Hejč, náš táta zabil vandrovníka

Už několikrát jsem zde zabrousil k tragickým událostem v našem kraji, konkrétně k vraždám. Rodinná zabijačka jedem ve vesničce Vítaná, útok nezletilého chlapce na starce v Týnci nebo dvojnásobná vražda dětí spáchaná kvůli zakrytí banální krádeže – to všechno už tady bylo. Dnešní případ už také dávno zavál čas, přesto se vymyká. Nikdy se totiž nepodařilo spolehlivě identifikovat oběť, ani dopadnout a usvědčit vraha.

Dějištěm tajemstvím opředené vraždy se stala malá obec Bystré (tedy nazývaná Bystrý) ležící při hlavní silnici č. 22 spojující Klatovy a Horažďovice. Vesnice ležící ve svahu v údolí stejnojmenného potoka je vzdálena cca 3 kilometry od Mochtína, pod který také administrativně spadá. Před sto čtyřiceti lety, uprostřed léta 1880, konkrétně ve čtvrtek 29. července zde došlo k události, která jistě notně zahýbala (nejen) zdejší vesnickou komunitou. Místní lidé si za stavením zdejšího gruntovníka Jakuba Hanzlíka (bydlel pravděpodobně ve zdejším stavení čp. 20) v jeteli všimli krvavé stopy. Sledovali je a krev je dovedla až do bramborového pole zdejšího hospodáře Bastla, kde v šestém řádku ležela mrtvola neznámého muže. Že se nejednalo o přirozenou smrt bylo na první pohled patrné – muž mě na sobě jen košili a vestu, která byla roztržená a přes ní byl omotán pásek, s jehož pomocí vrah či vrahové dotáhli muže na místo, kde byl nalezen. Šumavan navíc celou scénu popisuje vcelku drasticky: „Mrtvola jest poseta ranami; na hlavě nalézá se ne méně než osm smrtelných ran, na krku troje známky násilného rdousení a srdce prokláto jest dýkou nebo jiným nástrojem dvoustraně ostřeným“. U zavražděného se nic nenašlo, bylo tedy patrné, že se jednalo o vraždu loupežnou.
Muž byl cca 165 cm vysoký, brunet se zrzavými vousy odhadovaného věku 35-40 let. Zvláštním znamení bylo tetování na předloktí pravé ruky – štít jako z erbu s korunou a křížkem. Podobně se tehdy prý zdobili příslušníci uherských vojenských pluků. Další zvláštností byly prsty na pravé ruce – dle jejich opotřebení – mozolu na prsteníčku a mnoho zatvrdlých černých skvrn na ukazováčku a prostředníčku se dalo odvodit, že muž se živil jako krejčí.
Na snímku kaplička na návsi v Bystrém. Okolní domy se jistě za poslední století a půl velice změnily, kaplička z roku 1872 je tak zřejmě jediným němým svědkem dávné tragédie.

Na místo se hned 30. července rozjela soudní komise a také klatovský fotograf Ot. Majer, který oběť fotografoval. Pátrání bylo třeba rozjet dvěma směry – kromě zjištění pachatele či pachatelů bylo samozřejmě nutné určit totožnost zabitého muže. Není třeba připomínat, že před téměř stoletím a půl byla kriminalistika ještě v plenkách, prakticky jedinou možností bylo rozeslat fotku mrtvoly na všechny strany, což se také stalo. Vyšetřování se ujal zkušený c. k. soudní adjunkt Budecius z Plzně, kterému asistoval klatovský policista Josef Zuna. Ten byl také přítomen pitvě zavražděného, kterou provedli městský lékař MUDr. Jindřich Polák a okresní lékař MUDr. Reinsberg. Následující týden se na místo vypravila z Plzně další soudní komise, která vyslýchala obyvatele Bystrého, vyptávali se samozřejmě i v nedalekém Mochtíně. Výsledkem byl jeden zadržený – hostinský a prodejce kořalky z Mochtína Václav Pojar, zvaný Křesťánek. Ten vyšetřujícímu soudci přiznal, že zavražděný neznámý muž u něj v hospodě v osudný čtvrtek dopoledne popíjel pivo. Co dělal poté až do noci, zůstalo tajemstvím. Za to hostinský se domů vrátil až ve dvě hodiny v noci. Soudce se ho zeptal, zda má v domě nějaké peníze. Pojar udělal chybu a řekl, že nemá. Následovala prohlídka, přičemž za trámem na půdě bylo nalezeno 40 zlatých. Vysvětlení bylo ale jednoduché – Pojar před časem prodal dvě krávy- doma ovšem přiznal menší částku, zbylé peníze si nechal „pro vlastní potřebu“. Některé věci se zkrátka nemění. Každopádně falešná stopa – mochtínský hospodský byl propuštěn.

