Už se na mě nezlob, já budu hodná

Je léto 1939. Klatovští občané si pomalu zvykají na novou, a dlužno podotknout, že velmi smutnou, realitu. Vládu ve městě, stejně jako v tom, co zbylo z bývalé republiky, zcela přebraly německé okupační orgány. I tak probíhá vcelku poklidně tradiční pouť. V pondělí 10. července ráno ovšem rozčeřila zpráva, která se městem šířila jako blesk. Klatovy se staly dějištěm nejtěžšího zločinu - vraždy.

V bytě v na statku v Koldinově ulici byla okolo šesté ranní nalezena mrtvá Anna Šimáčková, roz. Tůmová. Na první pohled se zdálo, že nešťastná žena spáchala sebevraždu – visela v oprátce na háku nad dveřmi do pokoje. Na místo byli povoláni četníci, kteří okamžitě poznali, že něco není v pořádku. Nešťastná mladá žena měla na krku patrné stopy po škrcení. Podezření okamžitě padlo na manžela Františka Šimáčka, se kterým usmrcená žena uzavřela sňatek teprve dva dny předtím, v sobotu 8. července. Najít podezřelého zabralo četníkům jen několik hodin, už odpoledne byl zajištěn v hotelu Liška ve Strakonicích. Šimáček to ihned položil a přiznal se, že svou manželku zabil. To, co činu přecházelo a jaký měl Šimáček motiv, se začalo vyjevovat, jak v dalších týdnech postupovaly výslechy. Nejucelenější obrázek o případu nám ale po letech poskytuje až podrobná reportáž ze soudního přelíčení, které proběhlo v listopadu 1939.

Celý nešťastný příběh začal někdy na začátku roku 1937. Tehdy pětařicetiletý rolník či spíše farmář František Šimáček se seznámil s Annou Tůmovou z Letov u Nalžovských Hor, která byla služebnou u jedné z nejváženějších klatovských rodin – u advokáta Vladimíra Hostaše. Jak uvidíme později, i on v celém příběhu (nedobrovolně) sehrál určitou roli. Čtyřiadvacetiletá Anna, podle všech pozdějších svědectví „řádné děvče“ pocházela z Letov u Nalžovských Hor. Už se asi nedozvíme, co oba lidi svedlo dohromady, údajně snad byli vzdálenými příbuznými! Jisté je, že jejich poměr „nezůstal bez následků“. K nastalé situaci se ale budoucí otec postavil tak, že začal randit s další venkovskou dívkou, Marií Rašpličkovou z nedalekého Svrčovce (na snímku). Ukázalo se, že ho k ní mimo jiné připoutalo vysoké věno ve výši 100 tisíc tehdejších korun, její matka měla slušně prosperující hospodářství, prodávala ve velkém mléko a máslo. Každopádně v červenci se těhotná Tůmová odstěhovala zpět k rodičům do Letov a koncem listopadu se jí narodil syn, který dostal jméno František. Šimáček to hrál na obě strany, matku svého syna Tůmovou udržoval v naději, že si ji vezme, zatímco před druhou přítelkyní celou situaci tajil a předstíral, že se nic neděje. Později se ale Rašpličková dozvěděla, že její milenec má skutečně dítě s Annou Tůmovou. Zareagovala tak, že Šimáčkovi vzkázala, že už ho nechce vidět. Do celé situace se postupně vložili i příbuzní aktérů tohoto podivného milostného trojúhelníku. Zvlášť aktivní byl bratr obžalovaného Ing. Josef Šimáček. Jednal s rodiči Tůmové i matkou Rašpličkové.
V této zvláštní „hře“ o, podle všeho, nepříliš inteligentního, zato zámožného rolníka, Františka Šimáčka nakonec zvítězila Anna Tůmová. Vítězství to bylo skutečně tragické, stálo ji nakonec život.  

