Klatovské momentky Rudolfa Bílka

Před nedávnem se mi za poměrně dost nešťastných okolností dostala do ruky fotografická pozůstalost po mém prastrýci Ing. Rudolfu Bílkovi. Dnes bych představil její malou část, který před desetiletími nafotil tento velice šikovný fotograf – amatér.

Nejprve pár slov k autorovi – Rudolf Bílek (1917-1986), bratr mého dědy JUDr. Jiřího Bílka, byl synem zdejšího gymnaziálního profesora Rudolfa a jeho manželky Jany, která pocházela ze starobylé klatovské rodiny Prunarových. Rudolf byl strojní inženýr a skoro celý svůj profesní život zasvětil klatovské Škodovce. Kromě toho se věnoval na velice solidní úrovni hudbě nebo malování, ale především byl skvělý fotograf. Často vystavoval a s úspěchem obesílal tuzemské i zahraniční fotosoutěže. Byl také členem Československého svazu fotografů.    

Ve svých příspěvcích už jsem Bílkovy fotografie několikrát použil. Z mého pohledu nejcennější částí jeho díla jsou fotografie Klatov – zdokumentoval velkou část proměn našeho města od padesátých do poloviny osmdesátých let minulého století. Mimo jiné „asanaci“ v oblasti dnešní Plzeňské ulice, výstavbu sídlišť na  Bouchalce nebo v Podhůrčí. Zachytil také podobu centra města před nějakými čtyřiceti a více lety. Z náměstí je i jeho asi nejznámější fotka, která byla použita jako obálka pro knihu Literární Klatovy, záběr z terasy na náměstí kavárny Slavie (dnes Komerční banka) ještě s původními sochami. Některé z jeho fotografií vydal Orbis jako pohlednice.
Mezi stovkami fotografií na téma Klatov mě ale zaujaly také záběry běžného života města a právě některé z nich bych dnes rád představil.

Lepič plakátů. Vzpomínáte také a plakátovací plochy rozmístěné po Klatovech? Já si pamatuji například na tabuli ve Voříškově ulici nebo na některé v Podhůrčí. Nejsem si úplně jist, ale myslím, že ve městě je už téměř úplně nahradily otočné válce. Poslední existující plocha, kterou si vybavuji, je tabule, která dosud stojí u vyústění Masarykovy ulice do „Koldinky“ u domu zvaného „aeroplán“. Ani současným válcům nedávám příliš mnoho času – myslím, že do deseti let zmizí i oni a veškerá propagace kulturních a dalších akcí se přesune do virtuálního prostoru. 

Každopádně na snímku vidíme v akci lepiče, který si navíc v kárce veze další plakáty – zřejmě na  další plochy. Díky plakátům také lze poměrně dobře určit, kdy snímek vnikl – Bílek jej pořídil někdy v létě 1961. Plakátovací plochy, které jsem výše vzpomínal výš, byly přece jen jiné - minimálně co se týče materiálu. V osmdesátkách a devadesátkách se lepilo na železné, v šedesátkách evidentně na dřevěné tabule.    

Některé ze snímků lze jen těžko s jistotou zařadit mezi „klatovské“. Jeden z nich je i záběr slévače, troufnu si ale tvrdit, že byl pořízen v bývalé pobočce továrny Škoda, kde Bílek pracoval. Zajímavý je i nápis „Kanada“ na pravé tavící peci (?).

Podobně jako předchozí fotka i zde zůstává otázkou, zda byla skutečně pořízena v Klatovech. S největší pravděpodobností ano. Možná by některá ze zkušenějších čtenářek mohla poznat, o jakou provozovnu se jednalo nebo mladou kadeřnici, která fénuje vlasy dámě- zákaznici. Při důkladném prozkoumání snímku především zrcadla můžeme vidět i autora snímku a další čekající zákaznici.       

Bílek měl některá svá oblíbená místa na focení. Jedním z nich byl bezesporu velký park neboli Mercandinovy sady. Tam vznikla i tato hezká fotka staré ženy. Z její tváře lze vyčíst zkušenost a možná i trochu nechuť k tomu, že je fotografována. Dobu vzniku fotky neznám, ale tipuji, že vznikla někdy v polovině šedesátých let minulého století. Je tedy docela možné, že paní na snímku se narodila někdy kolem roku 1890. Zároveň snímek ukazuje, jak vypadal ovál před Kolonádou, dnes zcela „holý“, zhruba před padesáti lety.           

