PF 2016

Tak rok 2015 je téměř za námi, rád bych využil příležitosti a popřál všem čtenářům tohoto blogu úspěšný rok následující. Na dnešek jsem si připravil malou rekapitulaci uplynulého roku jednak z pohledu témat, kterým jsem se zde věnoval, ale především událostí, které se týkaly Klatov a okolí.

Začnu trochu „samožersky“, tedy sám sebou. Publikoval jsem celkem 17 příspěvků, nejúspěšnějším byl první díl vzpomínek mého dědy Jiřího Bílka na konec druhé světové války v Klatovech. Za úspěšné snad mohu považovat i „Klatovy ve filmu“ a především první část přehledu četných příjmení z Klatov a okolí. Trochu mě mrzí, že když rozdělím příspěvek na díly, druhá část je vždy mnohem méně čtená než první. Zároveň jsem si vědom, že čtenáře v dnešní době není možné zahltit nadměrným množstvím textu:). Každopádně některá z uvedených a publikovaných témat ještě nelze považovat za uzavřená, především naše město zachycené na filmovém plátně, proto se k nim jistě v budoucnu ještě vrátím. Pracuji i na dalších tématech, která považuji za zajímavá, některá z nich jistě představím i v roce 2016.

V příští roce si připomeneme (minimálně já tedy) 130. výročí narození mého oblíbeného umělce Josefa Čejky, 140 let uplyne od průjezdu prvního vlaku v Klatovech atd..

O některých dalších tématech bude řeč ještě dnes.

I letos se Klatovy a okolí jednou dostaly pod drobnohled celostátních médií. I tentokrát se jednalo o kauzu nanejvýš negativní a nešťastnou. V hlavní roli opět děti, i když tentokrát ne v souvislosti s maniakálním lékařem jako v roce 2014. Hovořím o případu z Nýrska, kde otec dvou malých dětí spáchal počátkem roku sebevraždu poté, co se objevilo podezření, že jedu z dcer zneužíval. Pravda už logicky nikdy nevyjde na světlo Boží, přesto tato smutná kauza ukázala několik věcí. Především kolik iracionality a s ní související nenávisti je v naší společnosti. Okamžitě se vyrojily hlasy požadující pomstu na osobě, která dala celý případ do pohybu. Zároveň všichni měli okamžitě jasno o její vině a zodpovědnosti. Nic na tom nezměnily ani doplňující informace, které postupně vyplouvaly na povrch a které už nevyznívaly tak jasně v neprospěch „udavačky“.

Samozřejmě nepřekvapí, že obě strany (matka dětí vs. speciální pedagožka) poskytly médiím zcela odlišné verze příběhu. Lid chtěl ovšem krev bez ohledu na cokoli. Klasika. Nejméně racionality bohužel ovšem do celé věci vložil sám otec, který (pro někoho možná pochopitelně) vše vyřešil „definitivně“ a celý případ tím vlastně odstartoval v rovině publicity.

Život ve městě v tomto roce poznamenalo několik rekonstrukcí. Samozřejmě nehovořím o společné investiční akci kraje a města Klatovy v místním divadle, toto vylepšování kulturního stánku zřejmě zaznamenali pouze fajnšmekři. Zato oprava Plzeňské ulice, tohoto boláku ve tváři města, to byla zcela jiná káva. Zaznamenal jsem stesky na poškozené podvozky a tlumiče, stejně jako na špatné načasování. Zdaleka nejlepší bylo ovšem značení – doslova ožralý čáry, které nám tu původně zhotovitel zanechal. Nakonec bylo všechno napraveno. Možná škoda, mohli jsme tu mít další atrakci, kterých se jinak Klatovům moc nedostává.

Zvelebovací akcí je revitalizace velkého parku neboli Mercandiniho sadů, již první etapa skončila právě letos. Po devadesáti letech první větší úprava, kterou už toto místo potřebuje jako sůl. Bez okolků přiznám, že z výsledku první fáze jsem poněkud rozpačitý. Tématu se budu věnovat v roce 2016 ve zvláštním příspěvku.

