Antonín Dvořák v Klatovech

Ruku na srdce – Klatovy nejsou zrovna městem, které by lákalo k návštěvě světově proslulé umělce. S jedinou výjimkou. Pozítří, tedy  9.dubna, uplyne 125 let od chvíle, kdy naše město navštívil, když ne největší, tak jeden z nejvýznamnějších českých umělců – Antonín Dvořák. 

V minulosti se často stávalo, že umělci, které dnes považujeme za klasiky, se během svého života těžce protloukali a zaslouženého uznání se jim dostalo až po jejich smrti. To ale skutečně nebyl Dvořák případ. I když i jeho umělecké začátky nebyly jednoduché, na jaře 1892 už byl jednapadesátiletý Dvořák velice známým a úspěšným skladatelem. Za sebou měl kromě zkomponování řady dodnes známých děl (Slovanské tance, Stabat Mater, Svatební košile nebo operu Jakobín) i několik pobytů v zahraničí, především v Anglii. Na začátku roku 1892 se rozhodl uspořádat „rozlučkové“ turné, během kterého plánoval navštívit a také odehrát 32 koncertů v českých venkovských městech. Jedním z vyvolených měst se tedy měly stát i Klatovy. Mělo se jednat o poslední Dvořákovy koncerty v Čechách na poměrně dlouhou dobu – skladatel totiž plánoval dvouletý pobyt v USA, kde mu bylo nabídnuto prestižní a velice dobře placené místo ředitele konzervatoře v New Yorku.  Ilustrační obrázek – „mistr Antonín Dvořák dobývá svět“ uveřejněný v časopise Paleček v roce 1884.

 

Nelze ale říct, že by Dvořák neznal náš kraj a neměl k němu blízko. Přátelský vztah ho pojil k legendárnímu staviteli a mecenáši Josefu Hlávkovi. Na stavitelově lužanském panství zkomponoval Dvořák od března do června 1887 mši D dur op. 86, nazývanou právě podle místa vzniku – Lužanská. V srpnu 1891 Dvořák znovu navštívil Pošumaví, přesněji řečeno Podmokly u Sušice, kde žil jeho přítel houslista prof. Václav Kopta (1845-1916). Tento hudebník měl již za sebou poměrně dlouhý pobyt ve Státech a Dvořák s ním chtěl konzultovat výše zmíněnou pracovní nabídku z New Yorku.Klatované ale měli Dvořákovu hudbu v oblibě už dávno před plánovaným koncertem. V roce 1884 se konal v sále zdejší Měšťanské besedy „Dvořákův večer“, v jehož rámci byla prezentována především tehdejší novinka – cyklus skladeb pro klavír „Ze Šumavy“. Zazněly ale i některé pasáže z opery Šelma sedlák.  Na snímku domek v Nelahozevsi, ve kterém se Dvořák 8. září 1841 narodil. 

Klatovský koncert se tedy podařilo pořadatelských výborem (tvořil jej mj. starosta města Frank, soudní adjunkt Polák nebo lékaři Kába a Mašek) na sobotu 9. dubna. Zprostředkovatelem, dnes bychom spíš použili slova manažer, byl nakladatel a organizátor kulturních akcí, především koncertů,  Velebín Urbánek (1853-1892). O této zajímavé postavě psaly místní Klatovské listy ještě  před oznámením klatovského koncertu a to v souvislosti s Dvořákovým vystoupením v Plzni. Zde ho pořádal spolek Hlahol, který dle Klatovských listů, musel zaplatit poměrně vysokou částku 200 zlatých právě vydavateli Urbánkovi za pouhé zprostředkování koncertu! Urbánek údajně k mistrovi nikoho „nepustí“ a ztěžuje pořádání koncertů. Klatovští žurnalisté měli jasno: „Což je mu mistr zapsán Dvořák zapsán asi jako čertu svojí duší. Na podobné honoráře darmochlebům nejsme zvyklí“. Urbánek ale neváhal a prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Karlem Komerse se proti nařčením ohradil, když např. uvedl, že. „Jsem prostředníkem mezi spolky v různých městech a mistrem Dvořákem, jehož jménem vyjednávám a bez jehož svolení ničeho nepodnikám“.

