dostal Špalkovský rybník na pořad jednání vrcholného orgánu města v roce 1898. Tehdy starosta MUDr. Mašek sdělil městským zastupitelům, že se město rozhodlo rybník opět upravit pro chov ryb. Bylo ale třeba nejprve upravit břehy, a odstranit nánosy na dně. Plánovalo se také zvětšení jeho plochy, k tomu bylo třeba zakoupit od manželů Osvaldových okolní pozemky. Celá akce měla přijít na 2500 zlatých. Kromě ryb přinášel zisk z rybníka i prodej ledu v zimním období. Ten měl vynést cca 300 zlatých. Odběratel zdejšího ledu byl nasnadě – parostrojní pivovar sídlil doslova přes ulici. Záměr s oživením rybníka ale příliš nevyšel. Už v roce 1913 se ve zdejším tisku objevily stesky, že výtěžek ryb z této nádrže je velmi chabý. Nakonec asi město ztratilo zájem držet si ji ve vlastní správě a nabídla ji k pronájmu. Tehdy měl Špalkovský rybník rozlohu 1,49 ha. V meziválečném období (i později) pak rybník sloužil jako koupaliště. Po vybudování Lázní na Úhlavě se ale rozhodlo město koupání v rybníku zakázat, stejně jako pohyb po březích. V roce 1936 zde proběhl výlov, ale výtěžek byl zhruba o polovinu nižší, než se očekávalo. Důvodem mělo být pytlačení, které se zde údajně hodně rozmohlo. Vodní plocha se (od roku 1928) zmenšila, měl rozlohu jen 0,83 ha.

Druhým rybníkem, který stále existuje, je Čedík (původně Šedík). Také tato vodní plocha má velmi dlouhou historii. Historik Jindřich Vančura ve svých monumentálních dějinách Klatov jej připomíná už v roce 1603. Také existence Čedíku byla provázena mnoha obdobími, kdy byl vypuštěný nebo dokonce de facto neexistoval. Například mapa města z roku 1870 zobrazuje na jeho místě louku. V roce 1901 se jeden z městských zastupitelů profesor Ondrák přimlouvá, aby byl Čedík znovu obnoven. K tomu evidentně došlo, protože v roce 1913 byl pověřen péčí o městské rybníky zkušený rybář Jan Němejc. Na počátku dubna téhož roku proběhl na Čedíku výlov – z rybníka vytáhli rybáři celkem 6 kop kapřího potěru, z toho 5 bylo prodáno na hospodářství do Měčína a zbytek panu Hálkovi (hoteliéru na Střelnici). Roční kapři v počtu 281 i další dospělé ryby byly přemístěny do rybníka v městském parku. Po výlovu bylo vyčištěno dno od bahna a zřízené dřevěné molo – „loviště“. Po první světové válce asi Čedík postupně ztrácel svou hospodářskou funkci. Naopak se čím dál víc stával centrem zimních sportů, konkrétně bruslení. To má v Klatovech dlouhou tradici, ovšem dříve měl zdejší bruslaři svůj „stadion“ na rybníku v městských sadech. Ve třicátých letech vedl přes rybník (předpokládám, že v jeho nejužším místě) provizorní můstek, který měl zkrátit cestu do některé za škol nad rybníkem pro žáky a studenty, kteří docházeli ze Sobětic a dalších okolních vesnic. V březnu 1934 se stav můstku natolik zhoršil, že ho město nechalo odstranit a nechalo postavit nový.

