KATEGORIE

pátek 25. srpna 2017

Trestuhodná šoférova bravura

Málo co změnilo tvář měst a život obyvatel za posledních sto let tolik jako rozvoj automobilismu. Auto dnes spíš rozděluje - zatímco pro petrolheady je auto modla, pro takzvaně uvědomělé se jedná o nepřítele číslo jedna. Nechme ale stranou půtky extrémistů z obou táborů. V historii města se odehrála celá řada příběhů s automobilem . v hlavní roli Exkurzi ale začneme stinnou stránkou motorové dopravy, nehodami, které ji provázejí už od jejích počátků.





Je jasné, že vlastnictví auta nebo motocyklu bylo dlouhou dobu výsadou skutečně dobře situovaných lidí, zvlášť v dobách konce rakouské monarchie. Zřejmě jedním z prvních  aktivních motoristů na Klatovsku byl mladý šlechtic z nedalekého Týnce a mimořádně zajímavá osobnost Alexander (zvaný Saša) Kolowrat-Krakovský (1886-1927). O jeho kariéře filmového producenta a vůbec zajímavém životě se dá leccos přečíst na webu. Saša (na snímku z roku 1912) od roku 1904 vlastnil motocykl a už následující rok se údajně účastnil závodů pod pseudonymem Alexandr Klatovský. V roce 1906 oblékl jako jednoroční dobrovolník vojenskou uniformu a sloužil, možná aby to neměl daleko domů, právě v Klatovech.  I zde se samozřejmě pohyboval na své motorce, resp. motorovém kole, jak se tehdy říkalo. Lokální tisk zaznamenal a s náležitou porcí ironie komentoval dvě jeho řidičská extempore. K prvnímu excesu došlo ve středu 25. května, když se mladý hrabě, toho času desátník Kolowrat, „řítil“ Říšským (dnes Domažlickým) předměstím směrem k Beňovům. V opačném směru se ubíral do města se svou bryčkou pan Schwarz ze Kdyně.  Když se motorka a povoz míjely, měl hluk z motoru koně natolik rozrušit, že se splašil a uháněl i s panem Schwarzem směrem do města. Zastavil se až nárazem do povozu stojícím před domem pana Šauera, načež pan Schwarz z vozu spadl a odřel se na hlavě a na rukou. Kolowratovi dával pisatel článku za vinu, že „ačkoli mladý kavalír pozoroval, že se kůň leká, nedbal toho, naopak s větší rychlostí a lomozem ujížděl.“. Kolowrat si to nenechal líbit, navštívil osobně redakci Šumavanu a veškerou vinu na Schwarzově nehodě popřel. Redakce musela otisknout šlechticovu reakci, ukládal jí to § 19 rakouského tiskového zákona, který nařizoval otisknout reakci osočené soukromé osobě.

O několik týdnů později se ovšem objevilo jméno mladého pána z Týnce znovu. Sice se nejednalo přímo o nehodu, ale opět zde sehrála roli Sašova motorka, resp. jízda na ní. Tentokrát si dovolím ocitovat celou zprávu, ze které úplně čiší nenávist pisatele k mladému šlechtici.

Trestuhodná bezcitnosť

Ve středu tohoto týdne o 8 hod. večer jel na motorovém kole ulicí Nepomuckou (Na Chuchli) jednoroční dobrovolník a desátník zdejšího 13. dragounského pluku Alex, hrabě Kolowrat-Krakovský, známý až svou šílenou jízdou po městě a veřejných cestách klatovských. Na zmíněné cestě pohrávalo si tou dobou několik dítek, mezi nimiž nalézal se také Jaromír Hlavnička, 9letý hoch strojvůdce st. drah v Klatovech, jehož kaprál hrabě Kolowrat, jak policejně zjištěno, bez příčiny tak spolíčkoval, že starosta města p. Dr. Alois Mašek, po lékařském ohledání shledal u hocha značné krevní podlitiny na boltci levého ucha. Co p. hraběte k této bezcitnosti přimělo, vyšetří zajisté nejlépe okr. soud, jemuž případ tento byl oznámen. Bylo by již opravdu na čase, aby nepřístojným „sportům“ mladého Kolowrata byla co nejdříve učiněna náležitá přítrž, jinak stane se tento člověk pravým postrachem veřejné bezpečnosti a dovolí si beztrestně na potkání mlátit lidi na veřejné ulici. Když pak, mimochodem řečeno, některý list, dovolí si nepřístojnost jeho zaznamenati, uteče se pod ochranu § 19 tiskového zákona, snaže se jím dokázati, že to všecko – není pravda! Možná dost, že jako minule obšťastní nás podobnou “opravou“ i tentokráte – sneseť papír všecko, tím spíš i „nenípravdovou“ babskou ochranu.“                 

O tom, zda se nakonec soud konal, a jak dopadl, bohužel, není nic známo. Každopádně Saša se později stal úspěšným filmovým producentem ve Vídni (firmu pojmenoval Sascha Film) a nadšeným propagátorem letectví.  Zemřel v pouhých jednačtyřiceti letech na rakovinu slinivky.

