Pod vánočním stromkem

Na letošní rok asi nikdo z nás nebude vzpomínat příliš rád. Kdyby mi někdo před rokem vyprávěl, jak globální epidemie může zamávat s našimi životy, nevěřil bych mu. Netopýří virus a boj proti němu bohužel ovlivnil i probíhající vánoční svátky. Možná je tedy vhodná doba zavzpomínat, jak probíhaly oslavy Vánoc a Silvestra v našem městě v minulosti.

 

 

Rozhodně se zde nehodlám pouštět do vysvětlování křesťanské podstaty Vánoc, to nechám povolanějším. Z laického pohledu se jedná o nejvýznamnější svátky, ale samozřejmě každý křesťan vám bez váhání řekne, že z hlediska věrouky jsou důležitější Velikonoce. Dá se říct, že slavení Vánoc nejvíce nahrává jejich komercionalizace, která ovšem sama o sobě není ničím novým. Troufnu si tvrdit, že pro obchodníky byl konec roku už před sto padesáti lety skoro stejně důležitý jako nyní, ale k tomu se ještě dostaneme. Vánoční období ale tradičně také nahrávalo charitě a vůbec lidem, kteří neměli v životě moc štěstí. A že jich v průběhu 19. století (nejen) v Klatovech bylo. Například v roce 1885 pořádal purkmistrovský úřad (radnice) sbírku dárků, které měly být předány chudým obyvatelům města. Sešla se pěkná řádka věcných darů, ale i finance. Do sbírky přispěly jak firmy, tak jednotlivci - zdejší továrna na prádlo Rosenbaum a Perelis věnovala 12 mužských a 6 dětských košil a 6 podvlékaček, klatovský parostrojní pivovar M. H. Russ dal k dispozici místní chudině překvapivě ne pivo, ale 50 metráků uhlí. Majitel tiskárny Otakar Čermák vytiskl bezplatně 300 letáků s výzvou na podporu sbírky. Mezi majetnějšími klatovskými občany se pak vybralo dalších více než 70 zlatých, které byly rozděleny mezi chudinu a klienty zdejších chudobinců.

I taková vánoční sbírka ale může mít politický podtext. V roce 1904 klatovské spolky (Měšťanská beseda, sbor Šumavan a další) přispívaly na vánoční nadílku pro chudé děti v malé vísce na pomezí Klatovska a Domažlicka – Úborsku (tehdy Ouborsko). Vesnice byla desítky let předmětem boje mezi Čechy a pošumavskými Němci o to, jaký národnostní charakter bude mít. Malá a troufnu si říct, že nevýznamná obec se stala jakýmsi symbolem a nadílka tedy směřovala právě sem kvůli snaze „přetáhnout“ zdejší obyvatele na českou stranu.

Jedním ze symbolů Vánoc je bezesporu stromek. Pěkný smrček nebo jedlička zkrátka nemůže chybět v žádné rodině. Tahle tradice, stejně jako mnohé další a vůbec ne překvapivě, přišla z Německa. Leckde se dočtete, že v českých zemích se rozšířil stromek ve větší míře až před první světovou válkou. Zpráva z klatovského Šumavanu z roku 1880 ale svědčí o něčem jiném. Už tehdy proudily „stovky“ stromků na klatovský trh. Asi nepřekvapí, že byly k mání i stromky sprostě odříznuté, tedy ukradené v blízkých, hlavně městských lesích. Šumavan psal doslova o drancování a přidal patetický apel: „vánočními stromky pěkně vystrojenými a bohatě různými dárky ověšenými a obloženými spůsobují ovšem rodičové dítkám radosť, uvážíme—li ale, odkud stromky tyto pocházejí, jakým spůsobem od kořenů svých urvány byly a jak mladý, nadějný lesík strašně pohuben, tu každému rozumnému člověku srdce nad tím spláče a zařekne se zajisté, nikdy více vánoční stromek kupovati a raději spůsobem jiným jej nahraditi.“ O rok později na situaci zareagovala městská rada tím, že zakázala řezat stromky v městských lesích bez řádného povolení. Naopak město prodávalo od 19. prosince stromky ve vlastní režii – kde jinde, než na radnici :). Stromek je ale třeba i ozdobit, takže bylo možno zajít místnímu obchodníkovi Eduard Lőwy, který nabízel v roce 1894 „okrasy na vánoční stromky: 100 kusů krásných ozdob za 2 zl.“

