K historii očkování na Klatovsku

Původně jsem si myslel, že nebudu nijak reflektovat šílenství okolo nemoci covid-19, které nás svírá už téměř rok. Nakonec jsem přece jen neodolal. Máme totiž další válku dvou, prakticky stejných táborů, příznivců a odpůrců očkování proti této nemoci. Dnes bych tedy rád věnoval zejména historii očkování v Klatovech a vůbec boji proti nakažlivým nemocem v našem městě.

 

Přiznám se, že jedním z impulsů pro tvorbu tohoto textu by zhlédnutí videa klatovského lékaře MUDr. Tomáše Lebenharta “Očkování je organizovaný zločin”. Jsem dalek toho hodnotit medicínské vývody pana doktora, já jsem na rozdíl od něj medicínu nestudoval, ani klasickou ani alternativní. Sice bych si představoval, aby svá tvrzení podložil nějakými o trochu věcnějšími argumenty, ale chápu, že formát videorozhovoru k tomu není úplně nejvhodnější. Zaujaly mě ale dvě věci. V první řadě jsem počítal, že název rozhovoru je pouhou vějičkou, jak nalákat diváky. Omyl. Pan doktor skutečně očkování označil termínem “organizovaný zločin”. Fajn. Druhá zajímavá věc, že MUDr. Lebenhart tvrdí, že očkování je záležitostí 20. století, pak trochu nesměle dodává “první poloviny 20. století”. Ne, očkování není záležitostí první poloviny dvacátého století. Očkování jako metoda prevence byla v Evropě známá již v první polovině 18. století! Ani boje odpůrců a zastánců očkování nejsou ničím novým, odehrávaly se (nejen) na stránkách tisku už mnohem dříve – zcela jistě už v sedmdesátých letech 19. století a pravděpodobně ještě mnohem dříve. Ale dost – k úvahám pana doktora se ještě vrátím na konci příspěvku. Ilustrační snímek zobrazuje očkování dětí ve školní třídě v roce 1909.

Očkování jako takové pravděpodobně poprvé v Evropě představila anglická aristokratka Mary Wortley Montegu, která se s ním setkala v Orientu a ve dvacátých letech 18. století jej přinesla do Anglie. Systém, který hraběnka odkoukala v Turecku (tzv. variolizace), spočíval v podávání sušeného hnisu z puchýřů pravých neštovic. Nemoc sice u očkovaného propukla, ale ve slabší formě a po jejím prodělání získal člověk imunitu. I po podání oslabeného viru ale některé z očkovaných nemoc zahubila. Především ale takto očkovaní mohli nakazit celou řadu lidí, kteří nemohli tento léčebný proces podstoupit. Vznik, resp. počátek moderního očkování jako nástroje v boji proti nakažlivým nemocem, je spojen se jménem Edwarda Jennera. Skotský vědec provedl první úspěšná očkování proti pravým neštovicím již v v roce 1796. Ačkoli neznal původce nemoci, uspěl a očkovaní získali imunitu proti této nebezpečné chorobě. Všimnul si totiž, že lidé, kteří často přicházejí do styku s dobytkem, někdy onemocní tzv. kravskými neštovicemi. Lidská a velmi nebezpečná varianta se jim ale vyhýbá. Vyvinul proto látku z hnisu kravských neštovic, kterou se poté očkovalo. Očkovaní prošli neškodnou kravskou variantou nemoci a získali imunitu i proti pravým neštovicím. Velmi mě zaujala poměrně neznámá informace se vztahem k našemu regionu, totiž že očkování se na Klatovsku provádělo ještě “před Jennerem”, konkrétně v roce 1795. Tehdy zřídil hrabě František Xaver Taaffe na svém zámku v Tedražicích na Sušicku “očkovací ústav”. Reagoval tím na lokální epidemii neštovic, která vypukla v okolí Sušice o rok dříve. První šest dětí zde za přítomnosti hraběte očkoval sušický lékař Ondřej Tonner a v Praze usedlý anglický lékař Dr. Smith. V průběhu července a srpna pak zde vakcínu dostalo ještě 20 dětí. Ústav měl mít kapacitu 24 lůžek a nebyl určen pouze pro děti z nalžovského panství. Taaffe dokonce přislíbil, že chudým rodičům dětí ze vzdálenějších obcí proplatí “cesťák” deset krejcarů ze jednu míli cesty. Počítalo se s provozem přes léto (květen – září) a naočkováním, resp. léčením 250-300 dětí. Existenci a činnost tohoto ústavu by jistě stálo za to podrobit odbornému studiu. Právě v době, kdy filantrop Taaffe zřizoval svou “kliniku”, chystala se do Čech velká několik let trvající epidemie neštovic. Trvala v letech 1796-1802 a dle dobových statistik si vyžádala 106.400 obětí. Žádná chřipečka.

