Do plavek! – díl I.

Parné letní dny dostávají každoročně do popředí zájem lidí všech věkových kategorií o koupání. Není nic lepšího, než se po horkém dni svlažit v řece, rybníku nebo na koupališti. V dnešním příspěvku se zaměříme na to, jak a kde se osvěžovali naši předkové v Klatovech.

K tématu asi není třeba dávat žádný teoretický úvod, ale přece jen je asi třeba si osvětlit pár záležitostí spojených s koupáním v minulosti. Na pomoc si proto vezmu zde již několikrát citovanou publikaci „Samospráva obce v království českém“ z roku 1863. Tato kniha, možná trochu překvapivě, obsahuje i heslo „koupání“.  V úvodu se píše: „Koupání v běžící vodě jest ovšem pro zdraví velmi prospěšné a musí se to jen schvalovati, že mají venkované obyčej, letního času své tělo, prací a potem zemdlelé, koupáním čistiti a občerstvovati“. Z uvedeného vyplývá, že koupání v polovině 19. století bylo spíše doménou venkovského obyvatelstva. Nelze si ale představovat, že se rodina sebrala, vzala deky a občerstvení a válela se celý den u řeky. Hlavní důvod byl jednoduchý, člověk devatenáctého věku na něco podobného zkrátka neměl čas, také proto, že se koupací sezóna zpravidla kryla s dobou, kdy bylo nejvíce práce na polích a políčkách, která přinášela venkovanům obživu. O osvěžení v parných letních dnech měli ale samozřejmě zájem i obyvatelé města, Klatovy nevyjímaje. Naše město a zejména jeho okolí bylo v minulosti doslova poseto rybníky, takže příležitost ke koupání naši předkové měli. Navíc městem protékal ještě neregulovaný Drnový potok. Na vodní hrátky ale leckdo pohlížel s nelibostí – už v roce 1870 se v Šumavanu objevila stížnost, že rybníku v parku využívají chlapci ke koupání. Noviny žádaly, aby proti tomuto “nešvaru“ zasáhla městská rada, nejlépe tak, že obsadí místo hlídače parku. O rok později zase časopis připomíná, že koupání pod nedalekým mostem „na lubské silnici“ je zakázáno a přesto se tam mládež „cachtá“. Důvod ke stížnostem byl prostý – částečně odhalená (mužská) těla byla vnímána jako riziko z hlediska „mravopočestnosti“. K tomuto problému se ještě vrátíme.
Pro první ilustrační fotografii jsem sáhnul do rodinného archivu. Muž na fotografii vlevo je městský lékař, můj prapraděd  MUDr. František Prunar, který si užívá koupel spolu s neznámým mužem, pravděpodobně v některé z tůni na Úhlavě. Foceno kolem roku 1900.

