Z klatovských pohlednic I.

Když jsem se před téměř dvaceti lety začal intenzivněji zabývat naším městem a okolím, šel jsem v té době nejjednodušší sběratelskou cestou – začal jsem nakupovat dobové pohlednice města. Slušná sbírka se dala vybudovat poměrně rychle, na trhu bylo (a stále je) dost „zboží“, které ani nemuselo být nutně nijak drahé. Po shromáždění pár stovek kusů jsem ale dospěl k závěru, že má smysl zabývat se pouze netradičními pohledy, zejména tedy těmi, které zobrazují části městě, které již dnes nestojí nebo jsou jinak „obsahově“ zajímavé. Těch je samozřejmě podstatně méně, takže má sbírka pohlednic už se rozrůstá jen velmi pomalu. Pro dnešní příspěvek jsem se rozhodl vybrat pár těch zajímavějších pohlednic a okomentovat je.

Začneme zajímavou pohlednicí z centra, která zobrazuje jednu z dominant města – Bílou věž z poměrně netradičního úhlu. Snímek byl pořízen z mezihradebního parkánu, který nese jméno po největším Klatovanovi všech dob – Hostašovy sady. Za povšimnutí stojí fakt, že domky v popředí už nestojí. Tuto pomyslnou řadu dnes tvoří prakticky jen zadní trakt Café-baru Segafredo a o notný kus dále ještě zadní část domu s kavárnou Zrno. Dnes zdánlivě nemožná demolice středověkých domků nalepených na hradby se netýkala jen tohoto místa. Ještě větší, patrový dům stál např. nedaleko na hradbách, otočený do Jiráskovy ulice. Další podobné objekty stály třeba na hradbách v Plzeňské ulici.
Za zmínku stojí i autor fotografie. Gymnaziální profesor Čeněk Chládek (1884-1963) byl mimo jiné vynikajícím amatérských fotografem. Věnoval se široké škále fotografických žánrů, fotografií se zabýval i teoreticky – o fotografování psal například do velice populárního časopisy Pestrý týden, jeho snímky se objevily i v prestižním odborném časopise Fotografický obzor. Neméně zajímavou osobností byl i vydavatel pohlednice Joža Pospíchal. Sušický nakladatel a knihkupec evidentně stál o kvalitní a neotřelé snímky nejen Klatov nebo dalších pošumavských měst, ale hlavně šumavské přírody.

Další zastávkou je pohled na část města, která za nějakých sto dvacet let, jež uplynuly od jeho pořízení, doznala skutečně obřích změn. Tentokrát si k identifikaci pomůžeme čísly – okolo jedničky se rozprostírá areál strojírny Schiffauer. Jeho existenci, byť pozměněnou působením nástupnické firmy Škoda Klatovy, si asi většina z nás ještě pamatuje. Jeho součástí byla i vila pana továrníka (2), která padla za oběť rozšiřování Domažlické ulice v první polovině osmdesátých let minulého století. Z dosud existujících objektů stojí za zmínku poměrně velký činžovní dům čp. 75 (3) v Niederleho ulici, vedle něhož později vyrostl další činžák přezdívaný „parlament“. Posuneme-li se výše, nad areálem bývalé klatovské plynárny (4) stojí jako poslední objekt na pravé straně dům s oblíbenou restaurací Klatovský dvůr (5). Nelze samozřejmě opomenout ani železniční trať ve směru na Sušici a Horažďovice. Ta protíná obrázek zhruba v jeho dolní třetině, navíc vpravo můžeme vidět drážní domek (6). Tahle roztomilá připomínka dobové architektury už je bohužel minulostí, její nový majitel ji poměrně brutálně přestavěl, resp. rozšířil. Poloha domku také odhaluje, kudy dnes vede Voříškova ulice. Určitě jsou také zajímavé cesty na Hůrku – pěšina vedoucí přímo na vrchol, ale zejména úvozová, zaříznutá cesta vpravo.
Tato pohlednice, jakkoli je obsahově velice zajímavá, určitě není žádnou velkou raritou – viděl jsem ji minimálně v pěti variantách (kolorovanou, „kreslenou“ apod.)

