Klatovské lokály I. – Na Baště

 Už od středověku bývaly hostince a krčmy centrem společenského života v každé větší obci. Klatovy pochopitelně nebyly výjimkou. Velký rozvoj hostinců a restaurací přineslo 19. století, tedy doba, kdy došlo k rychlé modernizaci v téměř všech aspektech lidského života. Některým klatovským lokálům jsem se zde už věnoval, jiné prozatím zůstaly bez povšimnutí. Z tohoto důvodu bych se chtěl zajímavým podnikům věnovat ve zvláštním seriálu. Pomyslné turné zahájíme v jednom tradičním hostinci – v restauraci Na Baště.

V případě restaurace Na Baště máme štěstí, že dávno zrušený podnik stále svým způsobem existuje – minimálně tedy dům, kde se nacházel – na rohu ulic Denisova a Čsl. Legií. Na pěkně upravené fasádě je navíc stále vyveden nápis Bašta a popisné číslo 37. Pěkný dojem z udržovaného domu kazí jen „vývěsný štít“ švýcarské banky a zejména otřesné polepy lákající k návštěvě solária v přízemních oknech. No nic. Každopádně historie tohoto hostince se začala psát koncem roku 1882. Prvním provozovatelem byl jakýsi Vojtěch Suchomel, který lákal hosty na výtečný ležák ze zdejšího „p. Russově pivovaru“. Mimochodem za litr klatovského piva účtoval 14 krejcarů, tedy asi o třetinu méně než za „plzeňské“. Suchomelovi se jistě nedá upřít zásluha na zřízení restaurace, ale ta mu příliš dlouho “pane“ neříkala. Kde zakladatel Vojtěch Suchomel poté zakotvil, se mi nepodařilo zjistit, je fakt, že ve stejné době a ve stejném oboru působil v Klatovech Josef Suchomel – nejprve jako hostinský „V lázni“ (hospoda na předměstí v blízkosti studánky Klatovka), později U Kozů. Možná to byl bratr, nevím. Zřejmě už během roku 1883 měla Bašta nového provozovatele – zdejším hostinským se stal Jiří Felix (1843-1898). To nebyla náhoda, hned si řekneme proč. V té době totiž dům vlastnil hrabě Bedřich Stadion z Tannabergu – majitel panství Veselí a Kout na Šumavě. Právě v městečku mezi Kdyní a Domažlicemi tehdy fungoval poměrně velký (v roce 1900 měl výstav 30000 hl, tedy dvakrát více než klatovský akciový) a vyhlášený pivovar. Navíc v tomto pivovaru byl vrchním sládkem Jiřího bratr František Felix. Vyhlášený odborník také pracoval v „rusském“ pivovaru v Klatovech, později svou kariéru završil jako vrchní sládek pivovaru v Českých Budějovicích. O tom, jaké pivo se na Baště čepovalo, asi tedy není třeba hovořit.

Je zřejmé, že restaurace si pod vedením hostinského Felixe vedla dobře. Hostinský se navíc nebál dát ve svém lokále prostor experimentům. Na jaře 1889 se zde například čepovalo pivo uvařené z chmele vypěstovaného v Klatovech. Za celou akcí stál tehdejší ředitel zdejší hospodářské školy Rudolf Treybal, který chtěl obnovit slávu Klatov a okolí jako místa, odkud pocházel ve středověku vcelku kvalitní chmel. Skutečně až do 17. století bylo město obklopeno chmelnicemi, což nakonec dokazují i dobová vyobrazení Klatov. Treybal nechal v polovině osmdesátých let dovézt pár keříků z Rakovnicka a v lokalitě tzv. Ameriky (u dnešní čističky odpadních vod) zřídil malou chmelnici. První výpěstky nechal v zimě 1888 převézt do koutského pivovaru, kde v tamějším pivovaru připravili várku. Část z ní si zamluvil i Felix a 16. března 1889 ji začal čepovat. Téhož dne také Treybal v lokále pronesl přednášku pod názvem „O pěstování chmele na Klatovsku“. Pivo bylo údajně povedené, nicméně zůstalo jen u tohoto experimentu.

