Zapomenutá tragédie – Jánská povodeň 1889

V posledních letech bývají v naší zemi velkým a bohužel i častým tématem povodně. Uplynulo sotva pár týdnů od doby, kdy se neposlušné české řeky znovu vylily z břehů a způsobily miliardové škody a přispěly ke smrti půldruhé desítky osob. Po každých povodních se vyrojí více či méně fundované analýzy, proč k povodním dochází, řeší se také, zda je možné jim předcházet a celá řada dalších věcí, které přináší (nebo odnáší) velká voda atd..

I letos při červnových povodních bylo možno si vyslechnout spílání zemědělcům, že pěstování určitých plodin (např. kukuřice) umožňuje vodě snadno a rychle odtékat z kopců. Nechyběly ani obligátní stížnosti na správce přehrad, kteří málo nebo pomalu upouštěly tyto vodní rezervoáry, pod palbou kritiky se ocitla i přílišná regulace vodních toků apod. Zkrátka znovu bylo třeba najít viníka v poslední době poněkud častěji se objevující záplav. Opravdu se nechci pouštět do vynášení soudů, kdo nebo co za záplavy skutečně může. Rozhodně si troufnu tvrdit, že podobné katastrofy nejsou záležitostí posledních deseti, patnácti let, jak by se mohlo někomu zdát.

I proto bych rád připomněl katastrofální povodeň, která se odehrála v okolí Přeštic, severozápadně od Klatov v květnu 1889. Jednalo se o bleskovou povodeň, kterou zapříčinila pouze jedna, byť prudká jarní bouře v noci z 16. na 17. května 1889. Vzhledem k tomu, že právě 16. května se slaví svátek sv. Jana, nazývá se někdy Jánská. O tom, že vodní živel zaútočil s neobvyklou razancí svědčí i počet mrtvých, které po sobě zanechal. V několika vsích a usedlostech zemřelo více než padesát lidí, což je více než při „moderních“ povodních v letech 1997 a 2002, kdy ovšem voda zasáhla mnohonásobně větší území.

O rozsahu katastrofy nepřímo svědčí i zájem tehdejších médií, který vyvolala. Svého zvláštního dopisovatele vyslaly dokonce i Národní listy, které v několika následujících dnech přinášely svým čtenářům poměrně obsáhlé zpravodajství z nejvíce postižených míst. 

Mapa oblasti, kterou zasáhla povodeň. U postižených obcí je vyznačen počet zdejších obětí.

Území, na kterém udeřila prudká bouře se všemi následky, se dá vymezit několika způsoby. Zjednodušeně řečeno se jednalo o nevelké území vpravo (ve směru z KT) od nynější hlavní silnice z Klatov do Plzně, zhruba od Červeného Poříčí po Přeštice. Nejvíce postiženou obcí byla malá vesnička Jíno (dříve Jinín) ležící cca 400 metrů od zmiňované silnice, mezi Červeným Poříčím a Borovy. Povodeň také značně zasáhla Příchovice u Přeštic, oběti na životech si ovšem vyžádala i v Radkovicích, Tyrolích (dnes Stropčice) a ve mlýně Liebštejn u osady Vitouň.

Zatímco např. v roce 2002 děsila obyvatele tohoto regionu voda přitékající sem ze Šumavy Úhlavou, tenkrát se jednalo (zcela v duchu charakteristik bleskové povodně) o rozvodnění velice malých potůčků, jejichž hladina dosahuje za normálního stavu maximálně několik desítek centimetrů. Konkrétně o Vlčí potok, který protéká Jínem a Stropčicemi, a několik kilometrů vzdálený Příchovický potok (s přítoky) , který teče přes Luh, Horšice,Vitouň, Radkovice a Příchovice.

Pojďme se tedy podívat na dávnou tragedii, zdrojem informací jsou tentokrát kromě obligátního Šumavanu i již zmíněné Národní listy.

