Škola základ života

Pro název dnešního příspěvku jsem si vypůjčil jméno jednoho veleúspěšného prvorepublikového filmu. Stejně jako v tomto klasickém díle bude dnes v hlavní roli škola. Chtěl bych se zaměřit především na roli veledůležitých aktérů vzdělávacího procesu – učitelů. Leccos se v tomto zaměstnání změnilo – zatímco v minulosti často bojovali s hmotným nedostatkem, dnes zápasí kromě žáků a studentů s velkým poklesem prestiže a autority svého stavu. S tím jde ruku v ruce i všeobecně  rozšířený pocit mnoha lidí, kteří si myslí, že jsou odborníci na vzdělávání, protože školu přece také, a leckdy velmi dlouho, navštěvovali.



Jak bylo výše zmíněno, hořekují dnes často učitelé, často oprávněně, na nízkou autoritu svého povolání. Tyto stesky ale trochu blednou ve světle pohledu zpátky k počátkům moderní éry kantorského řemesla  v Čechách. Ale vezmu to popořádku. Asi leckdo si vybaví, že u zrodu moderní školní výuky stály v Čechách reformy Marie Terezie. Konkrétně v roce 1774 byla uzákoněna povinná školní docházka. Její délka byla stanovena na šest let (mezi 6. a 12. rokem dítěte). Osvícenci v kabinetu císařovny si uvědomovali, že moderní stát potřebuje poddané, kteří budou umět alespoň číst, psát a základy počtů. Samozřejmě v „osnovách“ nechyběl katechismus, neméně důležité bylo poddané udržet „ideologicky“. Školní docházka měla ale bezesporu i další cíl – efektivitu fungování země měla dosáhnout i skrz prosazení jednotného jazyka, tedy němčiny. Školní vzdělávání bylo rozděleno do tří stupňů – na obecné (triviální), hlavní a normální školy. V hrubých rysech se toto rozdělení udrželo v průběhu celého 19. století, hlavním školám se začalo říkat měšťanské neboli „mešťanky“. Normální školy se transformovaly, zjednodušeně řečeno,  do různě dlouhých obdob dnešních „středních“.   Na ilustračním snímku je školní budova v Bolešinech u Klatov vyfocená okolo roku 1910.

Reformy se ale z mnoha důvodů prosazovaly do praxe velice těžko.  Ani prestiž učitelství či kvalita jeho adeptů nestoupla ze dne na den. Situace byla horší na venkově než ve městech, na vesnici nebylo výjimkou, že měl učitel na starosti mnoho desítek, ale spíš stovky dětí. Není tedy divu, že  při takovém množství žáků, byla potřeba výpomoc. Tou byl zpravidla podučitel. Jejich ekonomická situace byla ještě horší než u jejich nadřízených. Podučitel měl dokonce, ministerskou vyhláškou, zakázáno uzavřít sňatek. Důvod byl prozaický -  stát se obával, či spíše si byl vědom faktu, že podučitel nemá šanci ze svého platu uživit rodinu. I tak byl ale o tuto pozici překvapivě zájem -  plat byl sice mizerný, ale učitelé nižšího stupně byli „vyreklamováni“ z dlouhé a nebezpečné vojenské služby.
Obtíž přinášel učitelům v první polovině 19. století i způsob, jakým se dostávali k penězům nutným pro provoz školy a svůj plat. Pedagog musel obcházet rodiče a vybírat od nich „školné“. Není třeba pochybovat o tom, že se jednalo o mimořádně nepříjemnou část práce. Možná ještě horší bylo tzv. „chození po střídě“, což spočívalo v tom, že učitel se také postupně u rodičů svých žáků stravoval, resp. chodil k nim na oběd. Fungovat to stejně dnes, mnozí z pedagogů by zřejmě hladověli. Od roku 1860 vybíraly poplatky za školu místní samosprávy.
Na snímku pravděpodobně žákyně jedné z tříd klatovské dívčí měšťanky okolo roku 1890. 

