Pošumavská výstava 1909 II. – průběh

Před dvěma týdny jsme si nastínili, jak probíhaly a co obnášely přípravy na jednu z největších akcí v dějinách Klatov – Pošumavskou výstavu v roce 1909. Jak výstava proběhla a jak ovlivnila chod města, si řekneme dnes.

Minule jsme sice trošičku nahlédli na tehdejší výstaviště, ale dnes se sem ještě vrátíme a řekneme si podrobněji, co si zde mohli tehdejší Klatované a četní hosté prohlédnout. Srdcem každé podobné výstavy byl objekt, ve kterém umístěny stroje určené k produkci energie nutné pro fungování vystavených exponátů a k osvětlení areálu. Nejinak tomu bylo v Klatovech – ve strojovně byly umístěny generátory - lokomobila o výkonu 25 koní z firmy Umrath z Holešovic a generátor od společnosti Křižík. Dominantní byl dvoukřídlý pavilon průmyslu a živností, kde spočinula řada menších kolekcí výrobků či jiných prezentací od místních i „cizích“ podnikatelů. Živnostníci vystavovali ale i v dalších objektech (především v muzeu a nedaleké rolnické škole). Škála prezentovaných výrobků v této „sekci“ tak byla skutečně široká – od likérů a vína (Treichlingerová z Klatov), bižuterie (Zajíc z Jablonce), přes tahací harmoniky (od firmy Karel Slavík – velkovýroba harmonik, zvláště Heligonky z Hořovic) nebo fotografie Karla Hahna z Klatov až po střešní krytinu „Eternit“ ve znaku říšského orla. Za živnostenským pavilonem stál minule zmíněný „dům“ s věžičkou místních turistů. Velice zajímavým vystavovatelem byl bezesporu „vyrabitel hracích strojů a orchestrionů“ Diego Fuchs. Na klatovské výstavě měl vlastní pavilon, byť jeho rozměry zřejmě příliš nepřesahovaly klasický novinový stánek. Když nehrála živá hudba v sousedním restauračním pavilonu, měly na starosti hudební podkres výstavy právě orchestriony z pavilonu jejich pražského výrobce.

Podnikatel a inovátor Diego Fuchs (1876-1941) byl v době klatovské výstavy stále ještě na začátku své podnikatelské kariéry, ale už v této době byl prodejcem gramodesek, fonografů nebo fonoválečků. O rok dříve také otevřel svou továrnu na výrobu orchestrionů a hudebních strojů ve Vysočanech. O tuto továrnu nakonec před první světovou válkou přišel, ale nadále se věnoval obchodu s gramodeskami. Ve dvacátých letech pak inicioval Fuchs vznik mnoha nahrávek tehdejší populární hudby. Fuchs i jeho syn byli brutálně zavražděni ve věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně v listopadu 1941. O jeho osudech vyšel velice zajímavý článek v Lidových novinách v příloze „Česká pozice“ v listopadu 2016.

Ale zpět na klatovské výstaviště – vlastní pavilony zde měly i další firmy – domácí instalatér a mědikovec Jan Černý, kovář Václav Vlček nebo Fuchsův konkurent v prodejci gramofonů a desek Eduard Lőwy.
Řada vystavených výrobků nebo strojů měla souvislost se zemědělstvím – dalo se přepokládat, že akci navštíví řada hospodářů z venkova – potenciálních zákazníků.

Za zmínku stojí i další vystavovatelé - např. továrník z Plzně J.K. Rudolf, který předváděl součástky pro vodovody, armatury nebo ledničky. Vzhledem k tomu, že vodovod byl tehdy v Klatovech novinkou, jednalo se jistě o prozíravý obchodní tah. Nelze ani opomenout ryze regionální výrobky – například kolekci strážovských krajek, která byla k vidění v městském muzeu. Významnou součástí byla i zahradnická výstavka, klatovští pěstitelé karafiátů i dalších květin už sice měli nejlepší léta za sebou, ale i tak se jich zde osm představilo. Jak jsem se již zmínil, na výstavě se prezentovalo i město Klatovy. Zájemci mohli zhlédnout přehled hospodaření v městských lesích, graficky znázorněné množství vyrobeného plynu v městské plynárně nebo vizualizaci návrhu stavby měšťanské školy pro chlapce.