Jisté je, že oné noci se nad zmíněnou oblastí okolo 10 hodiny večerní strhla neobyčejně silná bouřka. Nejvíce srážek spadlo nad hřbetem mini kopců na údolím Úhlavy, kterému vévodí vrch Luh (564 m.n.). Obrovské množství vody tak mohly pohltit především dva výše jmenované potůčky – Příchovický a Vlčí. Na území mezi těmito toky paradoxně živel nezanechal větší škody, ušetřeny tak zůstaly např. Lužany. 

Je vidět, že v Jíně se poučili. Značně naddimenzované koryto Vlčího potoka při průtoku obcí. Regulace potoka byla dokončena v roce 1910.

 

Dle svědectví místních panovalo před osudnou nocí několik dní velké vedro a klimatická katarze se tedy dala očekávat. Správce lužanského velkostatku J. Pachmayer popisoval následně reportérovi NL výjimečnost bouře: „Blesky nebyly klikaté, nýbrž celá obloha chvěla se téměř stále v jediném žáru, rovněž nebylo slyšeti hřmění s obvyklým rachotem nebo praskotem občasným, nýbrž hrom duněl temně, příšerně a nepřetržitě, jen někdy zaduněl ještě

silněji, jakoby hrozil z dáli, jakoby kdesi velmi daleko silně uhodilo“. Skutečně blesk uhodil do dvou topolů u Příchovic a dokonce do školní budovy v Přešticích.

Voda z prudkého lijáku stékala s okolních kopců (kupodivu ani nijak vysokých), směrem k Úhlavě. Nejvíce zkázy zanechala velká voda v Jíně (nazývaném tehdy Jinín). V malé vesnici, která měla tehdy 40 „čísel“, zemřelo během neblahé noci neuvěřitelných 24 lidí. Pro několik rodin znamenala velká voda úplnou zkázu – zahynul rolník Josef Hora (36 let) jeho manželka Filomena (40) a pět jejich děti ve věku 1-14 let. Přežil údajně pouze nejstarší syn, který nebyl ve vsi. Další postiženou rodinou byli Hřebcovi, svatojánský večer se stal osudným pro otce Matěje (56), matku Barboru (54), dceru (31) a dva syny (14 a 16 let). Mladšímu ze synů se sice podařilo udržet se v mohutném proudu vody nad hladinou a zachytil se u Borov (!) stromu, ale následkem zranění a velké ztráty krve později zemřel. Mezi oběti patřili také členové rodiny Leopolda Pikvarta, kromě něj se utopila jeho manželka a obě děti (12 a 14 let). Z rodiny Kšírových se zachránil pouze otec rodiny, jeho manželka a tři děti ve věku 9 až 14 let nikoli.Vojtěch Kšír se snažil zachránit svého nejmladšího syna, oba je unášel proud, ovšem Kšír nakonec syna neudržel, sám se zachránil, ale devítiletý syn zahynul. Fakt si nedokážu představit, jaký byl další život tohoto nešťastníka, který jako jediný z rodiny přežil katastrofu. Rodinná tragedie se nevyhnula ani Žežulovým, zahynul otec Jan (40), manželka (30) a dvě dcery (7 a 17 let). Štestí měla další dcera Kateřina, která se jen několik dní před povodní provdala za Josefa Junga z Měčína. Údajně plánovala přijít do domu svých rodičů pogratulovat mu k svátku, ovšem Šumavan píše „jakýsi neznámý hlas nedal manželi jejímu z domu jí pustiti a tím zachránil mladou ženu svou, ježto celé hospodářství s rodiči jejími pohřbeno bylo ve vlnách“. No, tento hlas jí zřejmě zachránil život. 

Kaple zasvěcená Panně Marii na návsi v Jíně. Letopočet nad vchodem svědčí o tom, že místní ji nechali opravit v krátkém čase.

 

 

Tím však výčet obětí z Jína nekončí. Velká voda zahubila i Terezie Mlynáříkovou, kterou sice sousedé po opadnutí prvního návalu vody vytáhli z trosek domu, ale trámy z bortícího se domu jí způsobily zranění, kterým zanedlouho podlehla. Poslední obětí byla osmapadesátiletá Kateřina Štěpánová. Obsáhlé svědectví o zkáze podala zpravodaji Národních listů podala A. Bouřilová. Dům její rodiny se nacházel v podstatě uprostřed nově vzniklého koryta, zůstal stát jen proto, že nad ním stála stodola, která jednak rozrážela masu vody a druhak se za ní vršily trosky zničených domů, které stávaly výše.