Zjistit přesně, kdy došlo k prvnímu očkování v Klatovech, je poměrně obtížné. Do zdravotních poměrů Klatovanů v první polovině 19. století nám ale pomohou nahlédnout zápisky lékaře a starosty Jana K. Nauše. Jeho vzpomínky vydalo před časem město Klatovy - v rámci (vynikající) edice “Klatovy v prostoru a čase”. Nauš se zde poměrně obsáhle rozepisuje o některých pacientech, resp. anamnézách a také o léčebných postupech, které použil při snaze pacienty zachránit. Na dvou místech zde také zmiňuje očkování. Uvádí, že se v roce 1837 stal městským fyzikem a píše, že jeho povinnosti spočívaly zejména v: “bezplatné péči o chudé nemocné, očkování, ohledávání mrtvých, lékařské služby v budově městského soudu, v šatlavy, v nemocnici a ve dvou chudobincích, dozoru nad chirurgy, nad porodními bábami, při porážce masa, kontrole potravin atd.” Jisté je, že se městský lékař ani trochu nenudil. O očkování se (na jiném místě) zmiňuje Nauš ještě jednou, když podává přehled různých zařízení, resp. aspektů medicínské péče v Klatovech. „Očkování ve městě a v okrese v současné době zajišťuje c.k. krajský chirurg pan Antonín Rosenfeld. Stará se, aby byla neustále k dispozici tekutá a čerstvá očkovací látka, proto se také očkování provádí po celý rok. Ročně je ve městě provedeno očkování v průměru u 243 dětí. Revakcinace zde má dosud jen velmi malý ohlas, přesto však se již větší počet rodin nechal na doporučení lékaře revakcinovat.” Nauš dokončil své zápisky na podzim 1844, je tedy patrné, že očkování bylo v Klatovech běžné už před 175 lety – nejspíš však ještě o něco dříve.

Je třeba zdůraznit, že tehdy se očkovalo pouze proti pravým neštovicím. Vakcíny na další nemoci ještě čekaly na své objevení a žoldáci organizovaného zločinu na svou šanci. Ale vážně – pravé neštovice jako nemoc se rozhodně nedaly srovnávat s legačními pupínky, které se objevily na celém těle asi každého z nás v dětství jako plané neštovice. Pravé neštovice byly skutečně postrachem, odhaduje se, že této nemoci padlo ještě v 18. století za oběť každé desáté dítě. Inkubační doba nemoci se pohybuje mezi 10-14 dny, poté nastoupila horečka (až 40 C) a malátnost, tedy příznaky podobné chřipce. Tento stav býval provázen např. bolestmi v kříži, potížemi s polykáním a dalšími příznaky. Po cca 3 dnech horečka pozvolna klesá a nastupují stovky pupínků po celém těle i na sliznicích. Na špičce každého pupínku se tvoří puchýř, jehož obsah po čase hnisá. Po několika dnech po objevení pupínků přichází opět horečka, a pro část nemocných také smrt. Nemoc trvala až šest týdnů, její léčba byla mimořádně náročná, díky své nakažlivosti musel být nemocný důsledně izolován od okolí. I ti, kteří nákazu přežili, si odnesli “památku” v podobě jizev, patrných ještě roky po prodělání nemoci.Na snímku obličej dítěte, které podlehlo neštovicím. 