Na podobné akci nemohly chybět „zábavní podniky“. Trochu odlehčení tak měla přinést třeba návštěva Diogenova sudu Marie Farkašové z Královských Vinohrad. Katalog praví, že se jedná o „zábavnou atrakci, tj. museum rarit a vtipů v budově (forma sudu) s výkladem humoristy.“ U sudu bylo také možné zastřílet si lukem o ceny. I na tehdy populární novinku – tedy film- došlo. Z Vršovic dorazil Max Knock se svým The Royal Bio, tedy stanem, kde probíhaly kinematografické produkce. Majitelé běžnějších atrakcí, např. kolotočů, ale neměli na růžích ustláno – oba odjeli z Klatov dlouho před skončením výstavy i biograf se odstěhoval do centra města, kde jeho majitel očekával vyšší návštěvy.

V létě 1909 byly Klatovy skutečně skoro centrem celé země. Město lákalo organizátory mnohých výročních akcí, sjezdů či setkání, která byla vždy spojená s návštěvou atraktivních expozic. Hned druhý den, tedy 4. července, se do Klatov sjeli členové početné a vlivné agrární strany ke svému sjezdu. Není divu, že návštěva výstavy byla rekordní – cestu si sem našlo 12.135 platících diváků. Součástí sjezdu bylo velké shromáždění na náměstí (ilustrační snímek) a inscenovaná selská svatba na výstavišti. Téhož dne také začaly tematické prezentace lokálních hospodářů – přehlídka koní, drůbeže apod. Výstava i město ale lákalo k návštěvě i další skupiny. Zpravidla organizované byly hromadné návštěvy z jednotlivých měst, blízkých i vzdálených, často sem byly vypraveny zvláštní vlaky, například z Plzně nebo Strakonic. První srpnový den město patřilo všem krajanům, studentům a přátelům města Klatov. Tisk ale podrobně referoval i o rodácích, kteří do města vážili skutečně dlouhou cestu - až ze Spojených států. Dále se zde v letních měsících uskutečnil např. sjezdy zemské jednoty zahradníků, samosprávných úředníků, pošumavského učitelstva nebo sem místní profesor Augustin Pytlík pozval milovníky tehdy velice populárního esperanta. Druhý srpnový víkend proběhl v Klatovech slet Sokolské župy šumavské. Událostí, která dalece překračovala hranice regionu, byl sjezd českých měst- setkání a jednání představitelů samospráv, které Klatovy hostily předposlední srpnový víkend. Závěr výstavy si nenechali ujít ani členové pražského obecního zastupitelstva.

Kromě tematických výstav se během výstav konala i celá řada vyloženě zábavných akcí. Nedílnou součástí výstavního ruchu byly koncerty – nejčastěji zde vyhrávala kapela místního sboru vojenských vysloužilců. Ředitel zdejšího kůru Jan Janák dokonce složil zvláštní skladbu – výstavní pochod, který otextoval poštovní asistent Gustav Novák; začínal slovy: V širé kraje od Šumavy, stará píseň z hvozdů letí, píseň starých bojů slávy, jak tu zněla od staletí. Jak ty hory stát chcem z příma, naše boje byly známé, a když blýskne, Němec hřímá – válečnou si zazpíváme. Vzhůru srdce, spojme paže, probudíme vše, co dříme, jako velké vlasti stráže, ohně v srdcích zapálíme. No, dobrá.

