Co psaly klatovské noviny před 100 lety

 

Až se bude za sto let někdo pídit, jaké téma hýbalo českou (a potažmo klatovskou) společností před rovným stoletím, bude odpověď jasná. Importovaný covid-19 je nejen nepříjemnou a poměrně nebezpečnou nemocí, ale i způsob, jakým ovládl naše životy je skutečně výjimečný a otravný. Samozřejmě tomu odpovídá i to, jak nemoc a dění kolem ní reflektují média. Ale nebojte se, skutečně se dnes nehodlám věnovat viru. Chtěl bych se naopak podívat o sto let zpět. Co tehdy řešil československý nebo spíše klatovský tisk?

 

Na pomoc si vezmu týdeník Šumavan. Tento nejstarší klatovský časopis měl během první světové války nucenou pauzu, vycházet začal opět až koncem roku 1918. Pro uvedení do kontextu doby je třeba připomenout, že v koncem roku 1920 se mladá Republika československá stále potýkala s problémy, které měly svůj původ během první světové války. Situace se zásobováním obyvatelstva potravinami nebyla stále uspokojivá, navíc panoval kritický nedostatek bytů. Ani situace na politické scéně nebyla nejrůžovější – od září 1920 vedl mladý stát úřednický kabinet Jana Černého ( do září 1921), za dva roky existence Československa se jednalo o již čtvrtou (!) vládu. Kromě všemožných obtíží museli představitelé státu hájit i samotnou existenci nové republiky na mezinárodním poli, ale zejména proti odstředivým tendencím dvou zemských národů – Maďarů a hlavně Němců.
V této nelehké době se Československo chystá na jednu poměrně náročnou a důležitou operaci. Jak píše klatovský Šumavan – v únoru 1921 mělo proběhnout historicky první sčítání obyvatel v nové republice. I když zůstala (nakonec až dodnes) periodicita - každých deset let -i rok konání (vždy první rok nového desetiletí) jako za Rakouska, přece jen došlo k některým změnám. Z údajů, které stát od svých oveček chtěl vědět, vypadla kategorie “obcovací jazyk”. Tenhle pojem, resp. jeho obsah vzbuzoval hodně kontroverze – zjednodušeně řečeno se jednalo o jazyk, který dotyčný nebo dotyčná nejvíce užívala. Nemuselo se tedy nutně jednat o jazyk mateřský. Nová republika tuto diskutabilní kategorii nahradila dodnes používaným pojmem “národnost”. Tato kategorie ale, jak poznamenává Šumavan, přinášela ale jinou obtíž. Totiž, kam zařadit Židy – tedy, jestli je uznat jako zvláštní národnost, resp národ. Každopádně, na této otázce je vidět, jak se náš stát proměnil za uplynulé století. Po Němcích i Židech ani památky – nechci ani domýšlet, jak by dnes vypadalo soužití mezi přece jen odlišnými etniky a nejrůznějšími taky vlastenci a absolventy škol života. Každopádně, kromě poměrně kontroverzních záležitostí chtěla československá vláda po svých občanech, aby uvedli: pohlaví, rodinný stav (svobodní, ženatí, vdané, ovdovělí, úředně rozvedení, rozešlí), zmíněné náboženství a povolání. Nechyběla ani otázka na “domovské právo”, což, opět zjednodušeně řečeno, odpovídalo dnešnímu trvalému bydlišti. Na ilustračním snímku vidíme nahoře výsledky sčítání obyvatel z hlediska “obcovací řeči” v okrese Klatovy v letech 1900 a 1910. Politický okres Klatovy se tehdy dělil ještě na soudní okresy – plánický byl téměř výhradně obydlen českým živlem, nýrský pak naopak německým. 

 
                                         

V listopadu 1920 poctil Prahu svou návštěvou poměrně významný francouzský historik, profesor na Sorboně Ernst Denis, který se dlouhodobě zabýval českou historií. Dá se říct, že byl fanouškem českého národa. A jaká je jeho souvislost s naším městem? Denis byl přítelem původem klatovského historika Jindřicha Vančury, autora nedokončených ale přesto monumentálních Dějin někdejšího královského města Klatovy. Denisovy návštěvy využila klatovská městská rada, která prostřednictvím dopisu pozvala historika na návštěvu Klatov. Denis obratem odpověděl, že si pozvání velice váží, ale že mu zdravotní stav neumožňuje návštěvu. O Klatovech pak napsal: “Jest mi známo význačné místo, jež Vaše město zaujímalo v historii Čech a vím také, že ono šlo vždy v čele obhájců národa českého a ženerosních ideí pokroku a reforem, které učinili z Vás národ prvního řádu.”

Pokud je mi známo k návštěvě francouzského historika v Klatovech nakonec nikdy nedošlo. I tak máme jednu ve městě jednu připomínku slovutného vědce – Denisova ulice nese své jméno právě po něm.