V druhé polovině 19. století se zdálo, že neštovice jsou minulostí. Nemoc téměř vymizela a přestala tak lidi strašit. S tím souvisel i pokles zájmu o vakcinaci. Tu bylo navíc třeba po 4-6 letech opakovat, aby člověk zůstal vůči neštovicím imunní. Nakonec ale nemoc znovu v (z větší části) neimunní společnosti udeřila. Stalo se tak v zimě 1872 a zejména během celého roku 1873. Zubatá se nevyhnula ani Klatovům a okolí. Jen v posledním dubnovém týdnu roku 1873 zemřelo v Klatovech na tuto nemoc pět lidí, všech věkových kategorií (viz obrázek). Podobné zprávy ale chodily i z okolí, například z okolí Švihova. Šumavan v rubrice “Zasláno” otiskl 5. června 1873 tyto řádky: “Již od jara řádily neštovice v osadě švihovské velmi silně; jen v Korunním (Červeném – pozn. aut.) Poříčí padlo jim 15 životů lidských za oběť. Také v Dehtíně a Vícenicích bylo na ně několik úmrtí.” Počet lidí, kteří za tuto epidemii zaplatili životem, se v jednotlivých zdrojích liší, pravděpodobně jich ale bylo více než 15.000. Počet úmrtí v dalších dvou letech (1874 – 1876). V následujícím desetiletí se počet obětí držel stabilně nad 3000 obětí za rok. V této době očkoval děti v Klatovech městský lékař MUDr. Josef Ingeduld, který také v roce 1880 obdržel pochvalné uznání ministerstva vnitra “za obratné počínání si při provádění všeobecného očkování v roce 1879”. Koncem osmdesátých let jej ve funkci městského lékaře nahradil děd mého děda MUDr. František Prunar. I do jeho agendy patřilo očkování, např. v roce 1903 naočkoval celkem 336 dětí. Vakcinace probíhala v rámci tzv. očkovacích dnů, kterých bylo zpravidla deset za rok. Celá země bylo rozdělena na tzv. očkovací okresy, jejichž počet kolísal kolem čísla dvě stě.

Určitě je třeba vypíchnout, že i v 19. století existovalo, stejně jako dnes, poměrně dost lidí – jak lékařů, tak i laiků, kteří očkování odmítali. Nakonec i samotný objevitel první moderní vakcíny Edward Jenner musel čelit nepochopení lidí, které chtěl ochránit před neštovicemi. V roce 1807 ho londýnské noviny vyzývaly, aby raději opustil město, “ježto prý nelze převzíti zodpovědnost za to, co pobouřený lid proti němu podnikne.” Ani v Čechách nezůstali odmítači stranou. Antikvakcinační hnutí bylo silné především na severu Čech, v regionech se silnou německou menšinou, protože u našeho největšího souseda bylo “antivax” hnutí silné. V čele ryze české kritiky (z odborných pozic) stál internista MUDr. Josef Hamerník (1810-1887), který tvrdil, že očkování přináší více problémů než užitku a za nejdůležitější prostředek při boji proti nakažlivým nemocem považoval hygienu . V době probíhající epidemie neštovic, v roce 1872, poukázal na případ, kdy údajně na Mělnicku několik desítek dětí onemocnělo po očkování příjicí (syfilidou). Poté se rozhořela plamenná diskuse na stránkách tisku, v čele Hamerníkových odpůrců stál MUDr. Vilém Petters (1826-1875), zastánce očkování a autor brožury popisující zmiňovanou epidemiii neštovic v Praze v letech 1872-73. Nutno dodat, že Hamerník byl skutečně věhlasný lékař, publikoval řadu odborných studi ( O nakažlivých a epidemických nemocech, Praha 1866), v roce 1848 byl poslancem rakouského parlamentu (říšského sněmu) a v letech 1861-66 zasedal v zemském sněmu. Jeho názorům zcela jistě naslouchalo mnoho lidí.

