Monstrproces s Alfonsem W.

Rok 1931 v Klatovech a okolí se nesl ve znamení mimořádného množství tragických událostí - pracovní úrazy, automobilové nehody, sebevraždy. Zdaleka největší pozornost však vzbudila vražda, resp. otrava devětašedesátiletého výminkáře z malé vísky Vítaná u Bezděkova Josefa Franka.

Starý Frank žil, jak bývalo tehdy obvyklé, na výminku na malém hospodářství, které přenechal jedné za svých dcer - třiatřicetileté Marii, která zde žila se svou rodinou – o devět let starším manželem Alfonsem Weinfurtnerem a jejich dětmi. Život Franka skončil hned zkraje roku 1931 – těsně před půlnocí 5. ledna byl nalezen mrtev.

Jak se celá záležitost seběhla? Frank měl na příští den naplánovanou návštěvu jedné ze svých dalších dcer v Plzni, na kterou se dle svědků hodně těšil. Odpoledne vypil čaj, který si sám připravil. Až večer ho najednou zachvátily silné bolesti, které provázelo zvracení a průjem. Ke zmírnění bolestí mu jeho zeť Alfons ještě před smrtí podal aspirin a tzv. hofmannské kapky. To bylo ovšem marné – ještě před půlnocí 5. ledna Frank zemřel. Následujícího dne se dostavil do Vítané klatovský lékař MUDr. Nohejl – údajně byl již předem upozorněn, že se smrtí Franka nebude vše takříkajíc úplně „v cajku“. V obci, kde ani tehdy ani dnes není více než 20 domů, vzbudila náhlá smrt zřejmě velké pozdvižení. Zkušený lékař hned poznal symptomy otravy a proto nechal převézt tělo do Klatov. Zde vyňali místní lékaři MUDr. Matějček a MUDr. Fügner žaludek a část trávicího traktu a poslali jej na expertizu do Prahy. Po několika dnech se podezření potvrdilo – Frank byl otráven, v jeho žaludku bylo nalezeno 0,113 gramu sulfidu arseničitého, tedy dávka „pohodlně“ smrtelná. Pitva odhalila i to, že Frank trpěl rakovinou žaludku.

Obec Vítaná, kde došlo na počátku roku 1931 k záhadnému úmrtí výminkáře Josefa Franka. Jak to bývá, během obou soudních stání se zhusta probíralo soužití zavražděného s rodinou jeho dcery. Pravdou je, že se ve Vítané se nejednalo o první případ, kdy byl život s tzv. výminkářem zdrojem problémů i násilí. Výminkářem byl zpravidla jeden či oba rodiče jednoho z manželů, kteří jim dříve předali hospodářství. Výminek jim zajišťoval zpravidla možnost dožití, garantovaný přísun potravin, topiva apod.

Je jasné, že hlavními podezřelými se okamžitě stali manželé Weinfurtnerovi. Oba byli záhy eskortováni do věznice klatovského soudu. Vyšetřování se od počátku ubíralo směrem, který měl vést k odhalení a usvědčení Alfonse Weinfurtera jako pachatele. Nutno poznamenat, že i oba klatovské listy měly o viníkovi zcela jasno. Vyšetřování vedl zdejší vyšetřující soudce Dr. Míšek, kterému se ani při opakovaných výsleších nepodařilo dostat z ani jednoho z manželů doznání. Weinfurtner přes počáteční zapírání nakonec připustil, že měl v domácnosti arsenik, jak „surový“, tak v pilulkách, ale trval na tom, že jej používal k hubení myší. Jedu u něj bylo nalezeno úctyhodné množství, téměř 900 gramů, tedy „dávka“, kterou by byl schopen otrávit celé Klatovy!
Jak se blížil proces s manžely, začalo se mluvit o jejich soužitím s otcem, resp. tchánem. Ukázalo se, že Alfons W. stál v roce 1925 před soudem kvůli násilí, kterého se dopustil právě na svém tchánovi. Útok to byl skutečně brutální a po něm musel Frank strávit několik dní v klatovské nemocnici. Do vězení Weinfurtner nedostal jen proto, že Frank odmítl podat svědectví, svého zetě tedy kryl. Násilník tak dostal pokutu 50 Kč, navíc jen podmíněnou. Tuto eskapádu vysvětloval Alfons W. poněkud svérázně- svého tchána napadl, protože se domníval, že ve svém domě přistihl milence své ženy. Weinfurtner absolvoval cca 20 výslechů, některé informace z nich pronikly na veřejnost. Obviněný se živil jako krejčí a podomní obchodník. Od svého tchána si půjčil několik tisíc korun na svůj „byznys“, které mu dosud nevrátil.