K bouračkám samozřejmě docházelo a dochází z nejrůznějších příčin. Zdaleka nejčastěji nebo spíš téměř vždy je ale třeba hledat viníka mezi pedály a volantem. Existují ale i nebezpečná místa, která nehody doslova přitahují. O jednom z nich, v samotném centru Klatov, referovaly Klatovské listy v roce 1930. Jednalo se o křižovatku ulic Clemenceauova (dnes Pražská), Křížová a výjezdu z náměstí (viz ilustrační obrázek). Hlavním problém byla nepravidelnost tohoto křížení. Je třeba si uvědomit, že v té době zde ještě nestála budova městské spořitelny (dnes Komerční banka) ale rozlehlý, původně středověký dům, ve kterém byla proslulá kavárna Slavie. Z obrázku je patrné, že ulice byla mezi Slavií (dnešní bankou) a lahůdkářstvím Roberta Zýky (dnešní Slavie) velice zúžená především díky nepravidelnému tvaru chodníku u kavárny. Nebezpečnost křižovatky se projevila v týdnu před vydáním článku – Pražskou nahoru směrem na náměstí jel na motocyklu student L. Kohout ze Soustova. Při vjezdu na náměstí se téměř potkal s nákladním automobilem klatovského Obchodního družstva. Aby zabránil střetu, strhnul motorku na chodník před tehdejší kavárnu. Bohužel narazil do zde právě procházejícího dělníka Františka Kazdy. Toho, komu se zdá popsaná situace nelogická, bych rád upozornil, že až do zřízení Protektorátu Čechy a Morava se u nás jezdilo vlevo. Pisatel článku uznává, že nejlepším řešením situace by bylo „srovnat“ chodníky, resp. domy tak, aby byl tvar křižovatky pravidelný a byla by tedy mnohem přehlednější. Zároveň však přiznává, že to není moc reálné.  Zajímavé je, že šířka křižovatky, tedy od rohu chodníku při kavárně k chodníku u domu pana Zýky bylo údajně celých šest metrů! To se zdálo pisateli velmi málo pro bezpečné vyhnutí dvou vozidel. Skoro bych řekl, že dnešní křižovatka bude ještě užší. Problém byl spíš v tom, že do křižovatky nebylo vidět a když se dvě vozidla míjela přímo v ní, mohlo to skončit karambolem, zvlášť když si některý z řidičů do ní více „najel“. Rozhořčený pisatel článku také apeluje na četníky, aby kontrolovali dodržování předepsané rychlosti 6 km/hod (docela by mě zajímalo, jak tehdy strážníci rychlost měřili)! Dodává, že „přece tady projede sta vozidel denně v rychlosti 30, 40 a vyšší.“ Řešení by mohlo být údajně rychlé a levné: „Doporučujeme proto, aby nebezpečnost křižovatky byla označena zavěšením zelené nebo červené svítilny na lano natažené od Zýků ke Slavii. Lampa by svítila i v noci a mohla by býti opatřena přerušovačem, který by ji činil ještě patrnějším.“

Problém se patrně vyřešil o pár let později, kdy byla postavena zmíněná budova spořitelny a křižovatka dostala pravidelnější tvar. 


