Diagnóza sběratel I. – razítka neboli štemply

Když máte stejnou diagnózu jako já – jste sběratelem nebo sběratelkou – nepřekvapí vás ani ty nejméně uvěřitelné objekty zájmu. Když jsem před nějakými 15 lety začínal seriózně s Klatovami a regionem, pustil jsem se nejprve, asi vcelku pochopitelně, do sbírání pohlednic města. Tohle téma jsem ale poměrně rychle vyčerpal, pár stovek kusů v krabicích a bylo na čase posunout se dál. Přibývaly další věci – fotky, knihy, novinové články, osobní věci zdejších obyvatel a mnohé další memorabilie. Časem pro mě získaly atraktivitu i nejrůznější dokumenty účty nebo jiné lejstra. Na nich jsou přece razítka!

Za předchůdce razítka se v určitých ohledech dá považovat pečeť. Dokumentu či úřední listině dodávala validitu a zároveň mohla fungovat jako nezpochybnitelný podpis. Vlastní pečetí samozřejmě disponovala i města nebo vrchnost. Mám i několik pečetí, které na přelomu 19. a 20. století používali jednotlivci. To už ale byla spíše „frajeřina“ . Vyobrazená pečeť má pro mě poměrně velký význam. Vždycky jsem byl fascinován částí dědovy knihovny, kde schraňoval opravdu staré knihy, které zachránil před zničením v roce 1948, Vedle misálů a dalších náboženských knih si vzal i rakouskou pobělohorskou „ústavu“ Obnovené zřízení zemské (vydáno v roce 1627, můj exemplář vytištěn v roce 1640). Už před nějakými třiceti lety jsem při listování knihou (ničemu jsem nerozuměl, což se za ty roky moc nezměnilo) narazil na dopis z roku 1748 opatřený právě touto pečetí. Tehdy jsem se velice snažil zjistit, kterému rodu patří erb na pečeti a co je obsahem kurentem psaného dokumentu. Připadal jsem si málem jako Indiana Jones. Tahle „záhada“ byla jedním z impulsům, který mě přitáhl k historii. Nicméně mysterium zůstává i po dekádách neodhalené. Poradí mi někdo s určením erbu?

Ale hurá k razítkům – jejich zlatá éra startuje zhruba v šedesátých letech 19. století, kdy začíná ve velké míře fungovat rakouský státní a samosprávný aparát. Zrychlený rozvoj společnosti doprovází úměrný nárůst byrokracie - víc a víc lidí se tak dostává do kontaktu s množstvím nově vznikajících institucí. Oficiální dokumenty jsou tak zlatým dolem pro nejrůznější razítka. Poměrně častým úřadem, se kterým ale nebylo radno mít co do činění, byl soud. V případě Klatov, podobně jako dnes,soud okresní. Jeho obvod byl ale podstatně menší než dnes – v (bývalém) okrese Klatovy, jak jsme ho znali ještě nedávno – měly své sídlo ještě další nejnižší instance – v Plánici, v Nýrsku,v Sušici, Harmtanicích, Kašperských Horách a Horažďovice (část jeho obvodu zasahovala do okresu Strakonice). Soudní okresy bývaly nejmenší územní jednotkou, nad nimi byly samosprávně řízené okresy politické. Ten klatovský býval jeden z nejrozlehlejších, ostatně po územní reformě v roce 1960 měl okres druhou největší rozlohu v rámci celé ČSSR. Vyobrazené razítko je z roku 1895.

Bezesporu jedním z nejzajímavějších "štemplů" v mé kolekci je ten pocházející z vysvědčení z klatovské „Israelische deutsche Privatvolkschule mit der Rechte für Ofentlichkeit“. Škola pro klatovské židovské děti začala fungovat v roce 1875, vyučovacím jazykem byla němčina. O čtyři roky později je i zde zavedena výuka češtiny, i když hlavním jazykem zůstává řeč druhého zemského národa.
V průběhu 19. století v souvislosti s tehdy sílícím česko–židovským hnutím je i v Klatovech patrná snaha o asimilaci. V listopadu 1894 během valné hromady zdejší obce navrhnul její významný člen Ignác Pollak školu zrušit a převést její žáky do běžných (českých škol). To se sice nepodařilo, ale je patrné, že vyučovat děti německy v ryze českém městě jako byly tehdy Klatovy, nedělalo židovským obyvatelům příliš reklamu. Razítko pochází z roku 1900, kdy školu navštěvovalo celkem 36 dětí a jejich vyučujícím byl Moritz Berka.

