Hrabě fackuje knížete

V dnešním příspěvku bych se chtěl věnovat životnímu osudu jednoho ze šlechticů, kteří měli své panství na Klatovsku. Krásný barokní zámek v nedalekém Týnci, stejně jako celé běšinsko-týnecké panství patřilo dlouhá léta příslušníkům šlechtického rodu Kolovratů. Zámku i panství na přelomu 19. a 20. století vládl Leopold hrabě Kolovrat–Krakovský, muž s velice zajímavým životním příběhem.

Kolovratové patřili ke šlechtickým rodům, které vlastnily statky v Pošumaví. S Černíny byly spojeny Chudenice, s rodinou Lumbe Velhartice, panství Kolinec a Nalžovy vlastnil hrabě Taafe, velkostatek Týnec-Běšiny náležel Kolovratům. Cesta Leopolda na Týnec a tedy k rodovému majetku ovšem nebyla vůbec jednoduchá. Narodil se v březnu 1852 rodičům Leopoldovi Kolowrat-Krakovskému a Natálii Blaszczyńské. Právě morganatický sňatek rodičů způsobil Leopoldovi obtíže. Kvůli původu matky (byla „jen“ dcerou ruského státního rady) nebyl poměrně dlouho považován, byť neoficiálně, za plnoprávného šlechtice. Když na přelomu let 1875 a 1876 sloužil v Praze jako jednoroční dobrovolník v armádě, údajně ani příslušníci pražské šlechty jej mezi sebe nepřijali jako sobě rovného. Kolovrat se navíc dostal do sporu s příslušníkem pražské zlaté mládeže, mladičkým Vilémem Auerspergem. Důvodem této rozmíšky byla – jak už to bývá – žena. Oba mladí muži se údajně ucházeli o stejnou dívku – komtesu Annu z Valdštejna. Pro prince hovořily konexe a obrovský majetek, Leopold také nebyl žádný chudák a navíc disponoval příjemným vzhledem a charismatem.Princ Auersperg také údajně rozšiřoval o Kolovratovi po Praze drby – mimo jiné poukazoval na nízký původ jeho matky nebo obviňoval Leopolda, že zpronevěřil peníze svých kolegů-vojáků. Když se od těchto pomluv prostřednictvím obhajoby u jakéhosi „čestného vojenského soudu“ (oba šlechtici tehdy sloužili v armádě) Kolovrat očistil, žádal po princi satisfakci – tedy souboj. Ten ale sebevědomý Auersperg odmítl, konfrontaci s Kolovratem nepovažoval pro sebe důstojnou – sám byl poručíkem, zatímco mladý hrabě Leopold jen četař. To zcela jistě Kolovrata popudilo ještě víc, za každou cenu chtěl souboj. Netřeba dodávat, že podobné řešení sporů (kvůli obvyklému výsledku těchto kavalírských soubojů, což byla smrt či těžké zranění minimálně jednoho aktéra) bylo už v tehdejším Rakousku dávno zakázáno. Nakonec vymyslel hrabě plán, jehož provedením si chtěl souboj jednoduše vynutit. Na konci dubna 1876 si počíhal na Auersperga a fyzicky ho napadl. O incidentu referovaly i pražské deníky, například Národní listy v článku nazvaném „hrabě fackuje knížete“ napsaly : „Když princ Vilém minulý týden do Prešpurku na dostihy se odebíral, setkal se s ním v pražském nádraží hr. Kolovrat a vyťal mu s pravé i s levé strany notné dva políčky. Princ Vilém utřel si tváře a – odjel k dostihům.“