Všechno směřovalo k soudnímu procesu proti manželům Weinfurtnerovým, který byl naplánován na polovinu května 1931. Obžaloba měla předem ztíženou pozici – ani jeden z obžalovaných manželů se k činu nepřiznal, jejich výpovědi byly navíc stál stejné a nebyly ani ve vzájemném rozporu. Předsedou poroty složené z laiků byl stavitel ze Sušice Ing. Karel Čížek. Za svého obhájce si obvinění manželé zvolili klatovského advokáta JUDr. Karla Nejdla, což se později ukázalo jako velice prozíravý krok. Všeobecně se očekávalo, že kvůli nedostatku důkazů budou oba manželé zproštěni obvinění. Celý proces trval pouhé dva dny, dvanáctičlenná porota ovšem nakonec přece jen uznala Alfonse Weinfurtnera vinným z vraždy Josefa Franka (9 hlasy pro, 3 proti), jeho manželku pak všemi hlasy prohlásila za nevinnou. Verdikt o trestu ovšem překvapil zřejmě všechny – Weinfurtner byl  odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek způsobil šok už v soudní síni. Manželka nyní již odsouzeného vraha zkolabovala, stejně jako dvě další ženy v publiku. Bylo ovšem hned jasné, že případ nekončí, advokát obviněných JUDr. Nejdl ihned v soudní síni ohlásil, že podá tzv. zmateční stížnost (de facto odvolání). Nejdl ji připravil s ohledem na fakt, že nebyla posuzováno Weinfurtnerovo provinění – „opomenutí povinné péče“ – tedy že nezajistil, aby k arzénu uchovávaném v domě nebyl volný přístup a nemohlo tak dojít k záměně jedu např. za cukr. Údajný pachatel vyčkával na rozhodnutí brněnského Nejvyššího soudu ve vazbě klatovského soudu. Šumavan popisoval stav odsouzeného následovně: „Weinfurtner, který v první době po rozsudku jevil známky nepříčetnosti, jest nyní klidnější a vyčkává svého definitivního rozsudku.“

Soud nakonec uznal stížnost za relevantní a nařídil nové projednávání případu, což lze přičíst jednoznačně schopnostem Dr. Nejdla. Nové projednávání případu bylo nařízeno na listopad 1931.

Důležitým aktérem celého případu byl klatovský advokát JUDr. Karel Nejdl. Dá se říct, že Weinfurtnera zachránil díky své právnické erudici před opátkou. Na druhou stranu je docela pravděpodobné, že i kdyby nedošlo k opětovnému projednání případu, Weinfurtner by šibenici ušel. Během existence první republiky bylo vyneseno více než 500 rozsudků smrti, ale v drtivé většině byl trest nakonec zmírněn (nejčastěji na doživotí). Reálně provedeno bylo jen 20 exekucí. Každopádně v tomto případě se jednalo o první rozsudek smrti v historii klatovského krajského soudu.

entokrát se místní tisk celému soudnímu stání věnoval velice podrobně, máme tedy příležitost nahlédnout pod pokličku a dozvědět se další detaily případu. Předsedou senátu byl tentokrát šéf místního krajského soudu Dr. Hugo Učík, porotu tvořilo 12 laiků z Klatov a okolí, hlavním zástupcem obžaloby byl Dr. Tichý. Nutno poznamenat, že druhého projednávání se nakonec JUDr. Nejdl jako advokát obžalovaného nezúčastnil, protože se právě zotavoval z operace těžkého očního zákalu. Obhajoby se tak ujal další známý klatovský právník té doby – JUDr. Eduard Lőwy.

