Klatovy před třiceti lety (1992)

Ruku na srdce – čas letí jako voda a třicet let je poměrně dlouhá doba. Kdo z nás si pamatuje, co dělal koncem roku 1992? Dnes jsem se rozhodl zaměřit se právě na dobu před třemi dekádami. Co se tehdy řešilo v Klatovech a okolí? Abych mohl odpovědět na tuto otázku, vzal jsem si k ruce tehdy populární místní časopis Šumavan - konkrétně dvě čísla – z poloviny listopadu a konce prosince roku 1992.

Devadesátá léta, zejména jejich začátek byl (nejen) v Klatovech ve znamení obrovského boomu drobného podnikání. Po letech socialismu a šedivé nabídky prakticky čehokoli zkoušelo velké množství lidí štěstí jako soukromníci. Hlavní vlna proměny obchodní sítě proběhla již v letech 1990-91 v souvislosti s dražbami tzv. malé privatizace, nejrůznější nové provozovny ale vznikaly i nadále. O jedné z nich informoval i Šumavan v polovině listopadu roku 1992. Jednalo se o řeznictví rodiny Kloudových v Lubech, mimochodem dodnes fungující. Firma tedy právě v těchto dnech slaví 30 let své existence. Podle informací Šumavanu získával zakladatel firmy Jaromír Kloud před otevřením vlastního řeznictví ostruhy jako vedoucí výroby v klatovském masokombinátu.
Už od počátku měli Kloudovi v plánu si část sortimentu vyrábět sami – jitrnice, tlačenku, klobásy a pět druhů salámu „vysočina“, zbytek sortimentu měly obstarat produkty právě ze zdejšího masokombinátu. Na snímku zleva: paní Blanka Kloudová, Jaromír Kloud a Jaromír Kloud st.

I před třiceti lety se samozřejmě řešily ceny, zejména základních životních potřeb. Regionální časopis přinášel prakticky v každém čísle přehled cen potravin v klatovských obchodech. V té době se mohlo jednat o celkem užitečný servis. Dnes se asi ceny řeší spíše s ohledem na letáky a zejména „akce“ – záležitost před třemi dekádami zcela neznámou. Uvedené ceny nejsou samozřejmě úplně vypovídající – silně konkurenční prostředí s sebou dnes nese mnohem větší výběr zboží, které by asi nebylo úplně snadné porovnávat. Samozřejmě se také výrazně změnila hodnota peněz. Proto je potřeba dodat, že koncem roku 1992 byla průměrná mzda 4644 Kčs, zatímco dnes bereme průměrně 38 911 Kč, tedy zhruba osmkrát více. Je tedy patrné, že (i přes současnou vysokou inflaci a skokové zvýšení cen v minulých měsících) jsou dnes potraviny o něco levnější než před třiceti lety. Zajímavý pohled na ceny nabízí i reklama, která se objevila ve stejném čísle – firma Astra tehdy prodávala televizi Daewoo za téměř 11.000 korun. To odpovídá dnešním zhruba 90 tisícům. Spotřební zboží jako je elektronika byla na začátku „devadesátek“ podstatně dražší než dnes. Faktem ale zůstává, že spotřební elektroniku jsme ani tehdy ani dnes (na rozdíl od potravin) nekupovali každý den.
Zajímavé je také podívat se na prodejny, do kterých tehdy redaktoři vyrazili. Je vcelku s podivem, že některé z jich stále existují – například „sámoška“ na sídlišti Suvorovova nebo na Plánické. Devadesátá léta byla zlatou érou těchto prodejen, které jejich majitelé zpravidla získali v malé privatizaci. Naopak jejich soumrak způsobil příchod velkých řetězců a hypermarketů – v Klatovech byla první Prima (později Hypernova, dnes Albert) někdy po roce 2000, následovaný Kauflandem (2004) a Tescem (2009).            

Na podzim roku 1992 ožil i mimo sezónu hrad Švihov. Vybrali si jej totiž němečtí filmaři pod vedením režiséra Toma Toella, kteří zde natáčeli film pod názvem Král posledních dnů (Kőnig der letzten Tage). Děj filmu se odehrával v roce 1535 v okolí německého Münsteru, hlavním hrdinou byl samozvaný mesiáš Jan van Leyden, který vytvořil své vlastní náboženské učení, kterým ovlivnil řadu prostých lidí. Zachovalý hradní komplex ve Švihově se tedy nabízel. Filmaři jej tehdy doplnili ještě rozšířením hradebních zdí, vyrostly zde i makety středověkých chatrčí a pro jednu zvlášť drastickou scénu i šibenice. Už před lety navíc dokázali zahraniční produkce ocenit profesionální (a levnou) práci českých filmařů, snímek tedy vznikal nejen v našem kraji, ale točilo se i na Karlštejně, kulisy představující  německé město Münster byly postaveny  nedaleko Prahy.  Ve filmu se také objevili někteří čeští herci – Bořivoj Navrátil, Josef Kemr, poměrně velkou roli dostala i tehdy velmi mladá (a štíhlá) Sabina Remundová.  Jako asistent režie pracoval u filmu Milan Šteindler.  I řada Švihovských si zde zahrálo v komparsu. Hlavní roli si střihnul rakouský herec Christofer Waltz, který se později proslavil zejména rolí důstojníka v „tarantinovce“ Inglorious Bastards.
Na ČSFD  získal snímek od uživatelů hodnocení slušných 70 %, nakonec se mi podařilo dvoudílný televizní film najít na internetu a zkouknout. No upřímně řečeno, mám pocit, že jsem ztratil téměř čtyři hodiny života.