Postoj ke koupání se ale přece jen postupně proměňoval. Na jaře 1889 se v lokálním tisku objevila zpráva oznamující, že se chystá zřízení soukromé plovárny na Úhlavě. Zájemci byli vyzvání složit částku minimálně 5 zlatých, které by je po vybudování koupaliště opravňovalo k jeho využívání.
K autorství nápadu se přihlásil agilní vydavatel Šumavanu Maxmilián Čermák. Nakonec se zřejmě nepřihlásilo tolik abonentů, aby bylo možné celou věc provést. To ale neznamená, že se na Úhlavě tohoto roku nekoupalo. Iniciativy se totiž chopil agilní majitel Nového mlýna (jeho zbytky jsou dodnes  patrné na Úhlavě, poblíž krytého bazénu) Václav Pavlík. Ten 7. července 1889 otevřel pravděpodobně první klatovské oficiální koupaliště a také de facto stanovil místo, de se Klatované koupou dodnes. A jak vypadalo koupaliště, které mlynář postavil na pravém břehu řeky? „Plovárna sestává z pohodlné a vkusně upravené svlékárny opatřené pohodlnými lavicemi, věšáky na šaty s hladkou podlahou. Svlékárna z obou stran severní a jižní, ohražena jest až do vody prkny, a břehy upraveny silnými piloty, na nichž upevněny jsou klády, takže nemožno vodě břehy omývati. Celé prostranství před svlékárnou jest urovnáno. Z plovárny vede přímo pružné prkno nad hladinu Úhlavy, jež v těchto místech hluboká jest přes 2 m. Do vody vedou od břehu dvoje schody.“ V těchto místech řeka byla (a stále je) poměrně široká, což umožňovalo milovníkům vody plavat proti proudu až k Červenému mlýnu. Na obou březích rostly košaté olše, které v parných dnech poskytovaly příjemný stín. Plovárna byla navíc koncipována tak, že zde byly odděleny prostory pro neplavce a především dámy. To byla doslova nutnost – aby se koupali muži a ženy dohromady – to bylo tehdy skutečně něco nepředstavitelného. Nad provozem celého miniareálu měl dohlížet „plavčí mistr“ Karel Redlich. Ten se ale nevěnoval pouze dohledu nad (ne)plavci, zároveň nabízel „studené pokrmy a dobré plzeňské pivo“ pro návštěvníky plovárny.  Osobnost Karla Redlicha (1842-1919) určitě stojí za pozornost – mimořádně agilní iniciátor vzniku plovárny byl veteránem z prusko-rakouské války v roce 1866, později obchodoval v Klatovech s uhlím a stavebním materiálem, později přesedlal na „gastro“ – provozoval oblíbené klatovské lokály „V Polsku“ a „U Kozů“. Mimoto byl vášnivým plavcem a právě tento koníček jej dovedl do první klatovské plovárny, kde mimo jiné pořádal plavecké závody.
Na snímku současný stav Úhlavy v prostoru u Nového mlýna.

Přece jen na plovárnu na Úhlavě to bylo poměrně daleko, proto se v devadesátých letech začala klatovské městská rada vážně zaobírat myšlenkou zřídit koupaliště přímo ve městě. Jak už bylo řečeno,  vodní plochy ve městě byly ke koupání využívány, ale zájmem města bylo dát této zábavě nějaký oficiální rámec, resp. prostor.   Na počátku roku 1896 dostala městská rada od blíže nespecifikované skupiny „přátel koupání“ návrh na zřízení plovárny na jalovém (Drnovém) potoce před městským parkem v místech, kde se dodnes říká V ráji. Milovníci koupání nejprve vypočítávají výhody, které by přineslo zřízení koupaliště z hlediska hmotného (např. vybírání vstupného a poplatku z výuky plavání), ale jistě neméně důležitá byla pozitiva z hlediska již zmíněné mravopočestnosti. V první řadě by se jednalo o bezpečné místo – mládež by se tak již nekoupala na místech odlehlých a veřejných (!).    A asi ještě důležitější ovšem byla „možnost roztřídění doby pro koupání se paní, dívek, mládeže a dospělých“.
Možná vás napadne, proč i v tomto případě, bylo vytipováno místo – sice na Drňáku – ale také poměrně vzdálené do města. Důvod (tedy kromě toho, že bylo žádoucí, aby „koupáči“ nebyli příliš na očích) je zřejmý, hygienické poměry města koncem 19. století byly neutěšené – ve městě se do potoka běžně dostávala odpadní voda nejen z domů, ale především z četných průmyslových závodů. Jinými slovy, Drňák byl nesrovnatelně více znečištěn než dnes. Iniciativa byla tedy na straně vedení města, které se nápadu chytlo a již následujícího roku, přesněji v květnu 1896, jeho úředníci  zkoumali vybrané místo v lokalitě V ráji. Měla zde být vybudována hráz, která by zajistila vnik „jezírka“ a zároveň by ji bylo možno při vysokém stavu vody odstranit. Město mělo v plánu také vykoupit pozemky podél potoka v prostoru budoucí „koupárny“. Vše se zdálo být na dobré cestě. Ale.. Když se o rok později na zasedání zastupitelstva optal jeden z jeho členů starosty Aloise Maška, jak to vypadá s plovárnou na Drňáku, dostalo se mu odpovědi, že celá věc stojí právě kvůli sporu o pozemky podél potoka. O dva roky později na stejném fóru čelil starosta podobnému dotazu – tehdy už ale plovárna na Drňáku nebyla ve hře – starosta uvedl, že by bylo třeba zde stavět jez a ani voda v něm není příliš kvalitní. Koupaliště mělo a také bylo zřízeno na Špalkovském rybníce (dnes znám spíš po názvem Špargl), poblíž silnice do Sobětic.
K obrázku – koupání a věci s ním spojené bývaly často námětem vtipů nebo jiného satirického zpracování. Zde vidíme tři dámy v koupacích oblecích odpovídajících době, kdy byl obrázek publikován, tedy polovině osmdesátých let 19. století. 