K projednávání byli přizváni ještě znalci z oboru medicíny- dva lékaři z „ústavu pro duševně choré“ v Dobřanech a místní lékaři MUDr. Matějček a MUDr. Fügner. „Obžalovaný Weinfurtner od posledního přelíčení se nezměnil. Je tuberkulosně bledý, jen tvář má pochopitelným rozčilením nepatrně zarůžovělou. Ani minulý rozsudek smrti na něm nezanechal na něm viditelných znaků. Hledí vzhůru a jeho oči černé jako uhel svědčí o pevnosti jeho vůle a ohromné duševní energii.“ Takto sugestivně popisují místní noviny stav a vzhled obžalovaného na začátku procesu. Každopádně Weinfurtnerovi přibylo ještě jedno obvinění – během svého pobytu ve vazbě napadl své dozorce a popral se s nimi. No, ve srovnání s vraždou maličkost.

Proces začíná výslechem obžalovaného - na otázku, zda zavraždil svého tchána Josefa Franka, odpovídá, že ne. Na druhou stranu nedokáže vysvětlit, jak se k do Frankova nápoje arzén dostal – zločin spáchaný nějakou neznámou osobou vylučuje, stejně jako Frankovu sebevraždu. Na incident s dozorci si, dle vlastních slov, nepamatuje.

První den přelíčení pak pokračuje výslechem svědků – především z obce Vítaná a okolí. Na povrch také vypluly poměrně zajímavé okolnosti rodinného života u Weinfurterových.
Obecně je Frank hodnocen jako dobrák, který v životě s dcerou a tchánem zakouší mnohá příkoří. Svědek Karel Bauer, zedník z Vítané, například tvrdí, že se mu Frank svěřil, že „má ze zetě strach a že jeho život je horší cikána, že jídla, která mu vaří, nemůže jísti.“ Zajímavé bylo bezesporu i svědectví dcery zavražděného Anny Jančové ze Soustova. Svého otce velice chválí, tvrdí, že jí a manželovi často pomáhal při pracích v hospodářství. Otec si jí také stěžoval, na Weinfurtnerovo násilnické chování – ruku prý nezřídka vztáhnul i na svou manželku. Na otázku, kdo podle ní zločin spáchal odvětila „jeden z nich dvou (myšleno manželů Weinfurtnerových – pozn. aut) to udělal.“ I další dcera Antonie Langová, manželka stavbyvedoucího z Plzně se vyjadřuje o svém otci velice kladně, naopak o svém švagrovi Weinfurnterovi tvrdí, že je to“lotr a bídák.“ Prý také otci často radila, aby se odstěhoval buď k ní nebo k druhé dceři do Soustova.
Nedá se zjistit, odkud se tento drb vzal, ale již při prvním, květnovém projednávání případu se spekulovalo, že poměrně brzy ovdovělý Frank zneužíval své dcery. Marie měla dokonce údajně ve svých 18 letech v roce 1916 porodit jeho dítě, které několik dní poté zemřelo. K tomuto nařčení se vyjádřila dcera Antonie, která ho rezolutně popřela. Spekulace podpořila i hokynářka z Plešin Anastázie Majerová, která dokonce v přípravném řízení tvrdila, že přistihla Franka s jeho dcerou Marií „in flagranti“. V přímé konfrontaci ale působila značně nevěrohodně. Za zásadní lze považovat výpověď manželky obviněného Marie Weinfurtnerové. O svém dětství hovoří krátce - matka jí zemřela, když jí bylo 6 let a ji a její sestry vychovával otec. Tvrdí, že první dítě měla s otcem! Incident, kdy její manžel zmlátil jejího otce, vysvětluje tak, že toho dne byl manžel v Praze, čehož chtěl otec využít a „dovolil“ si na ni. Stalo se tak ale právě ve chvíli, kdy se Weinfurtner vracel a proto reagoval tak, jak reagoval. K osudnému dnu uvedla, že si otec odpoledne a večer stěžoval na nevolnost a měl průjem. Pak dokonce Frank upadl, a proto ho uložili s manželem do postele. Manžel mu pak podal pouze aspirin. O arzénu v domě věděla, tedy i to, že je uložen v nezamčeném šatníku. Poslední záležitostí, ke které se vyjádřila, byl údajný dluh manželů k Frankovi. Nepopřela, že si peníze (celkem 2000 Kč) vypůjčili, ale zároveň trvala na tom, že většinu dluhu vrátili otci už před Vánoci 1930. Podle Marie je otec dal své vnučce Marii Jančové (ta to posléze popřela). Redaktor Šumavanu zhodnotil výpověď Weinfurtnerové lakonicky: „Její výslech působil tak trapně a zřejmě tak, jako by jím chtěla pomoci obžalovanému.“

