Klatovský místopis II.

Před několika týdny jsem se zde pustil do tématu známých izapomenutých názvů nejrůznějších míst v Klatovech. Dnes bych na to rád navázal druhým dílem, protože téma jsem ještě zdaleka nevyčerpal. I tentokrát bych velice ocenil, kdybych od vás dostal zpětnou vazbu – ideálně ve formě názvů lokalit v rámci Klatov i v nejbližším okolí.

V minulém díle jsme začali u pošty a po krátké virtuální procházce posledním stoletím jsme skončili na Pazderně. Dnes budeme přece jen více „skákat“. Vrátíme se trochu zpátky a začneme na Husově náměstí neboli Husáku. V dětství jsem měl tohle místo spojeno s budovou tehdejší základní školy. Dětskýma očima jsem jí vnímal jako doslova monstrózní a moc se mi líbila věžička pobitá plechem. Její nové využití je výborným příkladem konverze budovy k novému účelu užití. „Přiškolen“ jsem byl sem, ale nakonec jsem usedl do školních lavic o pár set metrů výše – na „Tolsťáku“. Ale zpět k samotnému místu, resp. jeho názvu. V dobách, než zde vyrostla zmiňovaná škola, se zdejšímu plácku říkalo Kozí rynk. Poté, tedy někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech 19. století dostalo náměstí jméno po sv. Antonínovi, nazývalo se tedy Antonínské. V roce 1903 se městská rada rozhodla zavést, resp. změnit pojmenování celé řady ulic v Klatovech. Došlo tedy i na Antonínské náměstí,které se mělo napříště nazývat Husovo - „na paměť mučedníka kostnického“. Protože Hus nevadil ani komunistům, máme v Klatovech „Husák“ už 115 let. Když se tady rozhlédneme, tak je patrné, že se jedná o jedno z mála míst, kde se toho za poslední století moc nezměnilo. Poměrně zajímavé záběry náměstí z období těsně před druhou světovou válkou můžeme vidět ve filmu Klatovští dragouni, o kterém jsem zde kdysi také psal.

O pár set metrů dál od „Husáku“ se nachází místo, které mi v dětství připadalo velmi tajemné - Šibeniční vrch, kterému jsme ale neřekli jinak než „Šíba“. Pamatuji si na sáňkovačku směrem do „Koldinky“. Sjet po pěšině z tohohle kopečku – to bylo něco. Považoval jsem se za hrdinu, když jsem to několikrát zvládnul! Opravdu ostří hoši ale zvládali „padák“ mezi stromy přímo k silnici (to jsem nezvládnul). Neméně zajímavá mi vždycky připadala i věžička, která stála na začátku „lesíka“, zřejmě se jednalo o trafostanici. Před nějakými dvaceti lety zmizela. Název „vrchu“, stejně jako celé lokality (Na Spravedlnosti) odkazuje k dobám, kdy mělo město Klatovy právo soudit své obyvatele a udílet tresty – včetně toho nejvyššího. Šíba ale pro mě měla ještě jedno tajemství. Lámal jsem si hlavu, co se skrývá za několikerými černě natřenými železnými vraty, které jsou patrné ve svahu podél Koldinovy ulice. Mnohem později jsem se od svého dědy dozvěděl, že jsou tady sklepy, kterým se lidově říkalo „lochy“. První z nich (ve směru od nemocnice) má středověký původ, ostatní jsou mnohem mladší. V novějších sklepích skladovali zdejší obyvatelé leccos, podle vzpomínek mého dědy ale především petrolej. Říkal mi také, že jednou se v útlém dětství běžel s kamarády podívat přes celé město (bydlel s rodiči ve Vídeňské ulici), aby zjistil původ kouře viditelného v celých Klatovech. Hořely lochy…
Pěkný a fundovaný článek o šibeničním vrchu z pera místostarosty Martina Kříže lze nalézt v srpnovém Klatovském zpravodaji. Přímo pod Šibeničním vrchem se nachází městský dům označovaný všeobecně známou přezdívkou „aeroplán“. Jemu se budu věnovat brzy při jiné příležitosti.