Takové ponížení, navíc veřejné, propírané dokonce i v tisku si mladý princ nemohl nechat líbit. K souboji, který Leopold tolik vyhlížel, už byl jenom kousek. Co na tom, že podobné řešení sporů patřilo už tehdy minulosti, stejně jako trochu jiným zeměpisným šířkám. Pozdější zprávy hovořily o tom, že i po „fackovačce“ se princi do konfrontace moc nechtělo a musela mu ji doslova přikázat hlava rodiny, jeho strýc Karel Auersperg. Jistě by bylo zajímavé zjistit, jakým způsobem se souboj a jeho podmínky domlouvaly, ale to už se samozřejmě nedozvíme. Nakonec i průběh souboje samotného existuje v několika verzích. Jisté je, že oba šlechtici se v sobotu 6. května 1876 sešli v parku Klamovka. Dnes příjemný park Klamovka v Košířích, nedaleko za Andělem, byl tehdy soukromou oplocenou zahradou patřící šlechtickému rodu Clam-Gallasů poměrně vzdálenou od centra Prahy. Ve dvě odpoledne kolem zastavilo před branami parku šest kočárů s aktéry zápasu. Kolovratův sekundant hrabě Wurmbradt se pokusil se zástupcem prince hrabětem Waldštejnem domluvit pravidla souboje. Waldštejn mu údajně odpověděl: "Po urážce, která se princi stala, musí jeden zůstat na místě“. Druhý Kolovratův sekundant odevzal hraběti Salmovi, který byl druhým sekundantem prince, dvě pistole, ze kterých si měl prince jednu vybrat. Dále bylo dohodnuto, že se bude střílet ze vzdálenosti 15 kroků a to do té doby, než jeden ze soků padne. Princ Auerperg s doutníkem v ústech přijal bez hnutí brvou pistoli. Za pár chvil padly první výstřely – oba střelci ovšem minuli. Kolovratovi sekundanti ještě v této chvíli nabídli druhé straně smír, byli ale odmítnuti. Ani druhá rána nerozhodla. Mezitím už přes plot zahrady „načumovali“ zvědavci, celá akce přilákala i pražské strážníky, kteří se ovšem báli zasáhnout, protože park byl soukromým majetkem, navíc patřil příslušníkům vysoké šlechty.
Osud prince Auersperga se naplnil až při třetí ráně, zatímco on sám minul, projektil z Leopoldovy pistole jej zasáhl do boku. Hrabě Wurmbrad mu princi kulku rukama vytlačil z těla, první pomoc se snažil poskytnout i přítomný Dr. Kolb. Těžce zraněný, krvácející princ byl v bezvědomí odvezen do rodinného paláce na Valdštejnském náměstí na Malé Straně. Z místa samozřejmě rychle zmizel i Kolowrat. Mladý princ následující den ráno těžkému zranění podlehl.

Je samozřejmě jasné, že celá událost měla punc senzace a vzbudila, zejména ve vyšších kruzích, značný zájem. Zároveň Kolovrat jistě chápal, že nejen v Čechách ale v celém Rakousku mu bude takříkajíc hořet půda pod nohama. Údajně hned druhý den po souboji odjel do Vídně. Některé zdroje uvádějí, že zde byl zadržen, jiné tvrdí, že zde jen vyčkával, jak se situace vyvine. Z Rakouska údajně odcestoval do Terstu, poté zakotvil ve Spojených státech. I v další důležité záležitosti si zdroje protiřečí – císař měl Kolovratovi údajně udělit abolici (tzn. zastavit jeho trestní stíhání) – rozpor panuje v tom, zda se tak stalo ještě před Leopoldovým „útěkem“ za hranice nebo až během jeho pobytu v USA. Už 9. května byl do rodinné hrobky ve Vlašimi pohřben nešťastný prince Vilém. Posledního rozloučení se zúčastnil i jeho strýc – rakouský ministerský předseda Adolf Auersperg s chotí. Tomu kondoloval telegramem i císař František Josef. Sluší se ještě doplnit, jak skončila ona dívka, „kvůli“ které vše začalo. Ona komtesa údajně odešla po Vilémově smrti do benediktinského kláštera na Smíchov, kde údajně v roce 1903 zemřela.

Bez ohledu na to, jak to bylo s císařovou milostí, Leopold Kolovrat nakonec pobude ve vyhnanství deset let. Z Ameriky, kde jej z větší části trávil, si přivezl zpět do Čech manželku, dceru tabákového magnáta Nadine von Huppmann-Valbella – a také nejstaršího ze svých tří synů, pozdějšího automobilového závodníka, pilota a filmového producenta Alexandra „Saschu“ Kolovrata (1886-1927). V červnu 1887 se Leopold vrací do Čech. Míří do Klatov a odtud do sídla svého nového panství v Týnci. Na snímku Leopoldův nejstarší syn Alexander s manželkou.