K vánočnímu stromu se vztahovala zajímavá akce s charitativním podtextem pořádaná v meziválečném období tzv. Vánoční strom republiky. U zrodu této tradice stál v roce 1919 spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Nejprve v Brně a postupně v mnoha dalších městech se ujalo vybírání peněz a instalace kasičky u společného vánočního stromu. Vybrané peníze se využívaly zejména k podpoře chudé školní mládeže. V roce 1934, v době vrcholící hospodářské krize, se v Klatovech začalo vybírat 9. prosince prostřednictvím veřejné pouliční sbírky, kterou měly na starost dámy- dobrovolnice z organizace Okresní péče o mládež. Za vybrané peníze se měla pořídit obuv pro nejchudší klatovské děti. Celá věc se podařila, o necelý týden později bylo kanceláři Poradny pro matky a děti v Okresním domě (dnes ZŠ Plánická) rozděleno více než 130 párů nových bot pro potřebné. Zvyk veřejně rozsvěcet vánoční strom na náměstí, který je tak populární v posledních letech, se rozšířil až ve třicátých letech minulého století. V poněkud ponurém roce 1939 se v Klatovech se slavnost konala v sobotu o druhém adventním víkendu.

K Vánocům neodmyslitelně patří i specifické pokrmy. V první řadě ryby, tedy samozřejmě hlavně pravý bahňák – kapr. Vzhledem k množství rybníků, které se v minulost nacházely v okolí Klatov, troufnu si tipnout, že ryby u štědrovečerní tabule byly skutečně místní. V roce 1892 například nabízel kapry hoteliér ze Střelnice František Řeháček, kapříci pocházeli z chudenického panství. Zřejmě očekával velký zájem, protože oznámení o prodeji doplnil poznámkou: „Budu je 3 dni před štědrým večerem na sladě míti a odporučuji, by si každý včasnou přihláškou svou potřebu kryl“. Později Řeháček přesedlal na vyhlášené kapry z Třeboně, o čemž svědčí jeho reklama z roku 1897.
Když poskočíme o nějaké třičtvrtěstoletí vpřed – do roku 1968 zjistíme na základě článku z Nového Klatovska, že na předvánočním trhu bude kaprů dostatek. Kilo šupináče tehdy podražilo za jeden rok z jedenácti na patnáct korun za kilo. Kapřík byl tedy určitě dražší než dnes. Ryby byly v Klatovech k dostání na čtyřech prodejních místech ve dnech 21. -23. prosince. Novinku tehdy představovala možnost koupit si kapra už naporcovaného a zmraženého.

Jasné je, že Vánoce jsou dnes do značné míry záležitostí dětí. Slavnostní atmosféra, ale především očekávání dárků pod vánočním stromkem, to je to, co nedá juniorům a juniorkám dlouho dopředu spát. Pro starší mládežníky je také velkým lákadlem – nebo alespoň býval, v dobách, kdy se ještě vzdělávalo prezenčně - odpočinek od školních povinností, tedy prázdniny. I generace našich praprarodičů si mohla od školy oddechnout, ovšem podstatně kratší dobu než dnešní studenti. V roce 1900 tak zcela jistě potěšilo žáky měšťanských a obecných škol rozhodnutí ministerstva kultu, které rozhodlo o prodloužení vánočních prázdnin o dva dny. Původně mělo být volno od Štědrého dne do 27. prosince. Do školy se ale nakonec šlo až den před Silvestrem. Dva dny volna navíc zdůvodnila zemská školní rada potřebou důkladného „vyčištění místností školních zejména ve školních obcích, v nichž jest deset nebo více tříd veřejných škol obecných.“ Toto nařízení pak mělo platit i v následujících letech. K prodloužení prázdnin došlo i v následujícím roce 1900. Protože poslední školní den před Vánoci, tedy 23.12 připadl na pondělí, tak se opět ministerstvo kultu rozhodlo nebohým studentům ukončit výuku už v sobotu 21. 12. v poledne. Ano, tehdy se samozřejmě chodilo do školy i v sobotu dopoledne.

