Co psaly noviny před 100 lety..

Před několika měsíci jsem zde uveřejnil článek, ve kterém jsem se věnoval záležitostem, které psal místní tisk před 40 lety. Tentokrát bych se rád ponořil ještě více do historie a v podobném duchu představil obsah zdejších novin – Klatovských listů – které vyšly právě dnes před sto lety – 10. července 1915. 

První světové válce zbývají dva týdny do prvních narozenin, obyvatelstvo je stále ještě loajální rakouskému dvoru a panuje optimismus ohledně brzkého ukončení bojů. Na druhou stranu přicházejí skoro každý den do Klatov zprávy o padlých mužích z města, civilisté už také začínají pociťovat problémy se zásobováním, ceny základních potravin vzrostly za rok trvání války až čtyřikrát. Ve městě navíc dlí stovky „spoluobčanů“ – uprchlíků z východního Polska (Haliče), odkud museli utéct před postupem carské armády. Z dvou předválečných týdeníků vycházejí jen Klatovské listy, vydávání konkurenčního Šumavanu už bylo zastaveno na podzim 1914.

Ilustrační obrázky pocházejí vesměs z obrazového časopisu Český svět, taktéž z července 1915.  

Úvodník vydání samozřejmě obstarávají nejnovější zprávy z bojiště. V článku „Dvanáctý měsíc války“  autor konstatuje, že východní fronta je podstatě ve stejné situaci jako před rokem – carská armáda sice v druhé polovině roku 1914 postoupila přes Halič a Bukovinu až do Uher, nyní je ale díky protiofenzivě zatlačena zpět. Na východní frontě tedy došlo k „ohromnému převratu v situaci armád“. Spojencům (rozuměj Rakousku a Německu) tak pouze stačí ke konečnému vítězství  zasadit oslabené ruské armádě definitivní ránu. Naproti tomu na dalších frontách – jižní a hlavně západní zůstává situace v podstatě nezměněna,  daří se Turkům (tedy dalším spojencům) na bojištích na Kavkaze i jejich námořnictvu v Dardanelách. Autor také velebí loajalitu rakouských občanů, především v souvislosti s upisováním druhé válečné půjčky.

Na ilustračním snímku odvážejí ruští zajatci nevybuchlou rakouskou pumu ráže 420 mm.     

Válce se věnoval i komentář „Rozladění“, který se věnoval především vstupem Itálie (před nedávnem ještě rakouského spojence) do války „v dresu“ Trojdohody a jejím válečnickým ambicím na Balkáně. Zesměšňovány jsou zde  plány některých italských důstojníků o rychlém tažení do Vídně nebo dokonce Berlína. Pravda je, že tyto úvahy byly skutečně z říše snů – na slabě organizovanou a vyzbrojenou italskou armádou v pohodě stačili i jinak bojově nepříliš úspěšní Rakušané.

V druhé části článku se hovoří o onom rozladění z titulku, tedy rozpory mezi nepřáteli Rakouska. Zatímco Francie plánuje ukončit boje již během roku 1915, Anglie počítá s vítězstvím až na jaře 1916. Naproti tomu Rusko si stěžuje na nedostatečnou podporu svých spojenců Anglie  a Francie, kteří neprovedli slibovanou ofenzivu na západě, čímž nenavázali část armád Centrálních mocností na toto bojiště.

Na obrázku jsou rakouská dalekonosná děla v pozicích nedaleko italského městečka Ronzo-Chienis v regionu Trentino. Soukromé album, rok 1916.

Nejen válkou živ je člověk. Senzační zprávu o sebevraždě místního advokáta JUDr. Prokopa Bílka přinesly Klatovské listy již o týden dříve, ale i tentokrát věnovaly události pozornost. Uveřejnily totiž několik básní, které tento právník již dříve publikoval ve sbírce Květy z polí.    

Dobrovolná smrt příslušníka místní honorace zcela určitě zavdala mnoho důvodů ke spekulacím, co jej k tomuto činu vedlo.

Každopádně JUDr. Prokop Bílek se narodil v roce 1869 ve Všehrdech, gymnázium studoval v Plzni, právnickou fakultu pak  v Praze. Do Klatov přišel v roce 1899, kdy se stal koncipientem v místní kanceláři Dr. Hostaše. Samostatnou advokátní praxi si otevřel na náměstí o čtyři roky později. Byl členem řady zdejších spolků – Měšťanské besedy, Sokola a dalších. Kromě toho byl i politicky činný – od roku 1910 byl zastupitelem za stranu mladočeskou. Kromě toho byl i vášnivým entomologem, „měl krásné sbírky, jež byly i odborníky obdivovány“.