Ještě k místu nalezení mrtvoly neznámého muže. Popis v tehdejších novinách uvádí, že byla nalezena asi 12 kroků od erární silnice mezi prvním a druhým stavením v obci. Na jednom genealogickém serveru jsem našel informaci, že jakýsi Jakub Hanzlík bydlel v čp. 20, což je ovšem ve středu obce. Když jsem se díval do matrik, otec onoho Hanzlíka Jakub starší bydlel v čp. 3. soudě dle matriky – v Bystrém bylo mnoho Hanzlíků (stejně jako Marešů, Reiserů apod.). Na další jméno, které se vyskytlo v článku, Bastl (gruntovník, v jehož bramborách leželo tělo), jsem naopak nenarazil. Místo nálezu jsem označil šipkou, z výše uvedených důvodů je ovšem nutné je brát s rezervou.

Vrah tedy nebyl. I totožnost jeho oběti zůstávala zahalena tajemstvím. Jak jsem se zmínil, fotografie zavražděného byly rozeslány na všechna okresní hejtmanství a soudy v monarchii. První reakce přišla z Vídně – manželka obuvnického pomocníka Anna Nestávalová poznala na fotografii s určitostí svého zetě Josefa Skabravu. Ten údajně den před vraždou opustil svůj domov v Aši a vydal se za svou sestrou, která údajně žila nedaleko Klatov. Doma nechal manželku a osm dětí. Zpráva se ale brzy ukázala jako mylná. Další „zaručenou“ informací o identitě mrtvého byla zpráva, že se jedná o krejčovského pomocníka Zábranského z Poděbrad, který před několika týdny zmizel ze svého domova. Podle „vypíchaného“ znamení na prstu ho prý bezpečně poznal dozorce z věznice z Poděbrad. Zábranský byl asi pěkný „ptáček“, dopaden byl za několik dnů ve Znojmě. Další falešná stopa. Souběžně probíhalo i pátrání po vrahovi. Soud vydal prohlášení, že v kritický den se v okolí pohybovali dva muži – jeden z nich s fyziognomií odpovídající oběti. Druhého muže popsal tisk následovně: „Druhý cestující byl větší, prostřední postavy, v obličeji bledý, měl husté hnědé kníry a byl vzezření škaredého a hrubého. Na hlavě měl široký tmavý klobouk, na těle šedý kabátec a kalhoty do bot zastrčené. Okolo těla nosil na dvojí šňůře podlouhlý, asi jako dlaň široký nástroj, který byl a konci špičatý, celkem asi stopu dlouhý zabalený buď v papíru nebo v sukně. Více nebylo možno o vrahu vypátrati.“ Takže tisk měl jasno – i když nebylo zdaleka jisté, že svědci viděli oběť, měly už noviny jasno i o vrahovi!

Ilustrační obrázek ukazuje zápis z matriky o nalezeném mrtvém muži.

O pár dní později už ale bylo všechno jinak. Tajemný společník oběti byl zapomenut, byl tady další „zaručený“ tip na jméno oběti vraždy. Tentokrát jsme se dozvěděli o údajném zamordovaném více. Měl jím zaručeně být dvaapadesátiletý Vladimír Ceyp ze Světce. Tento muž se nejprve živil jako obuvník, posléze zprostředkovával prodej nemovitostí a zařizoval úvěry – zkrátka realitní makléř a finanční poradce v jednom. Byznys mu ale moc „nefrčel“, tak se vrhl na potulné umění, když získal roční licenci na „převádění obrazů z biblické dějepravy“. Na tuto činnost najal 8-9 dalších osob, kteří s ním putovali po Čechách. Finančně podporoval své dvě děti usazené v Praze, peníze ale přestaly chodit právě zhruba v době vraždy v Bystré. Děti i podle fotografie poznaly svého otce, pouze na tetování na ruce se nemohly rozvzpomenout. Zapomenutý tak byl muž se záhadným předmětem, po kterém se pátralo před několika málo týdny. Šumavan měl jasno hned jasno. Ceyp byl zavražděn členy vlastního ansámblu, kteří se ihned po činu vypařili . Teorie o zavraždění ředitele divadlení společnosti svými herci ale vzala rychle za své. Už za týden (na počátku listopadu 1880) přetiskuje Šumavan dopis, který obdržel od pana Beneše, technického ředitele továrny v Žinkovicích, který mj. píše: „opravuji toto mylné udání a uvádím Vám ve známosť, že týž V. Ceyp v našem závodě co dělník zaměstnán jest, jsa přitom vesel a zdráv.“. Po třech měsících tedy vyšetřování nepřineslo odpověď ani na otázku, kdo byl oním zavražděným v bramborovém poli.