Známá budova klatovského soudu, kde probíhal proces. Dnes už by se takto těžké zločiny v Klatovech projednávat nemohly – sídlí zde pouze okresní soud, kterému by to nepříslušelo. Před druhou světovou válkou se ale jednalo o soud krajský, který se sem podařilo klatovským po mnoha desítkách let úsilí dostat. Více informací o této anabázi a historii budovy zde a zde.

Po tomto výslechu následovala vystoupení dalších svědků. Synovec zavražděného, účetní z Klatov Karel Frank, připouští, že právě on na popud  Frankovy dcery ze Soustova vyzval MUDr. Nohejla, aby ověřil, zda nedošlo k otravě, resp. k vraždě. Další svědkové, až na řídké výjimky, hodnotili Weinfurtnera jako člověka prchlivého, mstivého a obecně člověka vzbuzujícího strach. Odpoledne druhého dne procesu začalo čtením odborných lékařských posudků. Weinfurtner je shledám duševně zdravým, a tudíž odpovědným za své činy. Dále jsou prezentovány výsledky pitvy a chemické analýzy jedu, kterým byl Frank otráven. Je potvrzeno, že arzén z Frankova žaludku je tentýž, který se nalezl v domě v šatníku. Zajímavé je, že soud také nechá přečíst vystřižený novinový článek nalezený u obviněného, který pojednává o první pomoci při otravách nikotinem nebo zkaženým jídlem.

Třetí den soudu pokračuje výslechy svědků. Není překvapivé, že svědci navržení obhajobou mluví spíše ve prospěch Weinfurtnera, zatímco ostatní mu zjevně nejsou příliš nakloněni. Řešil se znovu i údajný poměr mezi Frankem a jeho dcerou Marií. Se svědeckou výpovědí vystoupila i porodní bába Marie Nováková z Brnířova, která asistovala u porodu nemanželského syna Marie Weinfurtnerové v roce 1916. Kdo byl otcem dítěte neví, ale otec Frank prý směrem k dceři pronesl: „Vidíš, vidíš Marino, proč jsi si nedala pozor.“ Z toho redaktor Šumavanu vyvozuje, že Frank otcem nebyl, protože na to by prý Marie bývala měla reagovat jinak – ve smyslu , že právě Frank je otcem. No, vcelku odvážné dedukce…

V této záležitosti došlo ještě ke konfrontaci sester – Marie a Anny. Soud se vrací zpět do roku 1925, kdy se Anna ptala sestry, zda souložila s otcem. Marie tehdy údajně pronesla: „Náno, ty bys tomu věřila?“ O pár let později před soudem ale Marie tento výrok popírá. Z tohoto důvodu navrhuje prokurátor Dr. Tichý, aby byla Weinfurtnerová zadržena a obviněna z trestného činu křivé výpovědi. Posléze je Weinfurtnerová odvedena.

Poté bylo vyslechnuto ještě několik dalších svědků, řešily se vesměs výroky některých svědků a občanů ve Vítané z mezidobí mezi oběma procesy. Nakonec se ještě krátce projednával již zmíněný incident ve vazební věznici.