Poněkud nelogické je tvrzení, že sebevraždu spáchal pod vlivem „krajního rozrušení mysli a návalu melancholie“ – spíše se zdá, že čin plánoval, vzhledem k tomu, že již 21.6. odeslal z Prahy (kde toho času působil jako c.k. rezervní důstojník) své literární dílo (kromě již zmiňované básnické sbírky Květy z polí i další básně, mj. jakousi „coververzi“ Erbenovy kytice) do klatovského muzea. Docela by mě zajímalo, zda by se tam ještě daly dohledat. Každopádně – budiž mu země lehká i po 100 letech, pevně doufám, že byl lepší advokát, amatérský entomolog a zastupitel než literát.

Podobně jako v minulých dnech, i před sto lety se tisk věnoval (a mnohem mohutněji než dnes) výročí upálení Mistra Jana Husa. Těžko říci, jak vzdálená bylo osobnost středověkého teologa a problémy, kterými se zabýval, tehdejším Čechům, ale asi nejvíce bylo z jeho osobnosti vyzdvihováno jeho „češství“. V době války se to samozřejmě dalo pochopit, ale i tak je tento národnostní  aspekt v jeho myšlenkách a činech poněkud diskutabilní. Ve využívání Mistra  nakonec historiografie pokračovala i později – nejprve proběhla za první republiky glorifikace a redukce Husa  ve stylu „my proti Římu“, komunisté zase vyzdvihovali „sociální vnímavost“ jeho i jeho následovníků (často dosti problematických). Ať už byl a je Husův „brand“ jakýkoli, zdá se mi, že jeho „život a dílo“ je (pochopitelně)  po šesti stech letech skutečně zjednodušeno na pár obecně známých hesel. Složité teologické problémy, o které mu šlo nejvíce, dokáže dnes rozklíčovat asi málokdo. Já rozhodně ne, Daniel Landa snad.   
Ale zpátky do roku 1915 – z politických důvodů nakonec neproběhla žádná slavnost k uctění Husovy památky, i když původně se s ní počítalo. Klatovské listy doslova píší: „Den 6. července,  na nějž připadla 500letá památka Mistra Jana Husa , minul v městě našem přespříliš klidně“. Dokonce i vydavatel chtěl vydat předchozí číslo novin ve slavnostní podobě, ovšem (zřejmě) z vyšších míst mu bylo toto znemožněno. Jedinou připomínkou tak byl černý prapor s červeným kalichem vyvěšený na klatovské sokolovně.

Vyobrazení  Jana Husa podle mědirytiny Hanse Holbeina ml. (1497- 1543).

Noviny se věnují i událostem spojeným s Husovým výročím jinde v Čechách, především v Praze – výstavě v Museu Království Českého nebo odhalení Husova památníku od sochaře  Ladislava Šalouna na Staroměstském náměstí. Na snímku základy pomníku.

Výstava o Husově životě proběhla i v klatovském muzeu, i přesto, že zde nemohly  být pochopitelně vystaveny artefakty přímo související s teologovým životem. K vidění tak byla alespoň celá řada publikací – v prvé řadě jeho tištěné spisy, monografie jemu věnované, reprodukce obrazů zachycující mistrovu podobu nebo některé momenty z jeho života apod.

Ani letos to nebylo s Husem v Klatovech nijak valné. Upřímně, z výše zmíněných důvodů by bylo velice obtížné zvolit formát nějaké vzpomínkové akce, aby nebyla  zcela vyprázdněná. Tak alespoň máme další pamětní desku – na objektu bývalé škole na náměstí nesoucí Mistrovo jméno. To je pohříchu jediné spojení Husa s naším městem.  Abych nezapomněl, právě probíhá výstavka o MHJ v muzeu (nebyl jsem, chystám se).