Už jsem se zmínil o osobních pečetích. Komplikovanému rozehřívání pečetidla nebo nutnosti mít raznici se dalo snadno vyhnout. Prostě si pořídit vlastní razítko. Jím se nejčastěji označovaly knihy nebo další „papírové“ materiály – například noty, fotografie apod. Dostalo se mi do rukou razítko studenta Bohumila Prusíka z přelomu 19. a 20. století. Prusík, syn profesora zdejšího gymnázia, se později proslavil jako lékař-internista. Po maturitě na klatovském gymnáziu v roce 1905 nastoupil na pražskou medicínu, kterou dokončil o pět let později. V roce 1911 se stal asistentem dalšího slavného krajana – MUDr. Josefa Thomayera. Škála Prusíkových odborných zájmů byla skutečně široká – studoval mj. vztah mezi infekčními nemocemi a vznikem nádorů, léčbu tuberkulózy prostřednictvím uměle vyvolaného pneumotoraxu apod. Už v roce 1920 Prusík habilitoval prací pod (mě nic neříkajícím) názvem „Periferní cévy a jejich účast na oběhu krevním“. Prusík bezesporu patřil do skupiny významných lékařů se vztahem k našemu městu, důkazem budiž ulice v Podhůrčí nesoucí jeho jméno.

Mnoho „mých“ razítek jsem nalezl ve zděděném fondu not a partitur. Mezi nimi jsem objevil i notový zápis opatřený razítkem švihovského kina. To samozřejmě není náhoda, až do počátku třicátých let bývaly filmové projekce ve znamení němých filmů. Zvukový doprovod tak obstarávali „živí“ hudebníci, kterým tak biograf půjčoval noty, které vlastnil. Za první republiky tak bývalo běžné, že výnosné koncese na provozování kina držely neziskové organizace (typicky Sokol jako např. ve Švihově, ale i v Klatovech nebo sdružení válečných poškozenců apod.), které biograf provozovaly samy nebo ji přepronajímaly soukromníkům.

Další „hudební“ razítko – kapelníka zdejší hudby c.k. privátního sboru měšťanských ostrostřelců, později ředitele kůru Jana Janáka (5.5.1871-10.9. 1942). Janák, dle svědectví současníků, byl poněkud svéráznou klatovskou osobností. Již koncem devadesátých let 19. století provozoval „hudební školu“ - vyučoval hře na housle, klavír , ale i zpěvu nebo hudební teorii. Komponoval i vlastní skladby – nejčastěji písně, které současně opatřoval vlastními texty.

Když se budete někdy probírat starými rodinnými fotografiemi doby předválečné, dost možná narazíte na razítko některého z vyhlášených nebo naopak již zcela zapomenutých ateliérů. Více šancí budete mít u velkých fotografií – menší standardní velikosti – tzv. vizitky (cca 10.5 x 6.5 cm) nebo kabinetky ( 16.5 x 11 cm) mívaly na zadní straně předtištěné logo ateliéru. Spíš větší fotky si tak fotografové značili vlastním razítkem. Karel Hahn zachytil celé dvě generace Klatovanů, ateliér vlastnil v letech 1893-1933 tedy celých čtyřicet let. Poté jej převzal a provozoval jeho syn Vladimír.

Kroky mnohých vedly od fotografa ke sklenáři, kde si velkou fotku nechali zarámovat a zasklít. Na reverzní straně starých zasklených fotek nebo obrazů můžete najít razítko Antonína Krále. Tento živnostník, podobně jako Hahn, působil v Klatovech mnoho desítek let – od konce devatenáctého století až do druhé světové války. Král se narodil v roce 1871 v Chrudimi, do Klatov přišel v roce 1897. Uzavřel zde totiž sňatek s Filomenou Sommerovou, o šest let starší vdovou po Jakubu Sommerovi. Ten byl – kdo by to byl čekal – sklenář. Král tak převzal jeho dílnu.

Svá razítka měly i nejrůznější spolky, kterých působilo na počátku 20. století v Klatovech více než šest desítek. Jedním z nejvýznamnějších a také jeden z mála, který přežil do dnešních dnů, byl zdejší odbor klubu českých turistů. Klatovská pobočka byla založena jako jedna z prvních v Čechách – v roce 1893, tedy pět let po vzniku celé organizace. V roce 1938, kdy Klub slavil padesátileté výročí trvání, bylo v Klatovech 212 organizovaných turistů a dalších dvacet členů měl zdejší „dorost“.

Ještě před druhou světovou válkou měla velký význam živnostenská společenstva. Sdružovala zástupce jednotlivých oborů podnikání či řemesel a zastupovala jejich zájmy směrem k orgánům státní moci a samosprávy. Zároveň si kladla za cíl čelit kapitálově siným hráčům nebo eliminovat nepoctivé živnostníky. Často plnila i sociální funkci, podporovala své zchudlé členy, zajišťovala jejich pohřby, bylo-li třeba apod. Živnostenská společenstva vznikala v psolední čtvrtině 19. století. V Klatovech vzniklo první z iniciativy okresního hejtmanství v roce 1885 – jednalo se o Společenstvo různých živností, jehož prvním předsedou bylčalouník J. Fügner. Z „různých“ živností se postupně vydělila celá řada specializovaných společenstev – první z nich bylo v roce 1891 Společenstvo hostinských a výčepníků.