Další záležitostí byla odborná příprava pedagogů. Že by byli nějak překvalifikovaní, se rozhodně říct nedá.  Každý adept sice absolvoval tzv. „preparandu“, což byl „kurs“, který ale trval pouze 6 měsíců, které musely stačit k tomu, aby se znalosti budoucího učitele dostaly na takovou úroveň, aby je mohl předávat dál.  To se týkalo dvou vyšších stupňů škol, pro obecnou (triviální) školu dokonce postačovalo jen tříměsíční „školení“.   Tento stav trval do roku 1832, v druhé polovině 19. století byla nutná pro výkon pedagogické činnosti na obecných školách a měšťankách maturita na tzv. učitelském ústavu.

Poměrně velkým problémem byla nedůvěra ke školním povinnostem. Zvlášť přelom 18.a 19. století byl dobou, kdy mnozí lidé nepovažovali návštěvu školy za podstatnou a i přes hrozbu sankcí (které stejně nebývaly udělovány) své děti do školy zkrátka neposílali.
I když v průběhu času došlo ke zlepšení, nedá se určitě říct, že jakési programové záškoláctví vymizelo. Zvlášť ne u nás na Klatovsku.  O tom svědčí i unikátní statistika neomluvených absencí, kterou v roce 1902 vydal zemský výbor. Právě náš region se umístil v rámci Čech na výborném druhém místě :)! Větší ignorace vzdělávání v Čechách panovala jen na v okolí Hořic a Turnova.  Nutno poznamenat, že v samotných Klatovech to nebylo tak hrozné. Naproti tomu žáci např. v Habarticích zameškali bez omluvy celkem 10 % všech vyučovacích hodin.  Ještě méně docházely děti do školy v Janovicích, Mlázovech nebo na Čachrově.

Určitou představu o školách a především pedagogických pracovnících poskytuje i statistika z roku 1899, která praví, že na prahu 20. století vstupovalo v Čechách před katedru více než 15.500 učitelů, přes devět tisíc české a šest tisíc německé národnosti. Kromě toho ještě 3.600 industriálních učitelek, které vyučovaly ženské práce a umění vedení domácnosti v měšťanských školách pro dívky. O třicet let později už byla čísla trochu jinde. V roce 1933 působilo na školách (obecných a měšťanských) přes 55.000 pedagogických pracovníků. I když jsou v této statistice zahrnutí i učitelé ze Slovenska a Zakarpatí, je nárůst jejich počtu značný.

Se zlepšením prestiže učitelského povolání šlo v ruku v ruce i jejich výrazně vylepšené ekonomické  zajištění. Postupem doby se učitelé dostali nejen teoreticky, ale i v praxi na úroveň státních úředníků, což jim přineslo poměrně slušné zajištění – trvalý plat, finanční podporu v penzi apod. Zajímavé,  i když poměrně logické, bylo, že kromě délky praxe hrálo ve výši platu roli i místo, kde učitel  působil.  Platilo, že čím větší obec, tím větší plat učitelské místo „nabízelo“.Řídící učitel ze školy v Dolanech Josef Wagner si zažádal koncem roku 1885 o zvýšení „služného“ a bylo mu vyhověno. Z dopisu vyplývá, že Wagner si na dolanské škole odsloužil minimálně deset let.Učitelé byli řazeni do platových tříd, na rozdíl od současnosti, nižší třída znamenala vyšší plat. O podobných záležitostech rozhodovala c.k. Okresní školní rada, která byla podřízena okresnímu hejtmanství. 

O vážnosti učitelského stavu svědčí i časté články – rozlučky – s místními pedagogy, v případě odchodu do penze, nebo nekrologu při definitivním odchodu. Nebo poděkování za dlouholetou činnost jako v případě tohoto třem učitelům z Přešticka v roce 1900. Jinak – právě po čtyřiceti letech za katedrou měli učitelé zpravidla možnost odejít do důchodu.

