Pes přítel člověka

Máloco je pro nás Čechy tak typické jako láska k domácím zvířatům, především psům. Hledání důvodů, proč máme tak rádi pejsky, nechám na odbornících. Vypozoroval jsem, že v posledních dekádách tento cit dokonce bobtná. Když jsem si před nějakým čtvrtstoletím pořizovali prvního psa, měl zde v okolí jednoho nebo dva potenciální kamarády. Dnes se u soudu pohybují psů bez přehánění desítky. Pes je společníkem lidí tisíce let. Já se ale dnes zaměřím na vztah páníček-pes v posledních sto padesáti letech a samozřejmě ponejvíc na vzájemné soužití v našem městě a okolí.

O tom, že pes byl oceňován jako skutečný přítel i v minulosti, svědčí i popis z lexikonu pojmů pro samosprávu z roku 1863, kde se mj. píše: „Pes jest pro člověka opravdu velikým dobrodiním a velmi vzácným darem od božské prozřetelnosti. Pes má již ten pud od sebe, aby byl svého pána a jeho jmění věrným strážcem: on hájí oboje, pakli třeba i nasazením vlastního života.“ Skutečně nelze než souhlasit. Na druhou stranu chov psa a především jeho konfrontace s dalšími příslušníky vlastního druhu a hlavně lidmi může přinášet problémy. Nejinak tomu bylo i v minulosti. Zvlášť ve městě bylo třeba regulovat jejich množství i volný pohyb po ulicích. Vyhláška, která řešila bezpečnost, tedy tzv. policejní řád, nařizovala, že všichni psi pohybující se po ulicích musí mít náhubek. O tom, že toto nařízení nebylo dodržováno není třeba spekulovat. I proto Šumavan už v roce 1875 volá po zavedení daně ze psů (je tedy zřejmé, že některá města už v té době tento poplatek vybírala), protože ta je podle něj : „jediným prostředkem, který nás zbaví všech těch smeček hafanů, jež se po ulicích našich se povalují a takměř bezpečnost života ohrožují. Klatovy s v tomto ohledu valně podobají tureckému Stambulu…“ Je vidět, že koncept omezování nějaké činnosti prostřednictvím jeho zpoplatnění není ničím novým.

Nebezpečí do měst i na vesnice mohli přinést psi nakaženi infekční vzteklinou. Nic takového jako je nynější účinné očkování se samozřejmě v 19. století nepoužívalo, takže dostat se do křížku s nemocným zvířetem nebylo zase tak neobvyklé. Například v létě 1870 se jeden nakažený pes „vyloupnul“ v Klatovech. Jeho řádění začalo na náměstí, kde pokousal obuvnického učně a porazil jakéhosi pana T. - tomu však jinak neublížil. Z náměstí psa pronásledovali strážníci, ale dostihnout a zneškodnit ho se jim nepodařilo. Nakonec ještě pokousal „vztekloun“ několik psích kolegů na Vídeňském předměstí, aby nakonec schvácený spadnul do Drnového potoka, kde se utopil. Pokousaní občané se nechali od zdejších lékařů okamžitě vypalovat rány od psích zubů. Později se ukázalo, že stejný pes napadl několik lidí i Komošíně i ve Svrčevsi.