Ale vraťme se do července 1939. Šimáček byl tedy zadržen a přiznává, že svou novopečenou manželku zavraždil. Do celého případu se ale snaží vtáhnout svou „skorotchyni“ Annu Rašpličkovou. Při výslechu přišel s tvrzením, že právě Rašpličková starší ho ponoukala, aby si vzal Tůmovou a poté se jí zbavil – nejlépe tak, aby to vypadalo na sebevraždu. Údajně ještě den před svatbou mu doporučovala toto řešení a dokonce se mu nabízela, že mu sežene jed, kdyby se mu akce nepodařila nebo by se necítil na „zinscenování“ sebevraždy. Údajně ho doslova „hecovala“ k činu a když Šimáček namítal, že je to riskantní, údajně mu vdova měla říct, že „její práce neschopný manžel musel také zemříti“. Tato výpověď, ve které jakoby mimochodem obvinil Rašpličkovou z vraždy její ho manžela, vedla k tomu, že vdova byla obviněna hned ze dvou trestných činů – ze zločinu spoluviny na dokonané vraždě. V dalším průběhu policejního šetření pak přibylo ještě jedno – pro mnohé snad ještě více šokující obvinění. Vyšlo totiž najevo, že v listopadu 1938 zajel obviněný Šimáček za svou budoucí ženou a synem do Letov. Jak se sluší, přivezl sebou batoleti pytlík sladkostí – pralinek. Tvrdil, že pralinky dostal od Rašpličkové, která mu je dala se slovy: „kdyby si to děcko Pán Bůh vzal, byl by pokoj“. Když chtěl Šimáček bonbony ochutnat, tak mu Rašpličková řekla, ať to nedělá a raději před návštěvou přikoupí ještě nějaké další bonbony a promíchá je s pralinkami. Cestou do Letov si Šimáček jednu pralinku ochutnal a podle svých slov cítil velké žaludeční obtíže. Každopádně se v Nalžovských Horách (na snímku) zařídil podle údajné Rašpličkové rady – přikoupil ještě želé, které promíchal s pralinkami. Během návštěvy synek spal, až před odjezdem se probudil, a tak mu tatínek nabídl bonbony. Malý František zpočátku nechtěl, ale nakonec dvě snědl. Po jeho odjezdu batole silně zvracelo, stejně jako šestiletý hoch ze sousedství, který také dostal na ochutnat. Z mého pohledu je těžko pochopitelné, že matce a babičce dítěte se nevolnost malého zdála podezřelá, proto uschovaly nejen obsah sáčku, ale i šťávy, které batole vyzvracelo. I přesto ale nic nepodnikly a dál udržovaly kontakty s Šimáčkem! Protože Šimáček označil Rašpličkovou jako iniciátorku otravy svého syna, byla matka jedná z jeho přítelkyň obviněna ze „zločinu spoluviny na pokusu z vraždy zjednané“. Rašpličková obě obvinění sveřepě odmítala.  

   