Poměrně netradiční pohlednicový žánr je tzv. příležitostná pohlednice. V tomto případě bylo touto příležitostí, resp. událostí odhalení pomníku klatovského rodáka, geologa Jana Krejčího ve Vrchlického sadech. V době, kdy byl odhalen, tedy v srpnu roku 1901, se jednalo o první klatovský pomník. Za jeho vznikem stal spolek klatovských akademiků (tzn. vysokoškoláků) Úhlava, který nedlouho po geologově smrti začala vybírat peníze na vybudování důstojné připomínky vědcovy památky. Autorem busty samotné je pozapomenutý sochař Ladislav Borůvka (1862-1951), celému objektu ale poněkud nezvykle dominuje sokl, na kterém je poprsí umístěno. Autorem nápadu byl klatovský inženýr a podnikatel Jiří Petrlák (1834-1913). Při vymýšlení tvaru podstavce se údajně inspiroval tvarem Eiffelovy věže. S konečným řešením soklu a konkrétním umístěním pomníku akademikům pomohl architekt a pedagog prof. Jan Koula. Poněkud zvláštní „obložení“ soklu různými horninami odkazuje ke Krejčího oboru – tedy geologii. Kameny, stejně jako žula, ze které je podstavec zhotoven, pochází z Klatovska.
Pozorný čtenář si jistě všimne, že Karel Hahn, fotograf, který zhotovil fotku, zachytil přítomné zrovna ve chvíli, kdy pánové z nějakého důvodu smekali své cylindry.

Další pohlednice, která byla vydána okolo roku 1910, nám poskytuje velice pěkný pohled na místa, kde je dnes pošta a okresní úřad. V pozadí ale vidíme ještě stavby, které zde stály dříve – v první řadě v roce 1931 zbořenou barokní kapli sv. Rocha a přilehlý areál bývalého kláštera křížovníků s červenou hvězdou. Tento klášter zde původně vznikl už během středověku. Více o něm a o kapli samotné si ale povíme v příštím díle. Také zde vlevo vykukuje poměrně velký činžovní dům, který stával podél původní Plzeňské ulice.
Obrázku ale dominuje most před Drnový potok. Ten se dochoval do dnešních dnů, tehdy se jednalo o prakticky novou stavbu. V létě 1906 se totiž klatovští radní rozhodli, že nechají původní starý kamenný most modernizovat. Jeho pravá strana (ve směru od pošty) měla být rozšířena, nalevo pak měla být jen zeď nahrazena zábradlím.
Koncem srpna se sešlo několik nabídek, přičemž k zhotovení byla vybrána plzeňská pobočka známé stavební firmy Müller a Kapsa. I když firma využila existující klenby původního mostu, musela ji zpevnit, nový povrch vozovky tvořily žulové kostky, chodníku pak „pláty“ ze stejného materiálu. Pro samotnou konstrukci mostu použila firma armovaný beton (proložený ocelovými pruty) – jednalo se o první využití tohoto tehdy moderního materiálu ve městě a okolí. Na mostě jsou dodnes pěkně čitelné cedulky, které sem nechal instalovat zhotovitel – ve směru od pošty se dočteme, že „Navrhli a provedli Müller a Kapsa úřed. aut. stav. inženýři č. 12 Plzeň r. 1906 Plzeň“ na druhé straně pak „Zatížení vozem o váze 12.000 kg a tlačenicí lidu 460 kg na 1 m²“. Z dnešního pohledu je skutečně neuvěřitelné tempo, ve kterém byl most zrekonstruován – koncem srpna byla zakázka zadána firmě, která zvítězila ve výběrovém řízení a už před Vánoci téhož roku byla práce hotová. A to se ještě firma omlouvala za zpoždění, které mělo způsobit pozdní dodání kostek na dlažbu.
Je s podivem, že most zůstal prakticky stejný po celé 20. století. Je důkazem toho, že naši předkové byli schopni i do podobných užitkových staveb vložit estetické kvality. Jinými slovy – je velice pěkný. Doufám, že ho nepotká osud kolegy poblíž soudu, na jehož krásné zábradlí dodnes se slzou v oku vzpomínám.

Další pohled je s trochou fantazie možné užít si i dnes. Asi všichni poznáváme prostor u Kauflandu – dnes populární cukrárnu a v pozadí vilu, která slouží potřebám Domu dětí a mládeže. Malý domek sloužil jako zázemí malé vodní elektrárny, která zde desítky let produkovala proud. Postavena byla v roce 1913, v suterénu budovy se nacházely dvě Francisovy turbíny. Pod zdejší jez se Klatované chodili koupat, tak zvané plivátko bylo asi nejoblíbenějším místem vodních radovánek, tedy minimálně do doby, kdyby byly otevřeny „říční a sluneční lázně na Úhlavě“, tedy do počátku třicátých let minulého století.
Zmíněná vila, resp. její vznik je spojen se jménem již zmíněného Jiřího Petrláka. Tento stavební inženýr se dostal do Klatov jako člen týmu, který zde trasoval a později stavěl železniční trať Plzeň – Železná Ruda. Hovoříme tedy o první polovině sedmdesátých let 19. století. Po skončení prací se Petrlák rozhodl, že se usadí právě v Klatovech a vykonával zde inženýrskou a architektonickou činnost. Je zajímavé, že podobně – tedy původně jako stavitel železnice – přišel do Klatov i Eduard Menčík, taktéž stavitel a developer. Kromě soukromých domů zde Petrlákova firma realizovala i obří projekt jezdeckých kasáren v letech 1892-93. To ale podnikateli nestačilo – angažoval se také v politice, byl dlouholetým členem městského zastupitelstva, kde reprezentoval mladočeskou stranu.