Obavy z nákazy vzteklinou byly samozřejmě na místě. Onemocnění nervové soustavy, které přenášeli na člověka ve většině případů psi, bývalo vždy smrtelné. Infekce se přenášela prostřednictvím slin, které pronikly do rány. V době, ze které pochází zpráva, tedy z poloviny sedmdesátých let 19. století, bylo očkování proti této nemoci ještě hudbou budoucnosti. Teprve o deset let později, v roce 1885, vyvinul známý francouzský vědec Louis Pasteur vakcínu, která byla účinná – jak pro psy, tak hlavně pro lidi. Zajímavé je, že na rozdíl od běžných očkovacích látek nesloužila jak prevence, ale byla podávána až nakaženým a její aplikace vedla k vyléčení nemoci. Výskyt nemocného zvířete tedy byl skutečně problémem a pokaždé jistě způsobil ve městě velké pozdvižení. Podobně tomu bylo na jaře 1905, kde se v Klatovech objevil menší černý pes, který jevil na první pohled známky vztekliny. Nacházel se v jakési „mánii“, což je jedna z fází průběhu vztekliny, která se projevuje hyperaktivitou a ztrátou plachosti a strachu. Při svém řádění pokousal čokl nejprve jedenáctiletou dceru cihláře Annu Prantlovou, v Nádražní ulici, poblíž továrny na pokrývky Bruml (dnes Klatex) učně Thumse. Ten jej odehnal, pes ale pokračoval směrem ke kapli Chaloupka, kde ještě napadl známého klatovského zahradníka Josefa Waltera a jeho dceru. Čtyřnohého vetřelce pak začala stíhat policie, ale vzteklý psí šílenec byl nad jejich síly a zmizel. O pár hodin později se objevil v Dolní Lhotě (!), kde pokousal pětiletého syna zdejšího hostinského. Nakonec byl zlikvidován v Bezděkově. Za pár hodin tedy toho zvládnul více než dost. Úřady poté vyzývaly všechny postižené (tedy pokousané), aby se přihlásili. Šlo také o to zjistit, které psy jejich nemocný kolega atakoval a potenciálně nakazil. Postižení lidé byli transportováni do Pasteurova ústavu do Vídně, tedy nemocnice, která se specializovala na boj s nakažlivými nemocemi. Přece jen léčba od zmíněného případu z roku 1874 pokročila. Snažil jsem se zjistit, kolik si vzteklina vyžádala obětí. Zdá se, že se nejednalo o nějaká obrovská čísla. V roce 1892 zemřely v Čechách dvě děti, osmiletá dívka poblíž Lanškrouna a o rok starší chlapec v Tupadlech u Čáslavi. Jemu nepomohlo ani leptání místa po kousnutí kyselinou dusičnou(!). Rána se mu sice po deseti dnech zahojila, ale po téměř tříměsíční inkubační době u něj nemoc propukla a po pěti dnech zemřel.

Základním opatřením, které se zavádělo prakticky vždy, objevila-li se vzteklina, byla takzvaná kontumace. Její podmínky se ale lišily případ od případu. V únoru roku 1927 přiběhl z Dlouhé Vsi u Sušice na Klatovsko německý ovčák a pokousal ve Svrčevsi pětiletou holčičku. Řádil i v blízké Řakomi, kde byl nakonec zneškodněn. Okresní politická správa posléze přistoupila k zavedení zmíněné kontumace na území soudních okresů Klatovy a Plánice. Znamenalo to v první řadě zákaz volného pobíhání psů. Zvířata musela být uzavřena či přivázána tak, aby se nedostala do kontaktu s ostatními psy. Výjimkou byla města Klatovy a Plánice, ale i zde se psi museli pohybovat pouze pod dohledem a vždy s nasazeným náhubkem. Ani používání „pracovních“ zvířat (pastýřských či tažných) nebylo zcela zakázáno, ale opět bylo důsledně vyžadováno nošení náhubku. Osobou, která měla na starost likvidaci „vzteklých“ a nebezpečných psů a jiných (mrtvých) zvířat, byl pohodný, někdy taky nazývaný ras nebo drnomistr. Ten měl za úkol chytit a odvést bezprizorní a také bez obojku pohybující se psi „na volno“ do tzv. pohodnice neboli rasovny (objekt pro zvířata určená k detenci nebo likvidaci). Vždy tak měl ale činit za asistence strážníka (ve městech) nebo obecního zřízence (na vesnici). Samostatně zabít psa mohl jen v případě, že bylo evidentní, že má vzteklinu nebo když bylo zvíře příliš agresivní a nedalo se chytit. K jeho usmrcení ale měl volit vhodné prostředky, resp. zbraně – určitě nebylo možné psi střílet v obydlených oblastech apod. I eventuální likvidace psa v pohodnici musela proběhnout za přítomnosti osoby vyslané sem úřadem. Ten měl také rozhodnout, zda se pes eventuálně vrátí jeho majiteli. Vlastník zvířete měl šanci se do 24 hodin od zadržení psa přihlásit na úřadě a po zaplacení poplatku 2 zlatých si zvíře vyzvednout. To bylo samozřejmě možné jen v případě, že bylo zvíře zdravé a neohrožovalo další zvířata či lidi. Rasovna tak mohla zafungovat jako obdoba dnešního psího útulku. Zajímavé je, že na počátku 20. století se klatovská pohodnice nacházela někde v lokalitě Pod Borem tedy v blízkosti dnešního útulku. V roce 1904 po jednom z útoků vzteklého psa sem bylo odvezeno dalších devět čtyřnožců, kteří s ním přišli do styku, k likvidaci.

