Sodoma Gomora, velebnosti

Již několikrát jsem se zde věnoval bídě, která panuje v místních médiích, zvláště tištěných. Obecný soumrak printu, nedostatek peněz, témat i talentovaných publicistů. Často tak některé výstupy zdejších novinářů vzbuzují více úsměv na rtech než cokoli jiného. Králem této (asi spíš nechtěné) zábavy je pan Karel Bárta, šéfredaktor „časopisu“ Rozhled. Na jeho úvodníky se vždy nesmírně těším, ze začátku měsíce dychtivě čekám na zprávu „přišel Rozhled“. 

 

Kdysi jsem tady už o Rozhledu psal, tehdy mě zaujal anonymní (pan šéfredaktor se k autorství nepřiznal) příspěvek „o sebeúctě“. V mezidobí pokračoval Rozhled ve své strategii, který ho drží při životě – mix reklamy a PR článků proložený tu a tam nějakým příspěvkem o dění v regionu

Ale k věci – často jediným přiznaným vkladem pana šéfredaktora je úvodník „Z redakce“ na straně dvě Rozhledu. Pan Bárta zpravidla začne nějakým všeobjímajícím, teplým slovem, které nějak souvisí s ročním obdobím, ve kterém se právě nacházíme, nebo se svátky, které se zrovna slaví. Pak přichází zpravidla přichází kritický osten - reflexe nějaké události nebo tématu, který hýbe společností. Přímo do politiky se ale pan Bárta nepouští a není divu, když už o pár stránek dál přicházejí ke slovu současní nebo bývalí regionální vládci. Katarzí celého úvodníku bývá opět vlídné slovo a nějaké to přáníčko pro čtenáře na závěr.

K doslova vrcholným úvahám se pan Bárta dostal ve svém okénku v čísle 3/2016. Pan šéfredaktor se zamýšlí nad tím, jak těžký život je dnes na Západě, zatímco my si tady pořád ještě žijeme. Dovolím si ocitovat tato moudrá slova:

„Nedávno jsme s přáteli také trošku předvelikonočně utužovali kolektiv a přitom naočkováni tím neustálým tlakem nepříjemných zpráv jsme se začali vzájemně ujišťovat, že přeci jen to u náís ještě není tak hrozné jako u sousedů. Dnes, kdy každý pátý Čech uvažuje o obraně své rodiny, s hrůzou zjišťujeme, že život v Česku není jednoduchý, ale na západ od nás je to snad ještě horší.
V SRN nesmíte u sebe mít nůž, jehož střenka přesahuje 10 cm nebo zavírací 8,5 cm. V Belgii a Lucembursku nesmíte u sebe nůž nosit vůbec, i kdyby to byl „příborák“. Ve Velké Británii a v Irsku je zakázáno nošení všech druhů nožů a zbraní (včetně vzduchovky) a nesmíte mít u sebe na veřejnosti ani to, co se noži podobá“.

Takže zdá se, že obrana našich rodin je o nožích! Předem je třeba upozornit, že páně Bártova exkurze do evropského práva v oblasti nožů a zbraní není zcela přesná. Poměrně ucelený přehled nám o této problematice poskytuje wikipedie. Zvlášť bych vypíchnul Velkou Británii – i zde je pan Bárta nemá tak úplně pravdu, ba přímo si vymýšlí. Možná by měl panu šéfredaktorovi někdo říct, že fenomén „knife crime“ je v Británii velkým problémem, zvlášť mezi mládeží. Samozřejmě je ale jasné, že kriminalizace některých typů nožů asi na množství jimi páchaných zločinů nebude mít valný vliv. Každopádně se domnívám, že jestli chce někdo srovnávat míru osobní svobody (resp. zasahování státu do životů občanů) u nás a ve Británii, jsou na tom ostrované o mnoho lépe než my v ČR. Alespoň se mi ale pomocí Rozhledu podařilo rozluštit jednu záhadu – děkuji, už vím proč distingované dámy na zahrádkách bruselských restaurací zápasí s steaky eventuelně s dary moře na svých talířích pouze s vidličkou. „Příboráky“ jsou totiž na veřejnosti přísně zakázány!

Pomalu nastává obodobí procházek do našich krásných lesů. Je docela možné, že během tichého rozjímání vás překvapí z mlází vystoupivší muž – v jedné ruce mačeta, v druhé ruce kytara a kolem krku věnec z buřtů. Zachovejte klid – to je pan Bárta užívající si poslední chvíle svobody v Čechách.