Antivakcinační hnutí ale nebylo jen středoevropským specifikem, české deníky informovaly v březnu 1885, že v anglickém Leicestru protestovalo proti (povinnému) očkování na 20.000 lidí. Argumenty “odmítačů” byly různé, kupodivu dnes dominující vedlejší účinky vakcinace se příliš nevyskytovaly. Poměrně často se zazníval argument o vysoké ceně za celý proces. A to i přesto, že například v roce 1871 stálo načokování vice než 150 tisíc dětí cca 37 tisíc zlatých, což odpovídalo zhruba ceně dvou menších domů.

Pražský městský školní lékař MUDr. Duchoslav Panýrek ve své knize Malincí nepřátelé (o nákaze a nemocech nakažlivých, zvláště u dítek) z roku 1907 k “odmítačům” píše: Je známo, že je dosud dosti odpůrců ochranného očkování proti neštovicím. Mezi lékaři vyskytují se tací odpůrcové, např. v Německu. Jsou to jednak zaslepení věrozvěstové tzv. léčby přirozené, které učí, že mimo prostředky léčebné, jež poskytuje příroda, nemá se užívati léků, a kteří prohlašují očkování za otravování a svalují vinu rozmanitých chorob, které nemají s nevinným očkováním lymfy z telat, žádné souvislosti, na očkování. Mnozí z těchto odpůrců očkování jednají tak z vychytralosti, očekávajíce, že se k nim pohrnou nemocní, přesvědčeni, že jen tací lékaři zasluhují důvěry, když obecně platné názory podvracejí. Jiní vzdělanci odporují očkování z dobrodružných názorů, jež si o věci ve své nedostatečně lékařsky vyškolené mysli vytvořili. Mimo lékaře a vzdělance názorů pobloudilých má očkování hojně odpůrců v kruzích polovzdělaných lidí, osob, jež vystupují proti lékařům a hrají si na povolané kritiky věci, které se nepokusili porozuměti, nebo které pro nedostatečné vzdělání pochopit nemohou.“
Jak je vidět – obecenstvo je stále stejné, mění se jenom kulisy.

S odmítáním očkování souvisely i snahy jej uzákonit jako povinné. V této záležitosti se vývoj v jednotlivých zemích poměrně výrazně lišil. V sousedním Bavorsku bylo povinné již od r. 1807, ve Švédsku od roku 1810, v Anglii od r. 1864, německý zákon přijatý v roce 1874 dokonce nařizoval i revakcinaci. V Čechách se povinnost nechat očkovat zavedla až po vzniku Republiky československé a to zákonem č. 412 z roku 1919. Nicméně už rakouské úřady motivovaly své občany k očkování – vyžadovaly jej například při přijímání do určitého typu (vojenských) škol nebo při udělování stipendií. Zároveň je třeba připomenout, že další “pobídkou” pro očkování byl fakt, že bylo pro všechny zájemce zdarma.

Prakticky celé 19. století se očkování neslo v duchu boje s jedinou nemocí – neštovicemi. To ale neznamená, že by se úsilí a pozornost vědců neupínaly k snaze objevit prostředky proti dalším nemocím. Je trochu paradoxem, že průkopníky dalších vakcín, resp. jejich užití se sta stala domácí zvířata. Ve zdejším časopise Šumavan se v devadesátých letech 19. století nabízelo očkování proti onemocněním dobytka – července nebo sněti slezinné. Dalším důležitým objevem bylo očkování proti vzteklině. Tohle už zcela potlačené onemocnění postihovalo nejen divoce žijící zvířata, ale i třeba psi. I když čtyřnohých kamarádů nežilo v 19. století v našem městě zdaleka tolik jako dnes a většina z nich byla využívána k práci (hlídání, k tahu), zavlečení vztekliny vždy způsobilo veliké „haló“. Nemoc virového původu napadala nervový systém a byla velice nebezpečná i pro člověka. S objevem očkovací látky proti vzteklině je spojováno jméno významného francouzského vědce – Louise Pasteura. V roce 1885 vyvinul první očkovací látku. Její výhoda spočívala v tom, že ji bylo možné použít nejen jako prevenci, ale byla-li poskytnuta včas, zabránila propuknutí nemoci i u člověka, který byl v ohrožen nemocným zvířetem. K léčení nemoci a podávání séra bylo zřízena síť, tzv. Pasteurových ústavů, lidé z Čech ohrožení vzteklinou byli posíláni do Vídně. V souvislosti s touto nemocí si tak říkám, jak by to asi vypadalo, kdyby se mohli psi svobodně rozhodnout, zda se nechají očkovat. Předpokládám, že města by byla plná podivně se cukajících, slintajících psíků poštěkávajících něco o svobodě :).
S dalším rozšiřováním očkování bylo skutečně potřeba počkat až do 20. století Velmi důležitým objevem byla vakcína proti záškrtu (difterie neboli croup). Když si pročítáte staré noviny nebo časopisy, brzy zjistíte, že toto onemocnění bylo ještě nebezpečnější než neštovice. Postihovalo zejména děti a pro téměř 40% z těch, které „diftérie“ navštívila, znamenala smrt. Do Klatov se vakcína dostala velice brzy po svém objevení (1927). V našem městě už byla vakcinace nabízena o dva roky později. Článek v časopise Šumavan podává zevrubné informace o očkování. Probíhalo celkem natřikrát v týdenních intervalech a po dvou týdnech po poslední injekci se měla rozvinout imunita. Článek také popisuje možné vedlejší účinky – u dětí na d 10 let se vyskytovala horečka, u čtvrtiny mladších se mohla objevit zarudnutí a bolest v místě vpichu. Také je zde zdůrazněno, že očkování je dobrovolné, k jeho uzákonění došlo až v roce 1946.  