Velice zajímavým místem s neméně interesantním pojmenováním je Rozhrání, tedy lokalita při výjezdu z města směrem na Plzeň. Nemusíte být ani bůhvíjakými pamětníky, abyste si vzpomněli, že ještě před deseti lety to zde vypadalo trochu jinak. „Trojúhelník“ s košatou vrbou uprostřed nahradil kruhový objezd s mým oblíbeným „opilým“ nápisem Klatovy. Pokud si dobře pamatuji ještě dříve – zde byly patrné zbytky benzinové pumpy(podobná benzínka stála u Čedíku, na to si pamatuji poměrně jasně). Jak je to asi dávno, co zmizely? Třicet let nebo více? Čerpací stanice tady vznikla na počátku čtyřicátých let minulého století – provozovala ji firma bratří Zikmundů.

Každopádně její zánik a také velké změny této lokality lze jistě připsat postupnému budování průtahu městem, ke kterému docházelo (v těchto místech) už na konci šedesátých let minulého století. Rozhrání bylo ale zajímavé i v dřívějších dobách. V osmdesátých letech 19. století zde nechal agilní ředitel hospodářské školy Rudolf Treybal vybudovat rybník. Nejednalo se o žádnou „louži“, vodní plocha zabírala více než 1000 m2 a hloubka měla dosahovat cca 120 cm. Vodní plocha měla sloužit jako „výuková“ pro frekventanty školy a také místnímu rybářskému spolku.Nejsem schopen ho přesně lokalizovat, ale dost možná zasahoval až do míst, kde je dnes vzpomínaný kruháč, potažmo vjezd do nové nemocnice.

V době velké bytové krize po skončení první světové války zde vznikla vagónová čtvrť – město sem nechalo převézt několik vyřazených železničních vozů, ve kterých našlo svůj domov několik rodin. Není třeba dodávat, že se rozhodně nejednalo o žádný luxus. Nakonec už v roce 1931 kritizoval tento „tábor“ zdejší tisk: „ Každý, kdo k nám přichází od Plzně, vidí hned při příjezdu do města nepříliš pěkný obraz, činící městu při nejmenším ostudu.“ Město plánovalo nahradit vagóny moderním, hrázděným domem o dvaceti místnostech, kde měly najít svůj domov chudší rodiny. K realizaci stavby už ale (nejspíš) nedošlo. Erární, tedy městský dům zde ale stál už mnohem dříve. Původně sloužil jako vojenská pekárna (zřejmě ne náhodou- nedaleko odsud bylo vojenské cvičiště). V tomto domě se v roce 1891 narodil spisovatel a novinář Rudolf Kepka.
Na ilustračním snímku vagónová kolonie pro chudé v New Yorku v roce 1910.

Tím ale s Rozhráním nekončíme. Svůj stánek tady měl i SK Šumavan – fotbalový klub, který vznikl v roce 1930, když se několik hráčů rozhodlo odtrhnout od tradičního klubu SK Klatovy, který v té době fungoval již více než 30 let. Dávno zapomenutá rivalita mezi dvěma mančafty je bezesporu velice zajímavým tématem a rád bych se mu v budoucnu věnoval detailněji. Hřiště bylo přibližně v místech, kam jsem lokalizoval Treybalův rybník. Tedy prakticky mezi Plzeňskou a výpadovkou na Nepomuk. Až půjdete kolem, všimněte si rovinky, jako dělané pro zelený pažit. Jisté ale je, že současná silnice na Plzeň je mnohem širší než ta původní z doby před sto a více lety. Poslední zajímavostí z oblasti Rozhrání, kterou bych chtěl zmínit, je tržnice dobytka, která zde stávala. Historicky probíhal obchod se živými zvířaty na Antonínském, resp. Husově náměstí. Už koncem 19. století se tyto tržnice stěhovaly z měst, resp. jejich center. Důvody byly především hygienické a bezpečnostní. I v Klatovech se na počátku 20. století městská rady unesla, že přemístí dobytčí trh. Volba místa padla právě na Rozhrání, polohu ukazuje přiložená mapka.