Cesta k jeho nabytí ale nebyla vůbec jednoduchá. Zatímco další členové rodu Kolovratů – okresní hejtman Jindřich Kolovrat Krakovský a Filip Krakovský se prakticky celá sedmdesátá léta 19. století soudili o majetek (panství Přimda, Košátky u Brandýsa nad Labem a reprezentativní dům v Praze na Malé Straně) o panství Týnec –Běšiny žádný z potenciálních dědiců neměl zájem. Majetek, resp. dědictví po Karlu Ludvíku Kolovratu Krakovském (zemřel na Týnci v srpnu 1869) byl totiž velice zadlužený. V klatovském Šumavanu se tu a tam objevila „zaručená“ zpráva, že Týnec převezme některý z Kolovratů, ale reálně se nic nedělo. Na majetek byla uvalena z iniciativy největšího věřitele, vídeňské banky Bodencreditanstallt, nucená správa. V celostátních Národních listech se v srpnu 1881 objevil krátký článek pod názvem „Hledá se majitel velkostatku“, ve kterém se objevuje výzva, aby se o statek „Týnice s Běšínem v Čechách (!)“přihlásil některý člen rodiny Kolovratů. Za oprávněného dědice zde byl označen Leopold, který ovšem přebývá neznámo kde. My už víme, že Leopold tehdy budoval svou budoucnost ve Spojených státech.

Každopádně Kolovratovi trvalo ještě téměř dva roky, než se mu podařilo získat majetek plně do svých rukou a mohl se tak vrátit i na týnecký zámek. Předtím musel vzít zavděk dočasným „azylem“ v Chlistově nebo na týnecké faře. Po převzetí panství jej začal Leopold zvelebovat. Postupně také přebíral do své péče části panství, které byly během nucené správy pronajaty různým hospodářům. Začal také lépe využívat potenciálu svého majetku, založil lihovary v Běšinech a v Srbicích, byl také příznivcem moderních metod v zemědělské výrobě- používal systém tzv. hluboké orby a jako první hospodář v kraji vsadil na používání umělých hnojiv. Výnos polí na týneckém panství byl koncem 19. století (1898) třikrát vyšší než v roce 1849. Devadesátá léta mu také přinesla radosti i v soukromém životě, postupně k synovi Alexandrovi přibyli tři sourozenci – sestra Bertha (1890-1982) a synové Bedřich (1893-1920) a Jindřich (1897-1996).

Pozorný čtenář dobového tisku z přelomu 19. a 20. století by mohl snadno nabýt dojmu, že nejčastějším způsobem, jak se v rozvětvené rodině Kolovratů vyřizovalo dědictví, byl soudní spor. I Leopold se do jednoho pustil. V březnu 1904 zemřel majitel novohradského panství Jindřich hrabě Kolovrat. Jako nástupci a tudíž dědické se přihlásili majitel panství Rychnov nad Kněžnou Bohuslav Kolovrat Krakovský a „náš“, týnecký Leopold. Obě strany se nejprve sešly k jednání, které však skončilo nezdarem. Bohuslav na to reagoval žalobou, kterou postavil na zpochybnění Leopoldova původu. Pro týneckého pána to jistě bylo nepříjemné deja vu a pravděpodobně si vzpomněl na své mládí v Praze a posměšky vrstevníků-šlechticů. Bohuslav opřel své požadavky před soudem existující úmluvou, kterou uzavřeli členové rodu Kolovratů v roce 1629 a která kodifikovala, že mužský člen rodu, který nepojme za manželku ženu pocházející z panského nebo rytířského rodu nemá být považován za bratra a příbuzného, stejně tak i děti vzešlé z tohoto svazku mají být vyloučeny z dědictví. Tento úzus byl dokonce od roku 1631 zanesen v zemských deskách jako právně závazný. Bohuslav ale nakonec neuspěl, vyšší sílu pro soudce měla závěť zesnulého hraběte Jindřicha, který jako jedinou podmínku ustanovil, že dědic musí být manželského původu, což Leopold beze vší pochybnost splňoval. Leopold tak získal dvě významné majetkové državy – panství Přimda (s krásným barokním zámkem Dianaberg – na snímku) a Košátky u Mladé Boleslavi.