Přísně zakázáno je ve většině evropských zemí i rozdělávání táborových ohňů. Buřty mimo Česka a Bavorska nikde neseženete a hrát na kytaru a zpívat v lese je (mimo Česka) zakázáno takřka na celém světě. Tak pokud to ještě jde, trampové honem do lesa na potlach, než si nějaký chytrý zelený nebo probruselský politik vzpomene a začne i u nás srovnávat legislativu.“

Co Čech, to táborník nebo tramp! Buřty už nám skoro všude (asi) zakázali, ale zabékat v lese s kejtrou v ruce ještě zaplať Bůh můžeme. Je třeba uposlechnout výzvu pana Bárty a rychle běžet do lesa uspořádat mejdlo. Je jasné, že většina správných Čechů netouží při procházce v lese po ničem jiném než po setkání s bandičkou přiožralých trampů, kteří u ohýnku procvičují své sexy chrapláky. Já si ale spíš říkám zda nebezpečí nehrozí tak říkajíc z "domácích zdrojů" :) 

O tom, kam vede současná tzv. korektnost politiky a ustupování nátlaku menšin, což má být podle některých politiků projev demokracie, svědčí také nedávná zpráva ze Švédska, že tamní mládežnická organizace Liberalema na svém únorovém výročním shromáždění požadovala legalizaci incestu a nekrofilie. Do své rezoluce to pak přijala i Asociace mladých švédských liberálů. Co více je třeba říkat ke stavu současného západního světa tak často oslavujícího liberalismus a svobodu menšin. Sodoma, Gomora, velebnosti! Buďme rádi, že jsme a žijeme Čechách, ale buďme ostražití před všemi novotami a dávejme politikům jasně najevo, jak smýšlí a chce žít většina národa.

Vezmu to postupně – Liberalerna (nikoli Liberalema) je poměrně malá švédská liberálně-levicová strana založená v roce 1934. Je to regulérní politická strana, tedy žádná mládežnická organizace.

Pamatuje lepší časy, v posledních volbách získala jen 5.40 % hlasů, což jí přineslo 19 poslaneckých mandátů ve švédském parlamentu, ve kterém zasedá 349 poslanců. Liberalerna má opravdu svou mládežnickou odnož, která se nazývá Liberala ungdomsförbundet (Švédská liberální mládež), zkráceně LUF. Tato organizace má 21 poboček po celém Švédsku, přičemž jedno ze tří uskupení sídlících v hlavním městě Stockholmu skutečně v únoru 2016 prezentovalo návrh na dekriminalizaci incestu (pro příbuzné osoby nad 15 let při souhlasu obou) a nekrofilii (nutný písemný souhlas během života). Tyto přihlouplé návrhy samozřejmě vzbudily značný mediální ohlas. Každopádně LUF tento návrh do žádné oficiální rezoluce nepřijala (jak se píše v Rozhledu), což mi potvrdil na e-mailový dotaz mluvčí LUF. Od těchto návrhů se distancoval mimo jiné i bývalý poslanec za liberály Carl B. Hamilton, když napsal: Mladí liberálové se soustředí na vlastní propagaci, ale vůbec ne na záležitosti, které se týkají budoucnosti Švédska. Dále pak pokračuje: Určitě chápete, proč se vašemu liberalismu lidé smějí, vy pitomci. Co je podle vás, liberální mládežníci ze Stockohlomu, další na prvních místech seznamu věcí k řešení? Sex s hrochy?

Švédsko, jak jsem ho poznal, je vyspělá a civilizovaná země. Nic na tom nemění ani medializované absurdní návrhy naprosto marginální politické skupiny. Redakce Rozhledu navíc v případě informování o této kauze využívá „kreativní“ žurnalistiky. Na snímku Gőteborg.

Jistě, všude, tedy i na Západě, žije spousta pitomců jako je skupinka mládežníků ze Stockholmu - v tom se asi s panem šéfredaktorem shodneme. Škoda jen, že právě panu Bártovi, kritiku ”současného západního světa” není trapné (pravděpobně za peníze) šířit např. pitomosti, které nám každý měsíc servíruje v jeho časopise spisovatel, vizionář a velekněz hlouposti a tmářství Stanley Bradley. Ale možná je to jenom součást hlubší strategie a já jí jen neporozuměl.

PS Protože jsem trochu pozadu, světlo Boží spatřilo další, dubnové číslo Rozhledu. Pan šéfredaktor si drží formu. Dozvíme se tak, že se mu nelíbí ”trapné běsnění a zájem některých politiků o tzv. Čapí hnízdo”. Není totiž důležité, že pan ministr Babiš, který svou politickou kariéru postavil na kritice korupce pod heslem ”všeci kradnú”, získal desítky milionů pravděpodobně podvodem.. Pro pana šéfredaktora totiž ”je zajímavější, že existují stále lidé, kteří jsou schopni z rozpadlé ruiny udělat něco cenného, něco, co může sloužit veřejnosti, něco, co vytváří nějakou další hodnotu a zaměstnává lidi. Každý schopný člověk, který dokáže vytvářet pracovní místa a nečeká, až mu něco spadne do klína, má můj respekt a obdiv. A vrátit do ČR část peněz, které jsme Bruselu museli poslat, na tom určitě také není nic špatného.”

Jeden by se skoro rozplakal, jak se těm schopným lidem ubližuje...