Na ilustračním snímku je slavnostní vánoční tabule, kterou připravily v roce 1947 studentky Zemské hospodyňské školy v Klatovech.

Rok co rok slyšíme nářky, jak se vytrácí duchovní obsah Vánoc a vše se redukuje na bohapustý konzum. No ruku na srdce, je to pravda. Postupnou komercionalizaci svátků lze vypozorovat už v 19. století. I když dárky, resp. Štědrý večer pro řadu rodin znamenal maximálně vylepšení jinak chudého a fádního jídelníčku, jisté je, že i obchodníci se na Vánoce těšili. Jak jsem se zmínil, populární určitě byly nejrůznější koloniální pochutiny (tedy zboží z kolonií)- tedy zejména exotické ovoce nebo lepší alkohol. V bohatších rodinách nacházely děti pod stromečkem hračky, rodiče pak třeba šperky.

Rozhodně to ale nefungovalo tak, že prodejci otravovali s dárky, resp. jejich nákupem už od půlky října jako v současnosti. Některé „triky“ ale obchodníci používali, stejně jako dnes. Například v 90. letech 19. století otiskoval Šumavan prakticky každý rok reklamu na šicí stroje Singer, která s ovšem tvářila jako běžný článek a byla mezi normální zprávy zařazena. Čtenáři tak dostali „nenápadně“ tip na vánoční dárek: „Nejpříjemnější překvapení připravíme své choti, dceři neb nevěstě, věnujeme-li jí k Vánocům dárek pěkného zevnějšku, jehož praktická cena však jest trvalá. Slavnostní dar tohoto druhu jest vždycky šicí stroj, neboť jest každého pokoje ozdobou, na které naše oko se zalíbením spočine a co pomocník našich hospodyněk nemůže býti ani oceněn.“ Pak následovalo vychválení značky Singer a informace, že už je jich v domácnostech více než devět milionů. Na druhou stranu se Šumavan (konkrétně v roce 1891) nerozpakoval kritizovat zdejší obchodníky, kteří svým zákazníkům v období Vánoc štědrovečerní dárek. Jednalo se většinou o lahvičku alkoholu, nejčastěji punče. Drobná pozornost, která jistě potěšila, ale přesto byla trnem v oku zdejšího tisku. Podle pisatele článku je tento zvyk obdarovávání v Klatovech tak rozšířen, že obchodníci jsou doslova nuceni jej poskytovat, a to je v době velké konkurence ekonomicky vyčerpává. Naopak zákazník je uveden do rozpaků, protože přijetím tohoto dárečku se může cítit zavázán k nákupům u daného obchodníka. Šumavan doporučuje následovat příkladu jiných měst a vyzývá klatovské obchodní grémium (sdružení obchodníků), aby tuto praxi zakázalo.

Obchodní grémium také reagovalo na nařízení úřadů ohledně otevírací doby obchodů. V roce 1913 měly být klatovské obchody otevřené o třetí a čtvrté adventní neděli od 9 do 12 hodin a pak od dvou do šesti odpoledne. Běžně bývalo v neděli dopoledne zavřeno, kvůli konání bohoslužeb. Okresní hejtmanství také povolilo mít otevřeno v době od 15. prosince až do Silvestra (ve všední dny) do deváté večerní.

Už jsem připomněl, že Vánoce dnes slavíme zejména kvůli dětem. Je bezesporu vhodné robátka do (před)vánočních příprav aktivně zapojit. V roce 1913 například děti z pomocné třídy vyrobily za dozoru svého učitele Otakara Adamce „veliké jesle, představující betlémský výjev narození Spasitele“. Tento, jistě obdivuhodný výtvor, si pak mohli zájemci prohlédnout v přízemí tehdejšího gymnázia. V roce 1923 zase secvičili žáci české školy v Železné Rudě divadelní hru Františka Kňourka „Štědrý večer po pěti letech“. Představení sehráli v tamějším hotelu Praha, po divadle proběhla nadílka, jak zdůraznil tisk, českým dětem.

Ilustrační pohlednice z roku 1931 zobrazuje chodský betlém.

Na závěr bych rád všem obyvatelům i fanouškům našeho krásného města popřál pokud možno klidné svátky, zdraví a úspěšný rok 2021.