O tom, jak vypadala škola v polovině sedmdesátých let 19. století v Klatovech, poskytuje poměrně slušný přehled statistika, která vyšla na podzim 1876 v Šumavanu. Jedinou tehdejší školu (obecnou a měšťanskou) pro dívky ve městě navštěvovalo těžko uvěřitelných 628 žákyň, které zde krotili čtyři učitelé a pět učitelek. Duchovní „rozvoj“ měli kromě toho na starosti dva katechetové. Zpráva konstatuje, že 82 žákyň školu „úplně zanedbávalo“ a u dalších 113 že ji velmi nepravidelně navštěvovalo. Problém s absencemi se projevoval především v letních měsících. Zájem o studium na druhém stupni školy byl mnohem nižší. Tři třídy měšťanky navštěvovalo celkem pouze necelých 80 dívek. Školní zpráva také hovoří o rozšiřování učebních pomůcek – v školním roce 1875/76 tak holkám přibylo např. 5 obrazů savců, 9 map nebo 19 fyzikálních přístrojů. Chlapců chodilo v Klatovech na tehdejší „základku“ o něco méně – necelých 550.Naproti tomu docházku měli o něco lepší než dívky – jen 55 z nich školu flákalo. Vzdělávání hochů se věnovalo celkem 11 učitelů.  Chlapecká škola měla vlastní knihovnu, která sloužila nejen žákům (celkem 189 knih), ale měla i fond publikací určených pro další vzdělávání pedagogů. To, jak byla těžká práce učitele, ilustruje nejlépe další statistika klatovského školství tentokrát z roku 1889. Ačkoli zákon stanovil maximální počet žáků v jedné třídě na osmdesát (nejen) v Klatovech, byl tento už tak značný počet běžně překračován. V chlapecké škole chodilo do páté třídy obecné školy 107 žáků, v dívčí škole pak třetí třídu navštěvovalo neuvěřitelných 131 žaček. Přemýšlím, jak dlouho by mi asi trvalo zapamatovat si všechny obličeje a jména. Situace ale byla podobně kritická i ve školách v okolí. Vezme-li se v úvahu výše zmíněné nařízení ohledně maximálního počtu žáků ve třídě, „prošly“ by z celkového počtu 30 obecných škol v klatovském okrese pouhé dvě – v Habarticích a Velenovech. Redaktor Šumavanu spočítal, že by bylo nutné zřídit 42 nových tříd, aby se počet žáků dostal do souladu se zákonem.Ani po dalších téměř patnácti letech, ve školním roce 1902/1903 se situace moc nezlepšila. V klatovském okrese bylo na obecných školách celkem 153 tříd, ve kterých se průměrně tísnilo 74 žáků. Klatovsko tak drželo nelichotivý primát v počtu dětí na jednu třídu mezi padesáti největšími okresy v Čechách.

Jak jsem se už zmínil, speciálně v Klatovech a okolí bylo poměrně velkým problémem záškoláctví. Zatímco na venkově se tento problém projevil především na jaře a v létě, kdy každá volná ruka přišla vhod při zemědělských pracích, přímo ve městě byla situace jiná. Klatovské továrny na prádlo totiž nabízely poměrně dost pracovních míst a to především ženám, což vysvětluje vyšší počet absencí u dívek. Část práce, nejrůznější polotovary, pro výrobu prádla se navíc připravovaly přímo v domácnostech. Státní správa si tuto situaci uvědomovala, čehož důkazem je i vyhláška, kterou vydala  c.k. okresní školní rada.