Další významnou rekonstrukcí či spíše vylepšením bylo zateplení budovy ZŠ Plánická a ZUŠ, neboli KSČ. Touto poměrně značnou investicí asi na dlouho padla možnost, že ona nešťastná budova z centra Klatov zmizí. Každopádně si dokážu představit, kolik asi stálo vytápění budovy s klasickými sedmdesátkovými železno-hliníkovými okny. Obložení polystyrénem a výměna oken byla jistě dobrým krokem. Skoro by se dalo říct, že na tak jednoduché rekonstrukci se nedá nic zkazit. Můj subjektivní dojem ale kazí podivná modrozelená barva oken, která (zdá se mi) letěla tak před dvaceti lety. Ale nakonec není divu, když tuhletu nádheru připravovala v Klatovech velice oblíbená projekční kancelář Šumavaplan. Jedná se o stejné pachatele, kteří neuvěřitelně nevkusně zprznili bývalý dům železničních dělníků v Nádražní ulici (dnes prodejna InvestTel).

Ale zpět k budově KSČ – i tato budova, která mě docela fascinuje, si jistě v budoucnu „vyslouží“ vlastní příspěvek.

Nezasvěcenému se zdá že na „městě“ se žije klidně. Výsledky voleb z konce minulého roku a poměrně překvapivý úspěch léta vládnoucí kliky dávají tušit, že tento pro Klatovy typický klid ještě pár let vydrží. Jestli je to dobře nebo není, nechť čtenář posoudí sám.Status quo tedy i tento rok přinášel pozitiva – hospodaření s rozpočtem v přebytku, střízlivé investiční akce nebo žádné zásadní skandály. Na druhou stranu ani letos se nezlepšila otřesná komunikace města s občany nebo propagace vlastních akcí nebo objektivních úspěchů. Programová malátnost a ospalost trvá i dál.
I když přece jen – po letech se podařilo „vyřešit“ i můj oblíbený nedostatek na webovkách města – chybějící kontakty na zastupitele a radní (viz ilustrační obrázek). Skutečně obligátní „malý krok pro člověka ale velký krok pro lidstvo“. Dlouholetá absence možnosti kontaktovat jednoduše vlastní zástupce na radnici nejlépe ukazuje, jak asi členové orgánů města vnímají svou roli zástupitelů. Bez výjimky. Příznačné je, že například někteří zastupitelé jsou v užším vedení města (tedy v Radě) již čtvrté volební období :).

Ale nejen prózou ale i poezií jsou živi (nejen) Klatované. Kromě zmiňovaného divadla nelze opomenout další kulturní a vzdělávací instituce. Již roky trpím problémem s akcemi, které se konají během pracovního týdne a kterých se nemohu kvůli realitě gastarbeitra účastnit. Měl jsem ale možnost zhlédnout např.výstavu ke konci II. světové války v muzeu nebo kolekci portrétů klatovských osobností tamtéž. Tradičně neotřelou dramaturgii předvedlo Městské kulturní středisko, když v během roku přineslo do Klatov výkvět ze zdejší progresivní rockové scény – skupiny Argema, Turbo nebo Extra band revival. Mám vcelku obavy s jakými hvězdami se vytasí kulturák v příštím roce. Je bohužel pro Klatovy příznačné, že skutečně zajímavá jména sem musí „dovézt“ a riskovat tím finanční ztráty majitelé podniků jako je Café Jednorožec nebo bistro Vlaštovka.
Ale málem bych zapomněl – v polovině října hostily Klatovy skutečné hvězdy – plzeňskou vokálně instrumentálně vlasteneckou skupinu Hnídek. Místní patrioti možná zalitovali, že se nám zde jaksi kriticky nedostává „arabských vrahů“ a nebylo tak možno po konzíku vyrazit na „lov“. Bylo by to takový hezký návrat ke zdejší tradici, např. k útoku na zdejší synagogu z roku 1941.