Už za pouhé čtyři měsíce začal sledovaný proces. V roce 1939 ještě v Klatovech sídlil krajský soud, takže proces se konal právě zde – v tehdy moderní soudní budově (dnes sídlo Okresního soudu). Obžalobu zastupoval státní zástupce Dr. Vrba, spis měl z dnešního pohledu úsměvných 22 stran. O vině tehdy rozhodovala porota, tvořená z vylosovaných porotců. Měla 12 členů, z toho bylo pět žen a všichni byli katolíci. Porotě a soudu předsedal soudní rada JUDr. Püchl. Obviněný Šimáček si za obhájce zvolil JUDr. Zena Fifku, Rašpličková pak další klatovské právnické eso JUDr. Karla Nejdla. K soudu bylo předvoláno celkem 41 svědků. Rolí soudních znalců z oboru medicíny se ujali MUDr. Jerie a MUDr. Fügner.
Soudní stání začalo líčením průběhu obou paralelních vztahů, které Šimáček udržoval, tedy s Annou Tůmovou a Marií Rašpličkovou ml. Jakoby se neuměl rozhodnout, kterou ženu si vybrat. Zdá se, že „favorizoval“ Marii ze Svrčovce, ovšem byl zde „problém“ v podobě nemanželského syna (soud navíc rozhodl, že musí platit výživné 200 korun měsíčně). Situace se začala vyjasňovat až v březnu 1939, kdy Tůmová podala na Šimáčka žalobu. Dnes nám to asi přijde spíš úsměvné, ale trestní oznámení bylo stylizováno jako „svedení pro slib manželství“. Celá záležitost nakonec skončila u soudu. Během vyšetřování se ukázalo, že se Šimáček snažil Tůmovou přesvědčit k interupci. Dostal dvouměsíční podmínku a navíc měl zaplatit 10.000 korun jako odškodné. Situace se zajídala i Šimáčkovým příbuzným, jak už jsem se zmínil, aktivní ve snaze celou situaci řešit byl zejména bratr obžalovaného Ing. Josef Š. Nakonec se zvažovaly jen dvě varianty – vyplacení odškodného Tůmové a sňatek s Rašpličkovou nebo svatba Tůmovou. Po návštěvě rodičů Tůmové v Klatovech bylo dohodnuto, že Šimáček nakonec pojme za ženu matku svého dítěte, která přinese do manželství věno 30.000 korun a vybavení domácnosti. Rodiče Tůmové nejspíš jednali v dobré víře - to, co bylo tehdy běžné, ovšem dnes působí poněkud zvláštně. Šimáčka, který i nadále udržoval styky i s Rašpličkovou, tak nakonec zlomily peníze, které měla do svazku přinést jeho budoucí žena.
Svatba proběhla v Mrákově 9. července 1939, podivný pár oddal kaplan Vrba, příbuzný novomanželky. Poté odjeli manželé do Letov na svatební hostinu, načež Šimáček se ještě téhož dne vrátil do Klatov. Jeho novopečená manželka za ním přijela druhý den – její poslední. Manželé se už dopoledne vypravili na procházku do městského parku, kde spolu mluvili o dřívějších sporech. Tůmová údajně přiznala styky i s jinými muži, což Františka dost vytočilo. Večer se ještě pohádali – Šimáček chtěl jít do hospody, do Kanonu nebo na Střelnici. Novomanželka ale odmítla, tak se společně vydali k domovu. Poslouchali ještě společně rádio, pak Šimáček zhasl a odešel na velkou. Po návratu ulehli, Tůmová údajně Šimáčka objala a pošeptala mu do ucha: „Už se na mě nezlob, já už budu hodná“. Načež Šimáček sáhnul pro šňůru od prádla, kterou si předtím připravil a manželku uškrtil. Dneska už můžeme jen spekulovat, nakolik svůj čin plánoval nebo zda ho k činu vedlo nějaké náhlé pohnutí. O tom, že se snažil zinscenovat sebevraždu své manželky už byla řeč. Po činu se snažil ještě tuhle verzi podpořit neuvěřitelně naivním způsobem. Napsal dopis adresovaný své matce, ve kterém oznamuje své rozhodnutí odejít, protože se nesmířil se sňatkem, který mu vnutili členové rodiny. Na obálku napsal vzkaz pro manželku: Až se vzbudíš, předej dopis mé matce. Obálku zalepil a hned otevřel. Chtěl zkrátka vzbudit dojem, že když dopis psal, manželka byla ještě naživu a že poté dopis posléze otevřela a ze žalu nad jeho obsahem se oběsila. Skutečně skvostná konstrukce, které samozřejmě nikdo neuvěřil. Po činu Šimáček odešel z bytu, toulal se po městě a brzy ráno odjel do Strakonic, kde byl později zadržen. Během své výpovědi před soudem Šimáček uvedl, že se k vraždě rozhodl už den před svatbou po rozhovoru s matkou své milenky. Uvedl také další podrobnosti – se Tůmovou se seznámil v březnu 1937 v restauraci Villa, zároveň znovu popřel, že by byl otcem dítěte. Na otázku, proč se nedovolal proti rozhodnutí soudu o placení alimentů, uvedl, že to nemělo cenu. Nabídl také údajně Tůmové odškodné - 20.000 korun pro ní a 30.000 pro syna. I přesto jej ale žalovala…

U soudu také Šimáček upravil svou verzi posledních chvil před činem. Tůmová mu údajně přiznala, že dítě není jeho, což ho nesmírně rozčílilo. Z otce údajně označila svého bývalého zaměstnavatele JUDr. Hostaše. Sám od sebe uvedl, že během vojny utrpěl zranění na hlavě, ze kterého se léčil tři měsíce. Na toto zranění a jeho následky se Šimáčka ptal i jeho obhájce JUDr. Fifka. Později s e spekulace o duševní chorobě objevovaly ve výpovědích dalších svědků, zejména členů Šimáčkovy rodiny.  