Na snímku Dvořák s dalšími hvězdami českého hudebního nebe – zleva stojící skladatel Karel Bendl (1838-1897), spisovatel a skladatel J.B. Foerster (1859-1951) a dirigent a skladatel Karel Kovařovic (1862-1920). Sedící Dvořák, vedle něj klavírista a skladatel  Jindřich Káan z Albestů (1852-1926) a skladatel Zdeněk Fibich (1850-1900).

Dvořák na turné nevyrážel sám. Přibral s sebou dva tehdejší vynikající hudebníky a profesory pražské konzervatoře  – violoncellistu Hanuše Wihana (1855-1920) a houslista Ferdinanda  Lachnera (1856-1910). Pražský rodák Lachner absolvoval v roce 1876, poté studoval varhanickou školu a hudební teorii u Zdeňka Fibicha. Koncem sedmdesátých let působil v polské Vratislavi, v roce 1883 se stal koncertním mistrem Národního divadla a o pět let později profesorem na konzervatoři. Známějším než Lachner je dnes Hanuš Wihan (na snímku), který se narodil v Polici u Broumova. Po dokončení studií na konzervatoři působil patnáct let v zahraničí (s krátkou přestávkou v roce 1875, kdy hrál v orchestru pražského německého divadla) – nejprve jako člen salcburského Mozartea, poté působil v hudebních tělesech v Berlíně a v Mnichově. V roce 1888 se vrátil do Čech, kde přijal místo profesora hry na violoncello na konzervatoři v Praze. Krátce před klatovským koncertem inicioval založení Českého kvarteta (někdy nazývané také podle svého zakladatele Wihanovo) složeného z hudebníků o generaci mladších. Po dvou letech, po vážném onemocnění violoncellisty Otto Bergera, se Wihan stal i aktivním členem kvarteta. Členy tohoto souboru, který existoval více než čtyřicet let, byly i další velké persony české hudby – Josef Suk nebo Oskar Nedbal.

O tom, jakou událostí byla Dvořákova návštěva v Klatovech, svědčí i zájem, který mu věnovala místní média. Oba zdejší týdeníky dlouho dopředu avizovaly, že je lepší zajistit si místo dopředu – prostřednictvím subskripce („předplatného“), tedy zakoupit si vstupenku předem. Klatovy devadesátých let 19. století nenabízely moc možností, kde celou „slávu“ uspořádat – bylo tedy logické, že město poskytlo pořadatelům velký sál radnice (viz dobová pohlednice i s ponocným). Nelze si ale představovat, že slavný skladatel se procházel v místnostech dnešního „rathausu“. Radnice, kde vystoupil, zcela vyhořela v roce 1918, současná budova pochází z první poloviny dvacátých let. Ale zpět ke koncertu – organizátoři také žádali diváky, aby na svých místech byli nejpozději půl hodiny před začátkem koncertu – tedy v 18.30. V žádném případě nemohli opozdilci počítat s tím, že budou po začátku představení vpuštěni do sálu. Dámy byly také požádány o odložení svých rób ve speciálně zřízené šatně v přízemí radnice. Na ilustračním obrázku budova staré radnice, kde se koncert konal.

Konečně nastal den D – sobota 9. dubna 1892, kdy slavný skladatel Antonín Dvořák spolu se dvěma kolegy do Klatov. Koncert nalákal i řadu hudebních fanoušků z blízkého i vzdálenějšího okolí – ze Kdyně, Domažlic, Strakonic nebo Vimperka. Před zahájením „show“ přivítal jeho aktéry za organizační výbor Robert Beer, jinak ředitel zdejšího gymnázia. Program koncertu čítal celkem šest kusů – Trio B dur op. 21, Slovanský tanec č. 2 op. 72,  Romantický kus č. 2 op. 75, Klid z cyklu „Ze Šumavy“, Rondo G moll op. 92 a Dumky op. 60. Koncert byl ještě zpestřen o dvě vokální skladby – sborem Vlast od skladatele Arnošta Főrchgotta-Tovačovského a skladbou „Smrt Prokopa Velikého“ od tehdy velmi oblíbeného autora Karla Bendla. Obě skladby provedli zpěváci pod vedením zdejších hudebníků Jana Talicha, resp. Emanuela Ráčka. Po skončení koncertu se hudebníci včetně Dvořáka s manželkou přesunuli do prostor Měšťanské besedy, kde byla uspořádána recepce na jejich počest. Dvořák a jeho kolegové zde také zanechali podpisy v pamětní knize. V neděli ráno pak Dvořák a jeho ekipa odjela vlakem do Rokycan.       