Zdaleka nejmladší fotografie pochází někdy ze šedesátých let 20. století a na první pohled nám ukazuje místa, která jsou dodnes nezměněná. Když se ale podíváte pozorněji, zjistíte, že něco chybí. Samozřejmě v pozadí ještě nestojí hradba paneláků podél Plzeňské ulice, chybí i schodiště a nakonec vlastně i celá čtyřproudové silnice – dnešní Plzeňská. Naopak ještě jsou zde patrné malé domky. Celému prostoru, zhruba mezi sokolovnou a podchodem se říkalo Příkopy a býval poměrně hustě zastavěn. Silnice bývala pouze dvouproudá a vydlážděná kostkami. Ale zpět do ulice, která je hlavní motivem pohlednice. Vpravo vidíme tehdy nové bytovky, architektonicky zcela nezajímavé, ale alespoň nijak objemné. Ocenit je nutné tehdejší urbanisty či architekty, kteří do ulice prosadili stromořadí – dodnes existující a „fungující“. Pojďme se podívat na pojmenování ulice – dnes, jak víme, se nazývá Masarykova. Když si uvědomíte, že tato „avenue“ končí až pod Šibeničním vrchem u tzv. aeroplánu, je zřejmé, že patří mezi ty delší klatovské ulice. V době, kdy vyšla pohlednice, nesla ulice jméno po krvavém revolucionáři – Leninova. I tento úsek dnešní Masarykovy ale nevznikl až někdy po druhé světové válce, jak by se mohlo zdát. Nakonec důkazem pro toto tvrzení moc pěkná vilka čp. 222., mnohem starší než okolní budovy. Ale abych se vrátil k názvu ulice – když jsem v těchto místech v osmdesátých letech vyrůstal, povídalo se mezi dětmi, že ve sklepě nedalekého hotelu Centrál „teče potok“. Samozřejmě i dětskému mozku to to připadalo poněkud „přitažené za vlasy“. Mnohem později jsem se ale dozvěděl, že původně se ulice jmenovala Na mlýnské stoce. Skutečně, právě tudy protékal umělý kanál, který napájel klatovské mlýny a právě tudy mířil k poslednímu z mlýnů ve městě, tzv. Podšibenskému , který stával v místech, kde je dnes soud. Když zde vyrůstaly první domy, stoka už sice byla zasypaná, ale v paměti ji měl udržet právě název ulice.

Clemenc..co? I zběhlý Klatovan bude mít možná problém hned poznat, odkud pochází snímek na pohlednici, o jménu ulice ani nemluvě. Věřte nebo ne, ale pohled zobrazuje horní část Pražské ulice, přičemž fotograf stál na rohu u dnešní Komerční banky. Ano, domy, které vidíme, doznaly od doby vydání pohlednice výrazné změny. Rohový dům zasahující do Křížové ulice změnil nejen fasádu (po sgrafitech ani památky) a dispozici obchodů v přízemí, ale po druhé světové válce vyrostl o další patro. V přízemí míval na přelomu dvacátých a třicátých let obchod krejčí Jan Bošek. Ve městě měl tehdy značnou konkurenci, ale je patrné, že patřil k těm úspěšnějším zástupcům svého řemesla a orientoval se na náročnější klientelu. Oděvy, které zhotovoval, pravidelně předváděly modelky během módních přehlídek, které bývaly ve třicátých letech velice oblíbenou zábavou zdejší smetánky. Vedle koloniál Julius Meinl aneb zřejmě první nadnárodní řetězec v našem městě. I sousední dům je velmi zajímavý – zde ještě před jeho výraznou modernizací, kterou na počátku třicátých let provedl jeho majitel Eduard Lőwy, který (zřejmě inspirován moderními způsoby prodeje) zde chtěl nabídnout Klatovanům první skutečný obchodní dům. Každopádně ještě dlouho po válce se zde říkalo „u Levých“. Já si pamatuji až obchoďák pod názvem „Start“, v dětství mi zejména obchodní prostory v patře připadaly obrovské. Po poslední rekonstrukci mi připadá dům jako ničím nezajímavá zpatlanina navíc „vylepšená“ množstvím vizuálního smogu na fasádě.

A ještě název – rozhodnutí pojmenovat ulici po francouzském premiérovi Georgu Clemenacauovi (1841-1929) bylo zřejmě výsledkem nekritického obdivu ke všemu francouzskému, který bohužel zasáhl téměř celou meziválečnou českou společnost. Dnes by to asi neprošlo – nejen proto, že už Francii přece jen tolik neobdivujeme, ale zejména kvůli obtížné výslovnosti politikova jména.