Třetím rybníkem v této části města je umělé jezírko v Mercandinových sadech. Vzniklo spolu s parkem samotným ve čtyřicátých letech 19. století, konkrétně v roce 1842. Od počátku mělo spíše rekreační a estetickou funkci, o čemž svědčí i ostrůvek vybudovaný uprostřed. Stav vodní plochy, stejně jako celého parku se ale čas od času stával terčem kritiky zdejšího tisku. Například Šumavan v létě 1873 píše: „Rybník v sadech za nedlouho úplně zaroste travou. Nepochybně se má za to, že močálovitá louka, v kterou se snad proměniti má, více vynese a v sadech větší okrasu tvořiti bude než pořádně vyklizený a vyhloubaný rybník.“ Ironický povzdech zdejšího časopisu dokazuje, že i tento rybník, byť v městské rekreační zóně, měl městu jako majiteli přinášet ekonomický zisk. V první řadě se, nikoli překvapivě, jednalo o chov ryb. Město střídalo období, kdy se snažilo hospodařit ve vlastní režii, a kdy rybník nabízelo k pronájmu.
Podobně jako Špalkovského rybníka, i zde byl vítaným příjmem z rybníka led. Blízkost obou rybníků a nízké náklady na přepravu byly samozřejmě velkým lákadlem pro pivovar M. H. Russ a spol. V roce 1882 mu město jako majitel obě vodní plochy na tři roky pronajalo. Zpráva z jednání zastupitelstva města konaného 21. listopadu téhož roku nám umožňuje dozvědět se více o podmínkách pronájmu. Pivovar měl povinnost ještě téhož roku rybník 3 stopy do hloubky vyčistit (zbavit bahna). Ve stejném stavu jej měl pivovar odevzdat po skončení smlouvy. Dodržení tohoto ustanovení smlouvy si pojistilo město pokutou 500 zlatých pro případ, že nájemce nesplní svou povinnost.
Roční nájemné (za oba rybníky) činilo 100 zlatých. Přeprava ledu ze sadů se neměla odehrávat po parkové cestě, ale po erární silnici. Město ale myslelo při sjednávání podmínek kontraktu i na své obyvatele, protože „ježdění na loďkách a klouzání se po ledě musí býti ponecháno obecenstvu volno na těchto rybnících.“
Zajímavým pokusem, jak oživit rybník, bylo vysazení páru labutí v roce 1887. Pořídil je zdejší Okrašlovací spolek, prostředky na jejich nákup získal i pomocí výtěžku z koncertu konaném právě v parku. O rok později, v dubnu 1888, získal spolek další labuť, stejně jako v prvním případě od hraběte Arnošta Waldsteina ze Šťáhlav. Usedlý párek labutí, ale dalšího "parťáka" nepřijal, údajně mu hrozilo doslova „uklofání“. Je to skoro neuvěřitelné, ale o osudu labuťáka z původního páru se dozvídáme ještě jednou – a to v dubnu 1908, kdy otiskuje Šumavan ptákův „nekrolog“. Labutí samec se dožil 21 let! Pisatel lituje, že důstojný opeřenec už nebude obdivován návštěvníky parku. Vzpomíná také, že vedle sebe (po uhynutí původní partnerky) nestrpěl už žádnou jinou labuť a ani jiné vodní ptáky.
Po pár letech už bylo všechno jinak, opět se objevují stesky nad stavem rybníka. V roce 1895 se píše, že rybník „činí dojem velké louže, hnijícími látkami zhoustlé špíny, z níž za nynějších veder vycházející smrduté výpary otravují celé okolí“. Tentokrát bez ironie zaznívá návrh rybník zcela vysušit a vysázet zde stromy. Atrakcí parkového rybníka byla možnost projet se po hladině s loďkou. V létě 1887 sem společně se zmíněným párem labutí přivezena i „nová lodice o páru vesel“. Z krátké zprávy tedy vyplývá, že zde loďky sloužily ještě dříve.

S dalšími historickými rybníky na území Klatov je poměrně problém. Řada z nich definitivně zanikla už před rokem 1850, jsou o nich tedy jen kusé informace, často se dochovalo jen jejich jméno a určovat jejich polohu, jak už bylo řečeno, prakticky nelze. Poměrně rozsáhlá rybniční soustava se nacházela na obou březích Drnového potoka už před jeho „vstupem“ do města.
Na území dnešních Lub se tak v minulosti nacházely nejméně tři rybníky. Mochtínský potok napájel rybník s poetickým názvem Nohavička. S velkou pravděpodobností se rozprostíral někde mezi soutokem výše zmíněného Mochtínského potoka a Drňáku, resp. nad ním. Mohl zasahovat až k prvnímu můstku přes Drňák za tímto spojením potoků. Po pravé straně pod bývalou lubskou tvrzí, u soutoku Sobětického a Drnového potoka, se rozkládal rybník s příznačným názvem – Podtvrzký (Potvrzní). V roce 1767 sem byl nasazen rybí plůdek, ale po tuhé zimě, která následovala, bylo rozhodnuto, že se vody z tohoto rybníka (a zároveň i Špalkovského) bude užívat „pro forotu vody“. Ještě v meziválečném období se údajně v Lubech těmto místům říkalo „V rybníku“. Další vodní plochou na klatovském předměstí býval rybník Ovčák. Na rozdíl od Nohavičky i Potvrzního se nacházel na druhé, tedy levé straně Drnového potoka. Jeho lokalizace je také snadnější, existoval totiž o dost déle než jeho „kolegové“. Rozkládal se v lokalitě dříve zvané „Za hospodou“, dnes jsou zde bytovky a oblast se nazývá – poněkud obskurně – Sídliště Jih. Zajímavé je, že ještě mapy ze sedmdesátých let 20. století označují tuto oblast jako Ovčák. Rybník patřil koncem 19. století do majetkového portfolia města Klatovy, v jeho rozpočtech se pravidelně objevoval příjem z pronájmu této vodní plochy. Je ale pravděpodobné, že právě někdy v posledních letech 19. století rybník zanikl. V roce 1900 se při jednom z majetkových přesunů v rámci Lub hovoří o pozemcích „za bývalým rybníkem Ovčákem.“ V roce 1901 pak městské zastupitelstvo schválilo výměnu rybníka Ovčák za pozemky u Spáleného lesa o rozloze 5 jiter a 841 sáhů (cca 3 hektary). Jejich dosavadní majitel Jan Pikhart získal kromě Ovčáka ještě 2400 zlatých. Je tedy zřejmé, že se tehdy jednalo už spíše o vysušenou louku.

Přímo ve městě bývaly i další menší vodní plochy, jakými jsou dnes například tzv. Plivátko u tenisových kurtů nebo bývalé obecní lomy. Památkou na vodní plochy na bývalém Pražském předměstí je dnes už jen místní název Rybníčky. Každopádně malý rybníček byl i u studánky Klatovka, tedy v místech nejstaršího osídlení na území dnešního města. V minulosti zde fungovaly „lázně“ nazvané podle pramenu „na Klatovce“. O existenci rybníčku se prakticky dozvídáme jen z tisku a to ještě v souvislosti se skutečnou tragédií. V sobotu 19. prosince 1875 se na sotva zamrzlém rybníce klouzali chlapci ze sousedství. Dva z nich – Kubernát (13 let) a Zacharda (12 let) se ale bohužel odvážili příliš daleko od břehu. Led nevydržel, prolomil se a oba chlapci zmizeli pod vodou. Zbylí kluci začali křičet o pomoc, ale ani dospělí, kteří se seběhli, už nešťastníkům nedokázali pomoci a oba chlapci utonuli. Další malý rybníček se rozkládal nedaleko. Patřil k Podšibenskému mlýnu, který stával zhruba v místech dnešní budovy soudu. Těžko říct, zda byl také chovný. Každopádně poslední zdejší mlynář František Špirk nabízel k prodeji led z tohoto rybníka.
Je velmi pravděpodobné, že se v minulosti na území města nacházely i další rybníky. Jejich polohu a často i jména už dávno odvál čas. Vodní hospodářství ale vzkvétalo i v okolí města. Významné rybníky jako byl Hřešil, Nevděk, Medenice nebo Půlčák připomenu někdy v budoucnu v druhém díle příspěvku.