Tato fotografie snad ani nepotřebuje bližší komentář. Snad jen to, že chlapečkovi v kočárku může dnes být klidně okolo šedesáti let.

Několik desítek fotografií v Bílkově archivu má jedno společné téma – pouťové atrakce, popřípadě jejich stavbu. Kolotoče, houpačky nebo autodrom bývaly každý rok o druhém červencovém víkendu magnetem (nejen) pro klatovské děti. I v současnosti je konání pouti skutečnou událostí v životě města, ale vzhledem k dalším možnostem zábavy si nejsem jist, jestli jsou zmíněné atrakce pro dnešní děti takovým magnetem jako dřív. Sám si za svůj život pamatuji minimálně čtyři místa, kde „světský“ stavěli svůj zábavní areál – matně si vybavuji tehdy ještě volný „plac“ naproti Poprdě, Podhůrčí (na místě dnešního domu s pečovatelskou službou), na volném prostranství  na sídlišti Za Beránkem a na současném místě na „buzeráku“ v bývalých kasárnách.

Fotka chlapečka-indiána, evidentně patřícího k rodině kolotočářů, vznikla v první polovině  osmdesátých let.     

Záběr na frontu v budově nádraží ČD (tehdy ČSD). Na první pohled se toho moc nezměnilo. Tedy až na výjimky to tam v dnešní době zdaleka tolik nežije. Celá hala je tedy pro aktuální potřeby tak trochu naddimenzovaná. Fotka pochází pravděpodobně z druhé poloviny padesátých let, prostory před ním se tehdy ještě dodělávaly. K užívání bylo celé nádraží postavené podle návrhu architekta Josefa Dandy předáno veřejnosti v roce 1959. Nutnost postavit novou budovu a nástupiště zapříčinil nálet amerických letadel v dubnu 1945, kdy bylo staré nádraží totálně zničeno. Dostali jsme tak pěkný areál ve stylu „sorely“ – škoda možná úprav, ke kterým došlo v průběhu času, nepříliš dobrého stavu samotné budovy a všudypřítomného vizuálního “bordelu“.   

Trocha sportu nemůže chybět a už vůbec ne uškodit. I když se jedná jen o pasivní konzumaci hry. V tomto případě chlapec sleduje fotbalové utkání na hřišti Na Rozvoji. Ostatně porůznu vyspravovaný starý dřevěný plot si ještě pamatuji, stejně jako síť za brankou.  Obojí zmizelo při rekonstrukci před nějakými 15 lety. V této souvislosti bych rád připomenul, že klatovský SK bude letos slavit 120 let od svého založení, což je bezesporu úctyhodný věk. Jsem zvědav, s čím se klub k tomuto výročí vytasí. Zatím jsem zaznamenal kalendář na letošek.  Já mám také připraven jeden zajímavý (i když smutný) příběh z historie klatovské kopané, snad se mi ho během letoška podaří dotáhnout do konce. 

Plakátovací plocha podruhé. V centru fotografovy pozornosti jsou ale tentokrát lidé – klábosící ženy a především malý chlapec, zřejmě syn mladší z dam. Jeho výraz je více než výmluvný – směs nudy, čirého zoufalství a naštvání mluví za vše.    

Na první pohled statická fotka zasněžených popelnic a skruží. Dynamiku fotce dává až na první pohled neviditelný pán vycházející vpravo zpoza rohu. Spíše než jako reprezentativní součást Bílkovy tvorby, zařazuji tento snímek jako hádanku. Jestli poznáte, kde byla pořízena, můžete se směle považovat za znalce Klatov :).  

K lidovému tanci měl Bílek blízko – působil jako hudebník nejen ve zdejším symfonickém orchestru, ale doprovázel na housle i vystoupení souboru tanců a písní (dnes zvaný Šumava), který působil tehdy pod záštitou továrny Škoda. Soudím, že na snímku z klatovského náměstí jsou právě jeho členové. Dnes jim může být klidně osmdesát let, i více.

To nejlepší na konec. Mercandinovy sady podruhé a velmi povedený obraz tatínka nebo spíše na dědečka „venčícího“ své vnouče. Atmosféru dotváří opar, který se vznáší nad celou podzimní scenérií. Při bližším pohledu ale zjistíme, že mlha je ve skutečnosti kouř, protože provozní na Kolonádě zatopil. Fotce to ale dle mého soudu nic na kvalitě neubírá.