Ale zpět k hlavním hrdinům dneška – učitelům. Po reformních zákonech přijatých v polovině sedmdesátých let se také učitelé začínají sdružovat v profesních organizacích. V Klatovech vzniká „Učitelský spolek“ v roce 1879, po deseti letech aktivity jeho činnost uvadá. Znovuobnoven je až v roce 1893, kdy se učitelé klatovského okresu dávají znovu dohromady. Učitelé se samozřejmě organizovali nejen na lokální ale i na zemské úrovni.Už před koncem 19. století vycházelo také několik stavovských tiskovin – např. Posel z Budče (založen klatovským rodákem, pedagogem K.S. Ammerlingem), Česká škola (vycházela v letech 1879-98) nebo Český učitel (1897-1914). Dodnes existující Učitelské noviny vycházejí od roku 1883.

Poněkud zvláštní roli měly ve školství konce 19. století ženy. Na jednu stranu bylo učitelství jedním z prvních kvalifikovaných zaměstnání, kde se prosadily. Obrácenou stranou téže mince ovšem bylo docela zásadní omezení jejich privátního života - zákonná nařízení učitelkám zapovídala sňatek – hovořilo se tedy o celibátu. Nutno dodat, že toto omezení se netýkalo industriálních učitelek.

Spolu s vzrůstající emancipací samozřejmě docházelo k zpochybňování tohoto nařízení. Dovolím si ocitovat část článku z časopisu Máj z roku 1904. Jakýsi V. Jiskra zde horoval pro zrušení celibátu: „Mají se učitelky vdávati?“ „Proč by se nevdávaly?“ řekne někdo „Jsou přece jako ty druhé k obrazu božímu stvořeny, ba některá je stvořena z míry dobře!“ Když tomu přece není tak. Vdá-li se totiž učitelka, jako když švihne kouzelným proutkem: zmizí jí postavení, kterého domohla se prací, časem veta po hmotném zabezpečení - po naději na penzi, na níž si po léta připlácela. Učitelka nesmí se vdáti, nechce li všeho, čeho s námahou dobyla, rázem pozbýti. Tak stanoveno je zemským sněmem v království Českém a též v některých jiných zemích Rakouska.“ Autor poté vzletně i s pomocí různých biblických podobenství kritizuje tehdy panující stav. Pouští se ale i do z dnešního pohledu dost odvážných charakteristik žen jako takových: „Naopak poznáváme z historie, jak blahobytem naučila se žena (nepravím každá, avšak nutno již smířit se s faktem, že většina případů stanoví pravidlo) mnoho chuti, málo dáti. Jistý náš na slovo vzatý učenec nazval dokonce ženu luxusem, jehož si nemůže každý dopřáti. Bohudík, mnohé ženě je tím ukřivděno . Nelze však upříti, že přičiněním žen samých vznikla zvláště dnešního dne tak všeobecná potřeba, aby při pálení pochodně Hýménovi jiskrou zápalnou bylo – věno.“ Dávno před diktátem genderové korektnosti se s tím pan Jiskra zkrátka moc nemazal. Ale na závěr to přece jen trochu vylepšil, když shrnul svůj postoj k celibátu: „Doufejme, že se najdou ruce, které ve dvacátém věku zlámaly železná pravidla zákona. V Dolních Rakousích učitelky vdávati se smějí – a není slyšeti stesků, že by to vadilo komukoli. Škola učící a vychovávající matky, které do života šly po důkladném vzdělání a paedagogické průpravě, mohou jistě jenom prospět!“

I když odpor proti celibátu byl v prvních letech 20. století patrný i mimo učitelské kruhy, k jeho zrušení došlo až po vzniku ČSR v roce 1918. Co se týče mzdy, braly učitelky do roku 1890 cca o 20% méně než jejich mužští kolegové. Poté se platy vyrovnaly. Na ilustračním snímku z dvacátých let 20. století je učitelka z Babylonu Anna Vébrová. Té už se zákaz sňatku nejspíš netýkal.

Historie školství (nejen) v regionu samozřejmě přináší celou řadu témat, kterých jsem se dnes vůbec nedotknul. Zvlášť zajímavý byly národnostní souboje Čechů a Němců, které se odehrávaly velice často právě na poli dostupnosti vzdělávání v jednom z jazyků.