O tom, že se Leopold nebál novinek, svědčí i fakt, že ve svých padesáti letech, v roce 1902 se stal majitelem prvního automobilu v okolí Klatov. Už téhož roku měl šlechtic první karambol – když se ve Vídni účastnil sjezdu lihovarníků, narazil s autem do projíždějící tramvaje. Z auta vypadl, ale celá záležitost se obešla bez zranění. Na automobilismus ale v žádném případě nezanevřel, stal se místopředsedou rakouského autoklubu a jako jeho reprezentant stál v roce 1904 i u zrodu mezinárodní automobilové federace. V létě téhož roku se jako náhodný svědek nachomýtl k pátrání po zlodějské bandě Šmítkových u Přeštic, díky zapojení jeho automobilu do stíhání, byli zloději záhy dopadeni. O tom, že Leopold rozvoji automobilismu věřil, svědčí fakt, že v roce 1907 se stal jedním z akcionářů firmy Laurin a Klement. Syn Saša se právě s „laurinkami“ účastnil automobilových závodů.

Na přelomu 19. a 20. století už samozřejmě šlechta velice dbala na to, jak je vnímána veřejností. V tomto kontextu je obraz Leopolda Krakovského poněkud rozporuplný. Vzhledem k tomu, že byl vychováván v německém prostředí a vzdělával se zejména ve Vídni, nebyla jeho čeština úplně perfektní, spíše s ní až do konce života zápolil. V roce 1908 se dokonce v klatovském Šumavanu objevila zpráva, že hrabě nabízí obcím na národnostním pomezí finanční odměnu, když vymění dvoujazyčné tabulky s názvy obcí za výhradně německé. Samotný pisatel je těmito zvěstmi překvapen, protože, jak píše: „…p. hrabě je znám po celém kraji jako člověk mírumilovný, který dosud proti českému národu nevystupoval“. O záležitosti informovaly i celostátní listy, agrární Venkov zakončil svůj krátký článek nazvaný „Hraběcí štváč“ větou: „Potrhlý hrabě Kolovrat už asi neví, kdo byli jeho předkové a že za své jmění děkují robotování českého lidu“

Je skoro jisté, že zpráva (ať už byla pravdivá nebo nebyla) souvisela s Leopoldovým politickým angažmá – za volební obvod Tachov – Planá byl v květnu 1907 zvolen do říšské rady (rakouského parlamentu). Patřil do skupiny německých agrárníků.
O měsíc později Šumavan píše, že údajná Leopoldova inciativa měla opačný účinek – starostové oslovených obcí se údajně „hecli“ a objednali houfně jednojazyčné tabulky, ovšem české.
Koncem prvního desetiletí 20. století táhlo Leopoldovi na šedesát, ale stále hýřil aktivitou – plánoval stavbu železnice Přimda – Bor, zveleboval svá panství a byl aktivní v parlamentu. Už v roce 1908 navrhl, aby majitelé automobilů platili zvláštní pojistku ke krytí potenciálních škod nebo zranění způsobených provozem automobilu, tedy jakési povinné ručení.
Dle dobových zpráv trpěl hrabě „jaterní nemocí“, jinde jsem se dočetl, že mu byla diagnostikována rakovina hrtanu. Každopádně jeho zdravotní obtíže se zhoršovaly, nepomohl ani delší léčebný pobyt v Karlových Varech a na jaře 1910 hrabě umírá. V jednom z jeho nekrologů se píše: „.. dne 19. března 1910 zesnul ve Vídni, odkud byl převezen na Týnec a pohřben v hraběcí hrobce na Zelený čtvrtek 24. března za ohromného účastenství lidu, jako důkazu oblíbenosti a lásky k němu.. Podobně jako manželka neměl možnost osvojit si v mládí český jazyk, třebaže kromě němčiny ovládal ještě několik klasických řečí, jako latinu a řečtinu. Česky se jen těžko vyjadřoval, nelibě to nesl, od Čechů byl však pro svou laskavost a lidumilnost ctěn. Nedovedl prosebníkům ničeho odříci a co slíbil to jistojistě dodržel."

Po Leopoldově smrti se majetek rozdělil – panství Přimda získal prvorozený syn Alexander, zvaný Saša, Týnec pak jeho mladší bratr Bedřich. Po jeho předčasné smrti v roce 1920 se Týnce ujal nejmladší syn Jindřich. Oblíbený šlechtic s našim krajem srostl a dokonce se sem po roce 1989 ve vysokém věku vrátil. I osudy Leopoldových synů – zejména Saši a Jindřicha jsou velice zajímavé a nevylučuji, že se jim zde budu v budoucnu věnovat.