Během víkendových dnů nechyběly ani ohňostroje, ve Svobodově restauraci vystupovalo trio komiků Zeffi, Jelínek a Sládek. V polovině srpna dostaly hlavní slovo čerstvé maminky, resp. kočárky jejich ratolestí. V rámci „kočárkového korsa“ se hodnotila nejlepší výzdoba „vozítek“ pro děti. Ze sedmnácti zúčastněných nakonec porota vyhodnotila jako nejlepší kočárek paní Urválkové, manželky zdejšího strojvedoucího. Velice zajímavý byl bezesporu „závod krásek“, jakási obdoba dnešních, tedy už značně vyčpělých, soutěží „miss“, který se konal ve čtvrtek
5. srpna. Dnes už těžko zjistíme, jak se krásky hodnotily, ale promenáda v plavkách jistojistě neproběhla. Buď jak buď – celkem bylo odevzdáno pěkných 488 hlasů – s poměrně velkým náskokem zvítězila slečna Mařka Krajíčková (196 hlasů) a získala stříbrný pohár. Na druhém a třetím místě se umístily slečny Anna Gilmettová (80 hl.), resp. Jindřiška Hamzová (39 hl.).

Ani muži samozřejmě neponechali nic náhodě a uspořádali vlastní klání – „závody krasavců“. Šumavan jej avizoval (zcela jistě ironicky míněnými) slovy: „Očekává se, že přitažlivěji budou působiti nežli závody krásek. Také boj o první tři ceny bude tužší, poněvadž konkurentů je zde mnoho, z nichž každý nějakou předností vyniká nad své soky.“ V lítém boji nakonec zvítězil strojník firmy Schifauer Rudolf Heinzl následován klempířským mistrem Josefem Prunarem a majitelem hospodářství Františkem Polákem. Fotografii žádné ze slečen, které se umístily, bohužel v archivu nemám, tak musí postačit obrázek stříbrného fešáka – Josefa Prunara, ovšem až z roku 1938, tedy téměř tři desítky let po „závodu“.

Měřítkem úspěchu u podobných akcí pochopitelně byla a je především návštěvnost. Z tohoto pohledu lze pošumavskou výstavu jistě označit za úspěšnou. Jak už bylo řečeno, začátek negativně ovlivnila nepřízeň počasí. Ale už druhý červencový týden došlo ke zlepšení, i když Šumavan stále hořekoval nad špatným počasím: „Na výstavišti bylo oproti dřívějším dnům mnohem rušněji a jistě že by tu zavládl opravdový čilý život, jen kdyby slunko vysílalo n ni své hřejivé paprsky. Zdá se, že to naše slunce není živo, na chvilku se jen ukáže a zase zmizí, takže vzduch stále je chladný a to nikoho neláká na výstavu. Přes to návštěva výstavy byla v posledním týdnu dosti potěšitelná. Navštíviloť ji v sobotu dne 10. července 2029, v neděli 3093, v pondělí 219, v úterý 1064, ve středu 949 a v pátek 609 platících osob“. Není divu, že nejvíce nabito bylo na výstavišti v neděli, která bývala jediným volným dnem v týdnu pro většinu zaměstnaných.

Tak jako na ostatních podobných akcích, i tady organizátoři netrpělivě očekávali jubilejního návštěvníka, pro kterého také připravili hodnotné ceny – zlaté dámské hodinky a porcelánovou sošku jezdce sedlajícího koně - které byly vystaveny ve výloze obchodníka Václava Pichnera na náměstí. Nakonec to vyšlo tak, že 50.000 divák měl podle všeho dorazit na výstavu v její polovině v neděli 1. srpna. Ten den se do Klatov chystaly stovky lidí z Prahy a Plzně, pro které byl vypraven zvláštní vlak. Nakonec ale ceny zůstaly doma, protože jako 50.000 v pořadí prošla turniketem občanka Klatov vdova po úředníkovi paní Terezie Varousová (na snímku se členy organizačního výboru). Po vstupu do areálu byla dekorována stuhou s číslem 50.000 a za zvuku kapely domažlické ostrostřelecké hudby za doprovodu protektorů výstavy doktorů Maška a Hostaše prošla výstaviště, poté byla pohoštěna v restauraci pana Svobody. Jubilejní návštěvnice pak učinila rozhodnutí, kterým si získala všeobecné sympatie – věcné ceny věnovala Ústřední matici školské. Přesněji řečeno- věnovala jí jako cenu do loterie, jejíž výtěžek šel právě ve prospěch zmíněné organizace.
Nakonec se podařilo překonat i metu sta tisíc platících. Oním šťastlivcem s pořadovým číslem 100.000 byl Karel Bělík, který následoval příkladu paní Warousové a i on věnoval svou cenu – hodiny se stojanem – do loterie, jíž výtěžek byl určen pro místní Sokol.