Po výpovědi obviněného Šimáčka, přišla na řadu obžalovaná Rašpličková starší. Zcela kategoricky odmítla jakoukoli účast na plánování vraždy, stejně jako otravy malého syna Tůmové. Uschované pralinky byly každopádně v přípravném řízením předmětem zkoumání – skutečně se potvrdilo, že obsahovaly jed – antimon. Následovaly výslechy dalších svědků. Odpovídali zejména na otázky, které se týkaly charakteru Šimáčka i Tůmové. Obžalovaný nebyl hodnocen v zásadě špatně, část svědků nicméně vyjádřila pochybnosti o jeho duševní kondici. Zajímavé svědectví poskytl už zmíněný JUDr. Hostaš, který uvedl, že během sporu o placení alimentů Šimáček poslal jeho manželce „anonymní“ dopis, ve kterém jeho samotného označil jako otce Tůmové syna. To věhlasného klatovského advokáta velice rozčílilo a pohrozil Šimáčkovi žalobou. Ten se jí zalekl a písemně stvrdil a advokátovi, že otcem je on sám. Když se pak soudce optal Šimáčka znovu na to, zda Tůmová někdy označila za otce Hostaše, řekl obžalovaný, že ne a to i přesto, že během své výpovědi tvrdil opak.

První den procesu končí výpověďmi sourozenců a známých zavražděné Tůmové – všichni shodně uvedli, že Tůmová vždy označovala za otce Šimáčka. 

Druhý den procesu začal výslechem lékařů MUDr. Dobruského a MUDr. Nohejla, kteří konstatovali, že manžel obžalované Marie Rašpličkové st. zemřel přirozenou smrtí – na rakovinu. Ke slovu se pak dostali i vyšetřovatelé vraždy (major četnictva Václav Řezáč, vrchní strážmistr Václav Vaněk) – shodli se na tom, že obžalovaný během vyšetřování i rekonstrukce na místě činu působil klidným dojmem, bez zvláštního rozrušení. K vraždě se také prakticky ihned přiznal a popsal také dopodrobna, jakým způsobem ji provedl. Pak opět vystoupili znalci z oblasti medicíny - zdejší doktoři MUDr. Jerie (na snímku) a MUDr. Fügner. Nejprve se vyjádřili k jedu, kterým měl být otráven syn Anny Tůmové. Podle lékařů byl v uschovaných pralinkách nalezen antimon v množství, které by stačilo k usmrcení dítěte. K němu nedošlo zřejmě proto, že chlapec měl v době, kdy sladkosti snědl, plný žaludek a jeho obsah společně s většinou jedu vyzvracel. Vyjádřili se také k způsobu vraždy – zardoušení bylo výsledkem škrcení, smrt nastala poměrně rychle, ale i tak „útrapy škrcení byly veliké“. Důležitý byl i psychologický profil pachatele, který vytvořili – vyloučili, že by čin provedl v pominutí smyslů - otrávení dítěte bylo plánované delší dobu, zabití manželky pak po kratší úvaze.

Situaci se snažil zvrátit obhájce Šimáčka Dr. Fifka – navrhoval, aby byl posudek obžalovaného, který připravili pražští znalci Dr. Herfort a Dr. Teplý vypracován znovu, zejména proto, že některá svědectví naznačovala, že jeho mandant reálně trpí duševní poruchou či nemocí. Tímto návrhem se ale soud nezabýval. 