Takže na počátku 20. století už měly Klatovy své koupaliště, ale situace měla k ideálu daleko. V roce 1904 převzalo město do své správy zmíněnou koupárnu na Úhlavě poblíž Nového mlýna. Po patnácti letech provozu už ale stav koupaliště nebyl zrovna „top“. Milovníci koupání si stěžovali, že  podlaha při nástupu do vody je shnilá, věšáky na šaty byly nahrazeny prostými hřeby nebo že z  původních dvojích schůdků zbyly jen jedny. Město, jako majitel koupaliště, sice vybíralo vstupné, ovšem investovat do obnovy místa se mu moc nechtělo. I tato situace možná vedla k rozhodnutí vybudovat další místo koupání přímo ve městě. I když se vlastně jednalo jen o úpravu prostoru, které Klatované již ke koupání využívali. Pod mostem ve směru na Luby u elektrické centrály (viz dobová pohlednice) na Drňáku, pro které se mezi obyvateli města vžil název plivátko. Mnozí čtenáři se zde ještě sami koupali. V roce 1914 tak radní zadali rozšíření a prohloubení řečiště potoka, tak aby byla dosažená hloubka alespoň jeden a půl metru.  Na břehu také vznikly kabiny pro převlékání. Celkový náklad na vznik koupárny činil 10.000 tehdejších korun. I když plivátko bylo, zejména mezi mládeží, populární, problém s nedostatkem kapacit se vyřešit nepodařilo. Prostor byl poměrně malý, navíc ano kvalita vody nebyla vyhovující, lokální tisk se nebál označit ji za smrdutou. Není divu, sám jsem kdysi viděl dobovou fotografii, na které byli zachyceni zdejší dragouni koupající v plivátku své koně.

Situace se nelepšila ani po první světové válce. Na to se snažil zareagovat restauratér, provozovatel vyhlášené klatovské restaurace s tanečním sálem Villa, který zřídil v létě 1924 nové koupaliště – opět na Úhlavě a opět u mlýna, tentokrát ale Dražského za Beňovy. Nepochybně se tedy jednalo o místo pro Klatovany ještě vzdálenější než již zmiňovaná plovárna u Nového mlýna. Poměrně dlouhou  cestu se ale Tichý snažil obrátit ve výhodu, když sem lákal návštěvníky „ku koupelně je pěkný příchod polní  cestou, takže návštěva koupelny je spojena s příjemnou procházkou“. Koupaliště bylo, zcela v duchu tehdejších zvyklostí, rozděleno na pánské a dámské oddělení.  Vzhledem k zaměstnání provozovatele asi nepřekvapí, že návštěvníci si zde mohli dát vychlazené láhvové pivo a studené zákusky.