„Dleli jsme v jizbě s mužem svým, kdežto děti své uložili jsme v jiné jizbě. Hřmělo a proudy vody lily se s oblak; venku nebylo viděti ani na krok – neočekávali jsme však žádného nebezpečí od potůčku, jen několik kroků vzdáleného; vyšla jsem po jedenácté hodině ven, potok nedaleko chalupy hrčel silněji a zřetelněji, nemohouc pro temnotu ničeho pozorovati, vrátila jsem se a řekla muži klidně: Přijde-li voda větší, přijde až ráno! Uplynulo sotva pět minut; v tom hrom zarachotil a zapraskal jak by se skály nad námi drtily a chalupa naše byla v jednom ohni. Vyběhla jsem ven, myslíc, že hoří. V tom však jsem již byla po kolena ve vodě. Spěchám do jizby k muži, voda hrne se za mnou – nevím dnes, zavřela-li jsem dvéře či nikoli – vyskočím na lavici, leč voda s ní už je zároveň, i lezla jsem na kamna a můj muž na vysokou sříň- sama nevím jak. Voda naplnila zatím celou jizbu, prolomila okna a hrnula se jimi do síně, stoupajíc stále s úžasnou rychlostí. Venku zatím slyšela jsem zoufalý křik, praskot, že slovy nikdy to podat bych nemohla. Tam v temnu několik kroků od nás zatím proud lámal a odnášel dům po domku-sedm v malé chvíli; slyšela jsem ve tmě zoufalé volání o pomoc, praskot olšin, temné nárazy trámů to plujících o jiné domy, nový praskot a stonání rozervaných střech – nové výkřiky. Nikdy, nikdy ani v poslední své hodince nezapomenu této hrůzy! A kolem nás bylo všude-všude temno, černá tma , nic neviděli jsme – jen slyšeli – to, co jsem slyšeli bylo hrozné, přehrozné! Neměli jsme již naděje na život, nic už jsme neočekávali od budoucnosti, na nic jsme nevzpomínali,- zdálo se, že jsme již pohřbeni po zemí, že je již vše odbyto. Tu ozval se křik- křik hocha vyděšeného ze spánku: Táto, spad jsem do potoka, pomozte táto! Bylo to dítě naše, jež se probudilo a v prvním vyděšení plujíc ve vodě, myslilo, že spadlo do potoka, na jehož břehu často si hrávalo. Křik ten probudil nás z otupělosti zase k životu, připomenul nám, že co děje se, byť sebe hroznější v úplné této temnotě, jest přece jen ještě v skutečnosti životem! Ale nespěchali jsme jim ku pomoci- nemohli jsme- třeba srdce se nám bylo rozdíralo, neboť byli v druhé jizbě, a kdybychom byli se ku zemi spustili, byli bychom se přes hlavu do vody, v nichž i okna se již ztrácela, ponořili. Vytrvali jsme tak, majíce dolní část těla ve vodě, až do rána, kdy my i dítky naše, plovoucí na lůžkách v druhé jizbě, byli zachráněni.“ 

Na hřbitově u farního kostela sv. Prokopa v nedaleké malebné obci Nezdice byla pochována většina obětí velké vody z Jína.

 

Po opadnutí vody se v domě, který stál cca metr nad potokem, se ukázalo, že výška vody v obou místnostech dosáhla 1.9 metru.

Kromě obětí na životech způsobila voda v Jíně také obrovské materiální škody. Sedm domů bylo zcela zničeno, dalších dvacet více či méně poškozeno. Domy, které zůstaly stát byly zaneseny bahnem až do výše 2 a půl stopy (70 cm). K pádu domů také přispěl stavební materiál, ze kterého byly většinou vystavěny. Tzv. vepřovice z nepálené směsi hlíny, vápna a slámy samozřejmě nejsou úplně ideálně pevné, zvlášť působí-li na ně obrovský a déletrvající tlak vody. Nakonec i o více než sto let později, při povodních na Moravě v roce 1997, byly tyto „cihly“ důvodem zničení mnoha domů (Troubky).