Poslední den procesu, sobotu 19. listopadu, zahájil soudce Dr. Püchl čtením otázek, které byly směřovány na porotu. V případě obžalovaného Šimáčka se jednalo o tři hlavní a další „doplňující“ a u Rašpličkové o dvě a také několik dodatkových. Pak následovaly závěrečné řeči - obhájce Šimáčka Dr. Fifka se snažil, seč mohl, mluvil dvě hodiny, snažil se především dokázat, že jeho klient není za čin plně odpovědný kvůli duševnímu stavu. Zmiňoval také jeho úrazy a silný tlak jeho rodiny na řešení situace. Tragické vyústění situace také přisuzoval výsledku civilních sporů mezi obžalovaným a obětí. O dost lehčí úlohu měl obhájce Rašpličkové Dr. Nejdl. Obvinění jeho klientky stálo jen na tvrzeních obžalovaného, ve kterých se navíc vyskytovalo množství rozporů. Největší dojem ale zanechal svým projevem státní zástupce JUDr. Vrba. Ve chvíli, kdy hovořil o zabité matce a sirotkovi, ozval se z auditoria hlasitý pláč. Na závěr se obrátil na porotu a „žádal od poroty spravedlnost tak tvrdou, jak tvrdě si obžalovaný počínal při hájení svých zájmů a tak tvrdou, jak tvrdě a surově zabil svou ženu a matku maličkého dítěte.“
Po závěrečných řečech se porota odebral k poradě, která trvala 90 minut. Po návratu vrchní porotce přečetl odpovědi na stanovené otázky. Mezi porotci panovala prakticky ve všech bodech shoda, jednomyslně prohlásili, že je Šimáček vinen z vraždy své manželky, v případě pokusu otrávit syna jen jeden z porotců jeho vinu zpochybnil. I u obžalované Rašpličkové panovala shoda, ale v opačném gardu – obvinění proti ní vznesené smetli porotci ze stolu. Pak ještě dostal slovo státní zástupce, který navrhl pro obžalovaného Františka Šimáčka trest smrti, popřípadě doživotí, vzal-li by soud v úvahu některé polehčující okolnosti. Pak přišla na řadu závěrečná porada soudního senátu s porotci.
Vyhlášení rozsudku nepřineslo, vzhledem k průběhu celého procesu, překvapení. Obžalovaná Marie Rašpličková byla shledána nevinná ve všech bodech obžaloby, zatímco František Šimáček byl odsouzen k trestu smrti oběšením, úhradě nákladů řízení a povinnosti finančně vyrovnat eventuální nároky účastníků sporu. Šimáčkův obhájce JUDr. Zeno Fifka po vyhlášení rozsudku udělal vlastně to jediné, co mohl, podal tzv. zmateční stížnost, tedy odvolal se k Nejvyššímu soudu. 

Po nějakém čase se už odsouzený vrah Šimáček, resp. jeho případ opět dostal na stránky tisku. Z věznice na klatovského krajského soudu, kde čekal na vykonání rozsudku, resp. na výsledek odvolání, odeslal své matce dopis. V něm ji mimo jiné nabádá, aby prodala veškerý jeho majetek, protože už se z vězení nevrátí. Zároveň v něm uvádí, že ve sklepě jeho domu za komínem je uschována lahvička s jedem, kterou mu dala Rašpličková, aby jím otrávil Tůmovou i jejího syna. Dopis zachytila správa věznice a klatovští četníci skutečně onen jed na uvedeném místě našli. Vrah Šimáček, tváří v tvář smrti, si zkrátka neodpustil ještě jeden pokus, jak uškodit matce své milenky. V polovině února 1940 Nejvyšší soud v Brně rozhodoval o vrahově odvolání. Údajně i náměstek generálního prokurátora JUDr. Urban vyjádřil názor, že trest smrti je, vzhledem k pochybnostem o Šimáčkově duševní kondici, příliš přísný. Soud mu dal za pravdu a trest smrti změnil na doživotí. Výroční den vraždy, tedy 9. červenec měl vždy strávit v temnici. Je otázka, jakou reakci zmírnění trestu v Klatovech a zejména u příbuzných Tůmové vyvolalo.

Poslední zmínka, kterou jsem o Šimáčkovi našel, je z konce března 1940. Těsně před převozem do věznice na plzeňských Borech, kde s měl odpykávat trest, si Šimáček neznámým způsobem rozmačkal prst tak, že mu jej museli lékaři amputovat. Pokusil se také zlomit si ruku. Pisatel článku poznamenává, že jestli se bude Šimáček chovat ve vězení takto, těžko se dočká po 15-20 letech podmínečného propuštění, ve které doufá.
V historii (nejen) našeho města se odehrála celá řada zločinů, povětšinou spáchaných z nízkých pohnutek. Mix cynismu, vypočítavosti a hlouposti, kterou předvedl František Šimáček, se ale přece jen vymyká. Pokusit se zavraždit svého syna, zabít manželku den po svatbě a snaha namočit do případu další lidi svědčí o tom, že se opravdu jednalo o odpudivou osobnost. Další věc je otázka trestu – v době tzv. protektorátu, kdy byly popravovány bez soudu tisíce lidí, se skutečně zdá doživotní trest jako mírný. O dalších osudech vraha mi není nic známo, ale je klidně možné, že se někdy v šedesátých letech dostal na svobodu a mohl někde v ústraní dožít jako spokojený důchodce.