I přes snahy města i soukromníků nabídnout Klatovanům regulované vodní radovánky, zejména mládež preferovala koupání nadivoko, nejčastěji právě na Úhlavě. To s sebou přinášelo problémy, kterých si téměř ze železnou pravidelností v letních měsících všímal zdejší tisk. Na „koupáče“si stěžovali například majitelé polí přiléhajících k řece – často totiž podupali část drahocenné úrody a nechávali zde po sobě nepořádek.  V srpnu 1923 se dokonce v Klatovských listech objevila stížnost, že na plivátku hraje mládež karty! Tento druh hazardu byl tehdy považován za velmi nebezpečný, zakázaný sice nebyl, ale město se snažilo jej regulovat zavedením poplatku ze hry na veřejných místech. Toto nařízení ale samozřejmě mládež nerespektovala.
Jak jsem již zmínil v úvodu článku, koupání provázely zejména obavy o udržení mravopočestnosti. Doba před sto a více lety byla v této oblasti mimořádně pokrytecká. Vraťme se ještě k zmíněné knize o samosprávě z roku 1863. Skoro více než nebezpeční plynoucí z pobytu ve vodě – tedy např. náhlých kolapsů nebo utonutí kvůli neschopnosti plavat, se zde řeší mravnostní aspekty. Nakonec posuďte sami: „Koupání má za účel, aby se tělo umylo, očistilo a občerstvilo. Při tom se však nemá nikdy cit mravnosti a studu urážeti. To se ale bohužel velmi často a hrubým spůsobem  stává a sice v  tom způsobu, že se děti obyčejně v celých hejnech docela nahé koupají a všelijaké rozpustilosti při tom tropí. Mnohdy je viděti takový houf nahých dětí na veřejných místech při silnici ano i v samých  městech u mostu, kdež pak jiný houf  dětí obého pohlaví na ně zevluje a pohoršení z toho béře. Následky takových nestydatých a nemravných výjevů měli by na příslušném místě více uváženy býti, než se to bohužel skutečně děje. Touto neplechou se cit studu velmi tupí a mizí u některého rozpustilce docela, což pak bývá zárodkem pozdější nemravnosti a necudného živobytí, tak že vším právem u mnohých tvrditi se může, že jen při koupání základ jeho záhuby položen byl. Ještě mnohem horší bývají následky, když děti obého pohlaví v jednom houfu se koupají, jakž se bohužel také někdy stává. Jakých záhubných následků taková nestydatost za sebou přivádí, ukazuje se patrně v obcích, kde se takové neplechy veřejně dovolují. Na všecky tyto vady má obecní představený v zájmu mravopočestnosti občanů přísně dohlížeti.“   
Na dobovém snímku koupající se mladí lidé u jezu v Příchovicích u Přeštic v roce 1929.         

I Klatované bývali poměrně prudérní, v roce 1902 bylo v tehdy aktualizovaném policejním řádu zakázáno koupání na veřejných místech. V roce 1925 se v Šumavanu objevila série článků o „naháčích“. Zatímco spoře odění muži u řeky mezi Novým a Červeným mlýnem nikomu nevadili a dokonce i „přítomnost nějaké pěkně vzrostlé slečinky, která v koupacím obleku vystavuje na obdiv tvary svého těla“ byla v pořádku,  když mladíci jen v plavkách jezdili na kolech po silnici podél Úhlavy nebo dokonce pronikali k nádraží, to už vzbuzovalo pohoršení. V sobotu 7. června se dokonce tito naháči „v moderně střižených“ plavkách odvážili až do lesoparku Hůrka, kde se proháněli po cestičkách a narušovali tak klid rodin se dětmi, které se vyrazily na procházku. O den později se dokonce na Hůrku odvážili i dívky. A to už bylo skutečně příliš. Redaktor Šumavanu měl ale po ruce způsob, jak tomuto nešvaru zabránit – prostě pohrozil chlapcům a dívkám, kteří si dovolili jít na Hůrku v plavkách, že je označí plným jménem.                                                                                                                           

Každopádně koupání, resp. neexistence pořádného koupaliště bylo i nadále v našem městem tématem. Vše se změnilo, až ve chvíli, kdy vznikly „říční a sluneční lázně na Úhlavě“, které de facto fungují, byt v notně pozměněné podobě, dodnes. Právě zejména tomuto koupališti věnuji druhý díl příspěvku, který plánuji na konec srpna. K článku chystám i dobové, nikdy nezveřejněné unikátní fotografie z počátků existence oblíbených Lázní.