Před několika týdny jsem se věnoval krachu
kamenosochařského závodu Vojtěcha Ptáka. Samozřejmě jeho konec nebyl prvním
neúspěšným podnikatelským záměrem v Klatovech. Již v sedmdesátých
letech devatenáctého století postihl bankrot dva významné podniky v Klatovech
– akciový pivovar a Eskomptní a záložní ústav (banku). Zaměřil bych se rád na
první jmenovanou firmu - akciový pivovar. Připojuji
unikátní svědectví o jeho neblahém konci pocházející z kroniky rodiny
Prunarových z pera Maxmiliána Prunara, klatovského měšťana, člena
městské rady a majitele restaurace Beránek.
Téma
akciového pivovaru zpracoval v drobné studii Historie klatovského pivovaru
(Arkáda, 2001) Gustav Hoffmann. Tato publikace bude hlavním zdrojem informací
pro tento článek, okrajově věnují pozornost této kauze také autoři ambiciózní
knihy Klatovy z roku 2010, stejně jako Tomáš Cihlář v povedené publikaci
Pošumavské pivovary.
Snahy
o založení moderního akciového pivovaru
lze vystopovat na začátku sedmdesátých let. V této době bylo
v Klatovech téměř 150 právovárečníků, tedy majitelů domů, na jejichž
vlastnictví byla navázána výsada vařit pivo. Několik z nich (JUDr. Roman
Hruška, Michal Mayer, J. Král, Josef Ševcovic, Karel Peklo a Matyáš Straka) se
pokusilo přesvědčit zbylé právovárečníky, aby
přeměnili dosavadní pivovar v akciovou společnost. Emise akcií,
které by připadly držitelům práva vařit, měla vynést přes 30.000 zlatých, které
by byly použity k modernizaci stávajícího zařízení pivovaru. Na nový
pivovar měly přejít i závazky existujícího měšťanského pivovaru. I když se
uvedeným pánům podařilo přesvědčit téměř všechny ostatní, několik
právovárečníků se vzepřelo tomuto plánu, a proto z celého projektu sešlo.
Vzhledem
k neúspěchu tohoto záměru se rozhodli výše jmenovaní pánové vystavět pivovar
nový. Kapitál nutný pro jeho založení mělo zajistit vydání akcií v celkové
hodnotě 200.000 zlatých, přičemž dále se počítalo s jeho pozdějším
navýšením až na dvojnásobek. O akcie byl značný zájem, již za měsíc byly
prodány tři čtvrtiny jejich počtu a společnost tak disponovala kapitálem
162.000 zlatých. První valná hromada nové akciové společnosti se konala 14. dubna 1872, do představenstva byli zvoleni
Ludvík Král (předseda), JUDr. Roman Hruška (náměstek), JUDr. Václav
Sedláček, Karel Peklo, Josef Ševcovic, Bedřich Mayer, Michal Mayer, Matěj
Straka a Maxmilián Čermák (majitel tiskárny a vydavatel Šumavanu), jako
revizoři účtů potom JUDr. Jindřich Polák a František Pitterman. Celkem se
dostavilo 46 akcionářů ,kteří disponovali 165 hlasy a zastupovali celkem
618 akcií (z celkových 1000 vydaných). Zajímavé je, že už ve zprávě
z tisku (Šumavan duben 1873) o této valné hromadě se hovoří o problémech
se získáváním dalšího kapitálu nutného pro výstavbu a provoz podniku. Nakonec
byla před další emisí akcií upřednostněna
půjčka ve výši 50.000 zl. od pražské firmy M.H. Russ. Pozdější vydání druhého „balíku“ akcií nebylo ovšem předem
vyloučeno. Celkově je Šumavan velmi optimistický, z příspěvku sálá důvěra
v celý projekt.
Výzva k nákupu akcií pivovaru. Kdo koupil -prodělal. |
Již
v polovině června 1872 byla zahájena vlastní stavba pivovarských objektů. Jednalo o budovy,
které zčásti stojí dodnes na výpadovce z města na Horažďovice. Nový podnik
byl slavnostně otevřen v březnu 1874, hned se podařilo získat odběratele
piva nejen v Klatovech, ale i v poměrně širokém okolí.
Na
druhou stranu už brzy po zahájení provozu se objevily problémy, především
s omezenými finančními zdroji. Tyto obtíže ještě zesílily, když
koncem roku 1874 zkrachoval klatovský Eskomptní ústav, hlavní
zdroj půjček pro pivovar. Autor studie Gustav Hoffmann dává problémy do souvislosti především
s krachem na vídeňské burze v květnu 1873, který odstartoval
několikaletou ekonomickou recesi a také související panující všeobecnou
nedůvěru k akciovému podnikání. Jisté je, že už na počátku roku 1874 byl
pivovar značně zadlužen a akcionáři, byť k tomu byli správní radou
vyzýváni, nebyli ochotni poskytovat další peníze, které byly nutné pro udržení
výroby. Ekonomickou situaci se ale nepodařilo stabilizovat, už na 6. listopadu
1874 vyhlásil klatovský okresní soud dražbu pivovaru. K prodeji nakonec
došlo až o více než rok později - 6. března 1876. Ačkoli hodnota pivovaru byla
odhadnuta na 284.000 zlatých, vyvolávací cena byla stanovena na 100.000. Podnik
nakonec koupil jeho hlavní věřitel obchodník s chmelem M.H. Russ za 85.000
zlatých. Tak tedy neslavně skončil krátký pokus o provozování akciového
pivovaru v Klatovech.