Autor recenze otištěné v Klatovských listech se vůbec neodvažuje hodnotit mistrův výkon: „Posuzovati, jak bylo hráno, myslíme, není povolán nikdo a že také není nikoho, kdo by se k tomu odvážil. Tu stačí říct pouze: Slyšel jsem mistra, jehož ctí, velebí a obdivuje celý svět, a jehož my Čechové máme si tím více vážiti, že svůj původ nikdy nezapřel a nikdy nezapře.“  Je tedy nesporné, že Dvořákův koncert v Klatovech skončil úspěchem, ostatně nic jiného se ani nedalo očekávat.

O několik měsíců později vyšel v Šumavanu „účet příjmů a vydání při koncertu mistra Ant. Dvořáka“, který umožňuje pohled pod pokličku organizace podobných akcí před více než sto dvaceti lety. I přes výše zmíněný útok klatovských novin proti impresáriovi Urbánkovi, organizátoři klatovského koncertu mu vyplatili dokonce více než Plzeňáci - 250 zlatých. Dle mého hrubého odhadu odpovídala tato suma dnešním 80-100.000 korunám. Je samozřejmě velice pravděpodobné, že z této částky „manažer“ vyplatil Dvořáka i kolegy - hudebníky Lachnera a Wihana. Jako vzpomínku na klatovský koncert dostal Dvořák 10 dukátů ve speciálním pouzdře v ceně téměř 60 zlatých. Peníze bylo třeba zaplatit i Emanuelu Ráčkovi za „ladění piana, sepsání partitury a opisování not“ – celkem něco přes 10 zlatých. O tom, že výzdoba radničního sálu odpovídala významu akce i hostů, svědčí i platby za jeho přípravu i výzdobu. Zahradníci Fügner a Bullman si tak rozdělili dalších 15 zlatých. I na Františka Sporu – dalšího ze slavných místních zahradníků se dostalo – dodal za 5 zlatých kytici pro paní Dvořákovou. Něco, konkrétně skoro 13 zlatých, stála i „afterparty“ v restauraci  Měšťanské besedy. Bilance na straně nákladů má celkem dvacet položek, kromě výše zmíněných nákladů bylo třeba uhradit např. dopravu přespolních zpěváků, povoz, který přivezl vzácné hosty z nádraží nebo stěhování piana. Celkově vyšlo uspořádání koncertu na 435 zlatých. Cena vstupenky se z rozvahy nedá vyčíst, jistě je, že celkem bylo vybráno 466 zlatých, koncert tedy skončil přebytkem 30 zlatých, část výtěžku byla poukázána místnímu pěveckému sboru Šumavan.

Na snímku Dvořákova socha v Nelahozevsi od Zdeňka Hoška z roku 1988.

Tak tedy proběhla jediná (doložená) návštěva Antonína Dvořáka v Klatovech. Jeho dílo ale bylo v Klatovech populární a hrané i nadále. Například 90. výročí vzniku pěveckého sboru Šumavan na jaře 1951 oslavili členové sboru spolu se zdejším orchestrem provedením kantáty  na text K.J. Erbena Svatební košile, kterou Dvořák zkomponoval v roce 1884. O dva roky později, v květnu 1953, nastudovali členové zdejšího orchestru posíleni o zpěváky z plzeňského sboru Hlahol náročné Dvořákovo vokálně instrumentální oratorium Stabat Mater. Obě zmíněné skladby provedli hudebníci pod vedením tehdy mladého dirigenta  JUDr. Jiřího Bílka (1919-2011). Často vzpomínal, že zvlášť při přípravách Stabat Mater se musel potýkat s řadou překážek v rovině technické, ale i ideologické. Přece jen se psal rok 1953 a skladby s náboženským zaměřením nebyly příliš v kurzu.  Snímek byl pořízen při druhém provedení Stabat Mater v klatovském divadle 3. června 1954.