Na závěr bych se chtěl vrátit k zmíněnému videu MUDr. Lebenharta. Přiznám se, že po jeho zhlédnutí jsem byl trochu rozpačitý. Aby podpořil svůj postoj, zmiňuje pan doktor desítky let vlastní praxe a pozorování negativních následků u dětí, které byly očkovány. K tomu se samozřejmě nemohu vyjádřit, nejsem pediatr. Nezbývá mi tedy než věřit slovům dlouholetého praktika. Já jsem měl štěstí, mě očkování nezabrzdilo, nezpůsobilo mi těžké “invalidizující poškození“. Očividně jsem ani nezemřel. Neznám ani nikoho ve svém okolí, komu by takto vakcinace zaškodila. Jsem ale dalek toho, ze svých pozorování činit nějaké obecné závěry.

Pan doktor sice v průběhu rozhovoru přiznává, že by děti očkoval, nicméně jen proti 3-4 nemocem a od věku 1 roku. Hned poté – prakticky v té samé větě ale dodává, že očkování velmi odsuzuje a říká, že očkování napáchala velká neštěstí. Je to trochu zvláštní něco prohlásit a vzápětí to popřít. Tyhle výroky prostě tak nějak nedrží pohromadě a moc to nechápu. Dobře ale rozumím jednoduchým číslům, právě z počátků očkování, které ukazují, že i v 19. století (jakkoli byl medicína primitivní ve srovnáním s dneškem) mělo očkování jednoznačně pozitivní vliv na úmrtnost, zejména u dětí. Pak bych se tedy pana doktora asi optal, kolik nakažených neštovicemi, vzteklinou nebo záškrtem během své mnohaleté praxe viděl. Tipuji, že žádného a ptám se proč asi...

Spíš hořce úsměvné jsou úvahy pana doktora z úvodu na téma vlád a nutnosti očkovat („protože lid si to žádá“), afrických zemí bez očkování atd. Výrok, že očkovací byznys postrádá rysy humanity je vrcholem téhle části! Medicínské argumenty opepřit trochou etiky. Panečku! I já bych byl radši, aby mi léky připravoval magistr od vedle ve sklepě místní apatyky a ne třeba Novartis. Žiju ale v realitě a vím, že to asi není úplně možné. Marně také hledám byznys, který kdy měl nějaké výrazné rysy humanity a jsem zvědav, čeho se dočkáme příště – odmítnutí ibuprofenu a požadavku na vznik nového člověka?