Ale zpět k válce. Jak už bylo řečeno, lokální tisk je v tomto období plný zpráv přímo z bojiště. Tyto se zhusta týkaly právě místních vojáků, kteří byli povýšeni nebo co hůř – zraněni nebo dokonce zabiti. V této době dochází do Sušice tragická zvěst, že v bitvě u Lvova zahynul sládek Matěj Šebesta, syn člena zdejšího obecního zastupitelstva nebo dědic kloboučnické živnosti tamtéž Ladislav Vaněk, dále pak vojíni Švorc a Míčka. Všichni tři jmenovaní sloužili u 11. pěšího pluku, tzv. píseckého. 

Už i první světová válka měla své hrdiny-celebrity, Jednou z nich bylo bezesporu i letecké eso, příslušník britských vojenských námořních vzdušných sil (předchůdce RAF) Reginald Warneford (1891-1915). Tento mladý letec (na snímku) proslul sestřely německých vzducholodí – Zepelinů. Nezahynul paradoxně při bojové operaci, ale po pádu letadla při běžném cvičném letu. Každopádně i tak byl úděl pilotů  v počátcích nasazení letadel do bojů velice obtížný. Kdo někdy viděl, jak vypadala  prvoválečná letadla, dá mi jistě za pravdu.

O století zpět končíval školní rok o něco déle. Proto není divu, že počátek července se místní plátek zprávami o školách doslova hemží. Na měšťanských školách skončilo vyučování toho roku 15. července, den začal mší Te Deum v jezuitském kostele, poté se žáci odebrali do sálu klatovské radnice, kde vyslechli projev „nad nynějšími úspěchy válečnými s prosbami Bohu za brzské vítězné ukončení války a ujištění věrnosti a oddanosti dítek a učitelstva Jeho Veličenstvu a Nejvyššímu panujícímu rodu“. Teprve poté se děti rozešly do tříd, kde dostaly školní zprávu a vysvědčení.

Ve dnech 6. a 7. července také proběhly ústní maturitní zkoušky na zdejším gymnáziu. Výsledky byly uspokojivé, neboť : „z 13 abiturientů 2 obdrželi vysvědčení dospělosti s vyznamenáním, 9 vysvědčení dospělosti všemi hlasy a 2 vysvědčení dospělosti většinou hlasů“.  Další ústavy lákaly své budoucí studenty k zápisu – například Jubilejní obchodní škola. Absolutorium této dvouleté školy znamenalo získání kvalifikace pro práci v obchodě a nahradilo tak výuční list. Do tříd rozdělených dle pohlaví se mohli hlásit uchazeči po dovršení věku 14 let. Ti z nich, kteří měli za sebou alespoň tři třídy střední nebo měšťanské školy, byli rovnou zapsáni ke studiu, ostatní museli ale složit přijímací zkoušku.

Na snímku školní třída z Kralup nad Vltavou, datovaná 1921.   

O tom, že rakouská cenzura během války fungovala velice dobře, svědčí nejen bílá místa v novinách, odkud těsně před vydáním „vymazávala“ nevhodné články (nebo jejich části), ale i zákaz publikování některých písní. Dle uveřejněné zprávy tak bylo po zásahu z „vyšších míst“ ukončeno  vydávání pražského Sborníku písní, který totiž obsahoval celou řadu zákazuhodných  skladeb, namátkou: Všetci sme Slovania, Rudý prapor, Milion paží v tmách se vzepjalo, Píseň proletáře, Rekrutská, Píseň české omladiny a další. Písně většinou vycházely samostatně s lákavým obalem – na obrázku jedna z nich vydaná ve dvacátých letech Karlem Hašlerem. Dle názvu se jistě nejednalo o nic kontroverzního.

I za války samozřejmě tvořila část novin inzerce. Kromě obvyklých korporátních inzerentů (např. Živnobanka nebo výrobci nejrůznějších medicín) a místních obchodníků se ve větší míře vyskytují nabídky na zaměstnání, jako je  tato od firmy Singer. Není divu, už po roce války začínají chybět muži, kteří místo práce v továrnách bojují za Rakousko na válečných frontách. Veliký nedostatek pracovních sil působí velké komplikace nejen v průmyslu, ale i   v zemědělství a přispívá tak k nedostatku potravin pro civilní obyvatelstvo. Jak válka pokračovala, rozšiřovalo se i věkové spektrum odvedených mužů, již  na konci roku 1915 byl zorganizován odvod ve věkové skupině 43-50 let.

Dnešní příspěvek zakončíme básní, kterou zaslal do redakce Klatovských listů  voják Petr Ryba z Klatov. Nic světoborného, zato od srdce.