Rozhrání do třetice. Na rozdíl od řady dalších klatovských místních názvů se dá zřejmě velmi přesně určit, za jakých okolností dostalo svůj název. Dovolil bych si uvést vysvětlení, tak, jak ho popsal výše zmíněný zdejší rodák Rudolf Kepka v jednom z fejetonů uveřejněných v časopise Šumavan v roce 1922: „Lidové podání mylně si vykládalo tento název tím, že se tu prý strhla nějaká rozhodná bitva a od té, jako od nějakého mezníku či hranice v tom boji, že dáno místu jména. Dle jedněch byla to bitva ve třicetileté válce, neboť v sousedním rybníčku byly nalezeny škorně, ostruhy a zbytky výzbroje vojáka té doby. Dle jiných byla to bitva mezi pohany a křesťany v pravěku. K tomuto přispěl Křesťanský vršek, pod kterým rozhrání bylo. Tento prostoduchý výklad postrádá přirozeně vší podstaty. Dobře se pamatuji na výklad prof. Nekoly, nejž na gymnasiu ať při latině či při češtině, neopomenul žádné příležitosti, aby se znalostí, která nás studentíky přiváděla v údiv, nezasvěcoval nás do velkopamátné historie města. O něho slyšel jsem správný výklad názvu „na rozhrání“. Vně městského opevnění, v polích, až na okruhu či hranicích města byla prý vnější, polní opevnění. Jedno z nich bylo na městských hranici v těchto místech a od tohoto rozhraničení pochází prý tento název.“

Teď si na chvilku odskočíme mimo město. Vydáte-li se od Rozhrání směrem na Chaloupky, po pár stovkách metrů narazíte na odbočku doprava – k Lomečku. Tak se označovala vodní plocha u nás v rodině. Samozřejmě vím, že zatopenému lomu a oblíbenému místu ke koupání se v Klatovech říká „Němčák“. Jak jsem se dočetl na internetu, oficiální název zní Němcův lom. Těžit žula se zde začala v období první republiky, ukončena byla údajně už v roce 1954. Bohužel se mi nepodařilo zjistit podrobnosti – ani k Němcovi (zřejmě majitel či provozovatel lomu), ani vlastní těžbě. Velice bych ocenil jakékoli další informace, popřípadě fotografie z těžby na „Němčáku“.

Ale zpátky do Klatov. Když půjdete od Němčáku zahrádkářskou kolonií směrem zpět do města, se znalostí „zkratky“ nad areálem firmy Arbo, dorazíte po nějaké čtvrthodince ke klatovskému krematoriu - mezi oba klatovské hřbitovy. Zdejším vilkám v Čejkově ulici se prý říkávalo před lety Barrandov. V kontextu socialistické výstavby se skutečně jedná o netradiční domy. Přezdívku, jakkoli asi dnes už nepoužívanou, ale získaly díky poloze na skále a tedy jistou podobností s projektem stavitele Havla v Praze. Postaveny jsou nad dvěma bývalými městskými lomy. „Lomečkům“ jsem se tady již několikrát věnoval, takže je v krátkosti – těžil se zde od konce 19. století kámen na stavbu silnic v okolí města. Celé lokalitě se říkalo „na Korábu“, o čemž svědčí dodnes pojmenovaná nedaleká ulice (či spíše její torzo) směřující z Gorkého do sídliště Za Beránkem. Lomečky se staly nejednou dějištěm dramatu, většinou s tragickým koncem. Kromě úrazů při trhání kamene, jsou smutné příběhy spojené samozřejmě s vodou. Jako tento z roku 1934: „Ve středu 8 srpna t.r. šel se po obědě vykoupati 14ti letý školák Em. Šimlinger do lomu za městský hřbitov. Koupání je zde velmi nebezpečné a proto přísně zakázáno. Jsou zde hluboké jámy až 4 m. Šimlinger udělal pár kroků od kraje a náhle začal tonout. To viděla náhodou jsoucí paní Šlehoferová, na jejíchž pokřik přiběhl pan Ludvík Mazanec. Mazancovi se sice po delší námaze podařilo nešťastného hocha vytáhnouti, ale poněvadž nejbližší lékař, jenž volán byl, aby pomoc poskytl, svou účast odřekl, byl požádán p. MUDr. Jan Matějček, jemuž však už se nepodařilo hocha k životu přivésti“.