Záběr z nedalekého Soustova. Zde žila důležitá svědkyně, sestra Marie Weinfurtnerové, Anna Jančová. V průběhu procesu se také vyrojily spekulace, že Weinfurtner se chtěl zbavit svého tchána, aby mohl prodat hospodářství ve Vítané, a právě v Soustově si za utržené peníze postavit hospodu.

Doporučit lze krátkou a nenáročnou procházku z Vítané, resp. Bezděkova do Soustova a zpět. Nabízí krásné výhledy do Pošumaví.

Čtvrtý a poslední den líčení byl zahájen závěrečnou řečí žalobce Dr. Tichého. V hodinu trvající řeči přinesl, alespoň dle redaktora Klatovských listů, mnoho argumentů či spíše důkazů, že Weinfurtner je vinen. Dokonce i svědecké výpovědi proti obviněnému považuje místní novinář za důkaz, že spáchal to, z čeho je obviněn.

Naproti tomu obhájce obžalovaného ve svém závěrečném slově zdůraznil, že údajné důkazy, které zazněly v soudní síni, měly charakter pouhých indicií, které však v žádném případě nemohou být považovány za důkazy. Dále poukázal na rozhodnutí brněnského Nejvyššího soudu, které údajně obsahovalo vodítko, jak v tomto případě rozhodnout. Evidentně šlo o zbavení obžalovaného viny z důvodu nedostatku důkazů. Závěr patřil předsedovi soudu Dr. Učíkovi, který důkladně zrekapituloval celý případ.

Ilustrační záběr z Vítané. Jedná se malou obec ležící nedaleko Bezděkova. Je, alespoň, ve srovnání s dalšími obcemi v kraji, poměrně mladá – byla založena až v roce 1795 majitelem bezděkovského panství Kašparem Heřmanem Küniglem. Název obce nezní poeticky jen v češtině – německy se nazývala Schőnwilkomm.

Porada poroty před vynesením rozsudku trvala poměrně krátce – po půl hodině bylo jasno. Základní otázka o vině Weinfurtnera zněla následovně – Jest obžalovaný Alfons Weinfurtner vinen, že dne 5. ledna 1931 ve Vítané proti svému tchánu, Josefu Frankovi, v úmyslu, aby jej usmrtil, namíchav mu tajně arsenik (jed) do nápoje (čaje), takovým potměšilým způsobem jednal, že z toho dne 5. ledna nastala jeho smrt?

Pět z dvanácti porotců označilo Weinfurtnera jako pachatele vraždy, naproti tomu sedm ho za viníka nepovažovalo. Tento poměr byl zcela zásadní a lišil se tak od prvního projednávání v květnu 1931. Jinými slovy - napodruhé byl Weinfurtner zbaven obvinění z vraždy! Jaké emoce to vyvolalo v soudní síni nám opět zprostředkuje J. Laš, redaktor Klatovských listů: „Po zodpovědění první hlavní otázky záporně bylo slyšeti v porotní síni, zaplněné několika sty osob, dychtících po čtyři dni po výsledku, lehký šumot, naznačující na jedné straně uspokojení, na druhé však také překvapení.“

Další dvě otázky, které měla porota rozhodnout, tedy vinu v otázce zanedbání péče spojené s nezajištěným uložením jedu a potyčky s dozorci byla naopak uznán Weinfurtner vinným a byl mu uložen trest ve v délce pěti měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. Zároveň musel uhradit náklady na hlavní líčení.

Těžko s odstupem 85 let hodnotit, jak se celá věc seběhla, a zda by dnes vyšetřující orgány dokázaly zajistit více usvědčujících důkazů. Jisté je, že při rozhodování o vině obžalovaného se porota řídila dosud platnou zásadou, že jakékoli pochybnosti o vině obžalovaného musí být brány v jeho prospěch. Na druhou stranu mám obavy, že kdyby i dnes o vině a trestu rozhodovaly poroty složené z laiků, měli bychom věznice plné doživotně odsouzených i za mnohem méně závažné delikty.