Dnes si drtivá většina majitelů hýčká svého psa, velice často je považován za plnohodnotného člena rodiny, kterému je věnována odpovídající pozornost. Vlastnictví psa jako domácího miláčka je ale záležitostí maximálně posledního století. Před tím byli chováni a určeni k práci - jako pastevci, hlídači a ve městech často jejich spřežení k tahání materiálu nebo jako pomocníci k distribuci zboží (v Klatovech prý hlavně mléka) . I když nebyl klatovský tisk 19. století psům obecně příliš nakloněn, objevila se v roce 1895 ve zdejších Klatovských listech zpráva, která poukazuje na nelidské zacházení s nimi: „Užívání psů k tahu je jest zvláště u nás velmi rozšířeno, ale nikdo si těch ubohých zvířat nevšímá, kterak se s nimi zachází, nikoho ani nenapadne, aby se hladem a bitím týraného věrného zvířete ujal proti nelidskému, surovému jednání jeho pána nebo jeho ne lepších zřízenců.“ Pisatel článku navrhuje zavést i v Klatovech obdobné předpisy, které už tehdy platily v Praze a stanovovaly pravidla v zacházení s tažnými psi. Tažní psi měli být přiměřeně velcí a silní, každý z nich měl mít vlastní náhubek umožňující volné dýchání a ochlazování pomocí jazyka. Tíha nákladu musela odpovídat fyzickým dispozicím zvířete. Oj taženého vozíku nesměla být fixována k obojku, ale jen k postroji na prsou. Sedat na vozík zapřažený za psem či psi bylo zakázáno, stejně tak nebylo povoleno používat biče nebo opratí. V období mezi 1. říjnem a 1. dubnem měl majitel povozu povinnost mít s sebou pro každého z tažných psů podložku a přikrývku, vždy potom nádobu na vodu. Psí spřežení se ale využívala i poměrně bizarním způsobem – ilustrační obrázek ukazuje psi jako nosiče reklamního sdělení..

O snahách regulovat počet psů prostřednictvím zavedení zvláštního poplatku jsem se již zmiňoval. Volání zdejšího tisku vyslechli městští radní pravděpodobně v roce 1894, kdy Šumavan referuje o záměru zavést tuto daň. Novinový článek předkládá příklad podobně velkého města – Jindřichova Hradce, kde zavedení této daně vyneslo ročně 725 zlatých, což by byl v případě Klatov velice zajímavý příspěvek do obecního rozpočtu. Zároveň ale zůstávalo placení za psa a jeho přihlášení dobrovolné, takže „kdo nechtěl, nezaplatil a psů zase jako much po celém městě, v ulicích, na náměstí, ba i v hostincích a jiných místnostech nejsi jimi ušetřen“. Registrace ale nějakým způsobem probíhala, před časem jsem viděl na aukru psí známku z Klatov z roku 1898. Bylo na ní pořadové číslo 137, což znamená že počet (registrovaných) psů ve městě se počítal už ve stovkách .V roce 1909 byl vydán říšský zákon č. 177 „o potlačení nakažlivých nemocí zvířecích“ někdy také označován jako zákon o dobytčím moru, který měl řešit i záležitosti spojené s vlastnictvím psa. V září roku 1915 byla pro Klatovy a přilehlé obce opět vyhlášena kontumace psů. Okresní hejtmanství prostřednictvím tisku opět zdůrazňovalo povinnost majitele registrovat zvíře u policejního úřadu a opatřit jej vlastní známkou, přičemž se odvolávalo na vlastní vyhlášky z roku 1911. Všichni potulující se hafani bez známky měli být předáni pohodnému a utraceni. Dalším krokem k evidenci psů vzešlým z centrální úrovně moci, bylo nařízení zemské politické správy z května 1924, které přinášelo povinnost napsat psovi staršímu osm týdnů na obojek jméno a adresu majitele. Vrátím-li s k otázce poplatků za vlastnictví psa, tak v období první republiky i později bylo jeho vybírání už naprosto běžné. Páníčkové tedy platili i v Klatovech. Zde byla dvojí sazba, za psy hlídací se ve třicátých letech ročně platilo 50 Kč, za „luxusní“ pak 200 Kč. Je samozřejmě jasné, že mnozí majitelé přihlásili svého psa jako hlídacího, i když ho třeba měli v bytě a rozhodně tak nestrážil žádné rozsáhlé latifundie. V roce 1939 ale na základě auditu Zemské komise obdrželo množství klatovských majitelů psů, dosud zvyklých platit nižší sazbu, „složenku“ na celých 200 Kč. Otázkou je podle jakého klíče město rozhodlo, který z majitelů má „luxusního“ psa a ne hlídacího. Na druhou stranu „hlídač“ měl být vždy uvázán u boudy a nechodit volně po ulicích.