Podobná událost vždy přesáhla hranice regionu. První zpráva o „mordu“ se objevila v celostátních Národních listech už 3. srpna 1880.

Už na jaře následujícího roku prosákly do zdejšího tisku další informace o možné totožnosti oběti. V Klatovech se totiž přihlásila vdova, paní Kremnerová, kterou údajně v noci, kdy se udála vražda v Bystré, probudilo volání: „Maminko, maminko!“ Vdova probudila svého zetě i dceru, kteří s ní sdíleli domácnost. Po ujištění, že se jednalo o sen, si šli všichni opět lehnout. Jmenovaný zeť Kremnerové se pak následujícího dne jako sluha ve zdejší nemocnici zúčastnil ohledání mrtvoly v Bystrém. Když pak doma popisoval situaci a především oběť, zvolala jeho tchýně: „To je můj Ignác!“. Když jí ale posléze byla ukázána fotografie zavražděného, prohlásila, že na ní není její syn. Některé indicie však vedly zdejšího policejního inspektora Josefa Zunu k přesvědčení, že se skutečně jedná o Ignáce Kremnera (pod tímto jménem mu byla v roce 1866 vydána pracovní knížka). Narodil se v roce 1841, bylo mu tedy necelých 40 let, což zhruba odpovídalo stáří nalezeného těla. Ignác měl údajně na jedné z rukou tetování, matka si ale nemohla vzpomenout na které, ani jak přesně vypadalo. Ale hlavně - Kremner byl krejčí, který prokazatelně pracoval v roce 1878 jako krejčovský pomocník v Prostějově. Tehdy mu také psala matka a žádala jej, aby ji přijel navštívit „ještě než zemře“. Odpověď nedostala, na jeden z dalších dopisů odpověděl majitel prostějovské dílny, že Ignác u něj již nepracuje. Ignác byl tedy více než dva roky nezvěstný – samozřejmě se nedá vyloučit, že zrovna onoho léta 1880 se vydal do Klatov splnit matčino přání. Policejní vyšetřování tedy pokračovalo tímto směrem- pátráním po Kremnerově osudu. Zvlášť když někteří kolegové-krejčí v Prostějově po předložení fotografie na ní zavražděného Kremnera skutečně poznali.

Fotografie zobrazuje kostel sv. Jiljí a přilehlý hřbitov ve nedalekých Zdebořicích. Zde byl za velkého zájmu obyvatel neznámý zavražděný muž 6. srpna 1880 pohřben.

Kremner se na výzvu neozval, ani pátrání po něm nebylo úspěšné. Případ tak pořád zůstával rovnicí o dvou neznámých. K tajemné vraždě v Bystrém se po šesti letech, tedy v roce 1886, vrátil týdeník Klatovské listy. Nejprve zrekapituloval známá fakta o vraždě (v době činu ještě Klatovské listy nevycházely), stejně jako o neúspěšných pokusech identifikovat oběť. Pak přichází se zcela novou informací, která mi ale ani po několika přečteních nedává smysl. Posuďte sami: „A zprávy o této záhadné vraždě utichly na téměř šest let. Teprve před několika dny vyšly na jevo tyto podrobnosti. Po zjištění osobnosti zavražděného dotázal se p. Dr. J. Hirsch (tehdejší klatovský advokát – pozn. aut.) na bližší modality purkmistrovský úřad v Cerhovicích, odkud zavražděný pocházel. Odtud došla odpověď, že skutečně tam se pohřešuje popsaný člověk jménem Václav Záruba“. Opravdu postrádám vysvětlení, jak klatovský advokát věděl, odkud zavražděný pocházel. V článku o tom není ani slovo, chybí i zmínka o tom, jak se advokát dobral ke jménu samotnému. Každopádně byla na stole další verze. Záruba byl údajně koželuh (odtud vytetovaný znak na předloktí oběti), pracoval v Botnanku v Německu (Botnang- dnes součást Stuttgartu) a odtud se se svými úsporami vydal vyplatit své příbuzné v Cerhovicích. Po šesti letech se vyrojila další svědectví. Přihlásil se např. svědek, kterého Klatovské listy označují jako pana M. z (Nového) Čestína, který tvrdil, že: „Večer před zavražděním Václava Záruby stále jsem na silnici, po které kráčeli dva muži, jeden z nich byl postavy malé, slušně oděný, druhý postavy vysoké, oděný v plátěný šat, měl vysoké boty a široký klobouk - celkem byl špatného zevnějšku. Když přišli ke mně, pozdravil onen menší muž slovy: „Dej pán Bůh dobrý večer!“, kdežto druhý nepozdravil a odvrátil se obličejem.“ Dále pan M., který si po letech vzpomněl, spekuluje, že onen zanedbaný muž byl kameník a byl vrahem – koželuha, ve kterém byl identifikován Václav Záruba. No. Zdá se, že čas sehrál svou roli i u zdejších novinářů. Jak do této verze zapadá zjevný fakt, že zavražděný už dopoledne popíjel v Mochtíně? Že by vyšetřovaný a hned po vraždě zadržený hostinský Pojar neřekl, že zamordovaný chlap nebyl sám? Nebo snad „kameníka“ potkal až po pivech, co si dal v hospodě? Prostě samé otázky. Tak jako tak, ani verze v hlavní roli s Václavem Zárubou nebyla ve své době považována za platnou, resp. pravdivou.
Na ilustračním snímku je záběr z Mochtína, kde byl neznámý muž naposledy viděn živý.