Během velké vody také zahynulo více než 40 kusů dobytka. Zvířata měla pochopitelně ještě menší šanci se zachránit než lidé. I tak bylo druhý den na loukách pod Jínem celé stádo dobytka, který sem byl doslova odplaven.

Výrazně byla také poškozena kaple ležící uprostřed obce vystavěná v roce 1877. Zřítila se část klenby a proudící voda vyrazila ve stavbě dvě obrovské díry, jednou přitékala, druhou odtékala. Socha Panny Marie z kostela byla vylovena až u mostu přes Úhlavu v Lužanech.

Voda a především trosky domů a další předměty, které sebrala voda, také ohrožovaly stabilitu mostů na Úhlavě – např. u mlýna v Borovech, který poničila chalupa (dokonce ještě údajně osvětlená!), kterou sem přinesl proud. Podobné to bylo i u mostu v Lužanech, trosky zde již od soboty odklízela dvacítka dělníků.

Řeka Úhlava z mostu u mlýna v Borovech. Zde se hromadilo množství trosek z jižní oblasti zasažené povodní, tedy především z Jína.

 

Další Jánskou povodní postižené obce se nacházejí v miniregionu na jihovýchod od Přeštic v povodí tří potoků, které jsou za běžných okolností podobně malé a bezvýznamné jako Vlčí potok, který přinesl smrtící vlnu do Jína. Zlatý potok, který pramení někde v lese pod vrcholem Luh, protéká stejnojmennou osadou, poté Horšicemi , Vitouní a Radkvicemi. Nad Příchovicemi se stéká s Kucínským potokem, nově vzniklý tok se nazývá Příchovický potok, který teče do stejnojmenné obce a pod ní se vlévá do Úhlavy. Nutno připomenout, že potok, nyní nazývaný Zlatý, nesl před 125 lety název Radkovický.

Z tohoto potůčku se začala šířit zkáza. Vlčí potok u osady Luh.

 

Z kopce Luh tedy nejprve stékaly proudy vody do stejnojmenné osady, kde se rychle naplnil místní rybník. Hráz nevydržela a voda z rybníka posílila již tak silný proud. Odnesla to především pila hraběte Harracha, která byla značně pobořena. Co bylo však horší –  voda zahubila všechny její obyvatele, kompletní rodinu Zieglerových- pilaře Františka (63), jeho manželku Rosalii, vnuka Františka (14) a pomocníky na pile - Martina Macháčka z Horšic, dále Jana Kybice (22) a jeho matku Rozálii z Luhu. Poslední obětí byl syn Jan Ziegler (24), který se vrátil ještě před vypuknutím bouřky ze zábavy v Příchovcích, o které bude ještě řeč. Jan také údajně ještě den před svou smrtí navážel na pozemek k pile stavební kámen na stavbu vlastního domu. Některé z obětí byly nalezeny až v úterý 21. května. Dle pramenů zde zahynula ještě jedna osoba (manželka Jana Zieglera?), bližší detaily se mi ovšem nepodařilo zjistit.

Pilař Ziegler se pravděpodobně utopil při pokusu uvolnit hráz rybníka, ostatní členové rodiny zřejmě vyskákali z oken přímo do rozbouřené vody. Z obyvatel pily se tedy nezachránil nikdo, po opadnutí největšího náporu vody našli sousedé pouze na okně stojící dohořívající lucernu. Voda také vzala zásobu nařezaných prken a ke zpracování připravených klád, které způsobily značné škody dále po proudu. Masivní kusy dřeva doslova drtily vše před sebou. Především pak v další obci po proudu v Horšicích. I zdejší rybník nestačil pobrat nezvyklé množství vody, která záhy začala přetékat přes hráz. Kromě vody dále „putovaly“ i klády z pily v Luhu, které těžce poškodily prozatímní budovu školy ve vsi. Výpomocný učitel Václav Votava obývající jednu místnost ve škole se tak tak zachránil. V domě nebyl vchod na půdu, proto se musel pedagog ve zcela zaplaveném domě chytat předmětů, aby se udržel na hladině. Jeho trápení trvalo tři hodiny, teprve poté voda opadla.

