Karel Klostermann a Klatovy

K napsání dnešního příspěvku mě vedly dvě věci. V první řadě – zanedlouho (13. února) si připomeneme 170. výročí narození jeho hlavního hrdiny – „spisovatele Šumavy“ Karla Klostermanna. Druhým impulsem byla  od 1. února probíhající výstava v Plzni, kterou pořádá v tamější Studijní a vědecké knihově spolek Karel Klostermann – spisovatel Šumavy. Expozici jsem ještě neviděl, ale soudím, že bude vydařená. Navíc bude na podzim k vidění i v Klatovech - v chodbě bývalé jezuitské koleje. Já bych se ale rád zaměřil na vztah spisovatele k našemu městu.

Spisovatelových životopisných dat je plný internet i další zdroje, přesto ale stručně. Klostermann se narodil 13. února 1848 v dolnorakouském Haagu. Jeho otec MUDr. Josef Klostermann, absolvent klatovského gymnázia, byl lékař a rodina tak poměrně často měnila působiště podle toho, kam služba otce zavála. Po krátké epizodě v Rakousku se stěhovali do Sušice, později do Žichovic nebo Stříbrných Hor, aby nakonec zakotvili v Kašperských Horách.

Školní docházku v obecné škole si budoucí spisovatel odbyl ve Stříbrných Horách (dnes Nalžovské Hory). Na gymnázium sice nastoupil do Písku, ale od sekundy do konce kvarty (letech 1858-1861) chodil na „gympl“ v Klatovech. Na svá zdejší studia rád vzpomínal, na dnes již dávno zapomenuté profesory ale i na své spolužáky-tehdejší studenty. Z nich snad lze jmenovat alespoň profesora soudního lékařství a poslance Dr. Josefa Reinsberga (1844-1930) nebo později nechvalně proslulého německého štváče, politika a majitele panství Nemilkov JUDr. Gustava Schreinera. Už do útlého mládí (a tedy i  do Klatov) později Klostermann datuje své první literární pokusy: „Už za svých studií gymnaziálních v Klatovech a v Písku jsem pravda spřádal tu a tam nějakou básničku, obyčejně rázu výpravného.“ Na snímku Klostermann jak septimán píseckého gymnázia.         

V roce 1861 se Klostermann vrací do Písku, aby zde dokončil studium na střední škole. Po maturitě, odchází do Vídně, kde po následující  čtyři roky studuje (po otcově vzoru) medicínu. Lékařem se ale nakonec nestane, údajně kvůli silné krátkozrakosti studií po pěti (!) letech zanechává. V roce 1870 získal zaměstnání vychovatele v Žamberku. Odsud pak putuje na doporučení tamního rodáka Dr. Alberta do Vídně, kde se stává členem redakce časopisu Wanderer. S medicínou byl tedy nadobro konec. Nadějnou kariéru žurnalisty však ovlivnil pád rakouské burzy v roce 1873. Wanderer zaniká a Klostermann je nucen vrátit se domů – do Kašperských Hor.  Posléze přijímá místo suplenta na německém gymnáziu v Plzni, s úmyslem školství opustit, jakmile se mu naskytne příležitost dostat se do redakce některých významnějších novin. Kariéra učitele mu však byla souzena, zvlášť poté co v roce 1877 složil státní zkoušku a získal definitivu. Na plzeňské škole pak působil až do odchodu do penze v roce 1908.