Končí-li nehoda smrtí, jde vždy o velice smutnou záležitost, je-li usmrceno dítě, jedná se o skutečnou tragédii. Úmrtím malé holky bohužel skončila nehoda, která se odehrála v pozdním odpoledni prvního dubnového dne roku 1934. Dějištěm tragédie bylo okolí mostu přes Drnový potok v Domažlické ulici. V souvislosti s regulací Drňáku, zde byl počátkem třicátých let vybudován nový betonový most. Ani ten už dnes nestojí, celé místo se v průběhu času velice proměnilo. Na levé straně hned za mostem ve směru z města měl tehdy dílnu automechanik Jan Gőrner. Před provozovnou byl navíc stojan, kde se tankoval benzín. V době nehody u něj stál  redaktor J. Mácha z Prahy a doplňoval palivo do svého vozu. Na chodníku před autodílnou si také hrály dvě dcery kočího Josefa Sejky, který bydlel naproti v ulici – pětiletá Jiřina a její osmiletá sestra. Mladší ze sester se znenadání rozhodla, že přeběhne silnici. Bohužel zrovna v tom okamžiku kritickým místem projížděl sanitní vůz řízený strážníkem Josefem Jankovcem ze Kdyně.  Ten ještě stihnul strhnout řízení doprava, ale i tak blatníkem Jiřinu zachytil a odhodil ji stranou. Náraz na silnici způsobil dívce „proražení lebky“ a také vnitřní zranění. Řidič Jankovec na nic nečekal a zraněnou dívku v bezvědomí spolu s jejími rodiči, kteří mezitím přiběhli na místo neštěstí, odvezl do městské nemocnice. Zranění byla ovšem natolik vážná, že jim holčička po hodině podlehla. Teprve poté odjel Jankovec na četnickou stanici, kde byl vyslechnut. Celá nehoda byla poté rekonstruována na místě za přítomnosti vyšetřujícího soudce. Svědci tragédie potvrzovali, že Jankovec jel „krokem“ a po správné straně silnice.
I tak se ale celý případ dostal před soud. Případ dostal na starosti samosoudce JUDr. Bohuslav Baumgartner. Zatímco podle prvních zpráv to vypadalo, že Jankovec na tragédii nenese vinu, byl nakonec uznán vinným a odsouzen k podmínečnému trestu 2 měsíce s odkladem na stejný počet let.  Soudce sice potvrdil, že děvče samo vběhlo pod auto, ale Jankovec se provinil tím, že podle zjištění četnictva, nedával už od mostu výstražné znamení, což bylo v tomto místě povinné. Celkem by mě zajímalo, jestli byla nutnost troubit označena nějak na místě, tedy např. značkou. Soudce rozhodl zřejmě hlavně na základě tvrzení soudního znalce Ing. Šimáčka, který prohlásil, „že povinností každého šoféra je, aby při jízdě Domažlickou ulicí dával výstražné znamení už před vjezdem na most.“ Znamenalo to, že k (ne)existenci předpisu v dopravě se musel vyjadřovat znalec až u soudu, poté co se něco stalo?


O tom, že i v minulosti pramenila velká spousta nehod z „machrování“ některých účastníků provozu, není třeba pochybovat. Nejinak tomu bylo i na jaře 1930, kdy se tři majitelé motocyklů vypravili otestovat jejich rychlost na silnici spojující Klatovy a Mochtín. Samozřejmě k dosáhnutí maximální rychlosti je na této trase nejlepší kopec těsně před vjezdem do města, tzv. Švejďák (na snímku). Jednomu z motorkářů, Josefu Turnerovi se ovšem těsně pod kopcem přimotal do cesty šedesátiletý čeledín Jakub Šprocha, kterému se setkání s rozjetým Turnerem stalo osudným. Srážkou utrpěl těžké zranění, kterému příští den podlehl v místní nemocnici. Turner na svou obhajobu uvedl, že Šprocha šel prostředkem silnice, nereagoval na troubení a pod kola mu doslova skočil. Otázka je, zda se řidič nemohl chodci velkým obloukem vyhnout, zvlášť na tomto přehledném úseku. Údajně navíc nejel více než 60 km/h. Každopádně Turnerovi byl zadržen motocykl a on sám byl vzat do zadržovací vazby.



I přes nízký počet automobilů přece jen existovala jedna profese, u které znamenalo vlastnictví vozu a možnost použít ho k rychlým přesunům velice důležitá – lékař. Samozřejmě se tedy i doktoři na cestách stali občas účastníky nehod. Smolné události jako kdyby přitahovali lékaři z nedaleké Plánice. Jednu z nich prožil tamější lékař MUDr. Mára, když se koncem května 1929 vracel z očkování dětí v Habarticích. Na mostku (viz současný snímek) v Myslovicích najel na vůz, ze kterého čněla traverza, která prorazila přední sklo auta. Bylo velké štěstí, že se pasažérům ve voze nic nestalo. Článek, který referuje o nehodě, zmiňuje fakt, že nebezpečnost
místa spočívající v příliš úzké silnici, byla místním dobře známa. Na úpravu se ovšem nenašly finanční prostředky.

