Svatební speciál

 Po vzpomínkách na konec druhé světové války v Klatovech a delší odmlce dnes opět trochu odlehčíme. Vybral jsem ze svého archívu pár materiálu k jednomu skutečně nesmrtelnému rituálu – svatbě.
 

Vdavkám samozřejmě dnes i dříve předcházelo seznámení. I kdysi to ovšem nebyla žádná legrace, najít spřízněnou duši, se kterou bude možno bezbolestně strávit zbytek života. Když to prostě nešlo v Sokole nebo po nedělní mši, bylo třeba na to jít zpříma. V roce 1920 si jakýsi „Legionář“ zadal inzerát do Klatovských listů. Určitě – během války neměl čerstvý třicátník čas najít si vhodnou slečnu „přiměřeného stáří“. O budoucnosti ale přemýšlel – buď z něj bude sedlák nebo i s nevěstou frnkne do Ameriky.    Každopádně „stopade“ bylo na tehdejší dobu značná suma.   

Když už byla „ruka v rukávě“, bylo třeba pochlubit se celému světu (rozuměj městu). Lokální noviny přinášely zcela běžně nejen placenou „inzerci“, která oznamovala sňatek , tak jako v případě novomanželů Sieberových v roce 1907. 

V novinách ale bylo možno přečíst si jména všech novomanželů v daném měsíci, jako např. v lednu 1864 ještě v německy psaném listě Bote aus der Bőhmerwalde. 

Vycházely i statistické přehledy sňatků a „typech“ svatebčanů jako tento z posledního čtvrtletí roku 1877. Jako bonus pak přehled narozených i zemřelých v tomto období.  

Když už bylo vše domluveno, bylo třeba rozeslat také osobní oznámení o sňatku. Tak se stalo i v případě snoubenců Ondřeje Tábora z Lerchenfeldu a Filomeny Prunarové. Stavební inženýr, jednatřicetiletý Ondřej původem z Plzně si bral o deset let mladší dceru klatovského měšťana Maxmiliána Prunara Filomenu. Dnes nám její jméno zní velice exoticky, v druhé polovině 19. století se jednalo o vcelku běžné dívčí jméno.

Další, o sedmdesát let mladší, svatební oznámení s pěkným klatovským motivem. Svatební přípravy mívaly ještě jednu důležitou součást- tzv. „ohlášky“ nebo „svatební ohlášky“ Jak už naznačuje název, jednalo se o oznámení sňatku, které probíhalo po nedělní nebo sváteční mši. Zpravidla probíhaly ve třech po sobě jdoucích nedělích před svatebním obřadem.             

Ale přesuňme se již k samotným svatbám. Lépe situovaní novomanželé směřovali po obřadu do fotoateliérů, fotografovat v plenéru či v kostele bylo technicky složitější. Takto navštívili neznámí klatovští svatebčané fotografický ateliér Karla Hahna.

Poměrně neobvyklá exteriérová fotka svatebčanů z velkého dne manželů Strejcových. Josef Strejc byl známým klatovským stavitelem a majitelem kruhové cihelny v Lubech. Fotografie některých dam z tohoto obrázku jsem již použil v příspěvku o secesních kloboucích. Fotografie byla pořízena mezi lety 1905 -1910.

Na skok do Sudet – klasická svatební fotka z ateliéru. Novomanželé pocházeli z města Oberluetensdorf – tedy Horní Litvínov. Dnes známé hokejové město na severu bývalo dříve rozděleno na Horní a Dolní (tedy Niederleutensdorf popř. Unterleutensdorf), Čechů zde žilo před válkou poměrně málo. Na originálu fotografie je patrný novotou se lesknoucí snubní prsten na mužově ruce.

Na moravské svatbě - elegantní novomanželský pár z jihomoravského Hodonína. Soudě dle oblečení se jednalo o dobře situované manžele.  

Další jistě šťastný, čerstvě sezdaný pár. Nutno poznamenat, že oba manželé také vypadají nezvykle mladistvě, většinou tomu u starých (nejen) svatebních fotek bývá naopak. Jména zobrazených bohužel neznám, pouze datum svatby – 23. září 1912. 

Další páreček a opět Sudety – severočeské lázně Teplice a fotoateliér Carla Pietznera. Na první společnou fotografii novomanželů dohlíží ze „stolku“ otec všech podaných Rakouského mocnářství František Josef I.  

Další pár – Hojerovi, kteří se vzali 11. února 1923. Sice neznám křestní jména snoubenců, ale manželka byla v době svatby velmi mladá – narodila se 27. června 1906, bylo jí tedy pouze 17 let.  Pan Hojer byl naproti ní zkušený muž – zanedlouho po sňatku oslavil  25 let. Svatby před osmnáctým rokem nebyly ničím výjimečným, musely mít ovšem povolení otce nebo jiného zástupce. Například klatovský fotograf Bohumil Čuba si svou první ženu Aloisii bral v roce 1905, když jí bylo necelých šestnáct let. O důvodech můžeme dnes jen spekulovat. 

Zpět do Klatov. Neznámí svatebčané a část hostů znovu u ateliéru u Hahnů.  Ocenil bych především účes manžela, celkově vypadá mnohem mladší než jeho manželka. Mladík stojící vedle nevěsty si soudě dle výrazu fotografování příliš neužívá. Tipuji, že fotka byla pořízena v polovině třicátých let.

Krásná fotografie nevěsty a družiček, pravděpodobně z přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století z Fotodružstva Plzeň. Atmosféru lze vytvořit a zaznamenat i v ateliéru, bez různých krkolomných výskoků nebo jiných póz v rádoby neotřelých prostředích dnešních svateb. O současných přehnaných úpravách tonality a dalších atributů (nejen) svatebních fotek ani nemluvě, ve výsledku vypadají všechny tyto snímky v podstatě stejně.

Svatební veselí bývalo důvodem proč si takzvaně vyhodit z kopýtka. Kde se pije, tam ale bývají problémy, to je bez diskuse. Jeden bizarně tragický „svatební“ případ z nedalekého Kokšína popisuje článek ze Šumavanu z roku 1905. 

Jakmile bylo po všem, slušelo se poděkovat za četné gratulace k uzavření sňatku. Jednodušší to pochopitelně měli umělci – jako můj oblíbenec Josef Čejka, který na počátku roku 1921 rozesílal tuto drobnou grafiku. Slečnu Rosalii Benírovou si vzal koncem listopadu 1920 v Praze. 

Za oslavu jistě stojí i výročí svatby. Oslavy nebo spíše připomenutí těchto jubileí dnes často organizují městské úřady. Poněkud sterilní blahopřání rozesílal jubilantům v druhé polovině sedmdesátých let. 

Na závěr další výroční svatba – i s obrázkem. Pochází z nedalekého Týnce, slaví se zde diamantová svatba - 60 let společného života stařečků. Slavnost se za hojného počtu místních obyvatel konala 12. září 1964.