Případ znovu na několik let utichl, aby se na stránkách klatovského tisku znovu vynořil po dalších šesti letech, na jaře 1892, tedy téměř dvanáct let po činu. Šumavan tehdy znovu rekonstruuje už prachem zapadající příběh a uvádí, že vyšetřování bylo opět otevřeno a že brzy se na jeho stránkách dočkají čtenáři skutečně senzačního odhalení. Pátral jsem skutečně důkladně, ale žádná „bomba“ se nekonala. Po této zprávě už místní listy mlčí... Vysvětlení, proč se tomu tak nestalo, podávají až vzpomínky zdejšího policejního komisaře Josefa Zuny (1848-1900), které vycházely posmrtně v roce 1902 v Klatovských listech. Kromě jiných případů zavzpomínal na neobjasněnou vraždu v Bystrém „.. až asi po šesti létech (spíš až po jedenácti a půl – pozn aut.) jsem se dozvěděl, že asi osmiletý hošík, syn bývalého šafáře, který mrtvolu nalezl, a který zatím z té krajiny jinam se odstěhoval, chlubil se ostatním dětem: „Hejč, náš táta zabil vandrovníka. Oznámil jsem věc návladnictví, vyšetřování obnoveno a to utvrdilo mé původní podezření. Když byl vyslýchán onen zmíněný asi osmiletý hošík, mohl se adjunkt tázati nač chtěl, nedostal jiné odpovědi, než „já nevím“. Jak se jmenuješ? „Já nevím“Jak jsi starý? „Já nevím“ Máš otce? „Já nevím“ Chodíš do školy? „Já nevím“. Svítí slunce? „Já nevím“. Zkrátka byla na první pohled patrna pracná preparace dítěte, aby ke všemu odpovídalo „já nevím“. Kriminalistické metody z před půldruhého století se mohou zdát poněkud svérázné. Ale musel samozřejmě následovat výslech onoho šafáře. S ním hovořil přímo Zuna a na tenhle výslech vzpomínal: „… já mu vzhledem k chování dítěte domlouval, aby ulehčil svému svědomí, a je -li vinen, aby se upřímně přiznal; tu když jsem viděl ten děsný zápas, který se v duši člověka toho děl, ten hrozný boj, má-li se přiznati čili nic, to úzkostlivé chvění celého těla a oko slzou zalité, byl jsem pro svou osobu pevně přesvědčen… Když se ho však soudce tázal konečně: Jste vinen? Lapnul několikrát po dechu a a vyhrkl ze sebe slabounké: Ne!“
Zuna byl přesvědčen, že obětí byl krejčí Kremner a vrahem bývalý šafář z Bystrého. Celá věc se dnes těžko hodnotí – pochopitelně hlavně kvůli době, která od činu uplynula. Také zprávy v tisku jsou do značné míry protichůdné. Přesto pár otázek. Proč by Klatovák Kremner vysedával v Mochtíně v hospodě, když to měl domů slabou hodinku? Proč nocoval v Bystrém, které je na opačnou stranu než cíl jeho cesty? Nevíme ani jak probíhalo vyšetřování, ale zkusili se tehdejší poptat ve vesnicích, kterými musel během své cesty den dva před vraždou projít? To už se samozřejmě nedozvíme. Každopádně případ ukazuje, jak omezené možnosti (ve srovnání s dneškem) měli tehdejší vyšetřovatelé.. I klatovskému policistovi Josefu Zunovi si na závěr své vzpomínky nezbylo než k osobě vraha poznamenat: „A vrah? Zůstal také nevypátrán a myslím, že sotva podaří se ho již zjistiti, ač jestli sám někdy, třeba až na smrtelné posteli uzná za vhodné smířiti se s Bohem a lidmi….“