Mnohem horší nehodu ovšem prožil Márův kolega z Plánice MUDr. Ctimír Nohejl na podzim roku 1931. Večer 5. listopadu lékař navštívil představení opery Rusalka, které tehdy v Klatovech pohostinsky sehráli členové plzeňského divadla. Doprovod dělali lékaři dva jeho zaměstnanci – řidič K. Šůs a zubní technik V. Dvořák. Po opeře se společnost odebrala do nejmenovaného hostince.   

Okolo jedné hodiny v noci se muži vydávají zpět do Plánice, za volant usedá Dr. Nohejl a projíždí se ztlumenými světly městem. Na silnici před hospodou U Pflanzrů (dnes Zlatá husa) si lékař všiml nějakého objektu na silnici, který považoval za kus hadru nebo deku. Přesto se snažil předmět objet, ale když jej míjel, ucítil prudký náraz, který vychýlil auto doprava. Nohejl hned vystoupil a zjistil, že najel do ležícího člověka. Celou událost neprodleně spěchal oznámit na četnickou stanici. Po příjezdu policistů na místo bylo zjištěno, že mrtvým mužem je sedmapadesátiletý majitel krámku „Pod brankou“ Adolf Ulrich. Četníci dále zjistili, že Ulrich odešel okolo půl jedné z restaurace hotelu Menčík (dnes kino Šumava). S největší pravděpodobností upadl na silnici následkem náhlé indispozice nebo sražením jiným, neznámým automobilem. Dle článku uveřejněném v Šumavanu nemohl lékař ležícího Ulricha vidět, protože u jmenované restaurace sice stála lampa uličního osvětlení, ale z té byla dlouhodobě odstraněna žárovka. Nohejl měl navíc na autě malá tzv. městská světla, která asi zrovna nevynikala ve svícení. Protože byl Ulrich „silné postavy“ vklínilo se jeho tělo mezi přední poloosu auta a pér, což zapříčinilo, že se auto ihned zastavilo.

I když by se podle prvotních zpráv zdálo, že plánický lékař je v celé nehodě nevinně, dostal se celý případ před soud. První jednání se konalo už v únoru 1932, vzhledem k vážnosti celé tragédie a hlavnímu aktérovi byl o kauzu ve městě velký zájem.

Nohejl zopakoval svou verzi celé nehody, tvrdil, že jel maximálně 15 km/h, přesně tolik, kolik bylo tehdy povoleno pro noční jízdu městem. Svědkové události potvrdili, že lékař jel nanejvýš 20 km/h. Soudní komise konstatovala, že vůz zastavil až 22 kroků po srážce.

Odpověď na nejdůležitější otázku, tedy zda byl Ulrich mrtvý už před srážkou s vozem, měla dát pitva. Tu provedli klatovští lékaři MUDr. Fügner a MUDr. Matějček. Z výsledků vyplynulo, že závažná zranění, tedy především zlomení klenby lebeční, rozdrcení sleziny a levé ledviny a další byla způsobena násilně, tedy naražením vozu do ležícího těla. Zároveň připustili, že Ulrich mohl být v okamžiku střetu v bezvědomí způsobeným např. náhlou nevolností. Z těchto důvodů se po předběžném stání soud rozhodl obvinit Nohejla z přečinu proti bezpečnosti života dle paragrafu 335 tehdejšího trestního zákona. V prvním soudním kole ale k verdiktu nedošlo, protože soudce si povolal znalce z oboru automobilismu.