Ale MUDr. Lebenhart ve mně vzbudil zájem, protože video je už několik let staré, mrknul jsem se na jeho facebookový profil a hned na mě vyskočila jeho úvaha na téma nanejvýš aktuální – na očkování proti covid-19. Tentokrát se nedočkáme explicitního nesouhlasu s kvapně připravenými vakcínami (i když na nebezpečnou rychlost pan doktor samozřejmě neopomene vypíchnout), text spíš vypočítává problematické aspekty očkování a vakcíny. K medicínským argumentům nejsem kompetentní se vyjadřovat – snad jen jedna maličkost. Zajímalo by mě, kde vzal MUDr. Lebenhart zmíněné staré epidemiologické pravidlo, že se během probíhající epidemie neočkuje. Jsem připraven na mnoha příkladech ukázat, že to rozhodně v minulosti vždy neplatilo...
Z kategorie “mimo realitu” už jsou sugestivní otázky či spíše požadavky na lékaře, který aplikuje vakcínu, aby podepisoval nějaké záruky o bezpečnosti očkovací látky. To je zhruba, jako kdybych před cestou vlakem vlezl k mašinfírovi do kabiny, vytáhnul nějakou jednu z tisíce součástek z motoru a žádal, aby mi sdělil, k čemu je. A zároveň podepsal, že se mi nic nestane ani teď ani za dva roky, kdy už budu dávno jezdit autobusem. Lidí, kteří se probouzejí a chybí jim elementární důvěra v ostatní lidi a jejich nějaký bazální etický rámec, je mi fakt líto. Myslím, že i pacienti, kteří přicházejí k panu doktorovi, vstupují do jeho ordinace s určitou důvěrou v jeho schopnosti. Bez ní to prostě nejde. V závěru textu se MUDr. Lebenhart odvolává Mezinárodní úmluvu práv a svobod. Pomíjím, že žádná úmluva tohoto jména neexistuje, tím méně tedy jsme jejími signatáři – pan doktor asi myslí Úmluvu o lidských právech a biomedicíně z roku 1997. Pokud ano, tak ani z ní ale necituje úplně přesně (Zájmy a blaho každého jednotlivce je NADŘAZENO zájmům společnosti, korporací a profesních sdružení, píše MUDr. vs. znění v úmluvě: Zájmy a blaho lidské bytosti zapojené do výzkumu mají být nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.), navíc smlouva se týká etických problémů souvisejících s moderní medicínou – genetickým inženýrstvím, transplantacemi apod., o očkování v ní není ani slovo. Doporučuji také kapitolu IX, článek 1 úmluvy. Ale to je vlastně jedno, těžko se ale argumentuje proti „citaci“, kterou vytrhnete z kontextu a navíc si ji upravíte, jak se vám hodí. Ale argument svobodou jednotlivce bychom měli, to je paráda. Dost tady ale postrádám atribut, který by měl jít se svobodou ruku v ruce – zodpovědnost. Věřte tomu nebo, ale i té je v době epidemie nakažlivé nemoci potřeba víc než kdy jindy. Chápu, že to není moc sexy…

Jenom si kladu otázku, jaká by musela být smrtnost covidu (nebo jakékoli jiné nemoci), aby tenhle argument (blaho jednotlivce je nadřazeno) vymizel z veřejné debaty a lidé by houfně požadovali narychlo spíchnutý lék nebo vakcínu? Stačilo by 10% nebo je potřeba 30% a víc? Nebo kdyby třeba zabíjel jen lidi pod čtyřicet let věku. To by mě vážně zajímalo. Já se každopádně očkovat nechám – v tomto rozhodnutí hraje zásadní roli právě ten „rys humanity“, na který se pan doktor odvolává. Jsem schopen a ochoten v „nadosobním“ zájmu to prostě „risknout“. Argumenty a jakási „selektivní etika“ MUDr. Lebenharta a jemu podobných mě utvrzují v tom, že dělám dobře.

Očkování proti nemoci covid je a doufám, že i bude dobrovolné. Věřím, že se nakonec najde dostatek “odvážlivců”, kteří zajisté pomohou k potlačení nemoci. A fanouškům MUDr. Lebenharta a podobných „alternativců“ zůstane pocit, že zůstali svobodní ve své volbě, že nejsou ovce apod. Ideální stav, všichni budou spokojeni. Hlavní ale je, aby tohle všechno už brzy skončilo.