Když jsme u návštěvnosti, asi by se slušelo zmínit se také o „VIP“ hostech, kteří akci navštívili. Velice exponované v tomto ohledu bylo pochopitelně její zahájení, kterého se zúčastnili mimo jiné např. poslanci Václavové Kropáček a Prunar, starosta domažlického okresu Duffek nebo známý pražský architekt a stavitel Otakar Nekvasil. Další „vipky“ alespoň, jak bývalo zvykem, zaslaly omluvy s blahopřejnými zdravicemi. Největší esa se dostavila až v průběhu výstavy- v prvé řadě příslušníci šlechtických rodin z okolí – Eugen hrabě Černín z Chudenic nebo hrabě Leopold Kolowrat-Krakovský. Klatovy poctil návštěvou i kníže Bedřich ze Schwarzenberga nebo místodržitel hrabě Karel Coudenhove. Asi nejvýše postaveným návštěvníkem byl ovšem nejvyšší maršálek království Českého Ferdinand z Lobkowicz (na snímku), který jak píší Klatovské listy: „…zavítal do Klatov ze svého letního sídla ve Vintířově u Kadaně v sobotu dne 14. srpna ve vlastním automobilu provázen svými syny princi Leopoldem a Mořicem“ Hosté se nejprve ubytovali v hotelu Bílá růže, poté si prohlédli za doprovodu starosty Maška nejen výstaviště, ale i klatovské památky.

Místní tisk samozřejmě o výstavě široce informoval své čtenáře. Zároveň ale poukazoval i na některé nešvary, které se během akce objevily. Nemohly chybět obligátní stížnosti na dvoujazyčná označení některých pavilonů či vystaveného zboží. Někteří návštěvníci také švindlovali se vstupenkami. Výstavní výbor nabízel celou řadu druhů vstupenek. Nejvíce se podvádělo s rodinnými, které měly formu bločku, ze kterého se jednotlivé lístky trhaly a používaly ke vstupu. Byly samozřejmě podstatně levnější než jednotlivé vstupenky. Aby je nebylo možno zneužívat, musel si každý člen rodiny majitele bločku nechat vystavit legitimaci se svým jménem a číslem prodaného bloku. Tyto problémy se ale objevovaly u podobných akcí běžně – pražský tisk se například během Jubilejní výstavy v roce 1891 posmíval středostavovským rodinám, které běžně používaly ke vstupu do výstavního areálu např. vstupenek určených pro dělníky.

Pošumavská výstava byla bezesporu nadmíru úspěšnou akcí a byla v podstatě pomyslným vrcholem zlaté éry Klatov na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě se objevila i kritika- překvapivě vcelku ostrá a dokonce z vlastního hnízda. Šumavan skutečně důkladně zpražil organizátory, vytkl jim leccos od chabé přípravy především v oblasti finanční až po samotné expozice. Samozřejmě po více než sto letech se oprávněnost kritiky těžko hodnotí. Spíš bych ale střílení do vlastních řad přičítal faktu, že Šumavan stál na opačné straně pomyslné barikády tehdejší klatovské komunální politiky než organizátoři výstavy – především starostové města Mašek a okresu Hostaš.