V roce 1891 chtěl Felix pozvednout úroveň restaurace prostřednictvím rekonstrukce prostor. Plánoval to vzít skutečně z gruntu – tedy odkoupit dva sousední přízemní domy – od soudního sluhy J. Hrona a truhláře V. Hrůzy. Zatímco druhý jmenovaný byl ochotný prodat, Hron se cukal a za dům s pouhými dvěma světnicemi požadoval „báječných 4000 zlatých“. Majitelé Bašty, tedy správa koutského velkostatku, ovšem nabídli jen 2500 zlatých a z celého projektu sešlo. O celé záležitosti informoval dobový tisk, což tedy bylo poměrně neobvyklé, díky tomu se ale o „sporu“ dozvídáme. Pisatel článku šel tak daleko, že dokonce připomněl, že Hron koupil jen před několika lety za pouhých 600 zlatých.
I bez rekonstrukce to ale v Baště žilo. V roce 1895 zde část štamgastů založilo tzv. stolní společnost pod názvem Kroužek mládenců z Bašty. Jak bývalo v těchto případech zvykem – tato společnost povýšila návštěvu restaurace nad tlachání a popíjení piva. Mládenci tak pořádali celou řadu akcí – nejen v restauraci samotné, ale i mimo ni, oblíbili si například prostorný sál hostince U zlatého slunce. Nejčastěji se jednalo o taneční zábavy, ale také o komponované večery s hudbou a mluveným slovem nebo komickými výstupy, které dost často obstarávali sami členové kroužku nebo ochotnická divadelní představení. Mládenci se ale nebáli větších akcí – v létě 1896 například uspořádali v zahradě restaurace velkou hospodářsko – průmyslově – živnostensko – amatérskou výstavu. Jednalo se o parodii na tehdy velice populární obří výstavy pořádané jak v Čechách, tak po celé Evropě. Už při vstupu čekalo na návštěvníky koště s hromadou smetí pod názvem „výstavní smetanka“, ale i dalších více než 200 více či méně vtipných exponátů. Kromě jiných se na akci významně podílel fotograf Karel Hahn, který měl tehdy ateliér v zahradě vedlejšího domu. Podobnou akcí byla o rok později výprava do Paříže, opět se odehrávající v zahradní restauraci. Opět zcela v duchu tehdejší doby, výtěžky z těchto akcí byly odevzdány na dobročinné účely, nejčastěji Družstvu pro zbudování sokolovny.
Část interiéru restaurace, kolem roku 1910.

Když v únoru 1898 umírá ve věku 54 let hostinský Jiří Felix, oba klatovské listy jej v nekrolozích velice oceňují/ vyzdvihují. Šumavan píše: „byl oblíbeným hostinským, který otcovsky staral se o své návštěvníky, a při rozkvětu své živnosti nezapomínal také na občanské a vlastenecké povinnosti, jež plnil přispíváním ku všem veřejným sbírkám národním i dobročinným i členstvím četných spolků a odborů místních“. Bašta byla hlavně „sokolskou“ hospodou, proto i Felix podporoval především snahy o vystavění sokolovny. Do svého podniku nechal instalovat hrací „siloměr“, který sestrojil klatovský hodinář Petr Pichner. Po vhození 2 krejcarů bylo možno se pokusit vychýlit páku a otestovat tak svou sílu. Komu se podařilo vychýlit páku alespoň 150 stupňů, tomu stroj zahrál sokolskou píseň. Třetina výtěžku ze siloměru putovala na stavbu sokolovny.
Jen čtvrt roku po Felixovi se odebral na věčnost i hrabě Bedřich ze Stadion-Tannhausenu. Smrt šlechtice, který byl mimo jiné majitelem panství Kout na Šumavě a potažmo i domu čp. 137, se tedy dotkla i restaurace Na baště. Situaci zkomplikoval fakt, že hrabě Stadion část majetku odkázal rodině Macenauerových, jejíž členové se mu starali o majetek. Dům tak nakonec připadl Emerichu Macenauerovi (1864-1925), který si posléze úspěšně u městské rady zažádal o koncesi na provozování restaurace. Macenauer do provozu hostince obratem zainvestoval – pořídil novou lednici a výčepní stroj. Lehce zmodernizovanou restauraci poté propachtoval Marii Felixové–Lažanské, vdově po Jiřím Felixovi. V tom, jak celý spor o dům dopadl lze jen spekulovat, koncesi sice vlastnil Macenauer, ale v roce 1911 byl dům s hospodou na prodej – a prodávajícím byl – Filip hrabě ze Stadionu, resp. pozůstalí po něm. Dům se dostal do majetku dalšího šlechtice – Bedřicha hraběte Rzyceswskiho. Ani u něj se ale restaurant příliš „neohřál“ – už o rok později opět mění majitele, tím se stává syn zdejší hostinské Václav Lažanský, který navíc v roce 1913 přebírá vedení podniku od své matky, která odchází po téměř třiceti let služby v lokále na zasloužilý odpočinek. I v prvních letech 20. století si Bašta udržuje popularitu mezi hosty – kromě Kroužku mládenců zde funguje také „společnost fílkařů“, tedy milovníků karetních her.