Z dnešního pohledu poněkud neuvěřitelný inzerát se v listopadu 1920 objevil v Šumavanu. Skutečně, u Černého jezera stávala už od 90. let 19. století restaurace. V nepříliš velkém pavilonu s verandou se mohli napojit a nasytit turisté, kteří dorazili obdivovat největší šumavské jezero. Je samozřejmě jasné, že nejrůznější vykukové, kteří by rádi měli ze Šumavy “disneyland” by si to dovedli představit i dnes. Existenci restaurace u jezera je ale nutné vnímat v kontextu doby. I když už před sto lety byla Šumava oblíbeným turistickým cílem, dnes sem míří řádově více lidí.

Z dnešního pohledu zajímavá a bohužel vlastně i aktuální je zpráva, kterou přinesl Šumavan v druhém listopadovém čísle. V té době se totiž projednávalo Národní shromáždění rozpočet země na následující rok, tedy 1921. A tak významnému městu navrhla vláda jedinou dotaci ve výši pouhých 1000 korun a ta měla směřovat do městského muzea. To je skutečně i s odstupem století s podivem. Šumavan konstatuje, že za tuto částku si muzeum nepořídí ani jednu skříň na exponáty.. Zároveň poznamenává, že stát “nakládá” na klatovskou obec řadu povinností a závazků – žádá například, aby město stavělo nové školy, novou poštovní budovu nebo krajský soud. Jaký rozdíl oproti Plzni, která dostává (dle autora článku) mnohamilionové dotace například právě na stavbu školních budov nebo nouzových domů. K tomu noviny lakonicky dodávají, že to asi bude tím, že Klatovy, na rozdíl od Plzně, nemají v parlamentu svého poslance. I v tomto jsme na tom po sto letech stejně, bohužel. V dnešní době, kdy naopak velkou část příjmu obcí tvoří peníze ze státního rozpočtu, se nám tato situace zdá nepochopitelná. Fakt je ale ten, že před sto lety měly obecně obec mnohem více možností, jak si zajistit své příjmy – zejména přirážkou k obecným daním. Města také více podnikala a řekl bych, že i vlastnila větší majetek než dnes. Vyžadovalo to větší aktivitu i zodpovědnost při hospodaření, na druhou stranu stát měl méně možností, jak hospodaření obce zhoršit – ne jako dnes, kdy se část kompenzací živnostníkům za první vlnu covidu zkrátka sebrala z peněz pro obce. O plánovaném “odebrání” peněz z městských rozpočtů, až se bude rušit superhrubá mzda a bude třeba nahradit tento výpadek, ani nemluvě.

V listopadu 1920 se také Šumavan věnoval jednomu poměrně velkému problému, který hrozil stát se pro obyvatele Klatov skutečně palčivým. Zdejší pošta (tehdy nazývaná poštovním úřadem) totiž dostala výpověď z prostor, které dosud využívala. Jednalo se o dům ve Zlatnické ulici, který tehdy vlastnila rodina Formánkových. Důvodem byla především výše nájemného, která údajně vůbec neodpovídala tehdejším cenám. Pražské ředitelství pošt se snažilo domluvit prodloužení nájmu, eventuálně hned celého domu, ale zároveň apelovalo na město Klatovy, aby vlastním nákladem provedlo stavbu nové poštovní budovy. Na tuto situaci musela městská rada reagovat. Problém byly samozřejmě finance – těch se v městské kase nedostávalo a v nejisté poválečné době mělo město malou šanci získat na stavbu úvěr. Přitom plán na novou budovu už existoval, i místo kde měla pošta stát už bylo vybráno. Počítalo se, že poštovní budova vyroste v místech poblíž kaple sv. Rocha, poblíž dnešní budovy Policie )dříve okrsní úřad, resp. ONV). Už tehdy se tedy počítalo se zbořením kostela, který neměl (dle článku v Šumavanu) žádnou uměleckou ani historickou hodnotu. Počítalo se, že nový poměrně velký objekt bude využívat i berní (finanční) úřad. Na místě kostela a blízkého okolí měla vyrůst jakási mikročtvrť úřadů – k čemuž nakonec skutečně došlo. Autor článku si opět stěžuje (a zřejmě oprávněně) na státní orgány, které s nijak nesnažily městu pomoci při financování projektů, v tomto případě dokonce ani těch, které měly sloužit pro výkon státní správy. V případě pošty se ale město uvolilo, že budou postaví (cena byla vypočtena na 3.75 mil. tehdejších korun)

Ke stavbě pošty nakonec došlo až o více než dekádu později, vyrostla v letech 1931-34. Budovu navrhnul pražský architekt Zdeněk Pštross, stejně jako sousední okresní úřad. Zajímavé je, že ač obě budovy vznikaly ve stejný čas a “vymyslel” je stejný architekt, působí velice nesourodě. Zvlášť pošta, resp. její vzhled byl v už v době svého vzniku vlastně dost zastaralý.