Druhé soudní jednání se konalo 21. dubna 1932. Byli vyslechnuti další svědci – malíř Josef Netal, redaktor (Klatovských listů – pozn. aut) J. Laš a restauratér Josef Plánička. Líčení se ale točilo především kolem závěrů soudem oslovených znalců – Ing. Cindla z Plzně a šéfa klatovské parní topírny Ing. Matuschky. Oba oslovení experti potvrdili, že Nohejl Ulricha rozhodně nesrazil, dále se shodli, že vybavení, resp. použití „potkávacích“ světel bylo v pořádku. Dostatek osvětlení svých ulic mělo totiž primárně na svém území zajišťovat město. Lampa u hospody ovšem, jak už víme, nefungovala. Debata se poté stočila k zodpovězení otázky, zda se lékař mohl ležícímu muži vyhnout. I kdyby prudce zabrzdil, nebylo to dle znalců možné – silnice byla údajně navlhlá a řidič by také riskoval zranění posádky. Strhnout řízení prudce doleva či doprava a vyhnout se tak srážce by sice dle znalce Cindla teoreticky možné bylo, ale prakticky by šlo jen těžce provést. Nemůžu se tak ubránit pocitu, že znalci do případu mnoho světla nevnesli.Každopádně soud nakonec uznal MUDr. Ctimíra Nohejla vinným z přestupku a odsoudil ho k trestu vězení na šest týdnů zostřeným dvěma posty (tj. dny bez stravy). Vzhledem k dosavadní lékařově bezúhonnosti mu byl trest podmínečně odložen na dobu dvou let. Zároveň měl vdově po Ulrichovi zaplatit odškodné, jehož výši měl určit civilní soud. Z dnešního pohledu se zdá, že základní otázka nebyla zodpovězena – totiž proč Ulrich ležel během listopadové noci na silnici. Nebo spíše, zda byl náraz Nohejlova auta to, co obchodníka zabilo. Nehoda Nohejla „těžce rozrušila“, teoreticky pro něj mohlo být útěchou zjištění, že Ulrich byl mrtev už před srážkou. Pokud tomu tak bylo, samozřejmě. Pitva provedená v dnešní době by tyto otázky zřejmě jasně zodpověděla, před pětaosmdesáti lety se tak nestalo.

  
MUDr. Nohejl vlastnil a řídil malý vůz Tatra 11, na ilustračním snímku je novější a luxusnější Tatra, zřejmě typ 52.  
                           


Na závěr opět incident, kde hrál hlavní roli testosteron a snaha se předvést. O případu referovaly oba klatovské listy, název reportáže ze Šumavanu jsem si vypůjčil pro pojmenování dnešního příspěvku.

Bůh suď, co přivedlo koncem května 1929 do Klatov správce píseckého mlýna Vojtěcha Karlovce. Možná jen prostě vyrazil „na lov“. Záhy uspěl, v jednom z místních lokálů sbalil dvě dívky – Janu Geiplovou a Františku Smolíkovou. S dívkami se nejprve ve svém voze projížděl městem, posléze se trojice vydala k další zábavě do nedalekých Beňov. Zde společně popíjeli ve zdejším restaurantu pana Podhorského a po páté odpolední se vydali zpět do Klatov. Dle jedné z verzí, řídila vůz Geiplová, která neměla žádné řidičské zkušenosti. Její kamarádka toto ovšem později popřela s tím, že řídil Karlovec.

Na kopci těsně před městem spatřil řidič na motorce jedoucího strojního zámečníka Josefa Pffefera. Ten jel bezpečně a dle předpisů – možná i proto, že motocykl, který řídil, mu nepatřil, pouze ho „zajížděl“.  Karlovec se rozhodl, že ho za každou cenu dožene. To se mu podařilo těsně za železničním viaduktem a místo, aby motocyklistu bezpečně předjel, narazil do něj, čímž pochopitelně způsobil jeho pád. I auto kontakt „rozhodil“, ale po krátké „exkurzi“ na chodník se Karlovec vrátil zpět na silnici, a aniž by věnoval pozornost zraněnému Pffeferovi, pokračoval dále do města. Zámečník Pffefer měl velké štěstí, utrpěl jen pár odřenin a škrábanců. I očití svědkové později uvedli, že v první chvíli měli za to, že srážku nemohl přežít. Sražený motorkář ale neváhal a sedl se svým bratrem do auta, které měli v dílně a vydali se stíhat viníka nehody. Celou trojici dostihli až ve Štěpánovicích, kde povedená trojka opět v klidu popíjela. Na místo se dostavil i policejní strážmistr Tomáš Král, který celou nehodu ihned prošetřil. Obě dívky svou výpovědí Karlovce moc nepodpořily, když „obě ženštiny doznaly, že neštěstí zavinil Karlovec, ježto jel rychle, nedával výstražné znamení a dělal takové bravury, že jej samy napomínaly.“ Celá záležitost měla soudní dohru, protože státní návladnictví obvinila Karlovce a Geiplovou „pro přestupek proti bezpečnosti těla a poškození cizího majetku“. Výši trestu, který si obvinění odnesli, se mi bohužel nepodařilo zjistit. Neméně zajímavé by bylo dozvědět se, z jakého důvodu nebyla obviněna druhá z dívek -  Františka Smolíková.                           

Žádné komentáře:

Okomentovat