Malá osada Luh v malebné krajině. Na zdejší pile zahynulo 8 lidí.

 

Dřevo unášené proudy vody také pobořilo dům obuvníka Knakala, který byl zatopen do výšky skoro dvou metrů. Z Horšic se valila voda dále směrem k osadě Vitouň, která leží mezi dvěma vrchy, vlevo (bráno po proudu potoka) se tyčí Černý les (542 m) se zříceninou hradu Skála, napravo Jindřín (535m). Osada Vitouň tak leží v poměrně  úzkém údolí mezi těmito kopci. Tato nešťastná poloha tak přispěla k dalšímu zrychlení toku povodňové vlny. V osadě se navíc nacházel rybník, jehož hráz taktéž nevydržela nápor a protrhla se. To znamenalo zkázu pro Libštejnský mlýn, který se nacházel pod hrází, a především pro jeho obyvatele- rodinu Rozsypalových. Z Rozsypalových přežil pouze starý mlynář a jeho svobodný syn. V panice způsobené mohutným přívalem vodního živlu se ostatní členové rodiny snažili zachránit útěkem směrem k hrázi rybníka, místo toho aby vystoupili na přilehlou stráň. Mlynář Rozsypal popsal o několik dní později marný boj svých rodinných příslušníků o život: „…..svobodný syn můj vyběhnuv naneštěstí s ženatým bratrem a ženami právě pod hráz rybníka, zachytil, když vody z výše přes hlavy jejich se přelily, matku svou i švagrovou, v okamžiku tom vrazil však trám jakýsi obrovskou silou do žen a vyrvav je z náručí synova, strhl je s sebou.

Synu však podařilo se vyšplhati se na vysokou olši, o níž se byl zachytil a i setrval zde nad přívalem, lijícím se protrženou hrází, jenž olší jak vichr ohýbal, až do rána. Ostatní mimo něj a mne všichni zahynuli. O, kdyby proud byl raději celý mlýn rozkotal, jen kdyby alespoň jediný ještě z nich mi zůstal, aspoň jediný, aspoň to nevinné ubohé vnouče – památka na syna mého ,dceru mou! Snacha i s robátkem tímto nalezena však mrtva níže pod mlýnem….“

Část hřbitobva v Horšicích. Zde byly pohřbeny oběti z pily v Luhu – rodina Zieglerových a zaměstnanci pily.

O síle povodně svědčí i fakt, že kamení, zbytky stromů a trosky obydlí byly „vyvrženy“ Úhlavou až za Lukavicemi. Obrovské škody také voda způsobila a polnostech, další starosti tak obyvatelům postižených obcí nadělala totálně zničená úroda. Pole a louky také pokryla vrstva balvanů vážících až 150 kilo, které sem přinesla voda z výše položených míst. Místní odhadovali, že některá pole nebude až dva roky možné vůbec osít.

Podobně jako dnes i před více než sto dvaceti lety přinesla povodeň smutné příběhy s mírně bulvárním nádechem. Ani tehdejší novináři si je nemohli nechali ujít. Například smutný osud hostinského z Plánice Antonína Hejla (64) a jeho manželku Marie (60). Oba manželé osudného dne navštívili svou příbuznou v tehdejším ústavu pro choromyslné v Dobřanech. Protože by se nezvládli dostat zpět do Plánice během jednoho dne, rozhodli se přenocovat ve mlýně u Rozsypalových v Liebštejnském mlýně. Pro oba skončil výlet smrtí, tělo Marie bylo dokonce nalezeno až v katastru Přeštic, kde byla také pohřbena. Antonín byl pochován na hřbitově v Horšicích.

Trochu pateticky také vyznělo referování tisku o první návštěvě školy dětí z Příchovic po povodni. „Oblečeny byly velmi hezky, ač nevkusně. Kabátek od doktorů, kalhotky od advokátů a u košile límečky, o nichž se jim jaktěživ nezdálo. Čítanky, péra neb papírů nemělo ani jediné“ Naopak vcelku děsivě zní odpovědi některých žáků učiteli, který se jich dotazoval na průběh velké vody.