Jak jsem již předeslal,
zajímavý pohled na krach pivovaru nabízí Maxmilián Prunar v rodinné
kronice, jeho příčiny vidí rozhodně jinde než v obecně nepříznivé
ekonomické situaci (text není jazykově upraven):
V těch letech se začal vzmáhat průmysl.
Stavěly se ve všech krajích cukrovary a pivovary, totiž na akcie, též u nás se
postavilo takový pivovar. Již předtím jsem mněli v městě záložnu, která
blahodárně účinkovala, pak se zde založil eskontní ústav na akcie, řízením
Ludvíka Krále, kupce, Pekla obchodníka se střižním zbožím, Bedřicha Maira,
kupce křtěného žida, Michala Maira křtěného žida apod. Předsednictví Dr.
Václava Bozděcha, měšťanosty pod vlivem Leopolda Brumla, žida a počátkem
účinkovala blahodárně a obchod ve mněstě i okolí se zmáhal a byla taková
hojnost peněz, že se i na hypotéky půjčovaly, ale nebylo těm výš jmenovaným
/zlé paměti/ pánům na tom výtěžku dosti, chtěli se v brzku za cizí peníze
obohatit, počali spekulovat.
Autor svérázné vzpomínky Maxmilián Prunar (13.10.1817-20.6.1877) |
Počal
se stavět akciový pivovar, vypsala se emise za 200 000 akcií, které výš
jmenovaní pánové z většího dílu mezi sebe rozebrali, takže
v krátkosti nebyly žádné k dostání. Stavba pivovaru se započala tak ohromná,
že vyžadovala neiméně 380 000 zl.
Jelikož ti páni správní radové, majíce větší díl akcií, počítali, čím méně
akcií, tím větší výtěžek, že budou míti, spoléhali se na dobrý stav banky,
nevypisovali novou emisi, která by se toho času byla rozebrala.
Pak začaly šmeidy, páni radové jsouce spolumajiteli továrny na stroje, muselo se vše od železa u nich nechat dělat, tak například od ostření jednoho špice 5, jinde 1 ½ , od nebozezu 9, jinde 3, za kování kolečka 4/50 jinde 1/50, stroje chtěla továrna smíchovská dělat o 30 000 lacineic a tak pracovali dál a dál, až se dopracovali konkursu, který musel v červenci 1875 prohlášen býti.
Pak začaly šmeidy, páni radové jsouce spolumajiteli továrny na stroje, muselo se vše od železa u nich nechat dělat, tak například od ostření jednoho špice 5, jinde 1 ½ , od nebozezu 9, jinde 3, za kování kolečka 4/50 jinde 1/50, stroje chtěla továrna smíchovská dělat o 30 000 lacineic a tak pracovali dál a dál, až se dopracovali konkursu, který musel v červenci 1875 prohlášen býti.
Připomenouti
se sluší, že pivovar s počátku, dokud ze svého sladu vařil pivo, bylo
výborné objednávky se ze všech stran hrnuly. Příčiny, proč nemohl dále pracovat
jsou tito pánové správní radové od pivovaru. Byli též při bance, jelikož se jim
zdálo býti zdlouhavé, ačkoli jisté zbohatnutí, počali hráti s cizími
penězi na svou pěst na burse, která následkem tak neslýchaného švindlu musela
udělat krach, strhla nejen naše švindléře, též víc jiných, poněvadž žádná
nespočívala v rukou poctivých, nýbrž jen ziskuchtivých lidí. Pak počal náš
pivovar z cizího sladu pivo vařit, hned se to počalo hatit, bylo každé
chvíle jiné pivo, obchod se zarazil, dluhy se nemohly splácet, nastaly protesty
a žaloby, až nebylo pomoci. Zdali co na akcie dostanem, ví Bůh.Co
banky se týká, nejen akcionáři přišli o kapitál, nýbrž i vkladatelé utrpí
ztrátu. Konečně dne 9. března 1876 se rozhodlo, jak to s pivovarními akciemi
stojí, neb byl pivovar i s příslušenstvím
v dražbě prodán za 85.000 zl. v/m, který koupil hlavní věřitel
chmelař Rus, kde on ještě přišel o 25.000.
Tak
se ten švindl skončil, že pivovar, který stál 350.000 se za ten pakatel prodal
a akcionáři i mnohý věřitelové utřeli hubu. Památka této špíny budiž nehynoucí
Lud. Královi, Karlu Peklovi, Bedřichu a Michalu Mairovi, pak L. Brumlovi.
Nevím, zdali potomstvo jejich bude moci tyto krvavé slzy smýt, neb připravili
náš okres neiméně o 600.000 f zl. Můj zeť Jan Frank přišel o 3600 zl., já o 200
zl., můj syn Jan též o 200 zl.
Budovy pivovaru z Vodojemu - 1930s. |
Samozřejmě
je třeba si uvědomit, že text kroniky nebyl určen pro veřejnost, takže to pak bylo snadné ukázat na viníky – domnělé
nebo skutečné. Prunara také asi ovládal
vztek, protože on i jeho blízcí v projektu utopili své peníze.
Každopádně
je vidět, že nejen dnes končí ambiciózní projekty krachem. Možná za 130 let
někdo přinese zprávu, jak to bylo např. s nedávným krachem Stavebního
podniku Klatovy nebo dalšími firmami, které skončily podobně neblaze, často
díky tomu, že bylo a možná stále je ceněným uměním schopnost „výhodně“ zkrachovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat