Pionýři klatovské fotografie I.

O tom, že fotografie je fenoménem dneška, není třeba pochybovat. Nakonec téměř každý z nás má vlastně velmi kvalitní fotoaparát v telefonu, stačí ho jen vytáhnout z kapsy a pořizovat snímky. Během několik vteřin se pak lze s obrázky veřejně pochlubit, nebo poslat na druhý konec světa. Samozřejmě než jsme došli k těmto možnostem, prodělala fotografie, resp. jejich pořizování svůj vývoj. V dnešním příspěvku bych se rád věnoval počátkům fotografování v našem městě, tedy prvním fotoateliérům a lidem, kteří je provozovali.

Cílem mého příspěvku není předkládat zde dějiny fotografie, o to spíš, že technikám zhotovování fotek prakticky vůbec nerozumím. Za zmínku ale určitě stojí první masověji rozšířená technika fotografie – daugerotypie. Jak už napovídá její název, stojí za ní francouzský chemik Louis Daguerre (1787–1852). Pracoval na ni údajně dvě desítky let, představil ji v lednu 1839. Samotná technika se velmi rychle rozšířila po celé Evropě, Čechy nevyjímaje. O vynálezu již v březnu stejného roku informoval v obsáhlém článku časopis Česká včela, první daugerrotypie se v Praze objevily v listopadu 1839. I když byla daugerrotypie skutečně revolučním objevem, měla řadu nevýhod – vzhledem k nízké citlivosti materiálu byla expozice fotek neúnosně dlouhá – fotografovaní museli doslova bez hnutí pózovat dlouhé minuty. Technika také umožňovala vytvoření pouze pozitivu, tzn. zhotovenou fotku nebylo možné rozmnožovat. K většímu rozšíření ale bránila velmi vysoká cena, kterou si první fotografové za své výtvory účtovali – i proto se ve čtyřicátých letech daugerrotypisté usazovali pouze ve větších městech, popřípadě v tehdy populárních lázních - prostě tam, kde se dala očekávat movitější klientela. Také bylo poměrně běžné, že fotografové neměli stálé místo působnosti, ale i se svým vybavením kočovali. Proto není překvapení, že v Klatovech žádný daugerrotypista nepůsobil. I tak má naše město místo v dějinách první fotografické techniky. S daguerrotypiemi experimentoval ve své škole Budeč spolu se slovenským vědcem Jozefem Božetěchem Klemensem klatovský rodák Karel Slavoj Ammerling (1807-1884).
Dalšímu rozvoji fotografie výrazně napomohlo objevení nového způsobu jejich vytváření, tzv. mokrého kolodiového procesu v roce 1851. Od jedné fotografie se dal vyrobit libovolný počet kopií, výrazně se zkrátil expoziční čas a cena fotek se také výrazně snížila, i když se stále nejednalo o nic levného. Každopádně teprve tento objev umožnil relativně masové rozšíření fotografie. I v tomto případě ale ateliéry vznikaly nejdříve ve větších městech a to doslova překotným tempem – v roce 1859 fungovalo v Praze 16 ateliérů, o čtyři roky později už v hlavním městě působilo 51 fotografů! První stálý ateliér v centru kraje – Plzni vznikl v již zmíněném roce 1859. To portrétůchtiví Klatované si ještě museli počkat, i když ne dlouho. Je zajímavé, že prvním klatovským fotografem nebyl profesionál, ale zdejší čalouník Ignác Fügner (1826–1889). Dnes už asi nezjistíme, jak dlouho se fotografii věnoval, nebo kde přesně obrázky zhotovoval, ale prvenství mu už nikdo nesebere. Ve sbírce sice nemám žádnou Fügnerovu fotografii, ale přesto jsem se k jedné z roku 1863 dostal. Jsou na ni vyobrazeni mí vzdálení  předci / příbuzní – sourozenci Leopold a Marie Albertovi.

První regulérní klatovský ateliér je ovšem spojen až se jménem pražského rodáka Čeňka Hrbka (1840-1902), který jej zde otevřel v roce 1864. Hrbek byl, stejně jako celá řada živnostenských fotografů první generace, původně malířem – absolvoval pražskou Akademii, sám se tituloval jako „akademický  malíř a fotograf z Prahy“. S fotografováním začal v roce 1863 v Českých Budějovicích, takže rozhodně se nejednalo o žádného zelenáče. Otevření svého ateliéru oznámil v tehdy jediném místním (německy psaném) časopise Bote aus der Bőhmerwalde a prezentoval také škálu svých služeb:  „nabízí se váženému obyvatelstvu Klatov a okolí ku zhotovení všech do oboru fotografií zasahajících prací jako: navštívenek, podobizen a skupenin, krajin, architektur, obrázku příležitostních, ku příkladu o křtu, svatbě a.t.d., zvířat, kopií dle maleb, rytin každého druhu a kreseb jak zmenšeném, tak i dle možnosti ve zvětšeném formátě a ručí jak za umělecké, tak i brzké provedení.“
A kam že se chodili Klatované zvěčnit? Do domu čp. 132 naproti Chaloupce na tehdejším Pražském předměstí. Je to trochu s podivem, ale dům dodnes stojí – donedávna tam bylo možné zajít na pizzu. Otevřeno měl Hrbek denně od deváté ranní do třetí odpoledne. Pozdější focení nebylo možné (především v zimě), zejména kvůli tomu hlavnímu, co fotograf potřebuje - tedy světlu. O elektrickém osvětlení samozřejmě tehdy nemohlo být řeči. Na snímku je zachycen Maxmilián Wellner (1815-1882), klatovský advokát a člen významné právnické rodiny. V ruce nechybí doutníček, tehdy zcela jistě atribut příslušníka honorace.        

Zastavme se chvíli u formátu fotografií. Starým fotkám se často říká – ne úplně přesně – kabinetky. V šedesátých letech 19. století i později, prakticky až do první světové války tvořila většinu vyrobených fotek tzv. vizitky (z francouzského carte de visite), nejčastěji ve formátu 102 x 63 mm. Na jednu fotografickou kolodiovou desku se jich tak vešlo až dvanáct. Samotná fotografie se pak nalepila na tvrdý kartónek, který měl na zadní straně logo ateliéru. Vizitky skutečně sloužily tak, jak napovídá jejich název, vyměňovaly se jako navštívenky a poté ukládaly do alb. K rozšíření skutečných kabinetek, tedy větších fotografií ve formátu 110 x 170 mm, došlo až v sedmdesátých letech, ale nikdy nedosáhly popularity vizitek – byly o dost dražší. K nástupu dalších, „nestandardních“ formátů došlo až v devadesátých letech 19. století. Na snímku z roku 1865 je zachycena mladá žena s dítětem – v jedné z typických kompozic právě pro tuto dobu – tedy celá sedící postava. Rozměry ženiných šatů jsou impozantní.

Hrbek nakonec v Klatovech působil jen cca čtyři roky. V roce 1868 se mu totiž naskytla příležitost přesunout se do Plzně. Tehdy totiž zemřel už poměrně zavedený plzeňský fotograf Bartoloměj Salzmann. Hrbek tedy oslovil mladou vdovu a vstoupil jako společník do ateliéru, který nesl název Salzmann a Hrbek. V roce 1872 se ale Hrbek vrátil do Českých Budějovic, kde si otevřel ateliér se svým spolužákem z pražské akademie Antonínem Pechem. Budějovická epizoda skončila po čtyřech letech, kdy se Hrbek vrací opět do Plzně a stává se společníkem fotografa Roškoty. Definitivně se osamostatnil v roce 1877. V následujících dvou dekádách je Hrbek nejúspěšnějším plzeňským fotografem – kromě zakázek v ateliéru také zachycuje stavební proměny Plzně i život ve městě. Dnes vlastní cenné negativy Národopisné muzeum Plzeňska. Po Čeňkově smrti v roce 1902 přebírá ateliér jeho syn Jiří. Klatovy ale nebyly jen jednou ze štací talentovaného Hrbka – našel si zde také manželku – dceru zdejšího perníkářského mistra Jana Hofmanna Annu, kterou pojal za ženu v květnu 1869. Nezapomněl také poděkovat zdejšímu pěveckému sboru Šumavan za to, že „velmi zdařilým zpěvem oslavili církevní požehnání sňatku“.
Matku s dcerou vyfotil Hrbek v roce 1865 – viz obrázek.

Jak už bylo řečeno – na jaře 1868 se Čeněk Hrbek vydal za lepším a jeho ateliér osiřel. Ne ovšem na dlouho – už v červnu téhož roku avizuje v Šumavanu převzetí jeho ateliéru klatovský rodák Jan Frank (1835–1908). Ačkoli, jak se brzy dozvíme, měla Frankova kariéra fotografa jen krátké trvání, jedná se o mimořádně zajímavou osobnost. Navštěvoval zdejší gymnázium, poté pracoval u lékárníka Prášila v Domažlicích, farmacii pak studoval i na univerzitě v Praze. V té době už také vypomáhal v ateliéru populárního pražského fotografa Moritze Wintera. Zároveň se snažil získat - neúspěšně - koncesi k provozování lékárny v Jihlavě a Brně. V roce 1866 se vrátil do Klatov, ve stejném roce se vydal s pruskými vojáky, kteří krátce okupovali Čechy, do Pruska. Tam tehdy řádila cholera a Frank zde měl nabízet lék proti této nemoci, který objevil. Zakotvil ve Vesfálsku a zmíněnou medicínu se mu údajně povedlo výhodně zpeněžit. Nedlouho poté se vrací znovu do Klatov, aby zahájil svou kariéru fotografa. Na přiloženém snímku z roku 1868 z Frankova ateliéru vidíme skupinu mladých mužů. Můžeme jen spekulovat o tom, co je to za lidi a co je pojilo dohromady. Vodítkem by mohla být čepice sedícího muže vpravo dole, ale do spekulací se pouštět nebudu. Obrázek není příliš kvalitní, je třeba mít na paměti, že je více než 150 let starý.

Frankův ateliér nakonec funguje jen do konce roku 1879, kdy Frank přebírá obchod na náměstí v domě U zlaté koule (čp. 65). Opouští tedy svou živnost a vydává se směrem ke kariéře obchodníka. Později se také angažuje ve vlasteneckých spolcích – mimo jiné v Měšťanské besedě, patřil také k zakládajícím členům zdejšího Sokola nebo sboru dobrovolných hasičů. Vrchol jeho kariéry přišel v prosinci 1885, kdy byl jako člen staročeské strany zvolen starostou města. V této funkci vydržel až do roku 1897, kdy jej vystřídal MUDr. Alois Mašek. Ale zpět k Frankovi – fotografovi. Je jasné, že vzhledem k jeho krátkému působení, se asi příliš mnoho fotografií z jeho ateliéru nezachovalo. Výhodou je ale fakt, že se tak obrázky (pokud nejsou popsané) snadno datují. Já sám mám jen dvě fotografie zhotovené Frankem, kromě výše zmíněné skupiny, ještě portrét mladého muže – Adolfa Skokana, který byl pořízen 29. července 1869. Na této fotce lze dobře ilustrovat typické znaky fotografie druhé poloviny šedesátých let 19. století – v první řadě mizející okraje snímku a také jak velkou část těla fotograf zachytil. Kromě stojících (sedících) postav bylo tehdy populární poprsí, často nazývané „brustbild“.
Na trochu záhadnou záležitost jsem narazil při studiu osudů Jana Franka. Konkrétně – v roce 1872 si zadal do Šumavanu reklamu na svůj obchod. Na tom by samo sobě nebylo nic zvláštního, ale překvapující je, že jej inzeroval jako „materiální a fotografický obchod“. Opravdu lze jen hádat, co zde nabízel za fotografický sortiment. Do úvahy je třeba vzít, že v sedmdesátých letech nemohlo být o fotografech -amatérech, kteří by snad mohli chodit k Frankovi pro fotografický materiál, ani řeči. Amatéři s vlastním vybavením se ve větším míře začali objevovat až o dvě desítky let později.
Nutno také poznamenat, že první dva klatovští regulérní fotografové vlastně přesně kopírovali typické znaky, kterými se vyznačovali fotografové v první generace – byli to původně buď umělci / malíři (Hrbek) nebo chemici, kterým se tehdy říkalo lučebníci (Frank).