„Nuže Martine“, děl jsem,“ již jsem myslel, že nepřijdeš“ „Pane učiteli, já se modlil růženec, a mamička mě vynesla s Marjánkou na půdu. A když strop spadl, zůstali jsme na výstupku u komína“.

Další neméně smutné svědectví přinesl žák Matěj: „Maminka mne držela na levé ruce a na druhé měla Kačenku. Pepička už nemohla držet a tak se utopil“ O svých děsivých zážitcích vyprávěl i Vojtěch Smola: „Když nám spadla chalupa, tak tatíček vynesl nás ven na kopec. Potom šel ještě dvakrát po krk ve vodě do sence (sednice) a vynesl pět dětí. Tři už nemohl vytáhnout a ty se utopily.“ 

 

Potok v Příchovicích

Hned po povodni se také objevily kritické hlasy směrem k oficiálním představitelům. Do oblasti byla sice vyslána vojenská ženijní jednotka z Plzně, jejiž příslušníci měli pomáhat s odstraněním následků velké vody, ale již po dvou dnech v nebyl v Jíně ani jeden voják. Podobně si novinář z Národních listů všimnul, že okresní hejtman Schreuer se do nejvíce postižených obcí vypravil až čtvrtý den po katastrofě, byť to měl z Přeštic slabou hodinku cesty.

Jako paradox se jeví fakt, že zatímco obyvatelé obcí vlevo od silnice spojující Klatovy a Plzeň se maximálně mohli modlit, aby jim do domu neuhodil blesk, v obcích několik málo kilometrů vzdálených, ležících napravo od cesty, probíhal doslova boj o život. I tak ale přívalový déšť rozvodnil částečně i Úhlavu a její další přítoky, zatopeno bylo např. devět domků v Kokšíně, voda zaplnila i všechny příkopy kolem hlavní silnice. Stejně tak byla odplavena velká část polí od Točníka po Přeštice. 

Část bývalého panského dvora v Příchovicích, v pozadí zámek. Zde voda způsobila značné materiální škody.

 

Velké škody na polnostech byly hlášeny i z okolí Měčína, zde byla bouře ještě „vylepšena“ krupobitím. Podobně jako na Přešticku, i zde odplavila voda z polí nejen zaseté obilí, ale
i samotnou ornici. Místní rolníci hned prosili o odpuštění daní, protože zničená pole nebylo možno několik let využívat. Následky bouřky pocítili i lidé z trochu vzdálenějších obcí – například v Měcholupech bylo také zaplaveno několik domů, všechny tři zdejší rybníky přetekly a množství ryb bylo odneseno. Hráze naštěstí nápor vydržely, jinak by byly následky mnohem horší.

Po takovéto tragické události také, podobně jako dnes, vzedmula velká vlna solidarity. Místní tisk (Šumavan) prostřednictvím starosty města Franka nebo starosty politického okresu Přeštice Karla hraběte Schőnborna apeloval na veřejnost, aby přispěla finančně nebo hmotně (potravinami, šatstvem nebo stavebím materiálem) postiženým povodní. Lidé také začali organizovat spontánně sbírky, již druhý den po katastrofě sebrali mezi sebou obyvatelé Přeštic 120 zlatých. Hrabě Schőnborn „přisypal“ dalších 300. Následující sobotu po katastrofě odehrála dokonce činohra Národního divadla zvláštní benefiční představení, vybralo se více než 700 zlatých.

Není pochyb o tom, že Jánská povodeň je jednou z největších živelných katastrof v moderních dějinách regionu. Padesát zmařených lidských a astronomické škody nebudou, doufejme, jen tak překonány. Samozřejmě se jistě i před 125 lety hovořilo o opatřeních, která měla napříště podobným tragediím předcházet. O tom, že v boji proti živlům se lidem nedaří vítězit, však svědčí i to, že již v roce 1890 postihla region i celé Čechy další povodeň s obrovskými materiálními škodami. Nemluvě o povodních v roce 2002, které má většina z nás ještě v živé paměti.

Pozvánka na městskou slavnost konanou 26.května 1889. Výtěžek z akce byl věnován obětem povodně.