Velice módní je v posledních letech diskutovat o „veřejném prostoru“, člověk má občas pocit snad není možné prožívat plnohodnotný život mimo něj. K tématu patří i umění tamtéž a zde se nám letos dostalo v Klatovech skutečně „urodilo“.
Mám samozřejmě na mysli umístění sochy (či památníku) „Vzdor násilí“ od klatovského rodáka Josefa Vajceho (1937-2011) poblíž klatovského soudu.

Stručně k celé anabázi – socha byla údajně městu k umístění nabídnuta poprvé v roce 2001, vše ale nabralo obrátky po smrti Vajceho v roce 2011. Prvním problémem předmětné skulptury je fakt, že byla vytvořena v polovině 70. let k umístění u bývalého koncentračního tábora v Hradištku u Štěchovic. Těžko říct, proč tam nakonec socha nebyla postavena, je to každopádně škoda pro ono místo a především pro Klatovy. No každopádně bylo třeba vybrat důstojné místo ve městě, kam poměrně velké dílo uplacírovat. Rodina sochaře údajně navrhovala umístění do parku v Podbranské ulici u městských hradeb. Jako další potenciální místa byl navržen např. dvůr nově zrekonstruované soudní budovy (rodina sochaře odmítla), první kruhový objezd ve směru na Domažlice nebo ke zdi krematoria. Poměrně dlouhá diskuse nasvědčovala tomu, že se jednalo o dar z kategorie danajských. O tom jsem se přesvědčil, když jsem koncem října sochu poprvé viděl. Podivná socha postavená na sokl za popelnice z boku soudní budovy. Jistě, jakousi souvislost mezi historií klatovské soudní budovy a vzdorem násilí asi lze najít, ale i laik pozná na první pohled, že dílo bylo koncipováno k umístění do volného prostoru a ne do stínu mezi chodník parkující auta a budovu.

Hlavně, že jsou příbuzní autora (jehož jediné spojení s městem je zřejmě to, že se zde narodil) spokojeni! Každopádně nerozumím tomu, proč město tento dar přijalo a když už tak proč si nechalo diktovat, kam sochu umístit. Člověk aby se bál, co se ještě objeví za rodáky a hlavně za jejich díla.

To, co mě i letos zajímalo, byla místní média. Období totální bídy a zmaru v této oblasti pokračuje. Vypadá to pouze, že na mediální krchov se odebral „Klatovan – informační měsíčník nejen pro Klatovy a okolí“. Žádná škoda, snad jen zakladatelé a členové bývalého stejnojmenného spolku se nemusejí už dále otáčet v hrobě. O nesmírně moderní grafický styl pana vydavatele ale nepřijdeme, stále je zde ještě jím spoluvytvářený zpravodaj města.

Další periodikum – Rozhled – zůstává skutečné informačním i lidským bahnem. Vydavatel se nestydí brát peníze ani od odporné kreatury, „vizionáře a spisovatele Stanleyho Bradleyho.“ Všem doporučuji jeho text v posledním vydání, ten člověk má fakt Rozhled.

Kapitolou samou pro sebe je i Klatovský deník. Docela se snažím číst jej nejen na webu, ale i tištěnou verzi. Deník mi přijde jako médium, které je tvořeno absolutně bez ambicí, docela se divím, že stále přežívá. Myslím si ale, že redakce může být v klidu, nákup celé mediální skupiny Vltava Labe Press skupinou slovenských miliardářů Penta jistě prodlouží život celému konceptu lokálních novin jako nástroje byznyspropagandy. Vcelku zklamáním byly letos diskuse pod články, často jsem se zde v minulosti velmi pobavil, ale v poslední době nějak množství diskusních příspěvků a jejich otřelá zábavnost upadala. Ilustrační obrázek přináší to nejlepší z letoška v Klatovském deníku :).

Jo, abych nezapomněl – v sobotu 19. prosince večer byla v Klatovech děsná mlha. Přeji všem co nejlepší rok 2016!