K rozhodnutí ukončit činnost vlastní fotografické dílny možná Frankovi dopomohl příchod dalšího fotografa do Klatov. V březnu 1869 totiž vlastní ateliér otevřel František Kneifel, rodák z Dvora Králové nad Labem. Ani Kneifel nebyl žádný nováček – zřejmě měl nějaké vazby na náš kraj, protože před příchodem do Klatov už fotografoval v Horšovském Týně a především v Sušici. Právě za Sušice pochází asi nejstarší exteriérová fotografie, kterou mám ve sbírce. Zřejmě jednou z prvních fotek, která vznikla u Kneifla, je tato skupina. Opět lze jen těžko říct, kdo na ní je vyobrazen – možná studenti. Jisté je, že byla pořízena už 2. března 1869, tak možná tedy už druhý den fungování ateliéru.

Další ukázkou z ateliéru Kneifel je obrázek tehdy sedmnáctiletého Antonína Maška (1852-1920), kterého takto zachytil 22. září 1869. Antonín později vlastnil v mj. Červený mlýn na Úhlavě a provozoval také továrničku na lahvové zátky. Nejvýznamnějším členem rodiny Maškových byl Antonínův bratr Alois, lékař a starosta Klatov, v dobách jejich zlaté éry na přelomu 19. a 20. století.

Kneifelův ateliér zřejmě slušně prosperoval – a to zřejmě zejména proto, že ve městě nemusel čelit žádné další konkurenci. Z roku 1872 pochází v určitých kruzích poměrně známá fotografie – jedná se o abiturienty klatovského gymnázia z téhož roku. Mezi nimi (sedící první zleva) je Emil Frída, známější spíše pod svým pseudonymem Jaroslav Vrchlický. I když fotka není opatřena žádným značením ateliéru, je vysoce pravděpodobné, že ji pořídil právě Kneifel. Postupem času hledali fotografové další možnosti, jak prodat své služby – skupinové fotografie se tedy pochopitelně nabízely.

Kneifelovu nadějnou kariéru předčasně ukončila tuberkulóza – nemoc, na kterou zemřel v únoru 1875 ve věku pouhých 40 let. Těžko si představit, co asi prožívala na počátku toho roku jeho manželka Anna, kromě manžela – živitele rodiny přišla v krátké době nejen o něj, o pouhý týden dříve zemřel i jejich pětiměsíční syn Emil. Každopádně Anna to nevzdala, pokoušela se nahradit manžela angažováním fotografa zvenčí. Nějakou dobu se jí to dařilo, o čemž svědčí i zajímavý reverz snímku s vlastní značkou „A. Kneifell´s Witwe“ (Anna Kneifel vdova). I tak ale Anna nakonec na podzim 1876 dům v dnešní Krameriově ulici i s ateliérem prodala. O jeho novém majiteli a dalších klatovských fotografech si povíme někdy příště – ve druhém díle tohoto příspěvku. Na závěr dnešního příspěvku bych se chtěl ještě vrátit k tzv. reverzům neboli zadním stranám fotografií. Jednalo se samozřejmě o důležitou součást fotografie, jakási signatura neboli podpis autora. V případě déle fungujících ateliérů se reverzní strana poměrně často měnila a může tak být vodítkem k dataci obrázků. I zde je patrný vývoj, první generace fotografů používala jednoduchý design, později se reverzy stávaly čím dál tím zdobnější a podléhaly dobové módě. Na ukázku tedy ještě poměrně jednoduché reverzy – Čeňka Hrbka, Jana Franka a Františka Kneifla.

Fotografie ze starých klatovských ateliérů patří mezi témata, kterým se jako sběratel nejvíce věnuji. Mám tedy prosbu – máte nějaké fotografie z klatovských ateliérů, o kterých zde píšu (nebo i dalších- Kreuzinger, Hencke, Hoffmann, Hahn, E. J. Kabát, Jelínek, Šmidt, Čuba )? Rád bych se na ně, po domluvě, podíval, resp. si je naskenoval, eventuálně koupil. Ozvěte se mi, prosím, na email klatoviny@gmail.com. Děkuji. Platí stále!