Dnešní procházku zakončíme nad Lomečky na plácku nad vzpomenutou vilovou mikročtvrtí. Větrovna neboli Větrov byla místem s kontroverzní pověstí. Minimálně od konce třicátých let 20. století zde stávaly nouzové domy sloužící jako obydlí pro sociálně slabé obyvatele Klatov. Jinými slovy vyloučenou lokalitu jsme v Klatovech měli dávno před tím, než to bylo cool. Proč Větrovna? Tipuji proto, že na vršku prostě foukalo. Už zkraje existence zdejší kolonie se tady tedy děly věci.. Před zdejšími obyvateli se museli mít na pozoru hlavně – psi. Posuďte sami: „Psí otázka na Větrovně. Tento týden mnoho osob v Klatovech jistě slyšelo zprávu, že Větrov prý dostal povolení k „porážení“ psů. Věc se má poněkud jinak. Někomu v Klatovech ztratil se pes a tu padlo- jako obyčejně – podezření, že byl chycen nějakým obyvatelem obytné kolonie Větrov a tam, že našel smrt a byl sněděn. Nebyl by to případ první ani poslední, když je všeobecně známo, že psí pečeně není na Větrovně vzácností. Věci se ujal Okresní úřad a nařídil, že podle vládního nařízení je prodej psího masa nejen zakázán, ale každý pes, který má být sněděn, musí býti napřed zvěro-policejně prohlédnut. Nedá-li někdo psa prohlédnouti, páchá trestný čin a bude potrestán. Z toho plyne, že okresní úřad žádné povolení k zabíjení psů nedal, ale zastává zde jen zdravotní nařízení. Ukradne-li někdo psa, je trestný, a připraví-li ho k požívání, je rovněž trestný, neboť zvíře může lidskému, kdyby bylo stiženo chorobou, způsobiti i těžkou nákazu. Majitelům psů však dporoučujeme, aby i nadále nenechalo psi toulati, čímž krádež je značně stižena.“
Takže se prostřednictvím tohoto článku z roku 1940 dozvídáme velice zajímavé věci. Ukazuje, že krádeže hafanů kvůli jejich masu nebyly ničím úplně neobvyklým. Ještě strašidelnější je ale fakt, že psa bylo možno „porazit“ a sníst (jen) s posvěcením úřadů!

Větrovna neboli Větrov vznikala, jak bývalo a je zvykem v těchto případech, jako nouzová a tedy dočasná stavba. Tohle provizorium zde nakonec vydrželo tři čtvrti století. I když v lokálních novinách ( tehdejší Šumavan) z roku 1992 jsem nalezl zprávu, že se Větrovna bude bořit – k demolici mělo dojít v o dva roky později. Likvidace areálu byla tehdy údajně podmíněna vybudováním sociálních bytů v Jaselských kasárnách nebo v městském domě v Koldinově ulici (dnes azylový dům). Poté měl být „vyčištěný“ prostor prodán soukromému vlastníku s předpokladem, že ten zde vybuduje další vilky. Plány jsou jedna věc a realita druhá. K demolici Větrovny, jistě k radosti obyvatel okolních domů, došlo až na jaře 2015. O možném prodeji jsem nic neslyšel, fakt je ten, že krásné místo si doslova říká o zastavění. Vzhledem k nedostatku parcel ve vnitřním městě by se jistě našla celá řada zájemců.

Dnešní procházka po zajímavě pojmenovaných místech skončila. Téma je ale skutečně široké, takže budou následovat další díly. Příště se posuneme přes Chuchli a Rybníčky blíže centru města. Na viděnou.