Problém přemnožených psů se ale řešil i v době, kdy neprobíhala kontumace. V roce 1928 zdejší tisk poukazuje na „ohromnou nadprodukci“ psů a koček. Vyvozuje také, že je to právě velké množství těchto zvířat způsobuje, že jsou lidé k jejich osudu lhostejní. Zanedbaná zvířata také přenášejí nemoci a ve snaze opatřit si potravu jsou agresivní a tudíž nebezpeční lidem i ostatním živočichům. V článku je reprodukována výzva od pražského Sdružení přátel zvířat, které „snažně prosí“ majitele psů, „by mláďata hned po vylíhnutí humánním způsobem utráceli“. Přátelé dokonce radí, jaké způsoby jsou nejlepší – v první řadě chloroformování, účinné je ale také zasadit mláděti prudký úder do hlavy a následné vhození těla do studené vody. No nevím, nevím, zda by tyto metody dnes obstály, navíc z „úst“ spolku, kterému šlo o ochranu zvířat. Na druhou stranu, že dnešní metody (hlavně kastrace) se před devadesáti lety nedaly dost dobře použít. Spolek také zdůrazňuje rozdíl mezi utracením mláděte „které je takřka ještě beztvárnou hmotou a neví o životě“ a likvidací dospělého zvířete, které je plně vyvinuté. Podle Sdružení je lepší ujmout se již dospělého odloženého zvířete než „produkovat“ další. Celý novinový příspěvek velebící likvidaci zvířecích dětí končí lapidárně: „Protož znovu voláme: Podporujte ochranu zvířat, pracujte proti množení zvířecího proletariátu“.

I když je psů v Klatovech v současnosti opravdu hodně, nezaznamenal jsem s nimi nikdy žádné větší problémy či stížnosti na ně. Pravda je, že je i ve městě relativně dostatek zelených ploch vhodných k venčení. Třeba v Praze je situace o mnoho horší, v dostupných parcích ve vnitřním městě bývá často „přepsováno“, což s sebou nese obtíže – při kontaktech s lidmi ale i psy navzájem. Zdaleka největší obtíž je ale s úklidem psích exkrementů. Kráčet některými ulicemi na Žižkově nebo na Letné by se dalo srovnat s kličkováním minovým polem (na ilustračním snímku dílo psího umělce, vyfocené, kde jinde než na pražské Letné). Ani všudypřítomná psí moč (zvlášť v létě) na chodnících není tou pravou „vůní domova“. Řada lidí má proto k psům a jejich majitelům slušnou averzi. Ale ani v Klatovech se někteří chovatelé se ještě nedoslechli, že je jaksi třeba po svém psu uklidit.

V Praze se také řeší vyhláškou, kde si psi smí pohybovat „na volno“ a kde pouze na vodítku. Jak bývá v Čechách zvykem s dodržováním předpisu si ale stejně nikdo hlavu neláme. Jak je to v Klatovech, nevím.. V minulosti tomu bylo jinak a čas od času se dá v tisku narazit na stížnosti na nezodpovědné chování majitelů. O tom, co se dělo například v městském parku, se lze dočíst ve zprávě ze Šumavanu z roku 1886 (viz ilustrační obrázek). V bezohledném jednání zřejmě vynikali chovatelé-důstojníci zdejšího dragounského pluku. Pohyb psů, resp. jeho omezování se stalo v minulosti předmětem městských vyhlášek. V roce 1934 bylo například zakázáno vodit psy do nově otevřených lázní na Úhlavě.

Postavení psa ve společnosti se za poslední století velice změnilo. Hafany už nemáme na práci, ale téměř výhradně jako společníky a kamarády. Ba co víc, jistě je mezi námi mnoho lidí, kteří mají psy raději než lidi. Popravdě dost často se jim nedivím. Pravá láska ke zvířeti se projeví, když se něco stane. Nejčastěji, když se fenka nebo (častěji) pejsek zaběhne. Zatímco dnes se zpráva o pohřešovaném psu objeví nejprve na internetu nebo na letácích v ulicích, dřív bylo nutné dát výzvu do novin.