Zajímavá zpráva se objevila koncem roku v souvislosti s klatovskou politikou. Těsně před koncem roku se mělo sejít zdejší zastupitelstvo. Záměrně píšu mělo – absence zastupitelů totiž zapříčinila, že jednání muselo být zrušeno pro neusnášeníschopnost. Z tehdy třiceti zvolených zástupců lidu se dostavila přesně polovina. Autor článku sugestivně přidává důvody už jeho samotným názvem: “Pekly raději cukroví“? Prostou jazykovou analýzou shody podmětu s přísudkem je evidentní, že podle něj mohly za kolaps vrcholného orgánu města ženy – zastupitelky. Na druhou stranu sám uvádí, že šest zastupitelek bylo řádně omluveno. Každopádně jednání bylo rozpuštěno a znovu jej tehdejší starosta Ing. Jan Vrána svolal na 22. prosince 1992.
Jsem si skoro jist, že ani před třiceti lety se na zasedání zastupitelstva nehrnuly davy občanů, takže žádný skandál se asi nekonal. S docházkou klatovských zastupitelů je to dnes o dost lepší, až na výjimky jsme v minulých volebních obdobích neměli žádné chronické absentéry. Už od minulého volebního období je možné sledovat zasedání zastupitelstva on-line v přímém přenosu. V poněkud  zatuchlém prostředí klatovské politiky nebylo jednoduché prosadit ani tuto, dnes zcela běžnou službu, pro občany. Bylo doslova legrační sledovat nelibost některých radních, když se novinka zaváděla.  
Na ilustračním snímku ruch při ustavující schůzi zastupitelstva města v listopadu 1990.                  

V prosinci 1992 se v Šumavanu objevil zajímavý článek o zdejší metalové skupině Asmodeus, která právě v této době vydala své debutové album „Prosincová noc blíže neurčeného roku“.  Dobře si pamatuji, že tehdy ve mně název skupiny a fakt, že hraje nesmírně tvrdou hudbu (za kterou jsem metal považoval) vzbuzoval zájem smíšený s určitou tajemnosti. Kdyby se mi tehdy dostal do ruky Šumavan, věděl bych že Asmodeus je v Satanaské bibli označení pro hebrejského boha smyslnosti a přepychu. A že dokonce jeden z členů skupiny kvůli své nově nalezené křesťanské víře, právě kvůli názvu skupinu opustil. Podobná symbolika samozřejmě odpovídala hudebnímu stylu i době vzniku kapely (1988).   Zmíněná deska obsahovala i dvě „vánoční“ písně – Veselé vánoce a Rolničky v metalové úpravě. K druhé jmenované dokonce skupina natočila videoklip. Škoda, že tato coververze moc nekoresponduje s hudebním stylem, který tehdy kapela hrála. Za uplynulých třicet let získala skupina statut legendy i když se od podobných part – nebo možná právě proto – poměrně dost liší. Řekl bych, že frontman Miloš Bešta o hudbě přemýšlí trochu jinak než většina autorů z příbuzných žánrů, a proto skupina nikdy nesklouzla k žádné laciné nebo podbízivé tvorbě. Nebál se ani stylovým úkrokům stranou, důkazem budiž například hned druhá deska „Příjezd krále“, která musela ortodoxní metalisty doslova zaskočit.  Zajímavé je v kontextu české populární hudby i skládání hudby, resp. tvorbu konceptuálních monotematických alb s jednotící ideou (Past na Davida Kleinera 2014) 
Zatím posledním velkým projektem duše Asmodea Miloše Bešty je úspěšný muzikál Kladivo na pýchu.
Na snímku, jehož autorem je tehdejší redaktor Šumavanu Milan Kilián, skupina Asmodeus v roce 1992, zleva: Tomáš Kocián, Miloš Bešta, Otakar Husák a Dan Vilášek.     

O podnikání na počátku devadesátých let už byla řeč. Vzpomínky nám oživí i četné reklamy propagující tehdejší služby. Už jste asi zapomněli, že na sokolském stadionu fungovala restaurace s prapodivným názvem „Mivet Sport“. Zde se dle dobové reklamy konaly každý pátek koncerty kapely pod vedením Karla Luňáčka. Z dnešního pohledu trochu úsměvně působí i reklama na další restaurační podnik – vinárnu a bar Sklípek, jehož provozovatelé zvali Klatovany „k příjemnému posezení“ a nabízeli například „výborné minutky za nízké ceny“ a „širokou nabídku nápojů“. Ve Sklípku také bylo možné uspořádat společenské akce – svatby, rodinné oslavy, abiturientské večírky apod. K dispozici byl také kulečníkový stůl.  Aktivně jsem se sice dění v klatovských hospodách účastnil až v druhé polovině zmíněné dekády, ale některé podniky z této doby (možná i pozdější) mi utkvěly v paměti – restaurace Hubert, kde nalili skutečně každému, restauraci Mediat s živou hudbou v poněkud nevzhledném domě v ulici Maxima Gorkého nebo téměř legendární herna a bar Kanon s dohlížejícím „padronem“ panem Lagronem. Poněkud bizarních podniků bylo ale v Klatovech více – napadá mě například Amor Bar v jedné z vilek v Masarykově ulici nebo tajemstvím opředený „bordel“ Dandy club u Mercandinových sadů. Určitě by se vyplatilo, kdyby některý ze starších pamětníků podrobněji zmapoval klatovské podniky, které vznikly a zanikly právě v divokých devadesátkách, než na vzpomínky na ně definitivně sedne prach.  
Nejen touláním po hospodách živ jest člověk. Zdá se, že v post-socialistické době byl hitem i levný toaletní papír. Dodávka kvalitního krepového papíru stála za zadání reklamy v lokálních novinách.