Na dráhu literáta nastoupil Klostermann v roce 1885, kdy se několik jeho příspěvků objevilo v pražském německém deníku Politik. V tomto listě měl kontakty, právě do jeho redakce měl jako žurnalista v polovině sedmdesátých let nastoupit. Na počátku roku 1885 mu tak zde byl otištěn první fejeton, který pojednával o jeho pobytu ve Francii v roce 1874. Posléze začal čerpat témata ke svým fejetonům právě nejen ze Šumavy ale i ze severočeského pohraničí. Stále ovšem psal v němčině. Část těchto článků nakonec vydal v červenci 1890 v knize „Heiteres und Trauriges aus der Bőhmerwalde“ u plzeňského nakladatele K. Maasche. Ohlas knihy nebyl valný, ale všiml si jí redaktor časopisu Osvěta Václav Vlček, který vyzval autora, aby přispěl povídkou na podobné (šumavské) téma do jeho časopisu. Zanedlouho, na podzim 1890,  tam vyšla první Klostermanova povídka Rychtářův syn a na jaře následujícího roku zde na pokračování publikoval svůj první román „Ze světa lesních samot“. Jeho úspěch mu zajistil smlouvu s prestižním pražským vydavatelstvím J. R. Vilímek. Zde pak vydával své další romány a soubory povídek.Na ilustračním obrázku je hájovna Pürstling (Březník), dějiště prvního Klostermannova románu. Časopis Český svět, ve kterém byla fotografie v roce 1916 otištěna, k ní přidává komentář: „Je to jistě nejodlehlejší a nejzastrčenější kout celé naší vlasti. Leží 1130 metrů vysoko nad stokem hlavního vltavského pramene (Lusenbachu) se Schwarzbachem, v kraji pustém, klečovitém a bahnitém. I tam však bijí zapomenutá lidská srdce a vybíjejí své vášně i svou lásku – jak vidno z nádherné fresky Klostermannovy.“

A jaký byl Klostermannův vztah k našemu městu? Jak jsem se zmínil výše, první větším kontaktem bylo zahájení studia na zdejším gymnáziu v roce 1858. Vzpomínky na studium lze najít v povedené spisovatelově autobiografii „Červánky mého mládí“. Tehdy se zde spřátelil s bratry Güntherovými, kteří pocházeli ze známé rodiny, která vlastnila továrnu na výrobu cirkorky v Mochtíně a později v Klatovech. S rodinou Güntherových byla příbuzensky spjata i Klostermannova matka.

S naším městem obnovil Klostermann kontakt na začátku osmdesátých let, kdy sem občas zajížděl, nejčastěji na pozvání svých přátel z dob studií. Jak se zvyšovala popularita Klostermanna jako spisovatele, začal dostávat pozvání od klatovských spolků (nejčastěji od Literární jednoty) k přednáškám. Například na počátku února 1893 zde přednesl spisovatel přednášku „o naturalismu v literaturách evropských“. Téma není samozřejmě náhodné – sám Klostermann byl občas označován jako „český Zola“. Autor šumavských próz hovořil především o literaturách, ve kterých  právě naturalismus tehdy hrál prim – tedy francouzské a ruské. Na ilustračním obrázku je dům v plzeňské Fügnerově (?) ulici, ve kterém spisovatel žil.

Už o rok později (1894) spisovatel návštěvu Klatov zopakoval. Tentokrát ale rozdělil svou přízeň mezi oba rivalské spolky – Literární jednotu a Měšťanskou besedu. V Jednotě byl uvítán jejím tehdejším předsedou prof. Blažejem Prusíkem. Jak sám uvedl, hlavním tématem přednášky bylo vyvrátiti slova jisté kritiky o jeho románu „V ráji šumavském“, v níž nazván „člověkem cizí četby, cizích kruhů, cizího vzdělání, který vyměnil německé pero za český brk.“. Dále pak připojil několik historek ze svého života. Závěr večera obstarala hudba v podání vybraných členů Jednoty.

Následující den měla vyhrazena Měšťanská beseda. I zde bylo „narváno“, Klostermann zde věnoval své vystoupení především své oblíbené Francii a zvlášť Paříži, kterou několikrát navštívil. Velkou pozornost údajně vyvolala část přednášky, která pojednávala o francouzském dělnictvu, otázce socialismu a také o postavení žen ve francouzské společnosti. Stejně jako předcházející den, i v Měšťanské besedě zakončilo akci vystoupení hudebníků.      

Na snímku spisovatel se svou nevlastní dcerou Růženkou, která se snažila prorazit jako herečka. Zemřela předčasně – v necelých třiceti letech - na tuberkulózu. 