Na snímku manželé Čermákovi (majitelé tiskárny) před Baštou, kolem roku 1910.

Se změnou ve vedení lokálu a jeho odkupem ze strany jeho provozovatelů dochází k poměrně zásadní změně – na čepu „končí“ koutecké pivo a vrací se sem „dobře vyleželé, proslavené pivo z českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích“, tedy dnes známé pod značkou Budvar. Nejsem pivař, ale přijde mi zvláštní, že standardním čepovaným pivem byla „osmička“, světlý ležák – „desítka“ byla také v nabídce, ale jako něco speciálního. V únoru 1919 umírá Marie Felixová-Lažanská, podobně jako u jejího manžela i ji zveřejněné nekrology oceňují jako šlechetnou ženu, zvlášť blízko prý měla k jedné skupině zákazníků, neboť „v dřívějších letech byla opravdovou matkou klatovských studentů, kteří se scházeli na Baště a kterým předkládal chutné a levné pokrmy a dovedla jim i vyhověti, když přišli s kapsou prázdnou.“

Je samozřejmě takřka nemožné zjistit, jak přesně to uvnitř Bašty vypadalo. Nicméně z dobových materiálů lze vyčíst, že měla dvě úrovně – hlavní místnost a po vystoupání po několika schodech se host ocitl v kuchyni – i tam se dalo sedět a bylo to prý oblíbené místo členů Kroužku mládenců a přezdívalo se jí „Oliveta“. I malíř Josef Čejka, který v roce 1916 posílal z italské fronty pozdrav na Baštu, jej adresoval „přátelům nahoře v kuchyni“. Během roku 1925 se Lažanský odhodlal k velké rekonstrukci domu a pochopitelně i restaurace. Dosavadní kuchyně byla zrušena, snížena její podlaha a přeměněna na běžnou hostinskou místnost. Na podlahu byly položeny parkety, přibyly také nové moderní záchody, zvětšena okna. V zadním traktu domu vyrostla nová kuchyně, v zahradě byl instalován nový kuželník. Ale hlavně – dům byl zvýšen o celé patro (dostal tedy podobu, kterou známe dnes) a v němž měl restauratér svůj byt a další dva pokoje zde vyhradil jako hostinské, tedy pro potenciální hosty. Celou adaptaci navrhl a provedl klatovský architekt a stavitel Vojtěch Brada.

I ve třicátých letech minulého století to na Baště žilo. V zahradě se v letních měsících pořádaly nejrůznější akce. V roce 1934 se Lažanský rozhodl vylepšit nabídku piva a začal točit Plzeňský Prazdroj. Hospodský, stejně jako jeho předchůdce Jiří Felix, byl velkým příznivcem Sokola, a proto se snažil do restaurace lákat hosty s podobným zaměřením. Neváhal své tedy své potenciální hosty oslovovat sokolským „bratři a sestry“.
V roce 1928 si také obnovil koncesi na provoz podniku, pro představu, ve svém podniku měl Lažanský na Baště povoleno: přechovávati cizince (jednalo se o vyšší stupeň povolení, v rámci nižšího bylo možno ubytovávat jen tuzemské hosty – pozn. aut.), podávati pokrmy, čepovati pivo, víno a ovocné víno, čepovati pálené lihové nápoje, podávati kávu, čaj, čokoládu, jiné teplé nápoje a občerstvení, mít povolené hry (i možnost pro hosty hrát karty podléhala před druhou světovou válkou povolení).
Možná by mě pamětníci opravili, ale mám pocit, že komunistický převrat Bašta nepřežila, resp. že nebyla zařazena do sítě znárodněných podniků. Tradiční restaurace nebyla obnovena ani po roce 1989, dnes je dům v majetku soukromé firmy. Bohužel nevím nic ani o osudech Václava Lažanského ani jeho potomků. Pokud by snad některý ze čtenářů disponoval informacemi o rodině Lažanských, budu rád, když se mi ozve.
Restaurace Bašta v létě 1995. Za poskytnutí fotografie děkuji panu Dušanu Kučerovi.