V třetím listopadovém čísle přinesl Šumavan zprávu o úmrtí majitele panství Týnec Bedřich Kolowrata- Krakowského, který zemřel náhle ve věku pouhých 27 let na jednom z rodových zámků Dianaberg nedaleko dnešního hraničního přechodu Rozvadov. Kromě toho, že Bedřich zemřel ve velmi mladém věku na srdeční mrtvici (pravděpodobně infarkt) zaujme titul, který mu časopis přiřknul – “dříve hrabě”. Není divu, nový československý stát totiž zakázal používání šlechtických titulů. O tom, že se však neoficiálně používaly i nadále není třeba pochybovat.

Sluší se ale uvést pár zajímavostí o Bedřichova životě a jeho rodině. Jeho otec Leopold Filip Kolowrat – Krakowský (1852-1910) byl velice zajímavá osobnost. Proslul tím, že v roce 1876 zastřelil v pražském parku na Klamovce během souboje prince Wilhelma Auerspergra. Jednalo se o poslední podobný souboj v Praze. Oba aktéři do něj “šli”, ačkoli podobný způsob řešení sporů byl tehdy již dávno zakázán. Šlo o ženu, samozřejmě. Po činu utekl Leopold do USA, kde se oženil. Po čas mu císař František Josef udělil milost a Kolovrat se vrátil do Čech. Zde spravoval rodinný majetek, byl velkým fandou motorismu, v roce 1904 se stal místopředsedou rakouského automobilového klubu, údajně také vlastnil akcie českého výrobce vozů Laurin a Klement. Patřil také mezi první majitele automobilů na Klatovsku (od roku 1902). Od roku 1908 až do své smrti od dva roky později byl poslancem českého zemského sněmu. Vášeň pro motory po něm zdědil další jeho syn Alexander Josef Kolowrat-Krakowský (1886-1927), zvaný Saša, automobilový závodník a také jeden z prvních filmových producentů v Rakousku, zakladatel a vlastník firmy Saschafilm. Zatímco dva Leopoldovi synové Bedřich a Saša zemřeli mladí, poslední syn, nejmladší Jindřich Vilém byl pravým opakem. Dobře si pamatuji s jakou slávou se po desítkách let emigrace vrátil v devadesátých letech na Týnec, a to v obdivuhodné formě. Zemřel v lednu 1996 úctyhodném věku 98 let. Na snímku rodová hrobka Kolowratů na hřbitově v Týnci.

Jak už bylo řečeno, poválečná doba s sebou přinášela řadu obtíží. O bytové krizi jsem se už zmínil , ale Šumavan referoval i o dalších nedostatcích . V první řadě chybělo uhlí, což bylo obzvlášť nepříjemné kvůli počínající zimě. Na této surovině byla také závislá výroba plynu a větší části elektrické energie pro město. Uhlí se nedostávalo, a to i přesto, že poměrně nedaleko – v okolí Nýřan na sever od Plzně – tehdy fungovaly uhelné doly. Problém byl, že majitelé dolů raději vyváželi vytěženou surovinu do okolních států, kde ze ni dostali lépe zaplaceno. Situace došla tak daleko, že klatovská elektrárna (na dobové pohlednici) byla nucena omezit výrobu. Město vydalo vyhlášku, která oznamovala vypínání elektřiny pro určité části města vždy od 5. do 9. hodiny večerní. Šumavan tehdy vycházel dvakrát týdně – v sobotu a ve středu. A právě ve sobotu 13. listopadu vypnula správa elektřinu v oblasti, kde se nacházela tiskárna vydavatele Šumavanu Otakara Čermáka už v 16.20, tedy v době, kdy se horečně tisklo sobotní číslo. To se samozřejmě redakci vůbec nelíbilo a vyslovila požadavek, aby ve dnech, kdy časopis vychází, nebyl proud v dotčené oblasti vypínán vůbec. Redaktor také “nenápadně” připomněl, že Šumavan v minulosti vždy bezplatně otisknul informace, které se týkaly elektrárny, a tedy že by si na oplátku zasloužil citlivější zacházení.

 

Zatímco dnes se novomanželé předhánějí, kdo dá na facebook nebo instagram kýčovitější snímky svého slavného dne, dříve čerství manželé oznamovali svůj sňatek v novinách. Stejně tak učinil v listopadu 1920 původem klatovský malíř a bavič, můj oblíbenec Josef Čejka, který tehdy pojal za manželku Rozálii Benírovou. Svým známým a přátelům pak rozesílal krásné poděkování..