Klostermannova poslední návštěva Klatov proběhla zřejmě v roce 1914. O čtyři roky později, na sklonku první světové války, se v místních novinách objevil jeho dopis, ve kterém děkuje starostovi města Dr. Hostašovi za blahopřání k sedmdesátým narozeninám. Obsahuje kromě vzpomínek na přátele z města i pěkné Klostermannovo vyznání směrem ke Klatovům: „Řeknu upřímně, že nikde jsem tak z duše rád nepobýval jako právě ve Vašem městě, nikde jsem se necítil tak šťastným, k žádnému městu mě nepoutá tolik milých vzpomínek ze studentských let i z pozdějšího mého věku. Nikde jsem se neshledával s tolika sympatiemi, s tak milým a hřejivým přátelstvím.“

Karel Klostermann umírá o pět let později v jihočeské Štěkni. Klatovské listy mu věnují překvapivě poněkud stručný nekrolog (viz obrázek).

Jak jsem už naznačil, velké téma byla pro Klostermanna jeho národnostní příslušnost. 

Nutno podotknout, že z národnostního hlediska pocházel spisovatel z prostředí německého. Jeho rodiče hovořili německy, i když otec jako pošumavský lékař zřejmě musel češtinu alespoň pasivně ovládat. Klostermannovou výhodou ovšem bylo, že byl mimořádně talentovaný na jazyky, údajně jich ovládal čtrnáct!   V době vyostřeného nacionálního soupeření mezi Čechy a Němci  Klostermann také musel „vysvětlovat“, jak to vlastně s ním a hrdiny jeho knih je: „Vytýkalo se mi ovšem, že jednající osoby mých skromných tvoreb jsou národnosti německé. Možná, že kdož mi toho vytýkají, jsou v právu, nyní v době, kdy se hlásá superiorita jednoho kmene nad druhým a vyhlazovací válka proti slabším, méně četným. Ale já za sebe nemohu. Nevidím svůj ideál v bezohledném domýšlivci, jenž slabého chce rdousit, a to za právo pokládá, co jeho zvráceným pudům hoví. Líčím centrální Šumavu, její přírodu i tuhý boj, jejž člověku jest postupovat, jež osud do oněch končin postavil. Ten člověk tam je plemenem Němec, toho nezměním já ani kdo jiný.  A já přesto, že celou duší lnu ke svému českému národu, miluji ten lid, z něhož jsem vyšel, a líčím ti ho, milý čtenáři, jako tvého bratra, jenž nemá účasti na tom, co jiné proti tobě osnují.“

Těžko si představit, co by si musel Klostermann vyslechnout od dnešních přiblblých pseudovlastenců  – německý spisovatel, profesor a intelektuál píšící česky o Němcích žijících na historickém území Čech. Jistě ale čelil útokům i ze strany českých Němců.   
Na ilustračním obrázku je zachycen rybařící spisovatel u jezu na Otavě ve Štěkni v létě 1914. Vpravo spisovatelova vnoučata a jeho druhá manželka Barbora, vdova po plzeňském továrníku Arnoštu Juránkovi, kterou si literát vzal v roce 1898.  Sňatek přinesl spisovateli nejen finanční jistotu, ale stal se i „nevlastním otcem“ známého propagátora Šumavy a lyžování Arneho Juránka.  

Na závěr ještě malá poznámka. Neodkážu odhadnout, nakolik se Klostermannova díla dnes čtou. Předpokládám, že moc ne – sto dvacet let starý realismus skutečně asi nebude moc in. Na druhou stranu spisovatel má potenciál oslovit i dnešního čtenáře. Velice čtivá je zmíněná autobiografie „Červánky mého mládí“. Mimořádně sugestivně zde popisuje např. katastrofu při zřícení mostu v Sušici o Velikonocích 1859.

Větší potenciál než samotná díla má možná značka Klostermann. Strakonický pivovar vyrábí stejnojmenné pivo, na Modravě stojí Klostermannova chata, v Srní zase chalupa. Obchodní využití jména šumavského spisovatele se asi dá pochopit. Není pochyb, že Klostermann ve svém díle varoval před drancováním Šumavy motivovaným ekonomickými zájmy. Ironií osudu pak je, když si spisovatelovo jméno berou do úst představitelé a protektoři současných šumavských zlatokopů – Schubert, Mánek, Vostradovský, Hrabánková, Zimola a další.

Ilustrační snímek pochází z otevření Klostermannovy chaty na vrchu Javorníku u Sušice v roce 1938.